O kus nad Puerto de la Cruz

Alfa nad mraky.

Nejkratší přejezd do dalšího ubytování v Icod el Alto kdesi nad Puerto de la Cruz (máme auto - můžeme bydlet v pustině!) mapa odhaduje na 50 minut. Volíme vyhlídkovou zajížďku přes hory - vyjedeme do 2000 m a pak zase sjedeme dolů. Výjezd nahoru Juli prospí, takže v autě netrpí. My dospělí naopak jásáme - střídání vegetačních pásem je vskutku působivé. Kaktusy a palmy nahrazuje borovicový les, aby posléze ustoupil lávové krajině téměř bez zeleně. Navíc vyjedeme nad mraky - pohled je to téměř jak z letadla. Modrá obloha, zasněžený vrchol Teide a pod námi hustý bílý mrak. 

Bydlíme s výhledem na moře i na Teide.

Na vyhlídce (míst k zastavení vozu a kochání se je tu mnoho, nemusíte se bát, že byste nezaparkovali) se děti probouzí a je jim trochu zima...Pak už sjíždíme dolů, předjíždíme linkový autobus (v neustálých zatáčkách nesnadný úkol), který sem jednou za den vyveze turisty, kteří si to neusnadňují tak jako my zapůjčením vozu, načež kvůli potřebě čerstvého vzduchu zastavujeme a autobus pro změnu předjíždí nás. Mapa nás navádí mimo hlavní silnici, zkratku zavrhuji, načež zjišťuji, že v Los Realejos se průjezdu úzkými a absurdně strmými silničkami nevyhnu. Nevěřila bych, že auta něco takového zvládají sjet. Parkujeme přímo před apartmánem, pod vzrostlým pomerančovníkem, ze kterého si můžeme trhat čerstvé ovoce. Bydlíme v moderním apartmánu, kde pocit pohodlí trochu kazí zima a vlhko. Dětem ke štěstí stačí spousta schodů a barevných polštářů.

Pico de la Grieta (248 m).

Seznámení se s pobřežím severu Tenerife chci pojmout formou túry. Z oblíbeného červeného průvodce řady Rother odvážně vybírám trasu červené barvy, tedy střední náročnosti - 8 km okruh podél i nad pobřežím. Zahajujeme prudkým stoupáním kaktusovou roklí podél skal (1,5 km, 300 m převýšení, nebezpečí padajícího kamení - oficiálně uzavřeno, ale to jsme nevěděli). Děti pobízíme vydatným množstvím sušeného ovoce, navíc se mohou bavit hledáním obřích ještěrek, které se tu v hojném počtu vyhřívají na sluníčku. 

San Juan de la Rambla s vánoční výzdobou bez lidí.

Za dvě hodiny se tedy vydrápeme nahoru. To už jsme měli být ve vesnici, takhle dorazíme v době siesty. Někde si ji dopřávají v čase 14-15, někde dokonce 13-17. Nakonec jsme rádi, že v zapadlé pobřežní vsi San Juan de la Rambla nalézáme otevřený bar. A v baru tapas - grilovaný sýr, salát a hranolky. Tentokrát je dopřáváme dětem spíše omylem - z proškrtané nabídky volím papas locas v domnění, že půjde o nějakou lokální úpravu brambor.  Jenže locas znamená ve španělštině šílený a když brambory zešílí, stanou se z nich hranolky posypané šunkou a sýrem, doprovázené bílou, žlutou a červenou omáčkou. Alioli, kečup a nevíme. Kanárská, zřejmě i latinskoamerická specialita.

El Rosario - luxusní část severního pobřeží?

Pokračování cesty podél pobřeží je nádherné, přesně jak sliboval průvodce. Taky trochu mučivé, máme málo času a děti jsou unavené. Černá pláž Playa de las Aguas - ke koupání spíše ne, rozbouřené moře, banánová plantáž, kousek malou pěšinkou a pak přes výstavní osadu El Rosario zpět k autu. Doma jsme až za tmy.

600 let starý dračinec.

Na další den hlásí déšť. Ale - hlavně na severu. A my máme auto a děti, které se od začátku zájezdu dožadují zoo. Je to jasné - pojedeme na jih, do Monkey parku a na písečnou pláž. Divíte se, proč ne slavný Loro park? Odradila mě cena spolu s obavami, že by to dopadlo jako obvykle v zoo. Dětičky zajímá jedno, dvě, maximálně tři zvířata, pak už jen hřiště a jídlo. 

