Bydlíme tentokrát v jednopatrovém Star hostelu v blízkosti tržiště Gwangjang. Místnosti mírně chybělo okno, ale jinak si nemůžu na nic stěžovat. Gwangjang Market mnozí doporučují jako vhodné místo na levnou večeři, nám se to ale úplně nepotvrdilo - v normální restauraci dostanete za stejnou cenu více jídla i příloh. Navzdory tomu je místní jídelní část fascinující - stánky s obřími sundae klobásami, pečenými vepřovými kolínky, obrovskými nádobami s tteoboki neboli rice cakes v pálivé omáčce, spousta korejských palačinek a sem tam nějaké to kimchi. Na samotnou večeři jsme zalezli do jedné místní restaurace, kde jsme dostali jednu dobrou palačinku, malou porci bibim nudlí a misku tteoboki, jehož stupeň pálivosti se velmi blížil k mojí horní mezi.
Ráno jsme se pěšky podél umělého (ale chlubícího se bohatou flórou i faunou, mají tu kapry i spoustu ptáčků) potůčka Cheonggyecheon dostali až do centrální oblasti Soulu.
Chvíli jsme zvažovali opětovné shlédnutí výměny palácových stráží, než jsme zjistili, že v úterý má palác zavřeno. Náhodnou procházkou kolem pěkného chrámu Jogyesa jsme se dostali do Insadongu, turisticko-umělecké čtvrti plné galerií, obchodů se suvenýry, restaurací...
Nejvíc se mi tu líbilo originální obchodní centrum plné maličkých designových obchůdků. Jeho čtyři patra můžete obejít po stoupající rampě bez nutnosti zdolat jediný schod.
Posilněni rýžovo-hovězí polévkou a trojkombinací gimbapu, olihně a kimchi z ředkve jsme se přesunuli do Bukchonu - vesnice s tradičními malými domky, hanoky. Některé z nich nabízí možnost přespání, v jiných jsou muzea či galerie a ve spoustě z nich se stále normálně bydlí.
Jelikož se nám ani po značném čase toulání touto oblastí nepodařilo zahlédnout blízký palác Changdeokgung, rozhodli jsme se jeho návštěvu vynechat a metrem se nechali odvézt do blízkosti Ewha Women University. Studentky se zde učí v kombinaci cihlových budov anglického stylu a ultramoderních podzemních prostor.
Oblast kolem univerzity se pyšní bohatou nabídkou obchodů s módou či kosmetikou. Kromě toho se nám tu podařilo ochutnat další variaci na korejský street food - smažené vajíčko na mírně sladké bagetce a vedle toho kuřecí kelímek, který kromě samotných kuřecích kousků obsahoval i smažený rice cake.
Zpět metrem jedeme na stanici Dongdaemun Design&History Culture complex - velkému prostranství zde vévodí zvláštní oblá stavba s funkčností kulturního centra. Kromě samotné stavby si venku můžete prohlédnout i velké množství uměleckých instalací, například moře umělých bílých růži. Pro ty z vás, kteří touží po nějakém originálním módním kousku, je tu připravena sada několika mnohapatrových obchodních domů se značkovým oblečením. Nestíháte? Nevadí, tady se nakupuje až do časných ranních hodin.
V den odletu se nechci moc unavit a ušpinit, takže vylučuji možnost túry do národního parku Bukhansan a místo toho se vydávám utratit poslední wony na výletě do Grand Parku. Kousek za hranicemi města, tento veliký kus zeleně skrývá dvě velké instituce v podobě Seoul Zoo a zábavního parku Seoul Land.
Park nás při vstupu příjemně překvapuje dobře utajenou slevou pro cizince - vstupenka s neomezeným využíváním všech atrakcí nás stojí méně než polovinu inzerované ceny. V deset hodin ráno je tu poměrně prázdno. Bez nutnosti čekat ve frontě tak dvě hodinky kombinace horských drah a různých šíleně i nevinně vypadajících kolotočů způsobí, že mi je řádně špatně a opakování jízdy na největší horské dráze s lítostí odmítám. Zvládla jsem ale vyzkoušet skoro všechno a jistě na nějaký čas nasytila svou touhu po zážitcích z podobných mučících pouťových atrakcí.
Na Seoul Zoo nám zbývají dvě hodiny času, což se díky její rozloze ukazuje být velmi málo. Zvířat tu je opravdu hodně, živých i v podobě soch, ale jsou daleko od sebe a chůze mezi jednotlivými expozici je v stále trvajícím třicetistupňovém horku dost náročná. I ten tygr se koupal v bazénku...
V šest hodin jsme zpět u hostelu, poslední večeře sestává z horkého kotlíku plného měkoučkých vepřových žebírek, kimchi, brambor, houbiček a ještě něčeho zeleného. Bude se mi po těchto hostinách stýskat... V sedm nasedáme po malém incidentu s turnikety (nelíbí se jim, že jsme nejdřív vešli do opačného směru a pak si to rozmysleli) do metra a později Airport Expressu, kterým překonáváme celých 60 km na letiště.
Dál už zbývají jen standardní procedury, pětihodinový přestup v Istanbulu a v poledne dalšího dne, po téměř 24 hodinách cesty, jsme zpět doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat