Jiná Taipei

Jeden z mnoha stylových obchodů v Bopilao bloku.

Pobyt v taiwanských městech mě doposud plnil směsicí úžasu a rozčarování. Čekala jsem, že v Taipei to bude trochu jiné, turističtější, jednodušší. A taky bylo - my jsme si taiwanské hlavní město sice nechali až nakonec, ale pro zmírnění kulturního šoku by bylo strategičtější s ním začít. A klidně i skončit. :) Okolí Taipeie je natolik zajímavé a rozmanité, že bych se tu určitě dokázala zabavit celý týden, možná i dva.

Pejsci se tu vozí často - na skůtru, v kočárku. A klidně i do chrámu Longshan.

Po návratu z hor nejdříve relaxujeme v horkých pramenech v Jiaoxi, lázeňském městě hodinu jízdy (tunelem pod horami) od Taipeie. Skoro každý hotel tu má všechny pokoje vybaveny vanou, do které teče přírodní termální voda. My sice bydleli prakticky v garáži (=nejlevnější pokoj tříhvězdičkového hotelu), ale vana byla opravdu luxusní. Ráno ještě koupel nohou ve společné venkovní horké lázni - a můžeme se vydat do víru velkoměsta.

Kombinace motorek, spousty lidí a barevných reklam neznámo na co mě ani po dvou týdnecch nepřestala fascinovat.

Na Taipei nám zbývá dva a půl dne a jasně si uvědomuji, že je to žalostně málo. Naše aktivity přímo ve městě se tak scvrkávají do jediného nabitého odpoledne. Z metra (skvěle fungující a přehledné, ve špičce trochu přeplněné) vystupujeme přímo u frekventovaného chrámu Longshan. To množství lidí v tomhle nepříliš velkém chrámu je úžasné. Zvláštní mi přijde také to, že, stejně jako v ostatních taiwanských chrámech, to vypadá, že můžeme fotit, jak se nám zlíbí.

Vstupní brána na náměstí s Čankajškovým památníkem.

Dál míříme pěšky - Taipei oproti jiným taiwanským městům vyniká množstvím a kvalitou chodníků. Míjíme kreativní historický blok Bopilao a brzy nalézáme Red house, zajímavou japonskou stavbu kombinující divadlo a obchodní dům s kvalitními suvenýry (takových zde moc není, převažují čínské cetky). Do přilehlé populární nákupní čtvrti Ximending jen nakoukneme - dav lidí proudící jejími ulicemi mě přímo odpuzuje.

Čankajšek 1.

Stále pěšky dojdeme až k místu možná nejnavštěvovanějšímu - uprostřed Taipeie se rozkládá obrovská volná plocha parkového charakteru, které dominuje Čankajškův památník (Chiang Kai-shek byl bývalý čínský prezident, který dlouhá léta vládl z Taiwanu). Opodál stojí naproti sobě Národní divadlo a Národní koncertní síň.

Čankajšek 2.

Tímhle směrem se dívá sám Čankajšek.

Trochu vyčerpaní usedáme do metra, abychom o pár stanic dál mohli vystoupat až nečekané množství schodů a následně zabojovat o místo u zábradlí, z kterého je nádherný výhled na osvětlenou dominantu města - Taipei 101. Škoda, že jsme na Sloní horu nedorazili o chvilku dřív a nemohli tak porovnat výhled za dne a v noci. Ten noční byl luxusní - a oproti výstupu na samotný mrakodrap také výrazně levnější.

Z nejnižší fotoplošinky na Sloní hoře.

O pár set schodů výše.

Hned za Taipeí leží hornatý národní park Yamingshan. Náš hotel byl strategicky vybrán tak, aby to do parku nebylo daleko - ale plány se mění a park zůstává opomenut. Další den místo toho podnikáme road-trip po severním pobřeží. Hlavními zastávkami na trase jsou Yehliu geopark - obří motýli a skalnaté hřiby včetně neznámější Královniny hlavy, která vypadá, že by se co nevidět mohla zřítit - a dále pláž Laomei, kam se chodí pozorovat úžasné zelené řasy, které vždy v sezóně zahalí skály na hranici moře a souše tak, že vás vůbec nemrzí, že se tu nedá koupat. O kus dále stojí černobílý maják značící nejsevernější výběžek taiwanské pevniny. Zážitek dotváří jízda tím nejpřeplněnějším autobusem, co jsem kdy okusila, a smažená sépie v Tamsui u řeky. (mňam)

Kéž by byl noční trh takhle prázdný.

Poslední taiwanský den kombinujeme skalky v Pingxi (lezení pro nehorolezce, tři ostré vrcholky osazené žebříky tak, aby na ně vylezl každý) s vodopádem v Shifenu. Celá takhle oblast leží na trase malé železnice a populární místní zábavou je vypouštění obrovských papírových lampiónů - během lampionového festivalu i jindy, kdykoli.
Pak už nastává loučení: poslední taiwanská večeře (ovoce, bubble tea, (snad vás to nepohorší) hamburger), poslední snídaně v hotelu, cesta na letiště, příšerný let do Pekingu plný turbulencí, sedm hodin na mrazivém a opuštěném pekingském terminálu, docela klidný, ale dlouhý let do Mnichova, deštivé dopoledne v Mnichově, pět hodin ve vlaku...a jsem doma. Už teď se mi stýská.

Mají pravdu. Naše poznávací cesta byla zábavná, poučná i náročná.