Útěk z Gwangju třikrát jinak

Let do Gwangju jsem kupovala ještě v době, kdy jsem doufala v plán A - tedy přechod národního parku Jirisan. Poté, co byl tento plán zahozen jako nerealizovatelný, jsem usoudila, že zůstat místo toho pár dní v Gwangju - šestém největším městu Koreje, s jednou linkou metra, obrovským autobusovým terminálem a podle mého průvodce také zvláštním uměleckým duchem - nemusí být špatný nápad.

První zážitek už byl samotný kraťoučký let. Letěli jsme opravdu blízko horám - jinak to asi v Koreji nejde - a vše končilo přistáním na letišti, kde se kromě našeho T'way letadélka vyskytovaly jen vojenské stíhačky, náklaďáky, spousta vojáčků a výslovný zákaz focení. Letiště se má brzy pro normální lety přestat používat...ale já byla ráda, že jsme doletěli zrovna sem, protože do centra města to odsud vůbec není daleko.

Letištní autobus nás zklamal tím, že odmítal akceptovat naše T-Money karty a vyžadoval hotovost. Bydlení jsme měli zamluvené v hotelu Praha - pokud se bojíte, že se vám bude stýskat po domově, je to určitě dobrá volba. Před vstupem i uvnitř totiž naleznete velkoformátové fotografie, které majitel pořídil během své návštěvy Čech. Někoho mohou potěšit i moudra na zdech, já si při každé cestě do pokoje přečetla, že "Love does not consist of gazing at each other, but in looking together in the same direction.". No a pak tu je ještě inzerovaný riverview...řeka v období sucha moc působivá nebyla, ale určitě je to lepší než se dívat na osmiproudou silnici, podél které jsme každý den chodili z nádraží. (Gwangju nás tím o svém uměleckém duchu nijak nepřesvědčilo.)

První útěk z města se nesl ve velmi odpočinkovém duchu. Hodinka autobusem a ocitáme se v malém městě zvaném Damyang, město bambusů. Jezdí se sem především do bambusového parku Juknokwon, kde naleznete spoustu druhů bambusů, občas obohacené nějakou tou umělou pandou. Kromě meditačního posezení v bambusovém háji se tu dají podnikat i romantické procházky či projížďky podél řeky nebo po cestě lemované metasekvojemi. Tam jsme se bohužel nedostali, Lukáš trpěl nedostatkem spánku (hluk v hotelu, brzké vstávání...já v tom byla nevinně). Bambusy byly na pohled krásné, ale zpětně trochu lituji, že jsme nedali přednost Boseongu a jeho čajovým plantážím. Bambus totiž v korejské přírodě potkáte docela často, zato čaj moc ne (dokonce ani při snídani v hotelu).

Trochu jsem doufala ve vyzkoušení bambusového menu, ale Lukáš odmítal cokoli jíst, a tak jsme s večeří počkali až do Gwangju. V oblasti kolem hotelu panovalo restaurační pustoprázdno, tak jsme zvládli rychlé jídlo už ve foodcourtu na autobusovém nádraží. Měli jsme jídla, která nedovedu pojmenovat, ale je dost možné, že ta restaurace byla čínská. Každopádně to bylo chutné, levné...taková jídelna by se mi na Florenci líbila taky.

Druhý útěk končil možná ještě před hranicí města. Využili jsme autobusu 1187 - hádejte, proč takové číslo - a nechali se vysadit téměř uprostřed národního parku Mudeungsan. Vybrali jsme si populární trasu k vysoko položeným skalním formacím Seoseokdae a Ipseokdae (ve výšce přes 1000 m, samotný nejvyšší vrchol zabírá vojenská základna, kam se obyčejný turista nedostane).

Rozdílů mezi tímto parkem a Hallasanem byla spousta. Místo větrné zimy tu vládlo vlhké teplo a obtížnost trasy nekončila u "intermediate", ale "expert". A opravdu, ty tři kilometry nahoru nám daly velmi zabrat. Za ten výhled na skálu v mlze to ale určitě stálo.:) Tras je v parku značených hodně, takže po zdolání skal se nabízí mnoho různých variant pokračování. My zvolili tu směřující dolů k chrámu Jeungsim-sa a konečné mnoha městských autobusů.

Pokračování této krátké, ale působivé túry se tentokrát odehrávalo v centru města. Z autobusu jsme vystoupili v místě, které budilo dojem centrální oblasti, a šli hledat onoho uměleckého ducha...Našli jsme nedostavěné mohutné asijské kulturní centrum, uměleckou uličku s právě probíhající akcí, jejíž smysl jsme úplně nepochopili, a sympaticky vypadající občerstvení s anglicky psanými názvy jídel.
Lukáš měl knedlíčky a já pálivou hovězí polévku - zjistila jsem, že s pálivostí korejských jídel to není tak dramatické, takže slovo spicy v názvu nevyřazuje automaticky jídlo z výběru.

Ač vlastnící mapu, připadali jsme si uprostřed Gwangju mírně ztraceni. Nakonec se nám ale podařilo najít řeku a podél ní jsme se vydali domů do hotelu. O jeho vzdálenosti jsme měli jen velmi hrubou představu, nakonec byla potřeba necelá hodinka chůze a zmokli jsme jen trošku, pod mosty neprší...:)

Třetí útěk nás zavedl nejdál, až do národního parku Wolchulsan. To je nejmenší korejský národní park, přístupný z města Yeongam. Známý je především svým nápadně oranžovým mostem, spojujícím dva skalní štíty. Nejvyšší hora Cheonhwangbong měří skromných 809 metrů, ale vylézt na ní je rozhodně hrůzostrašnější zážitek než výstup na Hallasan. Strmost, kameny, schody, nahoru, dolů...když to všechno přežijete, odměnou bude luxusní výhled na všechny strany, kde se rozprostírá korenská zemědělská provincie Jeollanam-do. Z fotek to není úplně patrné, ale z hlediska výhledů byla tahle túra úplně nejlepší.

Večeři tentokrát zajišťuje korejský obchodní dům Emarkt, holt jednou zvítězila touha po nezdravých sladkostech a chipsech...ty jsou v Koreji sice drahé, ale dostupné. Aspoň trochu jsme tuhle hříšnou večeři vyvážili pár kusy ovoce...to je v Koreji také nepochopitelně drahé, 5000 wonů za kilo mandarinek.

Další den ráno už nás čeká jen poslední cesta na U-Square, koupě lístků do Yeosu...a pak dvě hodiny komfortu v luxusním autobuse.

Jeju - korejská Havaj?

Na Havaji jsem nikdy nebyla, takže nemůžu posoudit. Nejspíš to z hlediska přírodních krás bude trošku nadnesené. Jeju je údajně oblíbeným místem, kde Korejci tráví dovolenou či dokonce líbánky. Není to ale typická plážová destinace, pokud se nesnažíte, je možné, že za tři dny na ostrově žádnou pláž nepotkáte, tak jak se to povedlo nám. Zato téměř jistě spatříte Hallasan, s výškou 1950 m nejvyšší korejský vrchol, a skryté nezůstávají ani další projevy sopečné činnosti - políčka jsou ohrazená zdmi z lávových kamenů, na několika místech můžete navštívit lávový tunel, symbolem ostrova je soška ze stejného materiálu - plus mandarinky, kterým se na zdejší úrodné půdě nejspíš dobře daří. I přesto byly alespoň v květnu na naše česká měřítka velmi drahé.

První den se nesl ve znamení deště. Předpověď nás varovala dostatečně, takže jsme usoudili, že rozumné bude nevzdalovat se příliš od hotelu. Vybaveni deštníkem i nepromokavou bundou jsme ráno vyrazili k vodopádům Jeongbang, prý unikátním tím, že spadají rovnou do moře.
Nachází se asi 2 km od centra města a trefit k nim je snadné. Procházka to byla ale dostatečně dlouhá na to, abychom k nim dorazili značně mokří. Kruté počasí mělo i své výhody - vodopády a déšť jdou k sobě překvapivě dobře, a Korejci v puntíkatých pláštěnkách působí snad ještě roztomileji než normálně.

