Venkovské východní pobřeží

Zhulu Old Trail.

Ač je dělí pouhých 150 kilometrů, východní a západní strana Taiwanu nesdílí mnoho společného. Západní planina ubytovává většinu taiwanské populace. Křižuje ji samá vyvýšená dálnice, uhání tu rychlovlaky, na jedno město plynule navazuje druhé. Na východě se hory zvedají téměř od moře, a tak pro velká sídla není místo. Jak projíždíme vlakem třídy Tze-chiang po východním pobřeží od jihu na sever, za okny se míhají skromné usedlosti obklopené rýžovými políčky a banánovými plantážemi. Na druhé straně bouřlivý oceán - na mnoha plážích je kvůli velkým vlnám koupání zakázáno.

Jdeme se koupat?

Kromě samotné pobřežní scenérie, kterou si můžete vychutnávat třeba na kole, se na východní pobřeží jezdí především do soutěsky Taroko. Obrovský kaňon s krásně mramorovanými skalami má na délku kolem dvaceti kilometrů a po celé délce jím projíždí silnice, z níž odbočuje množství krátkých turistických stezek. Pokoušet se projít kaňon pěšky kvůli frekventované dopravě není moc dobrý nápad. Cesta k uniknutí vede směrem nahoru.

O tomhle se v průvodci nepíše...ale v Xinchengu se nalézá několik zajímavých chrámů.

Ubytovali jsme se v Xinchengu, ležícímu jen 4 km od začátku kaňonu. Po příjezdu jsem byla trochu vyděšená: ocitla jsem se na vesnici. Žádný noční trh, všude toulaví psi, bankomat v 7-11 na nás mluví jen čínsky - jak my tu přežijeme? Atmosféru dotvářely rychle putující šedivé mraky, studený vítr a opuštěná černá pláž s obrovskými vlnami. U moře mi to tu připomíná Island. Nebo Balt. Úchvatné, vůbec mě nemrzí, že není počasí na koupání.

Stálezeleno.

Díky důkladné přípravě jsme měli vyřízené povolení na Zhulu old trail, nejslavnější stezku v okolí soutěsky. Strážce stezky vám po předložení povolení odemkne branku, vy překonáte most přes kaňon a pak už po úzké pěšině stoupáte skrz bujnou vegetaci stále nahoru. Po dvou a půl kilometrech následuje odměna, procházka po útesu. Podél skály vede lano, které jen lehce zvyšuje můj pocit bezpečí: na druhou stranu od stezky vidíme občas jen bílo, občas propast hluboko pod námi. Po půl kilometru ovšem tato adrenalinová zábava končí - dřív byla stezka průchozí v celé své délce asi 10 km, nyní není větší část kvůli sesuvům skal bezpečná, a tak nezbývá než se vrátit stejnou cestou. Krásná procházka.

Perfektní rovinka, jen trochu na útesu.

Zbytek dne se pokoušíme kaňon poznat s pomocí linkového autobusu a občasných exkurzí tu k chrámu, tu do vlaštovčí jeskyně. Svou monumentálností mi toto místo vzdáleně, opravdu vzdáleně připomíná americký Grand Canyon. Kdybychom měli víc času, ráda bych zamířila i do kopců nad návštěvnickým centrem, ukrývajícím pár domorodých vesniček. Takhle místo toho odpoledne kráčím po silnici kolem hřbitova a parčíku spravovaného obrovskou cementárnou na druhé straně silnice zpět do hotelu. Večer po dlouhém odhodlávání zjišťujeme, že čínská restaurace naproti má kupodivu i anglické menu, a my se tedy můžeme bezpečně najíst...

Zvláštně modrá řeka a mramorované skály.

Následuje odpočinkový den v pobřežním Yilanu, městu vzdáleném jen cca hodinu jízdy od Taipeie. Obdivujeme Lanyang muzeum na kraji města - ve fascinující budově mezi mokřady a horami. Aby se neřeklo, procházíme muzeum i zevnitř - je tu spousta školáků, dočasná výstava pouze v čínštině, a expozice o Yilanu ze všech úhlů.

Lanyang museum v Yilanu.

Od muzea je to jen kousek k oblíbené surfařské pláži s výhledem na Želví ostrov - nevelký ostrov tvarem připomínající želvu. V době naší návštěvy není ostrov skoro vidět - zatažené, občas deštivé počasí ale i tak všechny surfaře neodradilo, a tak se chvíli bavíme pozorováním jejich převážně marných pokusů o jízdu na vlnách.