Monkey park chová morčata.

Dětský den začínáme ještě na severu, ve městě Icod de los Vinos, domově nejstaršího tenerifského dračince. Ten můžete vidět buď zblízka za poplatek, nebo přes plot zdarma. My místo toho utrácíme za návštěvu motýlího domu Mariposario(motýl sedá na mě i Juli), na půvabném náměstí ještě s vánoční výzdobou konzumujeme bagetu, dětičky chvilku běhají po hřišti a pak už na nás dopadají první kapky deště. Rychle k autu a přes hory (jinudy to do jižních letovisek nejde) za sluníčkem. 

Zácpa na dalnici před Los Cristianos nam na prohlídku zooparku nechává pouhou hodinu a půl. Stací to tak akorát: největší úspěch mají jednoznačně morčata. Je jich tu strašně moc, chodíme mezi nimi a krmíme je okurkou, jablíčkem, mrkví a kukuřicí. Joník má jako správný fanoušek na sobě morčecí mikinku. Dětský ráj, škoda že něco podobného neznám i u nás.

Na pláž La Enramada to od opiček není daleko. Parkujeme těsně vedle a užíváme si ukázkově černý hrubý písek. Jen mušličky stále chybí. A Julince koupací teplota.

Roque Cinchado, skalní útvar v národním parku Teide.

Hej, hola hola, sopka nás volá...zpíváme si další den, když zastavujeme na parkovišti pár kilometrů od ubytování a přemýšlíme, co znamená oranžově svítící kontrolka motoru. Naštěstí si to brzy rozmyslí a my pokračujeme v cestě do hor. Už jsme tudy jednou jeli, moc nás nepřekvapuje, že narážíme na mlhu a o něco výš i na slunce. Bohužel také na dav lidí: u populárního skalního útvaru Roque Cinchado (Boží prst) panuje šílenství. Než abych hodinu objížděla plná parkoviště, raději zastavuji o kus níž a do davu se vracím pěšky. Stačí popojít pár set metrů po stezce a obklopuje nás ticho a klid. 

Sem musí na Tenerife každý.

Sopečná krajina je úžasná, úsměv přichází bez ohledu na můj doprovod v podobě dvou často nespokojených dítek. Báli jsme se zimy, ale opak je pravdou. Postupně sundaváme bundy, čepice, svrchní kalhoty i svetry - obloha bez mráčku, slunce pálí a jediná vegetace v podobě nízkých keřů neposkytuje vůbec žádný stín. Čtyřkilometrový okruh tak končíme v tričku a bez vody. V lednu, 2100 metrů nad mořem. Fascinující.

Viktoriiny zahrady ve městě balkónů.

Sjíždíme dolů do města La Orotava na zmrzlinu a prohlídku balkónů, jenže co to...ve městě je zima. Oblékáme svetry a zmrzlinu si stejně dáme. Moje pistáciová byla naprosto delikátní a v tak velké porci, že část dostal Honza. Já dojídám Julinky čokoládovou. Dětičky jsou po občerstvovací pauze jako splašené - zbytek prohlídky města probíhá v poklusu. Nevím, jestli se mi víc líbí známý Casa de los Balcones, nebo nepojmenované domky s balkóny ve vedlejších uličkách. Těsně před zavírací hodinou stíháme projít jeden hezký park, svou bujnou vegetací připomíná džungli. O kus vedle nalézáme vchod do Victoria gardens - zejména kvůli nim jsem ve městě chtěla zastavit. Kaskádovitá zahrada s vodními prvky a nádhernými výhledy na město i moře u Puerto de la Cruz. Zastavujeme ještě u Lidlu s nejlepším výhledem na světě - jak vtipně poznamenal někdo v recenzi - a pak už do našeho schodovitého a studeného apartmánu.

Odpočinek u moře v Garachico.

Další den musíme přejet do jižního přístavu Los Cristianos, vrátit auto a nalodit se na trajekt. To znamená, že na severu Tenerife zanecháme mnoho neprozkoumaných míst. Mezi ně ale nebude patřit Garachico - hezké městečko s přírodními koupacími bazénky, které jsou v zimě z neznámých důvodů zavřené. Další den bez koupání...dětem bude muset stačit hřiště. Dopřáváme si alespoň výstup na věž kostela - hezký rozhled a klid, věž máme celou jen pro sebe. Na oběd podávají dušené kozí maso, zelené papričky padrone a plněné žampióny. Pro děti opět brambory na proužky.

První návštěva kostela na ostrovech a hned včetně věže. Iglesia de Santa Ana.

Trajekt z Los Cristinos odjíždí ve čtyři, doufáme že stihneme ještě koupání na pláži vedle přístavu. Jenže nás opět potkává dopravní zácpa na dálnici a nakonec jsme rádi, že nám neujede loď. Na ní nastává nefalšovaná pohoda - dětičky v herně pobíhají s molitanovými kvádry, maminka sedí v křesílku a vychutnává plechovku kávy, kterou si přivezla ještě z domova. Tatínek luští šifry. Všichni jsme natolik zaneprázdněni, že vůbec nemáme čas si stěžovat na mořskou nemoc. Pohoda trvá celých 50 minut plavby a vydržela by ještě o chvilku déle.

Sever Tenerife je hezky zelený.

Zeleň v Orotavě.

Skála v moři u Garachico.

San Andrés a Las Teresitas

Delfín = delfín. 

Poprvé letím v lednu a hned zjišťuji, co to může obnášet. V Kralupech mrzne, Ruzyni zdobí zbytky sněhu, Curych si užívá sněžení a naše letadlo v Praze čeká hodinu na letištní ploše, než dostane povolení ke vzletu. Česká trojice za námi, mířící stejně jako my na Tenerife, lehce panikaří, že ten přestup nestihnem. No, v Curychu si letiště moc neužijeme, ale poklus byl zbytečný. Následuje další hodina čekání v letadle, z čehož naše děti nejsou vůbec nadšené...to už jsme skoro mohli letět do Ameriky, nezabralo by to o tolik déle. Ale nakonec nám letadlo odmrazí a my letíme, ze zasněženého Švýcarska skoro do Afriky. Mám radost, že dětičky si jednou užijí létání, jak to bývalo dřív - švýcarská dovolenková společnost Edelweiss rozdává jídlo i pití zdarma. A z předchozího letu mají oba malé roztomilé plyšové letadélko. I přes všechny prostředky moderní techniky k zabavení mládeže je poslední hodina letu neskutečně dlouhá - a z bepečnostního pásu se jde příliš snadno vyvlíknout. Na Tenerife se touhle dobou stmívá o dvě hodiny později než u nás, ale můj sen o příjezdu do ubytování za světla už se rozplynul.

San Andrés - kopcovitá část. Malé domečky se tísní na prudkém svahu. Přístup po schodech. A takhle hezky jsme na ně viděli přímo z apartmánu.

U okýnka autopůjčovny Cicar (Canary islands car, doporučovaná půjčovna pro všechny  Kanárské ostrovy) naštěstí není dlouhá fronta, jaká občas bývá podle odstrašujících recenzí na webu. Nabízí mi lepší auto s manuálem, což s díky odmítám. Zarezervovala jsem nám Seat Ibiza, jedno ze tří malých aut v nabídce, tudíž jsem dost překvapená, když na parkovišti nalézám červenou Alfu Romeo Tonale. Prý malé SUV, mně tedy moc malé nepřijde. Na přepážce nás informovali, že má skoro prázdnou nádrž, takže mířím nejdřív na benzín. Jenže...natankuji sotva šest litrů a dál už to nejde. Co dělám špatně? Nic. Autupůjčovna to popletla a auto má benzínu dostatek...celé Tenerife tak projezdíme skoro "zdarma".

Duhový most přes vyschlou řeku cestou na pláž Las Teresitas.

Pro seznámení s ostrovem jsem vybrala San Andrés (děkuji Yuhů), městečko kousek na sever od hlavního města Santa Cruz de Tenerife, hned vedle známé pláže Las Teresitas. Jedeme po dálnici, hezky pomalu, kupodivu nejsme s rychlostí daleko pod limitem sami. Zastavíme na velkém parkovišti u pláže (o půl deváté večer kupodivu skoro prázdné...), poslední metry k ubytování zdoláváme pěšky a kolem deváté jsme konečně v apartmánu. Bydlíme ve druhém patře v maličkém bytovém domě, umístěném výhodně v rovinatém centru městečka. Na schodišti do bytu zcela chybí zábradlí, takže se tam děti bojím pustit samotné, a v kuchyni po otevření skříňky pod dřezem je cítit plyn, snad to není nebezpečné. Ten apartmán byl vzhledem ke svému umístění dost levný. Těsně před zavíračkou Sparu kupuji vodu (na ostrovech se doporučuje nepít vodu z kohoutku), na mléko pro děti zapomínám. První den byl tedy náročný.

Auditorium, Santa Cruz de Tenerife, občasné hlavní město Kanárských ostrovů.

Na Kanárech je o hodinu míň než u nás, přesto druhý den vstáváme pozdě. Potřebuji se trochu rozkoukat, než se pustíme do hor. Dětem by asi stačila pláž, ale já se potřebuji rozkoukávat z výšky. Jedeme tedy jen do blízkého Santa Cruz de Tenerife, navštívíme Palmetum - palmovou zahradu s výhledem na extravagantní koncertní síň Auditorium jako bonus. Přímo k němu už bohužel nedojdeme, pro malé nožky je to moc daleko. Místo toho hledáme oběd v nákupním centru - nejprve tedy najdeme hřiště, pak rychle zhltneme pár Taco Bell tortil (neplánuji se takhle fastfoodově stravovat po zbytek výletu, nebojte), pak ještě rychleji nakoupíme zásoby v Carrefouru a dál už se jen snažíme dostat unavené děti do auta a domů. Po siestě přichází konečně na řadu to, proč jsme tady - pláž. Písek dovezený ze Sahary zlatě září, mráčky se díky zapadajícímu slunci barví do červena, duhový most svítí všemi barvami - nádhera. San Andrés není úplně typická destinace, kde na ostrově bydlet - žádné velké hotely tam snad ani nejsou - ale nám se moc líbí. Na pláž kousek a cestou tři dětská hřiště. A navíc spousta kočiček. Kouzelné malé náměstíčko s velkými stromy. Spousta nevyzkoušených rybích restaurací.

Velryba na střeše nákupního centra, kde jsme nouzově zastavili na oběd.

Další důvod, proč jsme vybrali tohle místo, je blízkost pohoří Anaga. Máme zarezervovaný permit na nenáročnou túru začarovaným lesem - bosque encantado. Cestu autem na parkoviště na začátku stezky odhadují Seznam mapy na 20 minut, mně to trvá možná dvakrát déle...velké auto, úzká silnice a neustálé zatáčky. Za pár dní už se nad takovými podmínkami nebudu pozastavovat.

V kouzelném pralese v pohoří Anaga. Poznámka pro rodiče - zábavné schody a pozor na bahno.

Samotný okruh vavřínovými lesy měří něco přes 6 km. Začátek je pěkně kluzký - Joník zavádí trefné pojmenování "zábavné schody". Po pár stech metrech je tudíž náš synek celý umazaný od bláta a když ho začnou bolet nožky a potřebuje do nosítka, je od bláta i maminka. Nicméně les je krásný, spousta odstínů zelené, občas nějaká houbička. Vyhlídky jsou vzhledem k místnímu proměnlivému počasí závislé na štěstí - někdy vidíme dolů k moři, někdy jen bílou mlhu. Na největší vyhlídce uprostřed trasy nás dokonce smáčí pár kapek deště. Dětičky to ale nijak nepopohání kupředu - potřebují papat, odpočívat a nakonec i nést. Ponaunačení pro maminku - vybírat kratší trasy nebo zlepšit svou fyzickou kondici. Nebo ideálně přijít na to, jak vychovat malé turisty.

Proměnlivé počasí.

Zpět jedeme okružní trasou přes zelený Túnel de Las Hadas, který Honza viděl v letadle v časopise, a další vyhlídku na mlhu. Zastávku v historické La Laguně nestíháme, supermarket v hlavním městě ano. Podzemní parkoviště nás přijde pěkně draho - buď jsme nepochopili systém, nebo se tu opravdu musí bezplatně parkovat na ulici. Večer zase s Juli máčíme nožky (moře teplé, vzduch studený), Joníkovi stačí písek. S lopatičkou by to bylo ještě lepší, bohužel jsme ji zatím nikde nepotkali (jen v sadě s velkým nakladačem, ale to mu neříkejte).