Cestou zpátky jsme chtěli zvolit nejkratší trasu k hotelu, ale nějak se nám povedlo se dostat na dohled k druhým vodopádům nacházejícím se v Seogwipo, a tak se nám zdálo rozumné je rovnou navštívit. Vodopády Cheonjiyeon se nachází na řece poblíž moře a mostu na malý ostrůvek, který bychom si za lepšího počasí jistě rádi obešli. Vodopády nejsou nijak mohutné, ale vody v nich přesto bylo dost, a navíc jejich okolí zdobí krásné mohutné stromy.

Od vodopádů k hotelu jsme tentokrát trefili dobře. V malém obchůdku jsme nakoupili nějaké jídlo, abychom nějakou dobu nemuseli vycházet ven, a chystali se strávit odpoledne sušením oblečení a sledováním filmů. Moje boty byly způsobilé k dalším procházkám až po několikerém fénování...

Druhý den jsem bez bundy i deštníku, v poněkud alternativním oděvu, který se musel obejít bez mých jediných dlouhých kalhot, které byly stále mokré, a s trochou nervozity vyrazila na místní bus č. 701, který nás měl dovézt k začátku stezky Seongpanak. To je populárnější, lépe dostupná, a také znatelně jednodušší alternativa k výstupu na vrchol nejvyšší korejské hory. Konkrétně to obnáší asi 1200 metrů převýšení na trase dlouhé necelých deset kilometrů.

Na začátku stezky, někdy před osmou ráno, mě vyděsila chladná teplota, ale rychlá chůze po zpočátku velmi mírně stoupající stezce pomohla. První tak čtyři kilometry jsou opravdu docela pohodová procházka hezkým řídkým lesem s mírně exotickou vegetací. Spolehlivé značení nás navíc velmi často informuje, kde právě teď jsme, jak je to ještě daleko, a že v jednu nejpozději musíme projít kontrolním místem, abychom byli připuštěni k pokusu o zdolání vrcholu.:)

Pak se stoupá trochu strměji. Míjíme odbočku s jakémusi vrcholu s jezírkem, pokud jsem to pochopila dobře, a brzy jsme v poslední chatě asi 3 km před vrcholem. Zde si po korejsku kupujeme jedny ramen nudle, které naštěstí zvládáme sníst pouze s pomocí dřevěných hůlek. Venku dost fouká, před výhledem na Hallasan tak dáváme přednost pohodlí chaty.

Poslední část výstupu obsahuje schody a silný vítr, jehožto poryvům odolávám jen s obtížemi. Na vrcholu se bohužel z hlediska počasí nic nemění - jezírko v kráteru pozoruji jen po dobu nezbytně nutně dlouhou k jeho fotodokumentaci. Přitom se pevně přidržuji zábradlí...V závětří je situaci o tolik lepší, že zvládáme sníst jednu kimbap rolku, ale přesto na vrcholu dlouho neotálíme a brzy se vydáváme vstříc dlouhému a náročnému klesání po stezce Gwaneumsa..

Pokud jste si někdy přečetli varování, že stezka Gwaneumsa obsahuje samé schody a utrpení, zas tak strašné to s ní není. Převýšení je sice asi o 200 metrů vyšší než na Seongpanaku, ale odměnou jsou krásné výhledy a ve spodních pasážích cesta kolem hezkého potůčku. No a kdyby náhodou došlo k neštěstí...je tu pár přistávacích ploch pro helikoptéru a o něco níž kolejnice pro vozítko, které by vás odvezlo do civilizace. Takže za mě určitě doporučuji.

Navíc ačkoli přímo k začátku stezky veřejná doprava obvykle nejezdí, k autobusové zastávce obsluhované opět busem 701 to jsou tak tři kilometry po ne moc frekventované silnici. Jako bonus si můžete cestou prohlédnout Mysterious road, kterou sice bez auta neotestujete, ale aspoň si můžete zapsat do deníčku, že jste viděli jednu kuriózní místní atrakci.

