Venkovské východní pobřeží

Zhulu Old Trail.

Ač je dělí pouhých 150 kilometrů, východní a západní strana Taiwanu nesdílí mnoho společného. Západní planina ubytovává většinu taiwanské populace. Křižuje ji samá vyvýšená dálnice, uhání tu rychlovlaky, na jedno město plynule navazuje druhé. Na východě se hory zvedají téměř od moře, a tak pro velká sídla není místo. Jak projíždíme vlakem třídy Tze-chiang po východním pobřeží od jihu na sever, za okny se míhají skromné usedlosti obklopené rýžovými políčky a banánovými plantážemi. Na druhé straně bouřlivý oceán - na mnoha plážích je kvůli velkým vlnám koupání zakázáno.

Jdeme se koupat?

Kromě samotné pobřežní scenérie, kterou si můžete vychutnávat třeba na kole, se na východní pobřeží jezdí především do soutěsky Taroko. Obrovský kaňon s krásně mramorovanými skalami má na délku kolem dvaceti kilometrů a po celé délce jím projíždí silnice, z níž odbočuje množství krátkých turistických stezek. Pokoušet se projít kaňon pěšky kvůli frekventované dopravě není moc dobrý nápad. Cesta k uniknutí vede směrem nahoru.

O tomhle se v průvodci nepíše...ale v Xinchengu se nalézá několik zajímavých chrámů.

Ubytovali jsme se v Xinchengu, ležícímu jen 4 km od začátku kaňonu. Po příjezdu jsem byla trochu vyděšená: ocitla jsem se na vesnici. Žádný noční trh, všude toulaví psi, bankomat v 7-11 na nás mluví jen čínsky - jak my tu přežijeme? Atmosféru dotvářely rychle putující šedivé mraky, studený vítr a opuštěná černá pláž s obrovskými vlnami. U moře mi to tu připomíná Island. Nebo Balt. Úchvatné, vůbec mě nemrzí, že není počasí na koupání.

Stálezeleno.

Díky důkladné přípravě jsme měli vyřízené povolení na Zhulu old trail, nejslavnější stezku v okolí soutěsky. Strážce stezky vám po předložení povolení odemkne branku, vy překonáte most přes kaňon a pak už po úzké pěšině stoupáte skrz bujnou vegetaci stále nahoru. Po dvou a půl kilometrech následuje odměna, procházka po útesu. Podél skály vede lano, které jen lehce zvyšuje můj pocit bezpečí: na druhou stranu od stezky vidíme občas jen bílo, občas propast hluboko pod námi. Po půl kilometru ovšem tato adrenalinová zábava končí - dřív byla stezka průchozí v celé své délce asi 10 km, nyní není větší část kvůli sesuvům skal bezpečná, a tak nezbývá než se vrátit stejnou cestou. Krásná procházka.

Perfektní rovinka, jen trochu na útesu.

Zbytek dne se pokoušíme kaňon poznat s pomocí linkového autobusu a občasných exkurzí tu k chrámu, tu do vlaštovčí jeskyně. Svou monumentálností mi toto místo vzdáleně, opravdu vzdáleně připomíná americký Grand Canyon. Kdybychom měli víc času, ráda bych zamířila i do kopců nad návštěvnickým centrem, ukrývajícím pár domorodých vesniček. Takhle místo toho odpoledne kráčím po silnici kolem hřbitova a parčíku spravovaného obrovskou cementárnou na druhé straně silnice zpět do hotelu. Večer po dlouhém odhodlávání zjišťujeme, že čínská restaurace naproti má kupodivu i anglické menu, a my se tedy můžeme bezpečně najíst...

Zvláštně modrá řeka a mramorované skály.

Následuje odpočinkový den v pobřežním Yilanu, městu vzdáleném jen cca hodinu jízdy od Taipeie. Obdivujeme Lanyang muzeum na kraji města - ve fascinující budově mezi mokřady a horami. Aby se neřeklo, procházíme muzeum i zevnitř - je tu spousta školáků, dočasná výstava pouze v čínštině, a expozice o Yilanu ze všech úhlů.

Lanyang museum v Yilanu.

Od muzea je to jen kousek k oblíbené surfařské pláži s výhledem na Želví ostrov - nevelký ostrov tvarem připomínající želvu. V době naší návštěvy není ostrov skoro vidět - zatažené, občas deštivé počasí ale i tak všechny surfaře neodradilo, a tak se chvíli bavíme pozorováním jejich převážně marných pokusů o jízdu na vlnách.

Fotokoutek u stěny muzea.

Večer si užíváme zdravou večeři tvořenou pořádnou dávkou ovoce a trochou smradlavého tofu - odvážila jsem se, mám radost. :) Jen nechápu, že mi ho Honzík nedovolil konzumovat na hotelu...

Hlídač našeho penzion...ty hrozivěji vypadající jsem nefotila.