Na severní pobřeží

Druhá fotoreportáž se pokusí popsat krásy severního taiwanského pobřeží. Nepatří sem žluté dlouhé písečné pláže - ty hledejte spíše na tropickém jihu - ale o bizarní i krásné jevy převážně geologického charakteru není nouze. A pak o přeplněné autobusy - cesta zpět do Taipeie byla zážitkem sama o sobě. Ten ale zdokumentován nemám...

Cestou na taipeiské metro potkáváme malé tržiště. Tohle asi není lilek - ale myslím, že v Kaohsiungu jsem tyhle fialové krasavce měla ke snídani.

Po strastiplné cestě plným vlakem do Keelungu a stresujícím hledáním správného autobusu se konečně ocitáme v naší turistické destinaci: Yehliu.

Do Yehliu se jezdí kvůli geoparku s útvary podobnými přerostlým smržům. Na nejznámější z nich, Královninu hlavu, se stojí fronty.

Abyste se s ní pak mohli vyfotit. Třeba i se svým domácím mazlíčkem.

Nás davy zprvu dost odrazují, a tak míříme směrem od houbiček. Cesty vedou rozpálenou džunglí až na špici poloostrova. Létají tu obří motýli.

Takhle osamělé útvary potkáte jen málokdy.

Podle předpovědí se některé z nich brzy zřítí.

Filmová hvězda. (V noci je vše barevně nasvíceno.)

Jsme obklopeni mořem.

O kus dále podél pobřeží na západ leží zelené pruhy Laomei.

Jedná se o sezónní atrakci - řas je prý nejvíce v dubnu a květnu. Jsme tu správně. :)

Stejně jako spousta místních turistů...

Ta zelená byla úžasná.

Fotografové zde mají o zábavu postaráno. Načasovat stisknutí spouště tak, abyste zachytili stříkající vodu, není vůbec jednoduché.

Po kolejích kolem Taipeie

Konec výletu se nesl ve znamení hledání všeho, co jsme dosud neviděli. Díky tomu jsme navštívili hned několik vizuálně atraktivních míst, a tak místo obšírného povídání bude následovat fotoreportáž. Tahle jej ze dne stráveného pohybem po malé železniční trati východně od hlavního města.

Pingxi crags: 3 nevysoké, ale špičaté vrcholky pro ty, co nesměle touží po lezeckých zážitcích.

Vrcholky zdálky vypadají nepřístupně.

Zblízka se ukázalo, že to zvládají i postarší turisté ve velké skupině.

Ve skále jsou vytesané luxusní schody, pocit jistoty dodává zábradlí. Nejistota vznikla až tehdy, když jsme poblíž cesty uviděli velkého hada (prvního na Taiwanu).

Shifen - pár stanic vláčkem od Pingxi. Populární kratochvílí je zde vypouštění lampiónů.

Lampión popíšete či pomalujete, zapálíte a pustíte.

Kousek za městečkem je krásný vodopád. Cestou k němu potkáte - jak jinak - chrám.

Jeden z nejhezčích taiwanských vodopádů (tězko říct, jiné jsme neviděli).

Na břehu Niagary...

Vodopád si můžete prohlédnout shora i zdola.

Zpátky v Shifenu. Nechápu, jak se této kočičce může ležet pohodlně.

Jiná Taipei

Jeden z mnoha stylových obchodů v Bopilao bloku.

Pobyt v taiwanských městech mě doposud plnil směsicí úžasu a rozčarování. Čekala jsem, že v Taipei to bude trochu jiné, turističtější, jednodušší. A taky bylo - my jsme si taiwanské hlavní město sice nechali až nakonec, ale pro zmírnění kulturního šoku by bylo strategičtější s ním začít. A klidně i skončit. :) Okolí Taipeie je natolik zajímavé a rozmanité, že bych se tu určitě dokázala zabavit celý týden, možná i dva.

Pejsci se tu vozí často - na skůtru, v kočárku. A klidně i do chrámu Longshan.