Poslední den na ostrově byly jasné dvě věci: výstup na Hallasan byl sice náročný, ale ne zcela zničující, takže pomalou chůzi po rovince zvládáme i dnes... a atrakcí, které jsme tu ještě neviděli, je vzhledem k času moc, takže to asi bude docela náročné.:)

Ještě před opuštěním Seogwipa - na poslední noc jsme měli zarezervovaný hostel v Jeju-si, abychom byli blíže letišti - jsem chtěla okusit alespoň malý vzorek Jeju Olle trails, konkrétně ten vedoucí k Oedolgae Rock. Jeju Olle je hojně propagovaná síť stezek vedoucí hlavně kolem jižního pobřeží ostrova v celkové délce asi 400 km. Značení představují červené a modré fáborky s logem, pod kterým si máme zřejmě představit koně. Dostatečně roztomilé na to, aby si jednu sadu fáborků chtěl člověk odnést jako suvenýr...ale to se nedělá, že ne. Občas narazíte také na větší koně značící odbočky, zdobící odpadkové koše a podobně.

Ke skále vystupující z moře jsou to údajně 2 km, reálně možná taky, ale stezka vede přes jakýsi zalesněný kopeček, takže úplně pohodová procházka to není. Pobřeží je v těchto místech opravdu nádherné - zájem turistů dokazuje i množství zájezdových autobusů na blízkém parkovišti - a my bohužel máme docela málo času, takže uděláme pár fotkem a kratší cestou po silnici jdeme zpět do hotelu. Autobusem do Jeju-si to trvá asi hodinku. Nemůžeme se rozhodnout, jestli chceme raději vidět lávovou jeskyni Manjangull či slavný kráter Seongsan Ilchulbong, tak nejdřív jedeme k jeskyni a doufáme, že zvládneme oboje.

Od autobusové zastávky to jsou ke vstupu do jeskyně asi dva a půl km, horké a nepříliš záživné (pokud vám nestačí pohled na kameny ohraničená políčka) - možným zpestřením je návštěva cypřišového bludiště, kterou jsme si nechali ujít. Samotná jeskyně je ale úžasná - celý tunel měří 17 km a i když zpřístupněn je pouze úsek dlouhý asi kilometr, zcela to stačí. Jeskyně i tak působí mohutným dojmem, ze stropu kape voda, vy se vyhýbáte kapkám a snažíte se moc nemyslet na to, jak daleko v podzemí se nacházíte.

Rychlým tempem se vracíme zpět k hlavní silnici a pokračujeme stejným autobusem do Seongsanu. Asi 200 m vysoká vyvřelina, která vystupuje přímo z moře, je patrná již z dálky. Správně se sem má jezdit brzy ráno, vystoupat nahoru ještě za tmy a pak si užít nezapomenutelný východ slunce. Na ten je v pět odpoledne už trochu pozdě...ale moc nám to nevadilo. Výstup nahoru je jednak dobré procvičení fyzičky a jednak je tam všechno tak krásné, že nevíte, jestli se vám víc líbí pohled do svěže zeleného a zcela opuštěného kráteru, nebo pohled na město a moře dole pod vámi...pro ty vybíravé jsou tu i pohlední pasoucí se koně, pláž s černým pískem a několikrát za den také s vystoupením místních lovkyň/potápeček (neviděli jsme).

Každopádně jsem ráda, že jsme návštěvu kráteru zvládli, a to i za cenu vynechání oběda a skromné večeře v podobě další kimbap soupravy...plus tedy ještě jednoho Isaac toastu večer v Jeju-si. (Při jeho objednávání jsem asi zase udělala něco špatně, protože jsem uvnitř místo steaku a sýra objevila vejce a šunku...)

Ráno už nás čeká jen brzký - a díky tomu i dramatický - odlet do Gwangju. Po šesté nasedáme do prvního busu na letiště, ale ten místo udávaných patnácti minut jede půl hodiny, třičtvrtě...a letiště nikde. Nevíme, kde se stala chyba, ale když konečně vysedáme, do odletu zbývá méně než hodina. Ale naštěstí vše dobře dopadlo.

Soul na úvod

Po dvou hodinách letu do Istanbulu, deseti do Soulu a sedmi hodinách časového posunu jsme se ocitli v sobotu v poledne, ve stavu odpovídajícímu prožitým cestovním útrapám (či radostem, já mám létání docela ráda, tentokrát to zahrnovalo i turkish delight), na incheonském mezinárodním letišti, jak známo jedním z nejlepších letišť světa. Náš průzkum tohoto místa ale zahrnoval jen výběr korejských wonů z bankomatu, zakoupení dvou stejně vypadajících T-Money kartiček na veřejnou dopravu doufejme po celé Koreji, a nalezení stanice letištního vlaku, neboli jinak nazvaného metra.

To za slušnou dobu i cenu překonalo vzdálenost necelých 60 km a dovezlo nás až na stanici Hongik University, poblíž které se nacházel UWA Guesthouse, naše útočiště na první korejskou noc. Small double room - vhledem k velikosti soulských pokojů, kde i normální double room je velmi malý, byla rezervace něčeho takového docela odvaha:) - na nás už čekal. Obsahoval postel, okno, zrcadlo a asi jeden čtvereční metr prostoru navíc. Na jednu noc zcela postačující, i když tvrdost postele nám dala zavzpomínat na noci na karimatce...

I když jsme nejen dle personálu hostelu vypadali unaveně, nelenili jsme a brzy se vydali do víru velkoměsta. V prostoru kolem Hongik university je v sobotu odpoledne velmi živo - na ulici tančí spoře oděná a velmi mladě vypadající děvčata, hrají kapely a to vše sleduje spousta zvědavých Korejců. V blízkosti se koná i trh s výrobky mladých umělců.

Po počátečním nadšení rychle začal převládat pocit hladu, a tak jsme se rozhodli okusit první pravé korejské jídlo. Kritériem výběru byla existence anglického menu a zveřejněných cen. Zapadli jsme tak do jakési skromně vypadající restaurace a okusili zřejmě nejhorší jídlo z celého výletu. Maličko jsem za to mohla já - ukazováním na obrázky jsem se pokusila objednat jeden bibimbap (klasické korejské jídlo, rýže, která se míchá s různými druhy zeleniny, trochou masa a pálivou červenou pastou) a jednu fish sausage soup. Ale nejspíš to ukazování nebylo úplně jednoznačné, jelikož před námi po chvilce přistály jedny studené nudle (také klasické korejské jídlo) a jedna objednaná polévka, kde ale fish sausage nebyl rybí špíz, jak jsem usuzovala z obrázku, ale jakési podivné pečivo/svítek různých tvarů a jednotné nevýrazné chuti. To vše obohaceno nudlemi, kusem želé a silnou pálivostí. Navíc mistička kimchi a nakládané asi ředkve. No byl to zážitek, najedli jsme se, ale odešli mírně nervózní z toho, jak bude dále vypadat naše korejská strava. Aspoň jsme se seznámili s dvěma věcmi, které jsou mi na korejských restauracích strašně sympatické - ihned po příchodu dostanete lahev studené vody zdarma a placení probíhá u pultíku, bez očekávání spropitného.

Z univerzitní oblasti jsme zamířili metrem na horu Namsan, abychom získali pohled z výšky. Soul je tak obrovský, že to k nějaké lepší orientaci moc nepomohlo...ale výhled byl hezký, byť trochu zamlžený. Také došlo k našemu prvnímu setkání s korejskými turisty (v Koreji je peší turistika velmi populární, národní parky hojně navštěvované, mezi turisty patří i spousta vitálně vypadajících důchodců), kteří se zřejmě rádi navléknou do svého zářivě barevného značkového turistického vybavení, i když je čeká pouze výstup na 300 m vysoký kopeček uprostřed města.

Nahoře je N Seoul Tower, na kterou vás pustí po zaplacení možná přiměřeně velkého poplatku, ale mně stačil výhled zezdola. Jedná se také o nejznámější lokalitu v Koreji, kam páry připínají zámečky lásky - ale je velmi pravděpodobné, že takových míst naleznete víc. Můj zámeček tam každopádně nehledejte.

Z Namsanu jsem chtěla sestoupit na Namdaemun Market, ale nějak to nevyšlo, takže jsme skončili mírně ztraceni v davu trpícím nákupní horečkou v Myeongdongu, populární soulské nákupní oblasti. Dojít k metru nám pomohla gps - ta se i později několikrát prokázala jako velmi užitečná společnice.

Další den jsme po snídani, která údajně byla až od devíti, vyrazili k paláci Gyeongbokgung, asi největšímu ze soulských královských paláců. Téměř každou hodinu probíhá na nádvoří představení, které někteří popisují jako výměnu stráží. Pro nás to bylo třičtvrtěhodinové divadlo s mnoha herci v krásně barevných hábitech, občas legračně cupitajících a předvádějících zacházení se zbraněmi. Dlouhé, ale působivé. Pak jsme se konečně vydali na prohlídku vnitřku paláce - je opravdu rozsáhlý a i když jednotlivé části vypadají podobně, rozhodně stojí za to ho vidět celý, možná i včetně folk musea, které jsme my z nedostatku času museli vynechat.

Zbytek dne zahrnoval opět letištní vlak, boeing společnosti Eastar jet, letištní limuzínu (autobus) číslo 600 a kousek pěší chůze do Kkodak Kkodak Guesthouse v Seogwipo, (korejsky) malém městě na jihu volkanického ostrova Jeju.

Večeře byla tentokrát o poznání lepší než předchozí oběd - spicy stir fried pork bylo pálivé, ale jen snesitelně, poprvé jsme si užili přípravu pokrmu přímo na stole před námi (za vydatné asistence personálu restaurace), klasické sezení na zemi u nízkého stolu i množství příloh větší než dva. Radost nám kazila jen předpověď počasí, která na zítřek slibovala heavy rain.

Tři týdny v Jižní Koreji - proč?

Protože cestování je můj možná nejoblíbenější druh zábavy, tři týdny ideální doba na prozkoumání relativně malé, ale vzdálené země, a Jižní Korea je pro člověka s malými zkušenostmi s putováním po Asii zároveň přívětivá i dostatečně exotická.

Hlavní kandidáti na letošní dovolenou byli asi tři - Korea, Azory a Vietnam. Rozhodly docela levné letenky od Turkish Airlines a moje touha jet tentokrát někam daleko. Když Lukáš svolil, že mě doprovodí (pokud na něj nebudu křičet, navštívíme nějaké muzeum, nebudu mu všude utíkat a tak podobně...), bylo rozhodnuto.

Jelikož jsme letenky na květen kupovali v lednu, bylo spoustu času na přípravy. Použila jsem osvědčený postup rezervovat téměř všechno z domova - hlavně tedy hotely a dva vnitrostátní lety, abychom si mohli užít ostrova Jeju bez mořské nemoci z cesty lodí. Asi to v případě těch hotelů nebylo úplně nutné, ale bylo to jednoduché a fungovalo to.

Moje představa o Koreji byla taková, že tam najdu oblíbenou kombinaci hor, moře a k tomu pár fascinujících velkoměst. Plán, který jsem doma postupně vytvořila, zahrnoval dost pěší turistiky. Původně jsem chtěla zvládnout třídenní přechod největšího korejského národního parku Jirisan, ale rezervace shelterů na přenocování se ukázala být natolik komplikovanou, že jsem to vzdala. Vydali jsme se tak na cestu relativně nalehko, s velkým, ale zpola prázdným batohem.

Itinerář v kostce počítal s okruhem kolem Koreji ve směru Soul - Jeju - Gwangju - Yeosu - Gyeongju - Busan - Sokcho - Soul. Průměrně dvě noci na jednom místě, přesuny autobusem včetně jednoho nočního. Měla jsem i hrubou představu o tom, co chci v každé z těchto destinací vidět, ale konkrétní detaily je snadno možné doplnit až na místě.

