Sabih

Končící léto má na mou chuť k jídlu dramatické účinky. Ne snad tolik ohledně kvantity, ale určitě ohledně složení mého jídelníčku. Syrová zelenina? Asi na ni dostanu chuť zase příští léto...Znamená to také, že když vzpomínám, jak jsem si před dvěma měsíci pochutnávala na téhle izraelské specialitě, nemám příliš velkou chuť si to zopakovat. Ale věřím, že se to časem změní.

Ze sabihu jsem byla nadšená už před lety, když jsem ho poprvé ochutnala během naší krátké návštěvy Izraele. Pamatuji si ho jako výrazně ochucenou směs lilku, brambor a vajec, balenou v tortile - něco jako vegetariánský gyros, který není falafel. (Falafelu už jsem se snažila přijít na chuť mnohokrát a k mé značné nelibosti musím přiznat, že gyros pořád vede.)

Pak jsem si přečetla recept na sabih v Ottolenghiho Jeruzalémě a nestačila se divit, že neobsahuje brambory. Zapátrala jsem tedy i jinde po internetu a zjistila, že brambory vůbec nejsou typickou přísadou. Konečně letos v létě jsem pořídila pár krásných lilků a do přípravy sabihu se pustila. Výsledek se od mé dávné vzpomínky dost lišil, špatný ale rozhodně nebyl - vlastně bych řekla, že je to teď jeden z mých oblíbených lilkových receptů. 

Na 4 obědové porce:

2 větší lilky (750g), 200ml slunečnicového oleje, 4 vejce, sůl, pepř, 2 bílky, 4 pita chleby (doporučuju recept od Cuketky)

Omáčka tahini: 150g tahini pasty, 120ml vody, 2 lžíce citronové šťávy, 1 drcený stroužek česneku, čtvrt lžičky soli

Pasta zhúg: 1 svazek koriandru, 1 svazek hladkolisté petrželky, 1 zelená chilli paprička, půl lžičky mletého římského kmínu, čtvrt lžičky mletého kardamonu, čtvrt lžičky mletého hřebíčku, čtvrt lžičky krupicového cukru, čtvrt lžičky soli, 1 drcený stroužek česneku, 2 lžíce olivového oleje, 2 lžíce vody

Salát: hrst cherry rajčat, půl salátové okurky, 2 jarní cibulky, 2 lžíce nakrájené hladkolisté petrželky, 2 lžičky citronové šťávy, 1 a půl lžíce olivového oleje

Začít můžete třeba přípravou omáček. Na zhúg vše rychle rozmixujte na hrubou pastu. Podle chuti přidávejte či ubírejte papričky, autentická pasta má být silně pálivá, ale já to s množstvím papriček raději nepřeháněla.

S omáčkou tahini je to ještě jednodušší: všechny suroviny promíchejte dohladka, podle potřeby přidejte ještě trochu vody.

Nyní už je načase věnovat se lilkům. Škrabkou na zeleninu z nich podélně odstraňte část slupky - lilek by měl skončit zebrovaně pruhovaný. Lilky nakrájejte na 2 cm silná kolečka, ty posypte solí a nechte 30 minut vypotit. Pak je otřete papírovou utěrkou.

Zatímco se lilky potí, vy byste se nemuseli moc zapotit u přípravy salátu. Zeleninu nakrájejte na drobnější kousky, přidejte suroviny na zálivku a podle chuti dosolte a dopepřete. Vejce uvařte klasicky natvrdo.

Ve velké pánvi rozpalte vyšší vrstvu oleje. Pokud máte se smažením lilků špatné zkušenosti - lilky mají tendenci nasávat opravdu hodně tuku - můžete zkusit následující trik: lilky před smažením potřete rozšlehaným bílkem. Já to tak praktikovala jednou a zdálo se, že to trochu funguje.

Lilky smažte po obou stranách dohněda - cca 2 minuty z každé strany. Odkládejte na vrstvu papírových ubrousků.

Výsledná kompozice vypadá takto: talíř - pita - omáčka tahini - lilek - omáčka tahini - vejce - omáčka tahini - zhúg. Zeleninový salát může přijít na lilky i vedle nich. Jezte ideálně příborem.

 

Kedlubnový salát

Když jsem si při plánování menu pro návštěvu vzpomněla na jeruzalémské papriky, ani jsem netušila, že už je na blogu mám. Netušila jsem ani to, že díky tomu budu jíst dvoje plněné papriky ve dvou dnech - tatínkovou verzí jsem byla uctěna při návštěvě u rodičů. Měla jsem tak přímé porovnání dvou variant a abych pravdu řekla, chutnají mi obě skoro stejně. Tatínkova klasika v rajčatové omáčce je příjemně pikantní, jeruzalémská verze zase zajímavě kořeněná.
Už dvakrát jsem jeruzalémské papriky servírovala s kedlubnovým salátem a vždy to byl právě salát, který se dočkal chvály. To by mu asi mělo zaručit místo na blogu, co myslíte? :) Díky jeho prvotnímu úspěchu jsem se nedostala k experimentům, kterou z mnoha složek původního Ottolenghiho receptu lze vynechat, a tak recept předkládám téměř v původní verzi. Salát doporučuji podávat brzy po dokončení přípravy, jinak kedlubny pustí vodu a zálivka zřídne.

Na 4 porce:
3 kedlubny, 2 lžíce čerstvé máty, 1 lžička sušené máty, 50 g polníčku, čtvrt lžičky sumahu
Dresink: 80 g řeckého jogurtu, 70 g zakysané smetany, 50 g tučné smetany, 2 stroužky česneku, 1 a půl lžičky citronové šťávy, 1 lžíce olivového oleje, čtvrt lžičky soli, pepř

Kedlubny oloupejte a nakrájejte na kostky o hraně 1,5 cm.

Všechny ingredience na dresink smíchejte. Mátu nasekejte nadrobno.
Kedlubnu promíchejte s dresinkem a bylinkami, přidejte také většinu polníčku. Ochutnejte a případně dosolte nebo dopepřete. Ozdobte zbylým polníčkem a poprašte sumahem (to je to fialové nahoře, arabské koření nakyslé chuti a nádherné fialové barvy).

Jeruzalémské plněné papriky

Jak se nejlépe zachovat, když vám někdo věnuje kuchařku? No přece mu z ní něco uvařit... Já asi dělám něco špatně, jelikož kuchařek jako dar už jsem pár pořídila, ale pokud jsem z nich něco ochutnala, uvařit jsem to musela sama...Tentokrát jsem byla obdarována já, a to kuchařkou Jeruzalém od mistra Ottolengiho. Zdá se, že kuchařka je to opravdu povedená - vše, co jsem ochutnala, mě nadchlo, stejně tak na internetu je vystaveno množství nadšených recenzí. Jedinou komplikací zůstává běžný výskyt méně běžných, snad až exotických přísad.
Pro návštěvu bratra u mě doma jsem se rozhodla vyzkoušet plněné papriky doplněné kedlubnovým salátem. Pevně jsem doufala, že bratrův chladný vztah k tepelně upraveným paprikovým luskům už pominul, a že se mu po tradičních plněných paprikách po česku, mistrně připravovaných našim tatínkem, nebude stýskat. Zdá se, že to vyšlo - jídlo bylo pochváleno, a to včetně kedlubnového salátu. A kdyby tohle bratříček uvařil pro mě, také ho pochválím. :)
Na závěr jen jedno drobné varování - papriky jsou výborné a svěží jídlo, jehož příprava vás ale může spíš vyčerpat. A kromě toho, potřebujete opravdu, ale opravdu velkou pánev (a nebo víc menších...). Můj recept již obsahuje drobné odchylky od originálu, původní jeruzalémskou verzi hledejte v knize.