Kouzlo lednového cestování - soumraku se dočkáme i s malými dětmi.

O trochu více času na pláži strávíme následující dopoledne - nemůžeme přeci odjet do další destinace, než dojdeme na její druhý konec. Díky vlnolamům tu téměř nejsou vlny, mušle hledáme také marně. Na koupání by mohlo být trochu tepleji...tohle počasí je vhodné spíš na plážovou turistiku. Písek vůbec nepálí. Než se dostaneme zpět do městečka, je čas na oběd. Moje vytipovaná restaurace vypadá plně, nakonec končíme v baru La Peňa se strategickou polohou přímo u dětského hřiště. Ze seznamu "co musím ochutnat" odškrtávám kanárské brambory papas arrugadas. Na seznam "co dětičky spíš nepapají" je naopak přidávám. (Jedná se o malé brambůrky vařené ve slupce v hodně slané vodě, podávané se zelenou a červenou mojo omáčkou.)

Typická barva domu je zde bílá, ale já mám radši barevné...

Před odjezdem jsem myslela, že budeme každý den doma ještě za světla.

Pohled z odpočívadla pro auta v oblasti Anaga.

Prales je nejhezčí, když mezi stromy prosvítá slunce. Nebo když je pořádne zamlženo?

13 nocí... na Kanárských ostrovech s dětmi

 20. ledna roku 2026 jsem se koupala v oceánu. Splnění mého celoživotního snu? To bych neřekla. Ale bylo to fajn zakončení skvělé dovolené na dvou Kanárských ostrovech. Povím vám, co tomu předcházelo.

Je září, děti nedávno nastoupily do školky a já zjišťuji, že zkušenější rodiče měli pravdu. Rýma, týden bez ní a zase rýma. Není to moc veselé období...a já plánuji únik. Po Vanocích, to při troše štěstí budeme všichni zdraví. Do tepla, protože zima s dětmi je na mě příliš dlouhá. Na Tenerife, protože po něm pokukuji už delší dobu. A protože se z něj dá přeplavit na Gomeru. A není to o tolik dál než do Portugalska, kde jsme byli loni. Letenky se dají koupit za velmi rozumnou cenu a google tvrdí, že počasí se bát nemusíme. Vždyť je to skoro v Africe.

Vzpomínám, jak jsem na Kanárských ostrovech byla poprvé. Bylo mi jedenáct a pro celou rodinu jsem vybrala skvělý zájezd na Gran Canarii. All inclusive hotel se zmrzlinou zdarma. Jeden celodenní výlet autobusem do vnitrozemí ostrova s luxusním tříchodovým obědem. O moc víc si toho nepamatuji. Ale vím, že letos to chci trochu jinak. Nezávisle...aktivně...jak jen to jde, když s sebou vozíme dvě malé děti, které pěší turistice moc neholdují. Z praktických důvodů se tedy rozhodujeme - poprvé - pro půjčení auta. Přiznávám, jako ne moc zkušená řidička z toho mám značné obavy. Ale malé auto přece zvládnu zkrotit, ne? Honza stále nemá řidičák, ten mi nepomůže.

Plán cesty se rodí velmi rychle. 7 nocí na severu Tenerife, mimo rušná turistická střediska. Pak lodí na La Gomeru (hlavně kvůli mě, malý únik od masové turistiky a plavba jako zážitek pro děti). 4 noci na Gomeře, pak ještě krátký odpočinek u pláže na jihu Tenerife a pak hurá domů. A těšit se na další dovolenou příští rok - nebo ještě letos? Já bych pořád někam cestovala.

Tavira

Barvy domů, barvy květů. Věšinou ladí.

 Na závěr dovolené se odvažujeme na východ od Fara. Mám nastudováno, že tam je to jiné - místo útesú mokřady, na pláž se musí lodí, a turistů ubyde. S posledním bodem si dovoluji nesouhlasit - Tavira je zde prý nejhezčí město a na zájmu cestovatelů je to vidět. Joník se seznamuje už ve vlaku - postarší turistce z Holandska ukazuje ve své knize bagry.

Co je na tom bazénku tak láká?

