Citrónová kolečka

No a můj další favorit - citrónová kolečka. Že tu žádná citrónová kolečka nevidíte? Ano, už jsme je skoro snědli - ale máme ještě citrónové houbičky. :) Recept je pro změnu z letošního Apetitu (poučila jsem se z loňské ztráty). V kontrastu s jinými sladšími a čokoládovějšími kousky jsou kolečka krásně svěží, no a ty růžové lyofilizované (mrazem sušené) maliny nahoře - prostě nádhera. :) Věřím (a snad nejen já), že tenhle experiment se bude někdy opakovat.

Na rozumné množství citrónového cukroví:
Těsto: 210g hladké mouky, 60g moučkového cukru, 140g másla, 2 žloutky, 1 lžička citrónové kůry
Krém: 125g másla, 50g moučkového cukru, 1 a půl lžíce citronové šťávy, 1 a půl lžíce rumu
Poleva: 70g moučkového cukru, 2 lžíce citronové šťávy, 2 lžičky rumu, mrazem sušené maliny

Ze všech surovin na těsto vypracujte těsto, zabalte do folie a uložte do lednice.
Druhý den těsto vyválejte na plát o síle asi 3 mm, vykrajujte kolečka a ty pokládejte na plech vyložený pečicím papírem. V troubě předehřáté na 180 stupňů pečte sedm minut.

Na krém vyšlehejte změklé máslo s cukrem, přidejte rum a citronovou šťávu.
Na polevu prošlehejte cukr s citrónem a rumem.
Pár malin rozdrťte na drobné kousky.

Vždy dvě kolečka k sobě spojte krémem, dejte do lednice aspoň na půl hodiny zatuhnout. Pak vrchní kolečko potřete polevou a poklaďte malinami. Nechte polevu ztuhnout a skladujte v chladu.

Medová srdíčka

Vánoce, Vánoce přicházejí...a  s nimi spousta věcí, které chci do Vánoc stihnout, aby pak mohla konečně zavládnout vánoční pohoda. Třeba se časem dopracuji k vánoční pohodě i před Vánoci....nemělo by to tak být? Zatím místo toho před Vánoci ignoruji nejen svůj blog...snad se to v příštím roce spraví.

Co se týče pečení cukroví, vždycky se na něj těším dlouho dopředu. Letos jsem navíc měla ochotné pomocníky, takže šlo vše jako po másle. Vykrájet, smíchat polevu, potřít, ozdobit...výsledkem byly čtyři druhy, všechny docela povedené, mám radost.

Mým prvním favoritem jsou medová srdíčka, jako vánoční minimedovníčky k nalezení na jiném, slavnějším zdroji. Na tohle cukroví jsem se chystala už loni, ale pak jsem pekla jiné druhy a na medovníčky už nedošlo. Letos jsem nejprve strávila nezanedbatelný čas hledáním loňského vánočního Apetitu, abych nakonec hledání s povzdechem nad chaosem v čísi věcech vzdala a jala se hledat na internetu. A úspěšně. Místo originálních trojvrstvých koleček jsem nakonec k sobě slepovala jen dva kousky - nechtěla jsem vytvořit další obří cukroví, jak je pro mě typické.

Výsledek opravdu chutná jak takový malý medovníček.

Na docela velké množství cukroví (nepočítala jsem):
Těsto: 120g másla, 120g medu, 120g moučkového cukru, 2 vejce, 2 lžičky sody, 500g hladké mouky
Karamelový krém: 1 karamelové salko, 125 g másla (nespotřebovala jsem zdaleka vše, možná kdybyste kousky slepovali tímhle místo povidel, tak to vyjde lépe)
Povidla na slepování
Na obalení: 50g vlašských ořechů, rozmixovaných

Těsto doporučuji připravit den předem: všechny uvedené suroviny smíchejte, vytvořte soudržnou kouli a tu zabalte do folie a uložte do lednice.
Druhý den těsto po částech rozválejte (na pomoučněné ploše) na placku (tloušťka tak 3mm) a vykrajujte kolečka či jiné, jednoduché tvary. Ty skládajte na plech vyložený pečicím papírem a pečte v troubě na 180 stupňů do zlatova, mělo by stačit tak 8 minut.