Fotokoutek u stěny muzea.

Večer si užíváme zdravou večeři tvořenou pořádnou dávkou ovoce a trochou smradlavého tofu - odvážila jsem se, mám radost. :) Jen nechápu, že mi ho Honzík nedovolil konzumovat na hotelu...

Hlídač našeho penzion...ty hrozivěji vypadající jsem nefotila.

Dvě rozdílné, rozpálené metropole jihu - Tainan a Kaohsiung

Vláček z Fenchihu prudce klesá, divoké zeleně ubývá, a já cítím, že se zpět do chaosu velkoměst nijak zvlášť netěším. První dojmy z Tainanu to jen potrvrzují: hotel kilometr a půl od nádraží, kdyby to bylo v Praze, pohodová procházka. V Tainanu, který je označován jako taiwanský historický klenot, to znamená půl hodinový úmorný pochod krytými pasážemi, kdy je třeba neustále koukat pod nohy, jelikož se sem tam objevuje nečekaný schod. Když se pasáži projít nedá díky zábranám na cestě, je třeba vykročit do rušné silnice.

Anping Fort aneb zde byli Holaňdané.

Ve středu města nás vítá Famous Hotel Tainan. Starý dům s jedním starým výtahem. Chceme využít místní pračku: ta se nalézá ve střešních prostorách, které na mě působí jak ideální kulisa pro nějaký horor. Hlavní devízou našeho pokoje o pár pater níž je výhled přímo na chrám. Ač trochu unaveni, chceme si po pár dnech ve vnitrozemí zase užít pořádný noční život - vydáváme se tedy na night market. Ty se v Tainanu konají každý den jinde, dnešní lokace je vzdálená jen asi dva kilometry a jelikož se neorientujeme v systému místních autobusů, jdeme pěšky. V záplavě stánků s vonícími i nevonícími pochoutkami jsme opět ztraceni: největší hlad utišujeme malým, téměř normálním sendvičem, následují plněné knedlíčky, ústřicová omeleta a nepopsatelná smažená placka posypaná švestkovou esencí. Vše konzumováno v prachu na kraji parkoviště. Na cestu zpět k hotelu si kupujeme studený kiwi-citrón kelímek a pak je nám trochu veseleji. :) (Žádný alkohol, nebojte.)

Tree house. V tomhle bych asi bydlet nechtěla.

Historické krásy Tainanu se snažíme poznat v okrajové části zvané Anping. Její dominantou je holandská pevnost Fort Zeelandia, prostorný areál s hradbami z  červených cihel, s jednou malou bílou věží postavenou v dobách, kdy už pevnost neplnila svou původní funkci. Je tu velmi živo: školáci na výletě poznávají historii vlastní země a také vytváří povinné skupinové fotografie.
Jen o kus vedle se nalézá stromový dům, Anping treehouse: bizarní atrakce, kde vedle sebe stojí starý obchodní dům společnosti Tait&Co, fungující jako malé muzeum historie Tainanu, a zřícenina obyčejného domu porostlá obřím badyánem (fíkovník bengálský). Abychom si dům mohli důkladně prohlédnout, jsou zde vystavěny nadzemní chodníčky. V jedné místnosti se nalézá výstava maleb mladého taiwanského umělce. Obrázky jsou krásně barevné a úplně z nich čiší taiwanská atmosféra, kterou se už týden snažím vstřebat. Škoda, že žádné nejsou na prodej.

Kousek od hotelu pán maluje filmové plakáty.

Už týden na ostrově a zatím jsem neviděla moře - pohled na mapu mě dovedl k přesvědčení, že v Anpingu se to může změnit. Výsledkem byla strastiplná hodinová pouť k zcela opuštěné, špinavé pláži. Ještě že u ní staví turistický autobus, který nás zaveze zpět do centra.

Jeden z mnoha v centru Tainanu (chrám i banyán).