Pro 4 osoby:
8 sladkých podlouhlých paprik, 2 rajčata, 1 větší cibule, 500ml zeleninového nebo kuřecího vývaru

Dovnitř: 140g rýže (já vařila z kulatozrnné), 400g mletého hovězího masa, 1 a půl lžíce směsi koření baharat, půl lžičky mletého kardamomu, 2 lžíce olivového oleje, 1 velká cibule, směs čerstvých bylinek (dohromady cca 6 lžic): petrželka, máta, kopr, 1 a půl lžičky cukru, sůl a pepř

Rýži vařte ve větším množství osolené vody 4 minuty. (Tohle prý lze vynechat, ale já jsem to nechtěla riskovat.)
V pánvi opražte nasucho všechno koření, přidejte olivový olej a cibuli na kostičky a opékejte, aby cibule změkla a lehce zezlátla. Opečenou cibuli a všechny další přísady na náplň dejte do velké mísy a dobře rukama promíchejte.

Každou papriku nařízněte podélně po celé délce. Poté z ní vyndejte všechna semínka (má nejméně oblíbená část postupu, dá to práci a semínka jsou všude). Každou papriku naplňte směsí.

Do velké pánve na dno poskládejte plátky rajčat a cibule. Na to položte papriky otvorem nahoru - můžou být na sebe namačkané, hlavně ať se vejdou - a zalijte vývarem tak, aby papričky vyčnívaly kus nad hladinu. Ještě lehce osolte a opepřete, pánev přiklopte víkem a duste na velmi mírném ohni 1 hodinu. Poté by paprikové lusky měly být měkké a náplň uvařená.

Před podáváním nechte trochu vychladnout. Mně to chutná jen tak samotné, ale klidně si k tomu vymyslete nějakou přílohu - doporučuji kedlubnový či jiný salát.

Baharat - směs koření:
1 lžička černého pepře, 1 lžička mletého koriandru, 1 lžička skořice, půl lžičky hřebíčku, půl lžičky nového koření, 2 lžičky římského kmínu, půl lžičky mletého kardamomu, půlka muškátového oříšku, nastrouhaného

Koření vcelku podrťte a smíchejte dohromady s ostatním mletým kořením.

Má izraelská cizrnová strava

Možná jste si všimli, že v mém vyprávění o Izraeli něco chybí. Něco, co tvoří většinu tohoto blogu. Jídlo. Odjížděla jsem do Izraele a těšila se, že můj jídelníček na následujících pět dní bude zahrnovat téměř výhradně známé cizrnové speciality, hummus a falafel. Hlavně nic západního. Pro ty, co tápou - hummus je krémová cizrnová pomazánka ochucená citronem, česnekem a sezamovou pastou tahini. Falafel jsou smažené cizrnové kuličky, často se podává v pita chlebu doplněný zeleninou jako rychlá svačinka.

Můj plán předepisující cizrnovou dietu byl mírně odvážný, jelikož jak se později ukázalo, ne všichni účastníci zájezdu mé nadšení pro tyto dvě pochoutky sdíleli. Nakonec i u mě po třech dnech tohle nadšení dost opadlo...ale nevím o jídle, kterým bych se dokázala tři dny živit a neměla pak chuť na změnu. Další příprava před odjezdem spočívala v ochutnání falafelu od karlínské vege restaurace zvané Mlsná kavka. Nijak mě neoslnil, ale špatný nebyl. Aspoň bude s čím porovnávat.

První den v Jeruzalémě, vše jde podle plánu. Lonely Planet doporučovaná restaurace na Starém městě. Což znamená dost vysokou koncentraci turistů spoléhajících na svého modrého průvodce. Tentokrát nezklamal. Z obrázku je patrné, že nejde o nic luxusního, ale mají použitelné anglické menu a hummus moc dobrý. K tomu kyselé okurky o stupeň kyselejší než u nás. A k falafelu zajímavou pikantní omáčku.

Druhý den v Jeruzalémě, plán narušen. Babička hummus nechce. Zve nás na pravé židovské bagely...o jejichž pravosti mě má přesvědčit třeba to, že náplň označená jako "jeruzalémská" není dostupná a já se tak musím spokojit s vajíčkovým salátem. Ale k večeři jsem ukořistila jeden malý falafel pita sendvič.