Po návratu z hor nejdříve relaxujeme v horkých pramenech v Jiaoxi, lázeňském městě hodinu jízdy (tunelem pod horami) od Taipeie. Skoro každý hotel tu má všechny pokoje vybaveny vanou, do které teče přírodní termální voda. My sice bydleli prakticky v garáži (=nejlevnější pokoj tříhvězdičkového hotelu), ale vana byla opravdu luxusní. Ráno ještě koupel nohou ve společné venkovní horké lázni - a můžeme se vydat do víru velkoměsta.

Kombinace motorek, spousty lidí a barevných reklam neznámo na co mě ani po dvou týdnecch nepřestala fascinovat.

Na Taipei nám zbývá dva a půl dne a jasně si uvědomuji, že je to žalostně málo. Naše aktivity přímo ve městě se tak scvrkávají do jediného nabitého odpoledne. Z metra (skvěle fungující a přehledné, ve špičce trochu přeplněné) vystupujeme přímo u frekventovaného chrámu Longshan. To množství lidí v tomhle nepříliš velkém chrámu je úžasné. Zvláštní mi přijde také to, že, stejně jako v ostatních taiwanských chrámech, to vypadá, že můžeme fotit, jak se nám zlíbí.

Vstupní brána na náměstí s Čankajškovým památníkem.

Dál míříme pěšky - Taipei oproti jiným taiwanským městům vyniká množstvím a kvalitou chodníků. Míjíme kreativní historický blok Bopilao a brzy nalézáme Red house, zajímavou japonskou stavbu kombinující divadlo a obchodní dům s kvalitními suvenýry (takových zde moc není, převažují čínské cetky). Do přilehlé populární nákupní čtvrti Ximending jen nakoukneme - dav lidí proudící jejími ulicemi mě přímo odpuzuje.

Čankajšek 1.

Stále pěšky dojdeme až k místu možná nejnavštěvovanějšímu - uprostřed Taipeie se rozkládá obrovská volná plocha parkového charakteru, které dominuje Čankajškův památník (Chiang Kai-shek byl bývalý čínský prezident, který dlouhá léta vládl z Taiwanu). Opodál stojí naproti sobě Národní divadlo a Národní koncertní síň.

Čankajšek 2.

Tímhle směrem se dívá sám Čankajšek.

Trochu vyčerpaní usedáme do metra, abychom o pár stanic dál mohli vystoupat až nečekané množství schodů a následně zabojovat o místo u zábradlí, z kterého je nádherný výhled na osvětlenou dominantu města - Taipei 101. Škoda, že jsme na Sloní horu nedorazili o chvilku dřív a nemohli tak porovnat výhled za dne a v noci. Ten noční byl luxusní - a oproti výstupu na samotný mrakodrap také výrazně levnější.

Z nejnižší fotoplošinky na Sloní hoře.

O pár set schodů výše.

Hned za Taipeí leží hornatý národní park Yamingshan. Náš hotel byl strategicky vybrán tak, aby to do parku nebylo daleko - ale plány se mění a park zůstává opomenut. Další den místo toho podnikáme road-trip po severním pobřeží. Hlavními zastávkami na trase jsou Yehliu geopark - obří motýli a skalnaté hřiby včetně neznámější Královniny hlavy, která vypadá, že by se co nevidět mohla zřítit - a dále pláž Laomei, kam se chodí pozorovat úžasné zelené řasy, které vždy v sezóně zahalí skály na hranici moře a souše tak, že vás vůbec nemrzí, že se tu nedá koupat. O kus dále stojí černobílý maják značící nejsevernější výběžek taiwanské pevniny. Zážitek dotváří jízda tím nejpřeplněnějším autobusem, co jsem kdy okusila, a smažená sépie v Tamsui u řeky. (mňam)

Kéž by byl noční trh takhle prázdný.

Poslední taiwanský den kombinujeme skalky v Pingxi (lezení pro nehorolezce, tři ostré vrcholky osazené žebříky tak, aby na ně vylezl každý) s vodopádem v Shifenu. Celá takhle oblast leží na trase malé železnice a populární místní zábavou je vypouštění obrovských papírových lampiónů - během lampionového festivalu i jindy, kdykoli.
Pak už nastává loučení: poslední taiwanská večeře (ovoce, bubble tea, (snad vás to nepohorší) hamburger), poslední snídaně v hotelu, cesta na letiště, příšerný let do Pekingu plný turbulencí, sedm hodin na mrazivém a opuštěném pekingském terminálu, docela klidný, ale dlouhý let do Mnichova, deštivé dopoledne v Mnichově, pět hodin ve vlaku...a jsem doma. Už teď se mi stýská.

Mají pravdu. Naše poznávací cesta byla zábavná, poučná i náročná.

Výprava do hor

Oficiální mapa na začátku stezky.

Hlavním lákadlem Taiwanu pro mě od začátku byly hory. Nejvyšší z nich, Nefritová hora (Jade mountain), měří 3952 metrů a je tedy nejvyšší horou celé východní Asie. Pro výstup na ni je potřeba povolení, které se pro velký počet zájemců uděluje stylem loterie. Druhá nejvyšší, Sněžná hora, 3886 metrů, měří stále ještě o 110 metrů více než Fuji v Japonsku. Dohromady je na Taiwanu 286 vrcholů s výškou přesahující 3000 metrů. Pro zdolání mnoha z nich je potřeba horolezecké vybavení a zkušenosti, na první dva ovšem vede pohodlná cesta pro pěší. Nejvyšší horu jsme pro její popularitu rychle zavrhli, druhá nejvyšší vypadala jako dobrá volba - začátek trasy dostupný autobusem, klasická výstupová cesta podle mnohých zajímavější než v případě hory Jade.

Jó, třešně zrály. Tyhle miniaturní byly červené na začátku dubna. Zbytek stromů pomalu odkvétal.

Nejoblíbenějším obdobím pro horské túry je na Taiwanu podzim. V zimě zde může padat sníh, do konce března trvají zimní podmínky, kdy je složitější získat povolení k výstupu, a jako součást vybavení jsou doporučené mačky a cepín. S trochou nervozity sleduji zprávy o sněhové nadílce (typu "Na Sněžné hoře napadl 1cm sněhu") a doufám, že na začátku dubna bude počasí příznivé. Povolení získáváme na 3.-5.dubna, policejní povolení nakonec vyřizujeme až těsně před výstupem, jelikož je vyžadován taiwanský občan jako nouzový kontakt.

Sluncem prozářený les kousek, cca 2200 metrů vysoko.

Ráno před započetím výstupu necháváme přebytečné věci v uzamykatelné skříňce na nádraží v Yilanu. Autobusem do hor to trvá asi dvě a půl hodiny, turistů s podobným cílem jako máme my tu evidentně moc není. Od zastávky autobusu v blízkosti návštěvnického centra v rekreační oblasti Wuling farm je to k začátku trasy 8 km. Cestou potkáváme stádo opic. Jeden mohutný makak si to dokonce vykračuje po silnici naproti nám, ležérním tempem a bez známek toho, že by ho pár turistů s batohy nějak znepokojoval.

Horský hotel - noclehárna pro 120 osob.

Brzy se ocitáme u chaty, kde nám přátelský hlídač zkontroluje povolení a popřeje nám šťastnou cestu. (A také se s námi vyfotí, takhle exotických turistů tu zřejmě moc nemají.) Dozvídáme se, že sníh má být jen na posledních cca 500 metrech před vrcholem. Náš cíl pro dnešní noc, chata Qika, je vzdálen pouhé dva kilometry a 400 výškových metrů. To vypadá zvládnutelně - obavy mám až z následujícího dne. Cesta vede pěkným lesem, schodů není mnoho a dokonce se nám poštěstí zahlédnout muntžaka, drobného asijského jelínka. U chaty svačí pár turistů, noclehárna je zatím zcela prázdná, chatu zdobí jen pár čínských nápisů. Jeden z turistů nám sděluje, že máme všude zavírat dveře, neboť tu žijí zvědavé a mlsné opičky. Na žádosti máme přidělená čísla postelí - hezky nad sebou. Obsazujeme tedy dvě spodní lůžka a já pak celou noc trnu, kdy si přijde nějaký Taiwanec nárokovat své lůžko. Dojídáme oběd, pak večeři, no a jelikož tu není moc co na práci, jdeme spát hrozivě brzy.

Ranní slunce poblíž východního vrcholu.

Na tvrdém úzkém lůžku mezi spoustou zdatných turistů prospím sotva pár hodin. Vstáváme před šestou, vaříme ovesnou kaši a vyrážíme. Podle plánu náš čeká 9 kilometrů a 1400 metrů převýšení až na vrchol, no a pak ještě 4 km sestupu k chatě Saljiu, kde se chystáme přespat.

Flóra ve 3000.

Po třech kilometrech místy dost prudkého stoupání staneme na východním vrcholu Sněžné hory, 3201 metrů. Krásné počasí, rychle putující mraky, mlha střídá slunce, pár slov s dalším bílým turistou (který dlouhá léta žije a pracuje na Taiwanu), vrcholové foto a jde se dál. K chatě jsou to už jenom dva kilometry rovinaté hřebenové trasy. Odkládáme velké batohy, obědváme a chvíli odpočíváme.

Zdravý horský les - kolem 3300 m.n.m.

Nahoru už vyrážíme nalehko (já jen s foťákem, zásoby nese Honzík). Jdeme pomalu, nejdřív serpentinami přes louku, kde veškerý porost zničil požár, až k lesu. Stoupání je zprvu jen mírné. Žijí zde medvědi, divoká prasata a serau tchajwanský. Jeden exemplář se před námi objeví, zrovna když si o něm čtu na informační ceduli. Tento příbuzný ovcí a koz je zezadu pěkně zavalitý - v první okamžik mě jeho přítomnost trochu vyleká, než se rozhodnu, že to opravdu není divoké prase...

Černý les.

Vysokou nadmořskou výšku vnímám jen trochu - nesmím jít moc rychle, abych se nezadýchala. Honzíka trochu bolí hlava. Poslední část cesty je docela dobrodružná - tající sníh klouže, místní obouvají mačky, nám stačí lehké pohorky. Konečně se ocitám na liduprázdném vrcholu a mám ohromnou radost, že jsem to zvládla.

Reklama na horskou turistiku.

Sami na vrcholu.

Vrcholová scenérie.

Kde jinde je tak krásně?

Fotíme se s vrcholovým kamenem, fotíme okolní scenérii a pak už míříme dolů. Sněhová pasáž s sebou nese hodně klouzání, ale vše zvládáme dobře a brzy stojíme na pevné zemi. Zpět u chaty se ocitáme s bezpečnou rezervou před soumrakem. Vaříme těstoviny, sledujeme hodování taiwanských skupin (smažené kuře krásně voní), opět zabíráme cizí postel (ale tentokrát na ní nespím já) a pokoušíme se usnout.

Teplo pouze ve spacáku.

Ráno začíná již o půl druhé, kdy první turisté vstávají, aby stihli východ slunce na vrcholku hory. My vstáváme před šestou až jako jedni z posledních. Cesta dolů je poměrně jednoduchá, potkáváme dalšího muntžaka a pár rodin mířících nahoru (rodiče sem vodí i své docela malé, tak osmileté, děti).
Dole u chaty nás překvapí a pobaví davy turistů, pro které je tu přichystán fotokoutek - "vyfoť se na vrcholku Sněžné hory". Lákavá nabídka.:)

Propásli jsme východ slunce.

Jelikož je dnes na Taiwanu svátek, v okolí Wuling farmy je mnohem více lidí, než ve středu před výstupem. Procházíme kolem tábořiště - obr stany, obr auta - a já si opět uvědomuji, že tahle verze kempování mě děsí. Jedno z projíždějících aut nám nabízí odvoz k autobusu, ale my máme dost času a tak jdeme pěšky až k zastávce. Tuším, že hory mi budou chybět...