V Taviře bydlíme hned u nádraží, místo výhledu na vlaky si ovšem užíváme pohled do zahrady. A jaké! Quinta de Caracol - malý hotel se šnekem ve znaku - se rozkladá na místě farmy ze 17. století. Hosté zde bydlí v malých domečkách v algarvském stylu - bílá, modrá, žlutá, spousta květin - v zahradě s jezírky, žabkami, andulkami a vodotryskem. A také studeným bazénem, kde si naši malí spolucestovatelé máchají ručky tak vytrvale, až tipujeme, kdo tam první spadne. Neutopí se nikdo, nebojte.

Vláčkem přes bažinu na pláž.

Po průzkumu zahrady chci jít prozkoumat město, jenže Juli přepadá žaludeční nevolnost a tak jsme nuceni strávit odpoledne na pokoji. Léčba půstem naštěstí zabírá a tak druhý den můžeme celý strávit na pláži. Turistikou na pláži, aby bylo jasno. Nejdřív přejdeme 4 km do Pedras del Rei, odkud jezdí malá úzkokolejka až na pláž. Pěšky podél kolejí to je možná rychlejší...s dětmi je ale vláček jasná volba. 

Pobřeží východně od Fara. Na pláž musíte lodí.

A pak už jsme na ostrově, přímo vedle hřbitova kotev. Dál už je to jen bílý písek, lidí postupně ubývá, až jsme na pláži skoro sami... S přílivem se postupně zmenšuje i pláž samotná, z luxusní šířky se stává úzký pruh písku. Plážová turistika. 5 km na konec ostrova se zdá být téměř nekonečných.

Vyhlídková loď skoro zdarma.

Konečně jsem nasycena vším mořským: bosou chůzí na hraně přílivu, utíkáním před vlnami, sbíráním mušliček, pomalu končím i s pokusy o nejlepší snímek "dítě a moře". Prostě intenzivní plážový zážitek. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že jsem se v oceánu pořádně nevykoupala. Vlny už nejsou tak hrozivé, šlo by to.

Racků jsme vlastně moc neviděli.

Zpět do Taviry nás veze loď, představuji si malý přívoz jako u nás na Vltavě a ona je to pořádná loď s horní a dolní palubou, kam se vejdou všichni, co už chtějí z pláže pryč. Na sezení na horní otevřené palubě si kvůli Joníkovi netroufáme, dole je příjemný stín. Vystupujeme v centru města, na restauraci se dnes s Juli ještě necítíme, tak mířím jen do Lidlu pro suroviny na piknik (bramborová tortila k ohřátí v mikrovlnce, to u nás nemají).

Když ne moře, aspoň řeka a červené lavičky.

Poslední den toho chci stihnout nějak moc...zahazuji tedy asi tři varianty celodenního výletu, ke španělským hranicím se prostě nepodívám. Místo toho nás Honza vede nejdřív na tržnici, která je ve všední den víc než z poloviny prázdná, ale pro nákup jedlých dárků stále použitelná. Z dopoledního programu musím vyzdvihnout návštěvu kostela Igreja da Misericórdia, který v sobě ukrývá spoustu tradičních kachliček. Z věže je navíc trochu výhled na město (s dalšími třeba 30 kostely, je jich tu pozoruhodně mnoho).

Tržnice v pondělí - ovoce jo, ryby ne.

Dál se touláme malebnými uličkami, dokud nenastane čas oběda. Ten hledáme na druhé straně řeky Gilāo - i to je důvod přejít ten hezký římský most. Vyhlídnutá restaurace má zavřeno, lehce dotěrní Indové nás nezlákají, usedáme v úzké uličce plné kachliček k hostině zahrnující urostlou oliheň a šťavňaté jehně. Hádejte, jak to dopadlo...oliheň vlnu zájmu nevzbudila, musela jsem si s ní poradit sama (ještě s pomocí googlu - jí se to celé? Návody typu "zobák nejezte" mi tedy moc nepomáhaly).

Typické modrobílé kachličky netypicky v kostele.

U olihně naše turistické zážitky pomalu končí. Odpoledne navštěvujeme ještě místní hrad, tedy hlavně pečlivě udržovanou zahradu. Následuje povinná zmrzlina - první a poslední tady (v záplavě příchutí jsem si dala mandle a fík a konstatovala, že to bylo dost sladké) - a poněkud neuspokojivý výlet k salinám za městem. Chybí nám dalekohled a průvodce, který by nám třeba poradil, kudy k nim. Já toho plameňáka prostě neuvidím...začínám se smiřovat s realitou.

Musím se krotit, ať nefotím každý druhý dům.