První den v Tel Avivu, plánovaný oběd v The House Of Hummus se nekoná. Ač mám na mapě vyznačenou jeho přesnou polohu, procházím kolem a nevím. Je to ten velký dvoupatrový podnik s talíři shawarmy (maso opékané na jehle, něco jako kebab)? Je to ten prázdný podnik, kde se nedá poznat, co nabízí k snědku? Je to ta italská pizzerie? Těžko. Ale přesto končíme tam, objednávám dvoje vejce v rajčatech zvané shakshouka (také typický místní pokrm, zvlášť k snídani) a jedny těstoviny, dostávám jedny vejce v rajčatech a jedny těstoviny, zajímavé, že místním nepřijde divné poroučet si dvě jídla pro tři osoby, ale nakonec nám to docela stačí. Shakshouka je vážný kandidát na mé příští domácí vaření.

Stále ještě první den v Tel Avivu, dnes jsem neměla nic z cizrny, tak to musím napravit k večeři...i když, on vlastně stačí lilek. V jednom frekventovaném pouličním bistru objednávám sabih v pitě s lehkým tušením, že průvodce to zmiňuje jako další z typických jídel. Jinak nevím, co to vlastně má být, ale doufám, že to bude dobré. Nakonec dostanu výbornou tmavou pitu plněnou grilovanými kusy lilku, vejce, zeleninou a dalším. Výborné.

Přesně tady nám tu malou pita dobrotu prodali. Cena 18 NIS. Kdybyste chtěli celý talíř, pak něco přes 30.

Čtvrtý den zájezdu jdu na jistotu, zvolen byl Falafel Hakosem. Velkou pochvalu mají za anglické menu a ochutnávku falafelu - ten tu měli asi nejlepší, co jsem za těch pár dnů ochutnala, nebyl zbytečně vysušený ani přesolený. Objednáváme jednou sabih v lafě - něco jako tortila, jednou kompletní hummus - s falafelem, grilovaným lilkem, hnědým vejcem, pita plackou a přílohou v podobě čerstvé cibule a pečeného česneku. Až tento hummus mě zdolal - snědla jsem půl porce a byla vyčerpaná. Ideální loučení. :)

 

Naše poslední večeře. Neděste se, není to zmrzlina. :) Je to mražený jogurt. Malý trendy podnik, kde tuto dobrotu nabízí, sídlil hned naproti našemu hotelu. Poručily jsme si tedy dva jogurty, k nim vybraly spoustu čerstvého ovoce, žádnou čokoládu a úlovek odnesly na hotel. Jak se tomu říká? Zdravá večeře. :)

A jedno foto na závěr. Ke kterému vlastně nemám co říct, protože tahle oranžová nádhera je jen jedna z mnoha pochoutek, které jsme nestihly ochutnat. Takže příště...

Tel Aviv, město kol, kaváren a pláží

Zhruba 60 km od Jeruzaléma leží Tel Aviv. Druhé největší izraelské město se rozkládá podél pobřeží Středozemního moře. Po celé délce města tak najdete pláž se zlatavým pískem a vedle ní promenádu. Ač je tu o poznání tepleji než v Jeruzalémě, v březnu se do velkých mořských vln odvažují jen otužilci a surfaři. Já nepatřím ani k jedné z těchto skupin, a tak se spokojím s procházkou na hraně moře a lehkým smočením nohou do výše kolen. Ruch na pláži tentokrát pochází spíš od mohutných strojů, které ji připravují na nadcházející sezónu. Přemítám, kdy zase navštívím nějakou plážovou destinaci v koupací sezóně. V posledních letech jsem tam pravidelně značně předčasně.