Karamelové salko smíchejte se změklým máslem. Několik upečených kousků rozdrťte a smíchejte s ořechy. Použijete je jako směs na obalení.
Dále máte několik možností: já většinou vzala dvě srdíčka, slepila je k sobě povidly, vnější okraj jsem potřela karamelovým krémem a obalila v oříškách. Místo povidel můžete slepovat karamelem a nebo tvořit třípatrové výtvory s povidly i karamelem.
Ať tak či tak, hotové cukroví nechte v chladu týden rozležet, bude pak výborné.

Brusinkové řezy

Zatím to letos vypadá, že od října do ledna se u mě peče pouze z jedné suroviny. Víte jaké? Červené. No, bohužel jsem nevymyslela vhodný název receptu, který by vám to neprozrazoval. Takže brusinky. Jsou úžasné: úžasně barevné, úžasně nakyslé...prostě úžasné. :) Ale ne zcela dobře dostupné, ještě že v Bille kousek od mé práce je mají pravidelně...Loni byl hitem sezóny brusinkový koláč, letos zatím brusinkové řezy. Maminka o nich po prvním ochutnání básnila tak dlouho, že jsem je znovu upekla již o týden později. (Zkoušela jsem ji motivovat k tomu, aby si je upekla sama, ale nějak to nevyšlo.) Tak třeba motivuji aspoň vás. :)


Na 1 hranatou formu velikosti cca 20x12cm:
Těsto: 125g másla, 180g hladké mouky, 70g cukru, čtvrt lžičky soli, půl lžičky prášku do pečiva, koření: půl lžičky skořice, 5 hřebíčků, 3 kuličky nového koření, špetka muškátového oříšku, polovina vajíčka
Doprostřed: 200g (čerstvých) brusinek, 40g cukru, 1 lžíce kukuřičného škrobu, 1 lžíce pomerančové šťávy, 1 lžička citronové kůry

Brusinky pomocí mixéru rozmixujte - ne zcela najemno, větší kousky nevadí. Přidejte cukr, pomerančovou šťávu, škrob a citronovou kůru, promíchejte.
Na těsto smíchejte mouku, cukr, sůl, prášek do pečiva a mleté koření. Přidejte kostičky másla a rychle propracujte do podoby drobenky. Přidejte ještě polovinu vejce (s celým mi výsledek přišel hodně lepivý).
Cca polovinu těsta natlačte na dno pekáčku vyloženého pečicím papírem. Na těsto rozetřete brusinky a nahoru opět rozložte těsto - mělo by zhruba pokrývat celý povrch. Koláč dejte do trouby vyhřáté na 190 stupňů a pečte asi 35 minut, až vršek hezky zezlátne. Nechte trochu vychladnout a krájejte na drobné řezy pravoúhlých tvarů.

Double-rajče bruschetta

Minulý týden jsem řešila nelehký úkol: jak zkombinovat červené papriky (které to nejlepší měly už za sebou), řapíkatý celer a ledový salát do podoby chutného salátu. Salát vzniknul, papriky byly spotřebovány - ale jeho chuťové kvality vám raději popisovat nebudu. Tento týden byl úkol trochu jiný: jak proměnit vaničku cherry rajčat během velmi omezeného času, kdy je volná kuchyně, v dobrou večeři nejen pro mě. Dlouho, dlouho jsem přemýšlela a nakonec si řekla, že zkusím bruschettu. A aby rajčat nebylo málo, k těm čerstvým jsem přimíchala ještě sušená. Výsledek byl tentokrát velmi zdařilý (tatínek nemohl kritizovat, jelikož na něj nezbylo.) (No, co se nepovedlo - mamince se nějak nelíbilo jméno pokrmu, a tak mu začala říkat "brančetky".)