Ještě jsem chtěla naposled na pláž, ale to bychom zpět z ostrova museli asi přeplavat... prostě nestíháme. Takže se role "šílený nápad na konec" ujímá koupání v hotelovém bazénu. Na nevyhřívaný bazén je přece jenom ještě zima. Navíc si zrovna mezi naším pokojem a bazénem dělá piknik početná skupina hostů, obecenstvo zajištěno. No, jeden bazén jsem zvládla. Dětičky se nechaly převléknout do plavek, ale pak na poslední chvíli vycouvaly. Přišla se podívat i paní z recepce.

Hrad v zahradě.

Poslední den je až na rychlý ranní výlet na hřiště veskrze cestovní. Na snídani si dopřávám skvělou čerstvou pomerančovou šťávu a poslední dva koláčky pastel de nata. V 11 zamáváme Taviře z vlaku, ve 12 Faru z autobusu, a o půl čtvrté Portugalsku z letadla. Dětičky ignorují všechny příležitosti ke spánku, ale cesta i tak probíhá docela poklidně. Od Lufthansy dostanou malé puzzle a samolepky, což je aspoň na chvíli odláká od tabletu. Hlavní zjištění dne je, že když už s přestupem, tak přes Frankfurt. Dětské hřiště na našem terminálu vypadá jako malé letadlo. Nahoru se jde po schodech, dolů po skluzavce. Naší dvojici to zabaví skoro na dvě hodiny (letištní technik Juli provádí kontrolu "kola - v pořádku, čumák zvenku - v pořádku, čumák zevnitř - taky"), navíc v čase, kdy už by měli být v posteli. Nechtějí večeřet, moc se jim nechce ani do letadla do Prahy. To je naštěstí poloprázdné, tak se mohou každý roztáhnout přes dvě sedadla a spát. Někdy kolem půlnoci pak uleháme i my. Letní dovolená je za námi...a to je teprv začátek dubna. Otázku "kam příště" si dovolím klást až za měsíc. Tou dobou už se nás Juli bude ptát, kdy zase poletíme letadlem...

Nevypadá to tu občas trochu anglicky?

Lagos

Dítě a moře.

Ne ten v Nigérii... jen aby bylo jasno. Lagos je jedním z nejznámějších pobřežních letovisek v Algarve, často bývá doporučován jako to jedno město, které zde máte navštívit. Pokud vás tedy nezajímá převážně noční život - pak jeďte do Albufeiry. Jelikož můj noční život je dlouhodobě redukován na běhání ze schodů a ohřívání mléka, volba byla jasná.

Z hor míříme nejdřív opět do Portimaa, jinam to moc nejde. Oběd musí být rychlý, abychom stihli vlak, volíme tedy kebab a smažené kuře v indické restauraci. Indickou kuchyni zde zastupuje snad jen ostrá zelená omáčka - ale kuře bylo vážně dobré, jako z KFC, a vlak stíháme s rezervou 15 minut. S blížícím se koncem trasy se vlak postupně zaplňuje - popularita Lagosu je znát. Britští turisté si tu musí připadat jako doma.

Portimao centrum. Barevné tu jsou nejen domy.

Z vlaku vystupujeme v čase, kdy dětičky normálně doma po obědě spí - nákup v supermarketu je doprovázen křikem. Joník naštěstí usíná a spí ještě dlouho po příjezdu do apartmánu. Máme tudíž čas na prohlídku dvou balkónů, odstranění nebezpečných dekorací a vytvoření lůžka ve skříni (nebojte, jen pro plyšová prasátka, Joník má místo vedle na posteli). Z minulého apartmánu už naštěstí víme, jak se zapíná topení. Venku teplo, doma zima.

Jediná místní vlaková linka - pobřežní lokálka.

Kolem páté konečně vyrážíme k moři - dlouhá pláž je skoro na dohled, bohužel nás od ní dělí bažina a vlakové koleje, tak se trochu projdem. Dřevěný chodníček nad pláží ke dobrý pro kočárek, který souboj s pláží drtivě prohrává. Po písku tedy může jen část výpravy.

Není ta pláž nějaká prázdná? Nám to nevadí.