Inspirovat se můžete dalším podrobným popisem. Já si v Koreji užívala i prosté toulání ulicemi, pozorování místních občanů, a určitě také každou návštěvu restaurace, kde před námi často přistála hostina zabírající celý stůl. Ale moc odpočinková dovolená to nebyla.:)

Pokud už teď začínáte cestu do Koreje zvažovat, dostatečné praktické info vám podá každá průvodcovská kniha, já zvolila Lonely Planet. Tenhle zdroj jsem doplnila četbou recenzí na TripAdvisoru a prohlížením mnoha blogů, které mají často na svědomí cizinci, kteří se v Koreji nějakou dobu živí jako učitelé angličtiny. Škoda, že nejsem taky rodilý mluvčí...

Každopádně, nemusíte se bát exotických nemocí, zlodějů ani podivných existenci, Jižní Korea na mě působila velmi bezpečně. Hodit se vám určitě bude znalost hangulu - korejské abecedy, protože latinka se na méně turistických místech vyskytuje jen sporadicky, a to třeba i na ukazatelích k památkám. Ostatně, zvládnout novou sadu zhruba dvaceti šesti znaků není nijak dramaticky obtížné. Anglicky se domluvíte jak kdy, ale já jsem se obešla bez jakékoli složité konverzace. A ještě jeden ne moc zásadní poznatek, veřejná wc jsou na každém rohu a všude zdarma.:)

Máslovo-česnekové kuřecí řízečky

Myslíte si, že mě spisování receptů přestalo bavit? Či co hůř, že mě přestalo bavit samotné vaření? Ale ne. Je pravda, že tři týdny jsem se stavěla k jídlu pouze v roli konzumenta...důvodem byl můj malý dobrodružný výlet do Jižní Koree. Pokud nezvítězí lenost, můžete se těšit na mou fotoreportáž/průvodce zde na blogu. Mělo by to být nejen o jídle, ale i o tom, co zajímavého se dá v Koreji vidět a zažít. Byly to fantastické tři týdny...tak doufám, že by následný popis mohl být také zajímavý.

Nejdřív ale ponávratové jídlo. Chtěla jsem tentokrát něco jednoduchého, masitého a hodně vzdáleného zdravé korejské stravě. Volba padla na kuřecí řízečky s pečeným bramborem a tatarkou. Uvažovala jsem i klasické řízky v trojobalu, ale nakonec dostala přednost tato jednoduchá variace (děkuji autorce skvělého blogu V kuchyni vždy otevřeno).

Na jednu věčeři pro dvě osoby: 300 g kuřecích (stehenních) řízků, asi 2 cm silný proužek másla, 3 stroužky česneku, 2 lžíce sušeného rozmarýnu - pokud máte čerstvý, dejte mu přednost, trochu strouhanky a 3 lžíce parmazánu, brambory a koření na ně podle chuti

Řízky necháme dosáhnout pokojové teploty, mírně naklepeme a osolíme. Máslo roztavíme, přidáme do něj drcený česnek a rozmarýn, smícháme a v této směsi namáčíme připravené řízky. Necháme marinovat asi dvě hodiny.

Pokud chcete podávat s pečeným bramborem jako já, počítejte s asi půl hodinou pečení na 225 stupňů. Brambory dobře omyjte (neloupejte), nakrájejte na měsíčky a rozmístěte na plech vyložený pečicím papírem. Pokapejte olivovým olejem, osolte a posypte třeba kořením na kuře. Promíchejte a dejte do trouby, až budou brambory viditelně opečené a měkké. Po čtvrthodině je vhodné vše promíchat, aby se brambory nepřichytily k pečicímu papíru.

Strouhanku smíchejte s parmazánem a v této směsi namáčejte řízky ihned po vyjmutí z marinády. Smažte na oleji dozlatova, alternativně by mělo být možné řízky i upéct v troubě.

Pokud máte zrovna po ruce okurku, určitě vám jídlo bude chutnat s okurkovým salátem, ale jde to i samotné. Řízečky byly krásně šťavnaté a dobře ochucené, doporučuji!