 Tam prohlížíme východní bránu, dva chrámy (jeden z nich celý pod lešením), a starý japonský obchodní dům Hayashi, kde se dá vystoupat až na střešní terassu. Pak se vydáváme po nezbytných nákupech v přípravě na nadcházející trek. Cesta domů vede přes další noční trh, který se sice nachází jinde než ten včerejší, ale jinak je mu velmi podobný. Nezapamatovala jsem si ani to, co jsme na něm vlastně svačili...označení večeře si to tentokrát snad ani nezasloužilo. Nicméně poprvé ochutnáváme bubble tea: zábavný, sladký čaj s mlékem a želé kuličkami, taiwanská specialita.
Ráno stíháme obejít ještě několik chrámů v bezprostřední blízkosti hotelu, abychom náš pobyt zde zakončili v dvojvěžaté, jedenácti želvami (plus mínus tři) střežené pevnosti Fort Provintia, také známé jako Chihkan Tower.

Úvod k lotosovému jezírku.

Vlakem přejíždíme do Kaohsiungu: do třetího největšího města Taiwanu je to zhruba hodinka cesty. Podél potůčku (příjemná změna) dojdeme do hotelu, kde odložíme zátěž a metrem (ještě příjemnější změna) dojedeme k Lotosovému jezírku. Ideální místo, kde strávit jedno nenáročné odpoledne, zvlášť pokud se nebojíte tygrů a draků.:) Okruh kolem (umělého) jezera měří na délku asi čtyři kilometry a pokud plánujete navštívit všechny pozoruhodnosti, které tu jsou nashromážděny, opravdu to za míň než půl dne nezvládnete. My začínáme poklidným, rozlehlým konfuciánským chrámem. Následují další chrámy, čím dál tím barevnější a kýčovitější, ne nadarmo často atrakcím u  tohoto jezera přisuzují pouťový charakter. Ale mě to vůbec nevadí, jsem příznivce barev a zvířátek.

Strážci lotosů: tygr a drak.

Mimo jiné tu stojí chrám ve tvaru boha Xuanwu. Bůh drží meč dlouhý 38.5 metrů, cestu k němu zdobí množství jezdeckých soch s opravdu bohatou paletou jezdeckých zvířat a pod ním skřehotá záplava chovného ptactva.

Na dračí pagodu jsme vystoupali, na tygří už nějak nezbyly síly.

O kus vedle se tyčí jarní a podzimní pavilón - dostanete se k nim po průchodu skrz chřtán draka až k jeho ocasu. To už jsme v oblasti leknínů - některé kvetou, jiné už jsou odkvetlé. Jejich zeleň pokrývá hladinu jezera až k památce nejznámější - pagodám tygra a draka, dvěma mohutným věžím hojně zdobeným draky a tygry. K jedné procházíte přes tygra, k druhé opět drakem. Z horních pater je skvělý výhled na celé jezero i houšť mrakodrapů za ním.

Tenhle chrám působí trochu zlověstně. K Buddhovi na střechu se asi nepoodíváme. (Teoreticky je to možná, výtahem.)

To už se pomalu smráká - zbytek jezera včetně chrámu s obrovským buddhou na střeše obcházíme značně zrychleně. Z metra vystupujeme na výstavní stanici Formosa Boulevard a večeře je neplánovaně opět na nočním trhu - polévka pálí víc, než by nám bylo milé, obsahuje velké kusy podezřelých tmavých bloků (domnívám se, že šlo o prasečí krev), a ještě k tomu se při našem odchodu strhne hádka, jelikož již zaplacené jídlo po nás chtějí platit ještě jednou. Našemu anglickému vysvětlení, jak to bylo, prodavač vůbec nerozumí...až se zapojením dalších zákazníků se situace nakonec vyřeší. I tak ale na romantickou večerní procházku kolem blízké Love river už vůbec nemáme náladu. Ráno řeka tak romantická není...ale i tak je tu docela příjemně. Těsně před odchodem na nádraží zkoušíme i velký bonus našeho hotelu: zmrzlina zdarma. Bohužel jsem si opět omylem dala fazolovou...

Nejkrásnější stanice metra na Taiwanu aneb místní ztvárnění čtyřech ročních období.

Oblíbený Alishan a opomíjené Fenchihu

Fauna v Alishanu - poměrně krotké veverky.

Kdo by nechtěl vidět slavný Alishan - snadno přístupnou horskou oblast ukrývající mohutné staré stromy, kvetoucí třešně, a pár vláčků k tomu?
Následující etapa cesty byla organizačně dost složitá. Až jsem si doma občas říkala, jestli by nebylo lepší Alishan ignorovat a rekreovat se o pár dní  déle u Sun Moon Laku, či snad si užívat tropy během poznávání Kaohsiungu.