Na 1 velký talíř bruschett:
4 krajíce chleba, 250g cherry rajčat, 7 sušených rajčat naložených v oleji, 125g mozarelly, 1 svazek (20g) bazalky, 1 lžíce olivového oleje, 1 lžíce vinného octa, 2 stroužky česneku,  čtvrt lžičky soli, čtvrt lžičky pepře (experimentovala jsem i s kapkou javorového sirupu a worchesteru, ale myslím, že velký vliv to nemělo)

Cherry rajčata nakrájete na osminy, sušená rajčata také překrájejte na menší kousky, bazalku nasekejte nadrobno a vše zalijte připraveným dresinkem vzniklým z olivového oleje, vinného octa (kdybych měla, použila bych balsamico), soli, nadrceného česneku a pepře. Nechte aspoň deset minut marinovat.
Troubu nechte předehřát na 220 stupňů.
Krajíce chleba překrájejte na poloviny a nasucho v troubě opečte z každé strany cca 2 minuty, aby byl chléb křupavý. Pak na chleba rovnoměrně rozložte rajčatovou směs, poklaďte plátky mozarelly a zapečte (pod grilem) ještě tak pět minut, aby se sýr roztekl. Jezte ihned.

Puding s příchutí bílé čokolády a ostružinovým přelivem nahoře

Představte si, u nás doma se nachází asi deset různých skleněných pohárků s nožičkou, ale žádné dva stejné. Respektive, žádné dva stejné, do kterých bych směla připravit puding. Takže když ne uniformita, tak aspoň stupně vítězů. :) Motivací pro tenhle dezert byl zbytek ostružinového kompotu, který se neupotřebil na jeden malý cheesecake. A jedna celá bílá čokoláda, která se nespotřebovala při přípravě nevím-jakého-dortu, místo kterého nakonec vzniknul onen cheesecake. Kupodivu jsem natrefila přímo na recept, který požadoval vyhovující množství ostružin i bílé čokolády.
Dezert jsem nakonec ochutnala jako sladkou tečku po výborném obědě u babičky, ale myslím, že bych ho byla schopná jíst každé ráno. A možná i puding samotný, bez těch ostružin nahoře. :)

Na 4 skleničky:
Puding: 130g bílé čokolády, 3 lžíce kukuřičného škrobu, půl lžíce cukru, špetka soli, 530ml plnotučného mléka, půl lžičky vanilkového extraktu
Přeliv: 100g ostružin (ideálně čerstvých, ale ty já neměla), 1 lžíce citronové šťávy, 1 lžíce cukru, 30g másla, 1 vejce

V misce smíchejte škrob, cukr a sůl. Přilijte mléko, dobře promíchejte a nad vodní lázní zahřívejte za občasného míchání tak dlouho, až směs zhoustne - asi 15 minut. Přidejte nalámanou čokoládu a ještě pět minut zahřívejte a míchejte. Měl by vzniknout hustý krém. Odstavte, vmíchejte vanilkový extrakt a rozdělte do misek.

Na ostružinový přeliv (blackberry curd, chcete-li) rozmixujte všechny ostružiny a výslednou směs přepasírujte přes síto, abyste se zbavili zrníček. Pyré smíchejte s citrónem, cukrem, vejcem, přidejte máslo na kostičky a zahřívejte tak pět minut, než směs trochu zhoustne a na povrchu se objeví bublinky.

Na puding nalijte tenkou vrstvu ostružinové omáčky a nechte alespoň hodinu vychladit.

Minirohlíčky s čokoládou

Tyhle rohlíčky mi moc chutnají. Až tak, že bych je sem klidně umístila hned po tom, co jsem ochutnala první, ještě teplý. Ale nestalo se tak, já mezitím stihla všechny sníst, upéct další várku, trochu se vzpamatovat z probdělé noci na Tmou, začít se těšit na další probdělou noc - no prostě tak, tady jsou. :)
Nápad pochází z mé (další) oblíbené kuchařky od autorky blogu Smitten kitchen (bez ohledu na to, že vlastně stále nevím, co ten název znamená). Jedna z mála knih, kde mě vážně láká skoro všechno. Do těchto rohlíčků se jako tajná ingredience přidává (tipněte si)...krémový sýr. Těsto je pak úžasně křupavé. Dovnitř navíc můžete dát prakticky cokoli - a také spoustu věcí zároveň: čokoládu, marmeládu, oříšky, skořicový cukr...nebojte se nedodržet recept a vymyslet vlastní kombinaci.