Můj pravý boršč

Boršč je jedna z mála polévek, které uznávám jako hlavní jídlo, i bez jakýchkoli pečivových doplňků. Jelikož ho většinou uvařím plný hrnec, mám už vyzkoušeno, že ho jsem schopná konzumovat i několik dní po sobě - a pořád mi chutná. V mém podání je to polévka velmi hustá, plná zeleniny, obohacená občas i kouskem masa, krásné, červenorudé barvy a výrazné chuti. S kopečkem zakysané smetany je to výborné jídlo pro zimní, a klidně i jakékoli jiné, večery. Zkuste to tedy se mnou, jako obvykle na tom není co zkazit.:)

Ingredience: 700 g hovězího masa (žebro), čtvrtka malé hlávky zelí, jedna velká sklenice červené řepy, 1 cibule, 1 mrkev, 1 petržel, kousek celeru, malý rajčatový protlak, koření: bobkový list, pepř, nové koření, sůl, případně něco navíc (fenyklová semínka), něco zeleného na ozdobu (kopr, petrželka, koriandr)

Hovězí maso ponoříme do studené vody, přihodíme bobkový list, nové koření a celý pepř a dáme vařit - nejprve přivedeme k varu a pak ztlumíme na mírný plamen. Takto vaříme podle toho, kolik máme času, třeba dvě hodinky. Mezitím připravíme zeleninu - cibuli nakrájíme na kostičky, kořenovou zeleninu nastrouháme, zelí nakrájíme na kostky. Na trošce oleje smažíme mrkev, petržel, celer a cibuli, aby trochu změkly. Pak přidáme rajčatový protlak. Z hrnce vylovíme maso a přihodíme zeleninovou směs, zelí a řepu i s nálevem. Vaříme, aby zelí změklo. Vařené maso nakrájíme na kostičky a vrátíme zpět do polévky.

Hotový výtvor dochutíme solí a pepřem, přidáme něco zeleného a podáváme ozdobené kopečkem zakysané smetany.

Jahodová roláda

Rolády, ať už masové nebo sladké, mě nikdy moc nelákaly. Ale když jsem teď přemýšlela nad nějakým lehkým jahodovým dezertem, klasická piškotová roláda s jahodami nevypadala jako špatná volba. Navíc jsem byla velmi potěšena jednoduchostí přípravy...myslím, že pár dalších experimentů se zatočenými dezerty na sebe nenechá dlouho čekat.:) Takže příště...banánová?

Těsto: 100 g hladké mouky, 3 lžíce kukuřičného škrobu, 1 lžička kypřícího prášku, 4 vejce, 100 g krupicového cukru
Dovnitř: 200 ml smetany ke šlehání, 30 g moučkového cukru, 300 g jahod

Plech velký 25x40 cm vymažte máslem a vyložte pečicím papírem. Smíchejte mouku, škrob a kypřicí prášek. V jiné nádobě ušlehejte dotuha bílky se 3 lžícemi vody. Do sněhu pomalu vešlehejte cukr, žloutky a mouku se škrobem. Rozetřete do tenké vrstvy na připravený plech a dejte na 8 - 10 minut péct do trouby na 200 stupňů.

Mezitím namočte čistou utěrku, vyždímejte a hned po upečení na ni ještě horký plát překlopte. Opatrně odstraňte pečicí papír a zarolujte. Šlo to všechno docela hezky, jen se mi část těsta trochu přilepila k utěrce. Buď byla málo mokrá, nebo jsem ji měla ještě posypat krystalovým cukrem...každopádně, špinavá utěrka je o něco menší zlo než zkažený dezert, mohlo to určitě dopadnout hůř.:)

Na náplň ušlehejte šlehačku s trochou moučkového cukru a smíchejte ji s jemně nakrájenými jahodami. Plát znovu rozbalte, potřete v tenké vrstvě připravenou náplní a zarolujte. Pro doladění designu můžete vršek rolády poprášit moučkovým cukrem. Rychlý a svěží dezert je hotov.:)