V Lagosu se chodí do města, na pláž a na útesy. První den volíme útesy, přejíždíme do vedlejšího města Luz, konečně kupujeme žlutou (bagrovou) lopatičku, obdivujeme barevnou skálu skoro jak na Islandu a pak už šplháme nahoru na útes. Juli se nese, Joník trvá na "ťap, ťap", takže nahoře máme s Juli půl hodinky na svačinu.

Barevná skála nad městem Luz.

Dál už se jde víceméně po plošině, cesta je široká a když nechcete, blízko ke srázu nad mořem vůbec nemusíte. K moři sestupujeme asi po 3 km v Porto de Mos. Je zrovna čas oběda, vybíráme ze dvou restaurací nad pláží tu bližší a užíváme si jídlo s výhledem na vlny (a za rozumnou cenu). Následně si jdeme užít i vlny samotné, dětičky končí poněkud zmáčené a my jsme neprozřetelně nevzali náhradní oblečení... Juli má mokré dokonce i boty, dobrý způsob, jak si zajistit pokračování cesty u maminky v nosítku.

Svěží jarní zeleň.

Dále míříme až na slavné Ponta da Piedade - je zde maják a krásné vyhlídky na členité skalní útvary vystupující z moře všude kolem nás. Dolů k moři tu vede spousta cestiček, takže krásu přírody můžete obdivovat ze všech úhlů. Samozřejmě i z lodi, vyhlídkovými plavidly plnými turistů se to tu jen hemží - některé loďky jsou i růžové! Nějak se připozdívá, oblečení zmáčené v moři neschne, takže my další vyhlídková místa vynecháváme a spěcháme přes celý Lagos zpět do ubytování. Tam můžu konečně odložit nosítko, dnes bylo nějaké těžké...na večerní procházku podél moře není síla a na koupání ani teplota.

Jak to asi vypadá zezdola?

Další den mě snad poprvé za naší dovolenou přepadá pocit, že potřebuji hlídání dětí. Chci se toulat centrem města, nakupovat suvenýry a procházet po pláži. Dlouho sedět u oběda, pojídat mořské potvory a popíjet vinho verde (vždyť vůbec netuším, jak chutná). Možná bych se mohla i vykoupat...Děti chtějí do zoo.

Plameňáky tu chci vidět v přírodě...ale zoo musí stačit.

Jede se do zoo... ráno tedy vyrážíme dost brzy na to, abychom stihli krátkou procházku probouzejícím se městem (spí snad ještě déle než můj muž o víkendu) a poté půl hodiny busem na venkov do Zoo Lagos. Zoo je to poměrně malá, ale opravdu hezká - díky bujné vegetaci si připadám trochu jako v džungli. Plameňáci v pražské zoo nepatří mezi mé oblíbené druhy, ale tady jsou vážně nádherní. Skoro všechna zvířata vidíme zblízka, přitom výběhy mají docela prostorné. K dobrému zážitku přispívá také nízká zalidněnost - my, pár portugalských rodin a spousta školních skupinek. Těm se raději vyhýbáme, jsou dost hluční... Jen škoda, že jsme nezvládli návštěvu místní, prý výborné, restaurace - děti řekly "jíst, teď" a my se museli podřídit. Nejbližší bistro nás zrovna neoslnilo a navíc mi Joník skoro všechno snědl.

Fotky zeleného domu mě nalákaly do Lagosu.

Zpět v Lagosu konečně nalézám náměstí se zeleným domem, který mě okouzlil na fotkách. Vzpomínám na hezkou pláž, kterou jsme míjeli včera cestou domů, a trochu bláznivý nápad mi říká, že dnes ji stihnem. Zezdola je snad ještě hezčí než svrchu, a ty mušle! Jsou zde k vidění takové zvláštní ploché, které už nikde jinde nepotkáme. Juli je po včerejší překvapivé koupeli dost opatrná, Joník procitá ze sna až na pláži, ale brzy se osmělí a jde se koupat v plavkách. Odcházíme až v době, kdy už je pláž celá ve stínu, z plavek rovnou do svetru.

Pravá rodinná dovolená.

Další pláž (Meia Praia, ta nejbližší) stíháme ještě ráno v rámci loučení s Lagosem, skoro kvůli tomu nemáme čas koupit lístky na vlak. Čeká nás dlouhý přejezd pobřežní linkou do Taviry, naší poslední destinace. Po Lagosu se mi bude stýskat.

Příští rok už to zvládneme bez kočáru, viď, Joníku?