Poloha města ale předurčuje jeho charakter celoročně. Vnímám tu příjemnou prázdninovou atmosféru prostou spěchu a stresu a ani rušné městské bulváry plné aut mi tento dojem nedokáží výrazně narušit. I jako necyklistka odolávám lákání pěkných zelených kol, která si můžete vypůjčit na libovolném z mnoha stanovišť. Narozdíl od Jeruzaléma je město prosté výraznějších pahorků a pro jízdu na kole jako stvořené. Potkáte tu mnohem méně ortodoxních Židů, mnohem více pejskařů - někteří z nich venčí celou smečku až sedmi psů a vypadají značně impozantně, podobné množství divokých a plachých koček a spoustu mladých lidí bohémského vzezření s kelímkem kávy v ruce, odpočívající na jedné z mnoha laviček či lehátek.

Naše setkání začíná tradičně na autobusovém nádraží. Opět velký, zanedbaný komplex, po jehož opuštění se nalézáte na ošklivé a špinavé Levinski street. K pobřeží je odsud docela daleko, ale pro první seznámení s městem to není špatná cesta. Jen chvíli mi trvá, než pochopím, že rušný provoz je telavivskou součástí a venkovní posezení před restaurací kousek od projíždějících aut nic, čemu by bylo nutné se vyhýbat. Po Allenby street se přibližujeme centru města. Pak stačí zahnout na Ben Yehudu, rovnoběžnou s mořem, a po nějaké době staneme před velkou a trochu omšelou budovou, která bude na příští dva dny naším útočištěm.

Deborah hotel nám přiděluje pokoj v posledním, 11. patře. Moje radost je brzy tlumena zjištěním, že se nalézáme opravdu hodně vysoko. Výhled na moře a město je krásný a děsivý zároveň. Noční hlasité rány neznámého původu už jsou jen děsivé. Ale ranní bohatá snídaně je uspokojivou satisfakcí - výborný ještě teplý tmavý chléb, několik druhů sýrů, salátů, ryb, shakshouka a výběr sladkých dezertů tak široký, že na vyzkoušení všeho dva dny rozhodně nestačí.

Telavivské "staré město", tedy Jaffa, je situováno hodně na jihu. Nás tam svezl autobus číslo 10. Vystupujeme o kousek později, než by se slušelo, a tak cestou do přístavu procházíme kus obyčejné, špinavé arabské čtvrti. Dole u vody o půl deváté ráno ještě téměř nikdo není, jen pár ukotvených lodiček. Na krásném Kdumin square s působivým kostelem, turistickém centru staré Jaffy, taktéž zcela pusto. V přilehlém parku, který skýtá krásné výhledy na panorama Tel Avivu, sem tam nějaká skupinka cestovatelů s průvodcem, případně pejskařů bez průvodce.

Kolem desáté už jsme na bleším trhu, doporučovaném Lonely Planet jako něco, co si v Jaffě nesmíte nechat ujít. Hromada starých hadrů a cetek rozložených na zemi tuto představu moc nepotvrzuje. Přilehlé obchůdky jsou zajímavější a za nějaký ten čas stojí. Zpět do centra Tel Avivu to můžete vzít buď podél pobřeží, nebo skrz město. Já volím druhou variantu. Trasa vede kolem ulice plné obchodů se zrcadly, přes luxusní a skvěle udržovanou židovskou čtvrť Neve Tzedek (s údajně nejlepším zmrzlinářstvím ve městě, v tento čas zcela prázdným), rušný trh Carmel nabízející koření, ovoce, sýry a mnoho dalšího, po zajímavé třídě King George Street plné mnoha menších krámků až k obchodnímu centru u křižovatky s Diezengoff Street. U té se o něco dál nalézá obchod/informační centrum věnované architektonickému stylu bauhaus. Hledáním klasických bauhaus domů se také dá v Tel Avivu strávit spousta času. Já si byla jistá jen u pár zástupců, ale prohlížení telavivských sídel mě rozhodně bavilo.