Čekání na vlak (bez jízdenky, s fotoaparátem).

Alishan je totiž strašně oblíbený - a o je problém. Zážitkem, o který jsem v oblasti stála nejvíc, byl dlouhatánský sjezd z kopce úzkokolejnou železnicí, z horského městečka Fenchihu až dolů do Chiayi, města ležícím na trase normálních vlaků brázdících hustě osídlené západní pobřeží. Jízdenky je možné rezervovat čtrnáct dní předem přesně ve správný okamžik, jinak se vyprodají a do vláčku vás na stání nepustí. Nakonec se nám to povedlo, tak jsme rezervovali ještě jízdenky na minibus ze Sun Moon Lake do Alishanu - jezdí jen dvakrát denně ráno - a těšili se na kvetoucí třešně a vzrostlé cedry.

Vidíte divočáka?

Cesta od jezera do Alishanu vede přes hory, zatáčky nás čekají už od samého začátku, dlouhé stoupání v nezbytných serpentinách přichází až o chvíli později. Na začátku cesty se bavíme sledováním dvou objemných kufrů, které jejich majitelé usadili na sedačku, aniž by si uvědomili, že o chvíli později budou tytéž kufry putovat po celé zadní části vozidla. S pomocí dalších cestujících jsou kufry brzy umravněny a my se pomalu dostáváme až na hranice národního parku  Yushan, který je domovem nejvyššího taiwanského vrcholu, Nefritové hory (Mt Jade). Dál do tohoto národního parku jsme bohužel nepronikli, chyběl nám čas i povolení  úřadů (povolení pro výstup na nejvyšší vrchol se udílí na základě loterie, zatímco o povolení na jiné vrcholy stačí zažádat v dostatečném předstihu).

Stylově do Alishanu.

Samotný Alishan byl dost podobný tomu, jak jsem si ho představovala. Obyčejná středa a přesto spousta lidí - převážně Asiatů v zářivém outdoorovém oblečení, převážně dovezených až ke vchodu obrovskými zájezdovými autobusy. Každá jen trochu kvetoucí třešeň v obležení turistů s fotoaparátem či aspoň mobilem. Ale také mohutné cypřiše ve stinném, starém lese, z kterého i přes okolní šílenství vyzařuje naprostý klid. Chyběla jen mlha, která místní lesní scenérii často doprovází - v době naší návštěvy panovaly tropy, ve vysokohorských podmínkách utlumené na dvacet stupňů Celsia, tentokráte už dostatečně hřejivých.

Chodníček mezi stromy č. 23 a 24 (možná i jinými).

Základní okruh alishanskou rekreační oblastí - pečlivě udržovaným areálem, kam se platí vstupné a blízké hotely jsou všechny předražené, ale zároveň nezbytné, pokud se chcete pokusit zahlédnout slavné "moře mraků" při východu slunce - stihnete projít za pár hodin. Ačkoli většinu času trávíme v lese, celou cestu kráčíme po dřevěných, často schodovitých chodníčcích, chránících les před náporem turistů. Na trase je vyznačeno 50 obzvláště významných stromů. Opodál stojí chrám Shouzhen a několik stánků s občerstvením. Druhým směrem vede stezka k pohlednému jezírku Sisters pond, a pro zdatné a pokročilé také na jeden z blízkých vrcholů, Mt Daito, 2663m. Celá oblast je kromě turistických stezek protkána také kolejemi, po kterých jednou za čas prosviští malý vláček tažený červenou lokomotivou.

Mírně zvlněná cestička poblíž Fenchihu.

Romantické brzké vstávání následované východem slunce si necháváme z organizačních důvodů ujít, a tak odpoledne Alishan opouštíme. Jedinkrát na Taiwanu zažíváme nesoulad poptávky o jízdu busem s nabídkou volných míst k sezení, a s notnou dávkou štěstí obsazujeme poslední dvě volná sedadla v autobuse do Chiayi. Až tam dojet nechceme - vystupujeme v Shizhuo, obci obklopené malebnými čajovými plantážemi. Připravujeme se na pět km dlouhý pochod po silnici do Fenchihu, kde nás snad čeká hotel, když v tom pozorujeme přijíždět nečekaný autobus, který míří správným směrem. V hotelu jsme o dost dřív, než jsme doufali, a máme čas okusit ještě turistické chodníčky obklopující toto horské městečko.