Na 1 plech rohlíčků - 20 - 30 ks.
Těsto: 115g másla, 115g krémového sýra, 125g hladké mouky, čtvrt lžičky soli.
Náplň: 40g nalámané hořké čokolády, 40g nasekaných vlašských oříšků, 5 lžic malinové marmelády,
lžička skořicového cukru...a dál podle vaší fantazie
Dokončení: 1 vejce, další skořicový cukr

Změklé máslo prošlehejte s krémovým sýrem. Přidejte hladkou mouku, sůl, promíchejte, z těsta utvořte placku, tu zabalte do folie a dejte alespoň na hodinu do ledničky - ale můžete ji tam nechat i přes noc.
Než se rozhodneme v přípravě pokračovat, připravíme si plnění: marmeládu na potření placek, čokoládu / oříšky / skořici na posypání. Těsto rozdělíme na poloviny a každou zvlášť na pomoučněném válu rozválíme na kolo o průměru cca 30 cm. Placku po celé ploše potřeme asi dvěma lžícemi marmelády a rovnoměrně posypeme dalšími ingrediencemi. Pak kolo rozkrájíme na cca 10 trojúhelníčků jako pizzu. Rohlíčky vzniknou tak, že každý trojúhelníček zavineme do ruličky - postupujeme od širšího konce do špičky.
Rohlíčky klademe na plech vyložený pečicím papírem. Před vložením do trouby vyhřáté na 180 stupňů je ještě potřeme rozšlehaným žloutkem smíchaným se lžící vody. Nakonec posypeme skořicovým cukrem a pečeme 20-25 minut, až jsou na povrchu krásně zlaté. Pokud vám trocha náplně vytekla, neděste se, je to normální a ničemu to nevadí.
Dají se jíst teplé i studené.

Ledový salát se zálivkou z modrého sýra

Už několik měsíců žiji opět v situaci, v které jsem se minule snažila dodržovat jednu pěknou nedělní tradici: odpolední salát. Proč mi to tehdy šlo a teď ne? Možná proto, že jsem mezitím poznala někoho, kdo dává před okurkovým salátem přednost dortu. Možná trochu doufám, že se časem tyto preference budou vyvíjet směrem k rovnováze mezi sladkým a slaným...ale i pokud ne, nedělní salát je přece hezká tradice. :) V rámci pokusu o její obnovení jsem ukořistila hlávku ledového salátu, pár ředkviček, které to nejlepší už měly za sebou, řapíkatý celer...a tím pomalu ty zdravé ingredience končí, zbytek bych vám radši zatajila. Už při čtení receptu jsem tušila, že tenhle salát žádná dietní hvězda nebude. Co jsem netušila bylo to, že bude tak dobrý, že ho s maminkou celý spořádáme někdy v době mezi obědem a večeří. Takže vám ho musím jedině doporučit. :)

Na 1 mísu salátu:
1 malá hlávka ledového salátu (já měla velkou a nepoužila ji celou), 6 velkých ředkviček (1 svazek), 2 řapíky celeru, 100g slaniny (mohou být plátky)
Zálivka: 80g nivy, 100g majonézy, 120ml podmáslí, čtvrt lžičky soli, půl lžičky worchesterské omáčky, 2 stroužky česneku, mletý černý (nebo barevný) pepř

Slaninu na pánvi osmažte dokřupava - mělo by to jít bez dodatečného tuku.
Nivu na dresing rozdrobte na drobno, česnek rozdrťte, přidejte všechny ostatní ingredience na dresing, promíchejte, ochutnejte a případně ještě přidejte lžičku citronové šťávy.
Ředkvičky a celer nakrájejte na drobné kostičky. Pokud jste smažili slaninu v plátcích, natrhejte je na kousky.
Do velké mísy klaďte střídavě natrhané listy ledového salátu, nakrájenou zeleninu, slaninu a dresing. Nakonec vše opatrně promíchejte. Ihned podávajte.

