Pátek 1.7., půl osmé večer, na letišti v Ruzyni se hádá jeden finský pár, až to vypadá, že spolu nikam neodletí. Stoupáme si do fronty na odbavení, před námi jiní dva postarší Finové značně zavání alkoholem, jednoho z nich postihuje astmatický záchvat. Odbavené, následujeme tuto dvojici k bezpečnostní prohlídce. Jeden má v zavazadle spoustu podezřelých věcí, včetně dvou pivních tácků značky Bernard. Finové utrácí poslední koruny za pár lahví levného českého alkoholu a nám začíná plánovaná dovolená v Pobaltí.
Tuhle cestu jsem vymýšlela již od konce zimy, a tak vznikl lehce šílený itinerář zahrnující přistání v 0:40 v Helsinkách a následné procestování čtyř zemí v sedmi dnech, otestování 5 různých hotýlků, vyzkoušení místních autobusů, vlaků i lodí. A samozřejmě spoustu pěšího putování. No, nebyla to ta nejpohodovější dovolená, ale zážitků jsem si odnesla hodně.
Nejprve vám představím náš program ve zkratce a pak se budu podrobněji věnovat jednotlivým městům a atrakcím. Kdybyste chtěli něco podobného vyzkoušet sami - doporučuji, on ten plán nakonec tak šílený nebyl, všechny tři pobaltské státy jsou malé a na zběžné seznámení týden stačí. Pokud jste jako já, radím ještě trochu zvýšit procento času stráveného v přírodě na úkor měst...a ideálně se trefit do lepšího počasí (ano, pršelo opravdu každý den). A taky zkuste do svého plánu přidat kolo, já to zvládla jen pro účely fotografie...a trochu mě to mrzelo.
Helsinky byly taková třešnička na úvod. Město, které sice neoplývá hromadou historických památek, ale podle mě je prostě hezké. Moře, lodě, zajímavé kostely, zelené tramvaje, vše se zdá být čisté a udržované. A když se správně trefíte, tak i spousta barev s průvodem Helsinki Pride.
Do Tallinnu se nejlépe jede lodí. Máte na výběr z několika trajektů různých společností. Naše Finlandia (Eckero line) zvládá cestu za dvě a čtvrt hodiny. Ty můžete strávit sluněním na horní palubě, při poslechu živé hudby a pozorováním tanečního představení. Nebude se vám chtít vystoupit.
Samotný Tallinn působil po elegantních Helsinkách tak nějak...východně. Vyjdete z nablýskaného historického Starého města a ocitnete se buď ve čtvrti lehce chátrajících dřevěných domků, nebo ve čtvrti šedivých paneláků. A mezi nimi široké autostrády. Za jednou z nich se nachází pláž...
Do Rigy to je autobusem 4 a čtvrt hodiny. Cesta pohodlná, byť lehce monotónní, krajina stále stejně plochá a zelená. Prostor ke spánku.
Riga bývá někdy přirovnávána k Praze a to je možná důvod, proč jsem si tam připadala trochu jako doma. I ty tramvaje tu mají až na barevnou kombinaci naprosto stejné jak u nás. Staré město je malé a přívětivé, úchvatné secesní domy ovšem naleznete i mimo něj. Jen podél řeky Daugavy bohužel nemají promenádu, ale rušnou silnici.
Cesta do Klaipedy s sebou přinesla jeden zážitek s párem turistů odněkud z Asie, o který se s vámi prostě musím podělit. Něco po půl šesté ráno, přicházíme na autobusové nádraží, autobus má jet v šest, na nástupišti už čeká mladý pár možná z Japonska a starší dvojice možná místní. Autobus nikde.
Třičtvrtě na šest, autobus pořád nikde, ale objevuje se taková větší dodávka s cedulí, že míří do Klaipedy. Řidič neopouští vozidlo. Za pět minut šest, postarší pán se jde zeptat, jestli nás řidič může pustit dovnitř. Může, hážeme zavazadla dozadu a nasedáme. Asijská dvojice nic. Za dvě minuty šest, řidič se jde ptát, jestli pojedou s námi. Prý že ne. Ale slečna už vypadá nervózně a vyráží prohlížet vedle stojící autobus. Řidič to nevzdává, zkoumá její papír s jízdenkou a vzápětí je usazuje u nás ve vozidle. Zbytek osazenstva se směje.
O dvě hodiny později, Šiauliai (čtvrté největší lotyšské město, turisté sem jezdí kvůli známé křížové hoře). Řidič vyhazuje ven zavazadla asijské dvojice, ty to však nevzrušuje a dál spokojeně setrvávají uvnitř. Až když k nim řidič zajde a znovu se zeptá, jestli nechtěli vysedat už tady, vzpomenou si, že ano. Jak takový pár může úspěšně cestovat, nechápu. :)
Takže Litva, Klaipeda, 6. července mají čirou náhodou také státní svátek, ale úplně jiný než my. Po autobuse nás čeká ještě loď a další autobus, abychom se dopravili do kouzelného Juodkranté na Kurské kose, má oblíbená část výletu.
O den později už zase míříme pryč, do Vilniusu. Litevské autobusy se zdají být často zastaralé a ten náš se chlubí dokonce prasklým čelním sklem. Aspoň, že cesta vede většinou po dálnici, 300 km tak zvládáme za pouhé čtyři hodiny.
No, Vilnius je sice v Litvě, ale my se ubytovaly přímo v Užupijské republice. Čtvrť umělců a bohémů, kde kdosi vymyslel vlastní republiku. Ústavu si můžete přečíst na zdi ulice. Jinak je Vilnius v kontrastu s Rigou i Tallinnem jaksi divočejší, i samotné centrum obsahuje spoustu starých domů nutně potřebujících rekonstrukci...a také pár kopců. Za mě plus.
Zpátky s Air Baltic s přestupem v Rize. Obě letadla jsou stejně malá a vrtulová, mně se to moc nelíbí, mamince jo. A moc se mi nelíbí ani pohled na českou letní krajinu po přistání na Ruzyni. V Pobaltí sice dost pršelo, ale taky tam bylo krásně zeleno, nádherné lesy, svěží vzduch. Tady cestou domů koukám na žlutou trávu. Aspoň že ty hory tu nechybí. :)
Na pět větších paprik + trochu náplně navíc:
