To za slušnou dobu i cenu překonalo vzdálenost necelých 60 km a dovezlo nás až na stanici Hongik University, poblíž které se nacházel UWA Guesthouse, naše útočiště na první korejskou noc. Small double room - vhledem k velikosti soulských pokojů, kde i normální double room je velmi malý, byla rezervace něčeho takového docela odvaha:) - na nás už čekal. Obsahoval postel, okno, zrcadlo a asi jeden čtvereční metr prostoru navíc. Na jednu noc zcela postačující, i když tvrdost postele nám dala zavzpomínat na noci na karimatce...
I když jsme nejen dle personálu hostelu vypadali unaveně, nelenili jsme a brzy se vydali do víru velkoměsta. V prostoru kolem Hongik university je v sobotu odpoledne velmi živo - na ulici tančí spoře oděná a velmi mladě vypadající děvčata, hrají kapely a to vše sleduje spousta zvědavých Korejců. V blízkosti se koná i trh s výrobky mladých umělců.
Po počátečním nadšení rychle začal převládat pocit hladu, a tak jsme se rozhodli okusit první pravé korejské jídlo. Kritériem výběru byla existence anglického menu a zveřejněných cen. Zapadli jsme tak do jakési skromně vypadající restaurace a okusili zřejmě nejhorší jídlo z celého výletu. Maličko jsem za to mohla já - ukazováním na obrázky jsem se pokusila objednat jeden bibimbap (klasické korejské jídlo, rýže, která se míchá s různými druhy zeleniny, trochou masa a pálivou červenou pastou) a jednu fish sausage soup. Ale nejspíš to ukazování nebylo úplně jednoznačné, jelikož před námi po chvilce přistály jedny studené nudle (také klasické korejské jídlo) a jedna objednaná polévka, kde ale fish sausage nebyl rybí špíz, jak jsem usuzovala z obrázku, ale jakési podivné pečivo/svítek různých tvarů a jednotné nevýrazné chuti. To vše obohaceno nudlemi, kusem želé a silnou pálivostí. Navíc mistička kimchi a nakládané asi ředkve. No byl to zážitek, najedli jsme se, ale odešli mírně nervózní z toho, jak bude dále vypadat naše korejská strava. Aspoň jsme se seznámili s dvěma věcmi, které jsou mi na korejských restauracích strašně sympatické - ihned po příchodu dostanete lahev studené vody zdarma a placení probíhá u pultíku, bez očekávání spropitného.
Z univerzitní oblasti jsme zamířili metrem na horu Namsan, abychom získali pohled z výšky. Soul je tak obrovský, že to k nějaké lepší orientaci moc nepomohlo...ale výhled byl hezký, byť trochu zamlžený. Také došlo k našemu prvnímu setkání s korejskými turisty (v Koreji je peší turistika velmi populární, národní parky hojně navštěvované, mezi turisty patří i spousta vitálně vypadajících důchodců), kteří se zřejmě rádi navléknou do svého zářivě barevného značkového turistického vybavení, i když je čeká pouze výstup na 300 m vysoký kopeček uprostřed města.
Nahoře je N Seoul Tower, na kterou vás pustí po zaplacení možná přiměřeně velkého poplatku, ale mně stačil výhled zezdola. Jedná se také o nejznámější lokalitu v Koreji, kam páry připínají zámečky lásky - ale je velmi pravděpodobné, že takových míst naleznete víc. Můj zámeček tam každopádně nehledejte.
Z Namsanu jsem chtěla sestoupit na Namdaemun Market, ale nějak to nevyšlo, takže jsme skončili mírně ztraceni v davu trpícím nákupní horečkou v Myeongdongu, populární soulské nákupní oblasti. Dojít k metru nám pomohla gps - ta se i později několikrát prokázala jako velmi užitečná společnice.
Další den jsme po snídani, která údajně byla až od devíti, vyrazili k paláci Gyeongbokgung, asi největšímu ze soulských královských paláců. Téměř každou hodinu probíhá na nádvoří představení, které někteří popisují jako výměnu stráží. Pro nás to bylo třičtvrtěhodinové divadlo s mnoha herci v krásně barevných hábitech, občas legračně cupitajících a předvádějících zacházení se zbraněmi. Dlouhé, ale působivé. Pak jsme se konečně vydali na prohlídku vnitřku paláce - je opravdu rozsáhlý a i když jednotlivé části vypadají podobně, rozhodně stojí za to ho vidět celý, možná i včetně folk musea, které jsme my z nedostatku času museli vynechat.
Zbytek dne zahrnoval opět letištní vlak, boeing společnosti Eastar jet, letištní limuzínu (autobus) číslo 600 a kousek pěší chůze do Kkodak Kkodak Guesthouse v Seogwipo, (korejsky) malém městě na jihu volkanického ostrova Jeju.
Večeře byla tentokrát o poznání lepší než předchozí oběd - spicy stir fried pork bylo pálivé, ale jen snesitelně, poprvé jsme si užili přípravu pokrmu přímo na stole před námi (za vydatné asistence personálu restaurace), klasické sezení na zemi u nízkého stolu i množství příloh větší než dva. Radost nám kazila jen předpověď počasí, která na zítřek slibovala heavy rain.
Žádné komentáře:
Okomentovat