Steaky a ryby ( = azorská strava)

Před lety jsem víceméně sama cestovala Amerikou, ale do restaurace jsem se neodvážila. Dnes už se víc bojím jiných věcí, než jak mám sama vstoupit do restaurace. (Například vstoupit sama do vybrané restaurace.) A tak byla moje azorská strava poměrně pestrá. Oficiální průvodce azorskou gastronomií by nicméně vypadal trochu jinak (např. méně steaků a více ryb :)). A třeba taky nějaký grilovaný ananas. Bát se, že na Azorech (a v Portugalsku obecně) nemají nic dobrého, se ale určitě nemusíte...dívejte.

Porto - francesinha: na seznamu věcí, co byste měli ochutnat v Portu, téměř vždy figuruje tenhle podivný sendvič. Na seznamu věcí, co byste neměli ochutnat v Portu, pokud dodržujete zásady zdravé stravy, byste ho dost možná našli taky. Ale za hřích to podle mě stojí. Mezi dvěma plátky chleba naleznete zpravidla šunku, sýr, speciální výraznou klobásu, kus masa, zvenku je vše obaleno v sýru, zalito pikantní omáčkou a pokud by to nestačilo, můžete mít ještě nahoře volské oko a vedle kupu hranolků. A kupodivu existuje i vegetariánská verze.

Sao Miguel - hovězí steak. Pokud narazíte na Azorech na pastvinu, s velkou pravděpodobností na ní budou krávy. A z těch tu umí připravit pořádný steak. V tradiční verzi ho doprovází pečená paprika a česnek. V tradiční i fastfoodové verzi také hranolky, vejce, občas rýže, občas salát. Já si pochutnala vždycky.

Kdekoli na ostrovech - ryby. Já začala levnými sardinkami a to byla z jistého pohledu chyba, protože jsem s nimi také skončila. Ploutvičky, kosti, nic pro mě - s lítostí jsem vzpomínala na steak, který jsem měla předešlý den. Kdyby mě tato zkušenost neodradila, mohla jsem si příště dát třeba chobotničky.

Pico - burger s výhledem. Popravdě, burger v Clube Naval, klasickém zařízení v centru Sao Roque, nebyl ničím výjimečný. Zato ten výhled na moře a hory v jednom...krása.

Pico - steak house. Projednou jsem si vzala k srdci doporučení od tripadvisoru a vydala se do poměrně zapadlé části Sao Roque, abych nalezla tuto restauraci. Jídlo se po překladu do angličtiny jmenovalo "steak house", bližší specifikace chyběla. Nakonec mě čekal steak (jak jsem doufala), chipsy (kdybych to věděla, asi si nekupuju jedny v obchodě) a pod steakem plátek chleba v omáčce (to jsem nečekala, ale bylo to překvapivě dobré).

Terceira - prato do día, fazole fava. Konečně jednou stíhám polední menu (=nápoj a káva v ceně). Restaurace kousek od mého hostelu v Angře má bohatý výběr pěti jídel, já volím experiment - fazole fava. Nevím, jestli mám přiznávat, že tohle jídlo mi na Azorech chutnalo snad nejvíc. Velké fazole, rajčatová omáčka, občas kousek klobásy a vejce k tomu, moc, moc dobré.

Lisabon, Belém - rybí koláčky. Najít v lisabonském Belému turistickou restauraci je mnohem snazší než najít pravý lokální podnik. I mě zlákali na anglické menu...a rybí koláčky. Okolní talíře vypadaly výborně, a když mi přinesli jen tři skromné koláčky, byla jsem lehce zklamaná. Až po chvíli se objevila ještě rýže s fazolemi, podávaná jako příloha - zajímavá kombinace.