Máme místního průvodce.

Za doprovodu místního pejska, který s námi po jednom pohlazení vystoupá neuvěřitelné množství schodů, se procházíme liduprázdnými, divokými bambusovými háji. Pomalu se smráká, stromy halí mlha a já cítím k Fenchihu narůstající sympatie. Podvečer v tomto nenápadném městě je kouzelný.

Tradiční večerní mlha.

Na poznávání Fenchihu a okolí máme ještě dalšího půl dne, pak nám jede vlak. Čas využíváme lehce ambiciózní túrou, která začíná mezi čajovými plantážemi v Shizhuo, stoupá přes dva zalesněné vrcholy (až 1800 metrů), a končí již známými bambusovými háji obklopujícími Fenchihu. Nutno říct, že prozářené poledním sluncem vypadají úplně jinak. Já preferuji zamlženo.

Libo oolong nebo jasmín? S mlékem či bez?

Náš pobyt ve Fenchihu zakončujeme dalším rozpačitým gastronomickým zážitkem. Temně růžový nápoj ze sladkých rajčat (která tu rostou na stromech) doprovází dvě obědové krabičky, z jejichž obsahu je Honzík značně zarmoucen - je lepší šťavnatý plátek bůčku nebo tenoučké, hezky prorostlé plátky kančího masa? Mám pocit, že po tomhle zážitku Honzík na Taiwanu přechází na vegetariánskou stravu.

Bezpeečná strava - sladká rajčátka.

Nenavštěvované, nepoznané Puli

Garážový chrám.

Naše cesta z Taichungu vede do vnitrozemí. Asi hodinu trvá přesun autobusem do Puli - menšího města, které je sice na památky skoupé, ale v jeho okolí se nachází několik hojně navštěvovaných zajímavostí. Mezi nimi Sun Moon Lake, krásné jezero obklopené horami, a o kousek dál oblast Hehuanu s nejsnáze dostupnými taiwanskými třítisícovkami.

Čaj od Sun Moon Lake je velmi uznávaný.

Ubytováni jsme tentokrát v sympatickém B&B v centru města. Pán na recepci se snaží rozmlouvat anglicky a sděluje nám, jaká je smůla, že nás zastihly deště - tři měsíce předtím prý ani kapka. Další den po drobných ranních peripetiích - první autobusové nádraží, které jsme navštívili, nebylo to správné, a než jsme si to uvědomili, absolvovali jsme několik zmatených rozhovorů s místními pracovníky (my čínsky neumíme vůbec a oni anglicky ne o mnoho lépe), pak jeden běh k hlavní silnici na autobus, který stejně ujel, a následně nenápadné odplížení na druhé, mnohem frekventovanější nádraží. Tam jsme nastoupili do autobusu plného turistů jedoucích z Taichungu a před jedenáctou, tedy mnohem později, než bylo v plánu, jsme se ocitli u jezera.

Pagoda Ci-en. Na výběr máte dvě vnitřní schodiště a stojí za to vyjít až nahoru.

Začali jsme výstupem na horu Maolan (cca 2 km, vrchol 1020 m). Poprchávalo, čajová políčka byla zahalena mlhou, cesta byla zdobena spadaným červeným listí - no prostě vypadalo to jak na podzim. :) V místech, odkud měl být výhled dolů na jezero, bylo vidět jen bílo. Vše vypadalo beznadějně, až jsme došli nahoru a tu - zčistajasna, v duchu pravého horského počasí - mraky na chvilku odpluly a my zahlédli vrcholky hor obklopujících jezero. Nádhera.

Miluji tohle počasí, mráčky seshora vypadají moc pěkně.

Zbytek dne trávíme na road-tripu podél jezera. Včerejší večerní plánování odhalilo, že turistický "round-the-lake" bus obkrouží jen východní polovinu jezera a na jeho trase stojí za pozornost pagoda Ci-en a chrám Wenwu. Pagoda by v české mapě byla značená jako rozhledna a rozhled z ní byl opravdu úžasný - mráčky se líně převalovaly nad okolními kopečky (nejvyšší má přes 2000 metrů) a hladina jezera měla krásnou, modro-zelenou barvu.

Pro autentický zážitek si představte vůni vonných tyčinek.

Chrámů je kolem jezera mnoho - my na vlastní oči viděli jeden pod úvodním výstupem na Maolan, druhý před cestou k pagodě, třetí dole u břehu pod pagodou, a to nejlepší nakonec - Wenwu  je rozhlehlý, barevný, příhodně umístěný a disponuje dokonce dvěma střešními plošinami s výhledem na celý areál chrámu a jezero v pozadí. Můj zážitek z chrámu ještě umocnilo počasí - po třech dnech deště konečně vysvitá slunce. O pár dní později už se z jeho tropických aspektů tolik radovat nebudeme...

Pozorovatelna západu slunce...škoda, že bydlíme tak daleko.

Z chrámu k hladině sestupujeme po schodišti (jak typické, na Taiwanu jsou schody všude), kde každý najde svůj schod. Můžete se s ním vyfotit, můžete ho přeskočit...to už je na vás. My ale spěcháme na bus, a tak si podvečerní jezerní atmosféru moc užívat nemůžeme.

Tvar slunce a měsíce se mi v jezeru zahlédnout nepodařilo.

Následující den opouštíme Puli podstatně dříve a míříme podstatně dál. Jedeme do hor - z 500 nadmořské výšky až do zhruba 2400, dál už bus nejede. No - vlastně jede - ale naše dezinformace nás nutí vyzkoušet si na Taiwanu stopování. Zkušenost to byla krátká a poměrně bezbolestná, na nepříliš frekventované silnici zastavuje hned druhé auto. A vzápětí i to první - jsou spřátelená a v každém je jen jedno místo, musíme se tedy rozdělit. Z celé skupinky umí obstojně anglicky jen jeden trochu výstředně vypadající mladík, který jede v autě s Honzou. Konverzace se mnou probíhá pomocí překladače v telefonu. Bohužel není prostor na vysvětlování, že se mi v autě v zatáčkách dělá špatně, a tak překladači svěřuji aspoň odkud jsem, kam jedu a jak jsem ráda, že nám zastavili. Za chvíli jsme nahoře - nejvyšší horská silnice na ostrově kulminuje ve výšce kolem 3100 metrů, aby pak začala opět klesat až k východnímu pobřeží. Není to daleko - jen dalších 25 kilometrů.

Masiv Hehuanu - nejvyšší vrchol.

Pro denní turisty je od parkoviště dobře přístupných hned několik vrcholů Hehuanu. My začali výstupem na Hehuan Main Peak, 3417 metrů. S nadšením pozoruji rampouchy, které působí při dnešním oslnivě slunečném počasí trochu nezvykle. S menším nadšením pozoruji, že mi rychlá chůze v této nadmořské výšce činí trochu potíže.

Moje první třítisícovka! Nebo se tyhle nepočítají?

Spoléhajíce na mapu, sestupujeme z Hehuanu cestou mířící k centrálnímu parkovišti. Cesta je to podivná: úzká, zarostlá, spíš jako by šlo o vedlejší efekt jakéhosi potrubí než o cestu pro turisty. Náš neblahý pocit se potvrzuje dole: po strmém sestupu následuje přivítání mladými vojáky, kteří zde trénují rozdělávání ohně. Velmi taktně nám vysvětlují, že my zde nemáme co dělat, a vyvádí nás za masivní kovový plot do bezpečné, turistům určené oblasti.

Schody do nebe.

Lehce otřeseni z našeho přešlapu, vydáváme se již standardní turistickou cestou - rozuměj po schodech - na východní vrchol Hehuanu. Ten je o pět metrů vyšší než ten předchozí, což úplně nevysvětluje skutečnost, že cesta k němu je pro mě asi tak pětkrát mučivější. Bez přestávky vyjdu vždy dva schody, přepadají mě černé myšlenky a nechápu, jak se chci o týden později vyškrábat na vvrchol místní verze Sněžky (3886m). A to si proti nám dolů z kopečka peláší skupina dětí školního věku.

Překvapivě krotký ptáček.

Po návratu k parkovišti a zjištění, že bus jede - asi za hodinu - se přemluvím ke zdolání ještě jedné třítisícovky. Na 3217 metrů vysoký malý Hehuan to od auta zvládnete za deset až patnáct minut. :)
Cesta dolů je opět nepříjemně plná zatáček, a tak příznaky lehké nevolnosti odezní až večer v Puli. Večeři v podobě luxusního bento boxu, nejlepšího, jaký jsem na Taiwanu ochutnala, zvládáme již bez problémů.