K místům, která se při průzkumu města vyplatí nevynechat, rozhodně patří tři náměstí. Prvnímu z nich, Diezengoff Square, dominuje velká barevná fontána na pěším přemostění celého náměstí. Mladý umělec tu za doprovodu kytary zpívá známé písně, v době našeho příchodu právě zní Cohenovo Hallelujah, skladba, která dokáže umocnit můj zážitek snad z jakéhokoli místa. Starší pán krmí holuby, lidé sedí na krají fontány, nikdo se nekoupe.Druhým prostorem je Rabínovo náměstí. Obrovské rovné ploše dominuje zvláštní prostorová instalace, nevím, zda hezká či ošklivá. Nedaleko se nachází Habimah square, náměstí, které bych si zvolila k posezení já. Je tu strom na kopečku, velmi jednoduchá fontána/vodní plocha a květinový záhon pod úrovní náměstí. A v něm úzké chodníčky, kde rodiče nechávají malé miminko volně se plazit a přitom fotí. Dokonalý ateliér.Podle toho, jak moct chcete utrácet, můžete strávit spoustu času poznáváním telavivských kaváren a restaurací. Před řetězci jako je Cofix (McDonald jsem viděla jen jeden, KFC nula) dejte přednost unikátním kouskům, kterých je tu opravdu hodně. Z mnohých z nich bych si nejraději něco odnesla: tu úžasnou zelenou židli, tu plechovou dózu s nápisem Vietnam...A kdybyste se přece jenom začali nudit, jsou tu vlaky, které vás rychle zavezou nejen na letiště, jak tomu bylo v našem případě, ale i do dalších zajímavých destinací na izraelském pobřeží. Tak třeba někdy prozkoumám Izrael důkladněji - země je to malá, za čtrnáct dní bych to zvládla. Na první seznámení ale tato krátká návštěva stačila.

Jeruzalém, město jako žádné jiné

Usínám v pokoji, jehož obrovská prosklená stěna mi dovoluje zahlédnout mohutné hradby, za nimi zlatou kopuli Skalního dómu, před nimi olivový háj a rozlehlý židovský hřbitov, kde touží spočinout mnohý žid. Kde jsem, to není těžké uhodnout.

Pro náš pobyt v Jeruzalémě jsme vybraly hotel Panorama na úbočí Olivetské hory. Zanedbaný starý arabský hotel na adrese, která by si zasloužila něco lehce honosnějšího. Ale náš pobyt nemá být honosný. Z letiště do Jeruzaléma využíváme sdílené taxi neboli sherut. Dle naší zkušenosti bych vám tenhle způsob doporučila o mnoho méně než jak píše průvodce. Na letišti čekáme více než hodinu, než se minibus pro deset lidí zaplní. Po ani ne hodince jízdy jsme následně vysazeni u Damašské brány, odkud se na ubytování musíme dostat samy. Olivetská hora je zřejmě nepřátelská oblast. Z mého pohledu nejvíce nepřátelská je hlavní příjezdová silnice. Po straně parkují mohutné autobusy, díky kterým se do Jeruzaléma podívají davy skupinových turistů. Uprostřed panuje hustý provoz. Na kraji se tísní úzký chodníček, kudy kráčíme my.

Prohlídka zbytku hory je ovšem zajímavá. Rozlehlé hřbitovy bez jediné stopy zeleně. Maličká Getsemanská zahrada s Chrámem všech národů. Zlaté špičky ruského kostela, který je pro turisty otevřený dohromady snad 4 hodiny týdně. Kostelík Dominus Flevitus a o něco výše tunel ve skále s možná falešným průvodcem - hrobky proroků. Velbloud pasoucí se na kousku trávy u domu se vzezřením ubytovny. A pořád ten neskutečný výhled na město. Večer, chvíli před západem slunce, se horní partie hory stává mým magickým jeruzalémským místem číslo jedna.