Lisabon, téměř kdekoli - bacalhau a bras. Z mého pohledu rizoto s treskou a míchanými vajíčky, takové snídaňové jídlo. Když jsem se potom ptala googlu, co že jsem to vlastně jedla, byla jsem  dost překvapená - asi nepoznám rýži od brambor. Nebo se v té malé kavárně v Estorilu trošku odchýlili od tradice.

Sladká tečka na konec - koláček pasteis de nata s malou kávou. Upéct si je můžete i doma - mně už se to povedlo třikrát.

Rajčatová s cuketou

Tatínek přivezl ze Zlína kilo domácích rajčat. Ty malá jsem po ochutnání skoro všechna snědla: byla totiž strašně dobrá. Z těch velkých jsem zamýšlela udělat polévku. Tatínek zřejmě zamýšlel to samé, tak tak, že jsem to stihla. :) Mně tahle rajčatová s příměsí cukety moc chutná, už jsem ji dělala podruhé a chuť na ní mě neopustila ani třetí den po sobě. Mamince chutnala taky. Tatínek...s ním je to složité, radši by si dal svou klasickou rajskou s rýží. Ale vy zkuste tuhle! Recept se velmi podobá tomu od Foodlover.

Na 1 docela velký hrnec polévky:
1 kilo rajčat, 1 střední cuketa (300g), 1 větší cibule, 3 stroužky česneku,
1 plechovka krájených rajčat, lžíce sušeného oregána, sůl, pepř, půl litru zeleninového vývaru, 2 lžíce olivového oleje, 100 ml smetany ke šlehání

Rajčata nařízneme do kříže a zalijeme horkou vodou, po chvilce slijeme a oloupeme - dá to práci, ale jinak by to mělo jít relativně snadno. Nakrájíme na kostky. Cibuli nakrájíme na kostičky, česnek na plátky, cuketu na kostičky. V hrnci na olivovém oleji restujeme nejprve cibuli a česnek, až trochu zezlátne. Pak přihodíme cuketu, opékáme dalších pět minut, přidáme rajčata čerstvá i z konzervy, zalijeme vývarem (množství podle požadované konzistence, půl litru povede k hezky husté polévce) a vaříme tak dvacet minut.

Dochutíme solí, pepřem a oregánem, přidáme 100 ml smetany na zjemnění. Tyčovým mixérem rozmixujeme dohladka - pokud chcete, dejte předtím stranou pár kousků rajčat a cukety, které pak do polévky vrátíme.

Podáváme horké, posypané parmazánem nebo zelenou petrželkou.

Závěrečný bonus

Mám pocit, že teď bych měla poděkovat těm, co četli všechny předcházející portugalské příspěvky, a umístit sem něco speciálního, co bude viditelné jen pro tyto čtenáře. Ale takhle blog nefunguje...takže tu naleznete už jen pár dalších kousků Lisabonu, kterých mi bylo líto...

Co říct závěrem? Pokud dobře počítám, navštívila jsem čtyři azorské ostrovy, viděla jich šest, zbývají čtyři a půl. :) Bez počtů to vychází tak, že kdyby náhodou došlo na nějaké příště, moc ráda bych viděla Flores a to, co jsem nestihla z centrální trojky. A případně...Pico bylo nádherné, Angra taktéž.

A teď jistě čekáte, že vás začnu lákat, ať jedete se mnou, aby další cestovatelská reportáž nemusela začínat slovy "ocitla jsem se sama uprostřed Tichého oceánu, ale na podobné situace už jsem zvyklá...". Myslím, že to tentokrát dělat nebudu. On se třeba někdo najde - a když to příště nakonec nebude uprostřed Tichého oceánu, ale jinde, nevadí. :)

Žluté schody - typické.

Modré kachle - také typické.

Hradní slavnost.

Zakusit fado.

Před hradní bránou.