Kvetoucí, komplikovaný Taichung

Taichung byl oříškem od samého začátku. Představte si - druhé největší město Taiwanu, přes dva milióny obyvatel, velká rozloha a žádné metro. Turistů poskrovnu, převažují motorky. Chodníky tu vedou jen občas, a spíš než chodci jsou využívány řidiči motorek jako parkovací místa, případně pouličními stánky jako místo, kde můžete u malého stolečku rychle zkonzumovat jejich pokrm. Ve fázi seznamování se s Taiwanem trochu šok.

Svítící výzdoba hlavního nádraží

Taichung jsme navštívili zejména kvůli jeho strategické poloze, město funguje jako brána k některým zajímavým místům ve vnitrozemí. Když jsem doma studovala, jak se v něm zabavit, zalíbily se mi krátké, lehce adrenalinové turistické chodníčky zvané Dakeng. Toužila jsem po procházce pobřežní mělčinou Gamei wetlands, ideálně za soumraku. Lákalo mě pořídit pár pestrobarevných fotek ve skupině pomalovaných baráčků zvané Rainbow village. Na nic z toho nakonec nedošlo...

Flower expo 2018 - uvnitř pavilonu

První den v Taichungu jsme se přesto zabavili náramně. Navštívili jsme Květinové expo - velkou akci probíhající jednorázově od listopadu do dubna na třech lokacích na kraji města. Vše začalo tím, že jsme nasedli do vlaku ve špatném směru...ale naštěstí to tím neskončilo. :) První jsme prošli lokaci Fengyuan - jednalo se o příjemnou procházku podél říčky, během které jsme mohli obdivovat množství květin a květinových kreací, včetně řeckého zátiší.:) Tou dobou jsme ještě netušili, že mnohé z těch nádherně barevných rostlinek rostou na Taiwanu běžně a volně.

Tahle rostou na Taiwanu houbičky

Další dvě části Expa byly neméně zajímavé - v Houli stály dva velké pavilony plné rostlin a hub: pro každého něco - roztomilé fialky, oslnivé orchideje, nebezpečně vypadající masožravky a k tomu ukázka pěstování rýže a hub (ty jsou nedílnou součástí místní kuchyně). Také tam hráli divadlo, které jsme skoro byli přinuceni sledovat - procházeli jsme kolem amfiteátru, ani jsme se nenadáli, a už jsem v ruce držela podložku pod sezení a seděla v první řadě hlediště. Po chvíli váhání jsme usoudili, že a) z představení v čínštině bychom si asi mnoho neodnesli, b) bych do té doby umrzla - špatně jsem ráno odhadla, co v tropech znamená 20 stupňů, přeháňky, a tak mi celý den byla dost zima. Já v šatech, Taiwanci v zimních kabátech...

Stálekvetoucí dekorace

Do třetí a největší části Expa jsme dorazili až k večeru. Ještě za světla jsme stihli projít jen obří pavilon s orchidejemi, soumrak nás zastihl v části věnované koním a jezdectví. Poslední areál, lesní park, už jsme prozkoumávali za tmy. Zdaleka nejefektnějším bodem tak byla obří svítící koule, rozkvétající květina. Měnila barvy, květy se otvíraly a mizely, občas u toho hrála hudba - úchvatné.

Proměnlivá koule

Ze zbytku Taichungu jsme zaznamenali jen střípky. Bydleli jsme v centru kousek od hlavního nádraží - to samo o sobě bylo docela zajímavé, velká nová budova značně zastiňovala svou předchůdkyni opodál. O kus dál jsme navštívili prostorný Taichung park s pavilonkem v chrámovém stylu, jezírkem a několika mostíky, v noci vše krásně nasvíceno.

Noční pohled na Taichung park

 Odvážili jsme se vstoupit i do luxusního zmrzlinářství/lahůdek v budově bývalé oční kliniky. Tento obchod bývá často přirovnáván k prostorám z Harryho Pottera - je opravdu kouzelný, byť se v něm díky nádechu luxusu necítím moc dobře.