Probouzím se v pokoji, jehož obrovská prosklená stěna mě fascinuje o hodně méně než předchozího večera, jelikož je viníkem  jedné studené noci. Spořádám snídaňovou topinku s hummusem a rajčaty (adaptovat se na místní stravu mi nedělá problém) a pobízím výpravu k odchodu. Chrámová hora je blízko a zároveň daleko. Klesáme do údolí, abychom následně mohly stoupat stezkou vedoucí nad Davidovým městem až k Hnojné bráně. Za ní se nachází jediný ne-muslimům přístupný vchod k památkám Chrámové hory. Fronta (otevřeno jen pár hodin dopoledne a hodinu po polední) je dnes příznivě krátká a brzy tak vstupujeme na posvátnou a ostře střeženou půdu, jediné opravdu velké otevřené prostranství za hradbami Starého města. Jednoznačně vizuálně nejpřitažlivější je Skalní dóm, zářivě modrý se zlatým vrškem, nepřístupný a tajemný. O nic méně tajemná není ani mešita Al Aksa, ve stínu modrého souseda poněkud skrytá a nevýrazná. Turisté zde fotí jak o život, vojáci hlídkují, muslimové se modlí, kdosi krmí kočky. A vítr fouká. Až tak, že zjišťuji, že chodit sem v sukni délky dost pod kolena nebyl ten nejlepší nápad.

Sousedem Chrámové hory je Zeď nářků. Kolem devíti ráno ještě téměř opuštěná, pár mužů i žen se modlí, turisté se chodí zdi dotknout či vložit svůj papírek přání do jejích spár, ale náboženské vytržení tu necítím. Zeď je po monumentálních stavbách, které jsem si prohlížela o chvilku dříve, dost malá a nenápadná.

Po těchto významných místech nastává čas na ta méně významná, ale ne méně působivá. Uzounké uličky Starého města. Takhle ráno velmi opuštěné, přesto působící stísněně, obchody zatím skryté za kovovými zelenými vraty. Turistický ruch přichází jen pomalu. Procházíme skrz arabskou čtvrť až k Jaffské bráně a tam nastupujeme na hradby. Procházíme jen úsek od Jaffské k Damašské bráně, pro představu zcela stačí. Z hradeb se naskýtá pohled na střechy nízkých domů Starého města, zdobené cisternami na vodu a plážovými lehátky. Poutníci na hradbách zastavují a předčítají pasáže Bible. My zastavujeme pro vychutnání zajímavých pohledů na starou i novou část Jeruzaléma.

Objevujeme další části Starého města. Židovská čtvrť, čistá, klidná, elegantní stejně jako sami ortodoxní Židé, postávající před mohutnou synagogou Hurva. Bloudíme úzkými uličkami, až narazíme na nenápadný, pod úroveň země zapuštěný komplex čtyř malých synagog, otevřený všem zvědavým návštěvníkům. Křesťanská čtvrť, plná krámků se svatými předměty, a v jejím centru monumentální Chrám božího hrobu. Prosycený vůní kadidla, osvícený mihotavými plamínky svíček, čelící davům návštěvníků, kteří stojí frontu, aby mohli na chvilku stanout v údajné Ježíšově hrobce. Paní předbíhající frontu, aby na ní zbytek zájezdu nemusel čekat. Jiná paní se dvěma berlemi, která odvážně šplhá do schodů, aby nevynechala jediné zákoutí posvátného chrámu. Úžasné místo, které hodně předčilo má očekávání.

Za branami Starého města se Jeruzalém stává jiným městem. Památek je i zde roztroušeno hodně, ale musíte je trochu hledat.  Například Zahradní hrob, v malé uličce kousek od Damašské brány. Alternativní místo Ježíšova odpočinku je značným protikladem hrobky v chrámu. Krásná zahrada plná barev a světla, po dešti svěže zelená, a v jejím rohu malá prázdná skalní komůrka. Proč zrovna tady? Těžko říct.

Moderní tramvaj vás odveze do centra města, kde můžete brouzdat mezi klasickým spektrem obchodů s módou, kosmetikou a podobnými věcmi, které vám doma ničím nebudou připomínat, že pochází právě z Jeruzaléma. Tržnice Mahane Yehuda nabízí poměrně klidný zážitek z orientálního tržiště. Ještě o kousek dál se ukrývá ohromný komplex autobusového nádraží, kde po zdolání několika pater obchodů vystoupáte k autobusům, které vás odvezou za poznáním dalších zákoutí Izraele. V našem případě konkrétně do Tel Avivu.