Čekání na tramvaj.

Čekání na příhodnější podmínky.

Čtyři kolečka.

Lisabonské památky

Portugalští objevitelé nahoře skrývají krásný rozhled.

Není tomu tak, že jsem v Lisabonu jen bloudila. Zcela záměrně jsem narazila na několik zajímavých památek, zjistila, co znamená opravdu dlouhá fronta, a vyzkoušela, že cesta k hradu není jednoduchá, ač je vidět zdaleka. Takže ve zkratce...

Belém seshora a od řeky.

Čtvrť Belém stojí na západ od centra Lisabonu, pěšky se tam jistě dojít dá, ale cesta podél rušného nábřeží nemusí být moc příjemná. Pak máte na výběr mezi (moderní) tramvají a autobusem. Sám Belém obsahuje spoustu turistických lákadel. Když ve čtvrt na deset spatřuji krátkou frontu na jeronýmský klášter (Mosteiro dos Jeronimos), zařazuji se na její konec a raduji se, jak jsem to hezky načasovala. Radost lehce opadá, když se ukazuje, že fronta nepostupuje, jelikož klášter se otvírá až v deset...Nakonec jsem se ale dočkala a dost se mi tam líbilo. Fronta mezitím narostla do obřích rozměrů: nic takového bych dobrovolně nepodstoupila. (Ale pokud přijdete v nevhodný čas, vězte, že do kostela se můžete podívat stejně a navíc zdarma.)

Mosteiro dos Jeronimos: druhé patro.

Belém obsahuje dvě stavby, které nabízí rozhled z výšky: belémskou věž a památník objevitelů (padrao dos descobrimentos). Už u Jeronýma jsem zakoupila zvýhodněnou vstupenku i na věž: jenže, opět fronta...tak tedy zkusíme ten modernější památník. Myslím, že to byl dobrý tah, výhled luxusní (podle všeho lepší než z navštěvovanější věže), fronta žádná, můžete si vybrat, zda výtah nebo pěšky...

Myslím, že sem raději ne.

V Belému je kromě toho spousta muzeí (ty často ignoruji), slavný obchod s koláčky pasteis de Belém (pořád ten samý vaječný koláček, originální verze, plno turistů) a dlouhá promenáda kolem řeky Douro skýtající pěkný pohled na dlouhatánský most přes ní (pěšky to tentokrát opravdu nepůjde, ale můžete se projet trajektem).

Dlouho jsem hledala, jak se dostat na druhou stranu magistrály pomocí této lávky. Nešlo to.

Přesuňme se z Belému zpět do centra, konkrétně do čtvrti Alfama. Na jejím vršku se vypíná lisabonský hrad. Dojít k němu není tak obtížné ve smyslu dlouhého stoupání, spíše ve smyslu orientace...já kopec nejdříve obcházím kolem dokola, než najdu tu správnou bránu. Nutno říct, že exkurze stála za to...další výhledy, úzká ulička pomalovaná graffiti, zdobený odpadkový koš, víceméně prázdné prostranství připomínající antické vykopávky, ozdobené jakýmsi místním umělcem zaměřeným na bytový design...zajímavá kombinace turistické čtvrti a míst, která svým zchátralým stavem nahánějí hrůzu. A domov hudby fado, ale o té já vám toho moc nepovím.

Pohled z hradu.

Hrad samotný mě potěšil opět především nabízenými výhledy (já vím, mohla bych taky zmínit něco překvapivého). No, a taky se tam můžete hezky projít po hradbách, posedět pod borovicí...pohoda.

Pohled na hrad.

Výstup na hradby.

Rybí sítě se mezi lisabonské památky zpravidla neřadí, viďte...ale když už jsem se vydala vlakem do Cascais, proč se tu tím nepochlubit. Poslední den výletu se na mně podepisuje, ve vlaku skoro usínám, ale Cascais je konečná, není co zkazit. Chtěla jsem naposledy vidět moře, povedlo se, teplota 16 stupňů, koupání povoleno. Pokud jste méně otužilí, můžete se vydat na jednu stranu podél pobřeží k Ďáblovým ústům, na druhou stranu po promenádě do Estorilu a nebo ještě dál.