V téhle knihovně prodávají zmrzlinu

 Poslední věc, co jsme zde stihli, byla prohlídka muzea zemětřesení v areálu bývalé školy, která byla postižena silným zemětřesením z roku 1999. Ideální náplň deštivého dne pro ty, co se bojí otřesů a chtějí se bát ještě víc. :)

Dvacet let zřícená škola, stále v původním stavu

Tři týdny... na Taiwanu

Klasický Taiwan 1 (výhled z hotelu v Yilanu)

Japonsko, Jižní Korea, Hong Kong... tam všude už jsem byla, co chybí do sbírky? Takhle úplně jsem se dovolenou vybírat nesnažila, ale přesto to dopadlo tak, že jsem se vydala na Taiwan. Další země východní Asie, další země se zvláštním vztahem k Číně a taky takový malý "úvod do Asie" pro Honzíka (který by nejradši pokaždé jezdil do Skotska).

Klasický Taiwan 2 (stylově na skůtru)

Podle katalogů našich cestovních kanceláří i podle ohlasů na internetu je Taiwan země pro české, ale i evropské turisty poměrně neznámá. A to i přesto, že tu v kompaktním balení naleznete mnohá lákadla pro cestovatele: vysoké hory (na Taiwanu se nalézá nejvyšší hora východní Asie), moře klidné i rozbouřené, rušná velkoměsta, noční trhy plné stánků se zbožím rozličných chutí a vůní, tropickou faunu i floru, pestrobarevné a živé chrámy, no a také spoustu přívětivých Taiwanců (a nepřívětivých čínských znaků). Číňané sem na dovolenou jezdí rádi, zájezdových autobusů jsme během našeho pobytu potkali mnoho.

Klasický Taiwan 3 (trochu kýčovitý, tohle je leopardí kočka jako maskot Expa)

První setkání s taiwanskými městy a obyčeji bylo poněkud náročné. V šedivé betonové džungli Taichungu (druhé největší město) plné skútrů, čtyřproudových silnic i stísněných uliček, postrádající chodníky i větší otevřená prostranství, jsem si připadala trochu ztraceně. Následný útěk do přírody byl provázen pocity "proč je všude tolik schodů" a "vážně se ti Asijci musí se vším fotit"? S prodlužujícím se pobytem, ale bez narůstající schopnosti vyznat se ve změti čínských znaků a objednat si jídlo v restauraci, se přidaly myšlenky "rýži a nudle dlouho nebudu chtít vidět". Pak jsem vylezla na Sněžnou horu (3886m), pobyt se začal krátit a já zjistila, že se mi nechce domů...

Klasický Taiwan 4 (ničemu nerozumíme)

Jelikož jsem loni strávila nějaký čas v Japonsku, nemohla jsem se vyhnout srovnávání těchto dvou zemí. Japonští školáci chodí do školy v elegantních kostýmcích, dívky v sukních. Taiwanská uniforma sestává zpravidla z teplákové či šusťákové soupravy. V Japonsku si jídlo vyberete podle plastové makety ve výloze restaurace, na Taiwanu často nezbývá než okukovat talíře ostatních zákazníků. Pokud jste milovníci naprostého pořádku, v Japonsku se vám bude líbit víc. Ale ač Taiwan nepůsobí na první pohled nijak oslnivě, i přes nedostatek okázalosti tu naleznete spoustu zajímavých míst, ať už to jsou vyhlášené památky nebo malý chrám v garáži u domku. Taiwanci sice neumí moc anglicky, ale zato jsou velmi ochotní pomáhat cestovatelům, kteří to bez znalosti čínštiny mají občas trochu složité. No a ceny ubytování, jídla i dopravy jsou na Taiwanu příznivé, takže se nemusíte bát, že se ocitnete v luxusní destinaci.

Klasický Taiwan 5 (brzy se stmívá)

Klasická verze "Tour de Taiwan" znamená objet celý ostrov kolem dokola (vlakem a autobusem, ale můžete i na kole). Naše výlet obsahoval navíc dvě exkurze do hornatého vnitrozemí, na úplný jih ostrova tak nezbyl čas. Co jsme viděli a neviděli, zkusím popsat v dalších příspěvcích.
Teď už jen jedna nezbytná poznámka pro jazykovědce a podobné. Správný český zápis je Tchaj-wan, ale mně se prostě víc líbí jednodušší varianta, takže vám i nadále budu vyprávět o třech týdnech na Taiwanu.

Taiwanská snídaně