5 dní v ... Izraeli

Rozhodly jsme se splnit babičce sen a ještě jednou s ní vyrazit do Izraele. Jelikož se jednalo o rodinný "výlet tří generací", plán nebyl z mého pohledu příliš ambiciózní. Tedy ano, ale jedině z hlediska krocení mé touhy po dobrodružství, kterou si můžu dovolit, když jedu s někým podobně starým a zdatným. Takže jsem škrtla možnost výletu k Mrtvému moři, ke Galilejskému jezeru, do Haify či Akka, čímž v seznamu cílů zbyl pouze Tel Aviv a Jeruzalém. Na pět dní to samozřejmě bohatě stačí...a zas tak nenáročné to nakonec nebylo. (Zvlášť když si někdo vezme nové balerínky a pak v nich chodí kilometry po městě, jojo, občas i já propadám nerozumu. :))

Nejdřív jeden obrázek. Hádejte, kdy jsme měly odjíždět a na jak dlouho byl plánovaný pobyt v Jeruzalémě...nevím, jestli mi tento obrázek má připadat tragický, ale každopádně mě baví. Ještě tak před měsícem jsem žila v představě, že náš výlet bude zahrnovat letní idylku, pětadvacet stupňů, slunce a pohoda. Pomalu jsem se pak začala smiřovat s jinou představou: patnáct stupňů, zataženo...a pohoda. Těšila jsem se i tak.

Takže praktické info: v Izraeli bývá v létě vedro. Březen ale není léto, Jeruzalém je v nadmořské výšce kolem 700 m a je možné, že tam bude jen o něco tepleji než u nás doma. V našem případě to znamenalo vítr blížící se síle vichřice, pár přeháněk, díky kterým jste během pěti minut promočení, a mrazivé noci v hotelovém pokoji, jehož okna sice poskytovala krásný výhled na Staré město, ale jejich těsnící vlastnosti nebyly zrovna uspokojivé. V Tel Avivu bylo o poznání příjemněji, ne úplně na koupel v moři, ale o slunění už se dalo hovořit a opalovací krém by se hodil.

Ubytování není problém zarezervovat z domova, dle naší zkušenosti jsou i ty relativně levné hotely obyvatelné. V Tel Avivu bývají hotely o něco dražší, v našem případě to ale znamenalo také nesrovnatelně větší luxus (takovou snídani bych chtěla i doma).

O Izraelcích vám toho moc neřeknu, snad jen to, že na vás často raději mluví hebrejsky než anglicky, i když je podle mého docela očividné, že jim nerozumíte ani slovo. Stejně tak v restauracích, obchodech, na zastávkách musíte angličtinu a latinku pracně hledat. Občas i najdete. Na druhou stranu, anglicky většinou umí místní dobře.
Z hlediska bezpečnosti jsem se nejvíc bála doma před odletem. V Izraeli jsem se cítila po většinu času dobře. Nesmí vám vadit všudypřítomní vojáci i vojandy se zbraněmi (povinná vojenská služba je v Izraeli pro muže i ženy), pokřikující Arabové a turisté předčítající si nahlas Bibli za pochodu po hradbách. Podivných existencí typu pražský bezdomovec jsem zaznamenala jen málo. Toulavých koček hodně.

Letěli jsme s WizzAir z Prahy rovnou do Tel Avivu, pět dní tentokrát znamenalo pondělí až pátek, čímž jsme se vyhnuli šábesu a problémům s ním spojeným. Cesta byla zcela bezproblémová, pokud tedy nepočítáme odlet v šest ráno, vylitý džus za 85 Kč na palubě letadla a nesmyslné přesuny mezi dvěma terminály Ben Gurionova letiště při cestě zpět.
Tak, už se chcete také vydat na cestu? A nalákala vás duha nad Skalním dómem, hřbitov nebo kočička? Jestli nic z toho, máme tu další pozoruhodnosti - magický Chrám božího hrobu, zelené olivové háje, dlážděné uličky Starého města plné stánků trhovců, obrovské vlny Středozemního moře, designové telavivské kavárny a všudypřítomný falafel a hummus. Pokračování příště.