Modré na tresky, červené na lososy, zelené na řasy...

Zpáteční vlak uspává podobně jako cesta sem, loučení s Lisabonem probíhá stylově ve znamení první bouřky celého výletu (= čtvrt hodiny v úkrytu na autobusové zastávce asi 300m od hostelu, doufaje, že déšť poleví). A na letišti pak potkávám staré známé...brněnský pár, na který jsem narazila už v Portu...konec výletu.

Proč se koupat v moři, když máme řeku?

Stop...čas jet domů...

Lisabonské koleje (a lana)

Už zase gin? Jiné reklamy než na alkohol na tramvajích téměř nenajdete.

Je normální věnovat příspěvek pouze a jenom systému veřejné dopravy v nějakém městě? V Lisabonu podle mě ano. Ale zároveň přiznávám svou fascinaci systémy metra, tramvají a trolejbusů, zvlášť těmi složitými (New York).

Stylový interiér. Velikost sedaček je kupodivu dostačující i pro běžného Evropana.

Už jsem tu zmiňovala, jak je Lisabon kopcovitý. V takovém terénu normální tramvaj prakticky nemá šanci. A tak místo toho, aby staré, maličké tramvajky byly odstaveny do šrotu, tady je rekonstruují a nechávají jezdit úzkými uličkami nejen kolem hradu. Nutno říct, že turisté to oceňují - tramvajky jezdí plné až po okraj...místní babičky to zas mají docela těžké.

Projedu kolem toho špatně zaparkovaného auta? Nevím..

Po chvíli jízdy ve stoje usedám na volné místo hned za řidičem. Pozoruji, jak řízení tramvaje sestává z otáčení jakousi páčkou...nevím, jak dlouho by mě to bavilo. Vím, že mám sledovat město za oknem, ale místo toho se o mě pokouší spánek. Definitivně mě budí až zvolání "seňora", které mě nabádá k uvolnění místa starší osobě. Vystupuji na konečné v čínské čtvrti. S podivem zjišťuji, že nejsem daleko od místa, odkud jsem vyjela...

Elevador. Da Bica. Glória?

Dalším aspektem lisabonské MHD jsou lanovky. Něco jako lanovka na Petřín ve žlutém a zmenšeném provedení. Případně navíc pomalovaná graffiti. Dočetla jsem se o dvou exemplářích, ale při toulkách městem bych přísahala, že jsem narazila aspoň na tři...nevím, možná jsem byla opravdu hodně dezorientovaná.

Elevador Santa Justa (tady jsem si jistá).

No a nakonec výtah, Elevador Santa Justa. (Ostatní lanovky se také jmenují elevador, ale jediný pravý výtah je tento.) Celodenní jízdenka, která vám umožňuje využívat všechny zmiňované dopravní prostředky, stojí podobně jako jedna jízda touhle zvláštní atrakcí. Stojím tedy ve frontě a přemítám o tom, že právě čekám na jeden z mála dopravních prostředků, jehož využití prodlouží čas potřebný k cestě start-cíl. Ale nijak mi to nevadí. A navíc, na horní stanici výtahu vás čeká pěkný výhled na celé město.

Příměstské vlaky na nádraží Cais do Sodre.

A poznatek na závěr - Portugalci milují žlutou. Kromě žlutých tramvají, lanovek, vlaků a domů tu často spatřuji i žlutá auta. Jo, a žluté metro jsem nepotkala. Zato mě v něm zaujaly korkové sedačky.

Další žlutá lanovka.

Červená tramvaj. Na tu pozor - když není žlutá, je to tramvaj výhradně pro turisty a normální jízdenka v ní nefunguje.

Hop na střechu?

Martim Moniz, konečná. Doporučuji odsud jít pěšky - na tramvaj se stojí dlouhá fronta. Turisté by asi netrefili.