O kus nad Puerto de la Cruz

Alfa nad mraky.

Nejkratší přejezd do dalšího ubytování v Icod el Alto kdesi nad Puerto de la Cruz (máme auto - můžeme bydlet v pustině!) mapa odhaduje na 50 minut. Volíme vyhlídkovou zajížďku přes hory - vyjedeme do 2000 m a pak zase sjedeme dolů. Výjezd nahoru Juli prospí, takže v autě netrpí. My dospělí naopak jásáme - střídání vegetačních pásem je vskutku působivé. Kaktusy a palmy nahrazuje borovicový les, aby posléze ustoupil lávové krajině téměř bez zeleně. Navíc vyjedeme nad mraky - pohled je to téměř jak z letadla. Modrá obloha, zasněžený vrchol Teide a pod námi hustý bílý mrak. 

Bydlíme s výhledem na moře i na Teide.

Na vyhlídce (míst k zastavení vozu a kochání se je tu mnoho, nemusíte se bát, že byste nezaparkovali) se děti probouzí a je jim trochu zima...Pak už sjíždíme dolů, předjíždíme linkový autobus (v neustálých zatáčkách nesnadný úkol), který sem jednou za den vyveze turisty, kteří si to neusnadňují tak jako my zapůjčením vozu, načež kvůli potřebě čerstvého vzduchu zastavujeme a autobus pro změnu předjíždí nás. Mapa nás navádí mimo hlavní silnici, zkratku zavrhuji, načež zjišťuji, že v Los Realejos se průjezdu úzkými a absurdně strmými silničkami nevyhnu. Nevěřila bych, že auta něco takového zvládají sjet. Parkujeme přímo před apartmánem, pod vzrostlým pomerančovníkem, ze kterého si můžeme trhat čerstvé ovoce. Bydlíme v moderním apartmánu, kde pocit pohodlí trochu kazí zima a vlhko. Dětem ke štěstí stačí spousta schodů a barevných polštářů.

Pico de la Grieta (248 m).

Seznámení se s pobřežím severu Tenerife chci pojmout formou túry. Z oblíbeného červeného průvodce řady Rother odvážně vybírám trasu červené barvy, tedy střední náročnosti - 8 km okruh podél i nad pobřežím. Zahajujeme prudkým stoupáním kaktusovou roklí podél skal (1,5 km, 300 m převýšení, nebezpečí padajícího kamení - oficiálně uzavřeno, ale to jsme nevěděli). Děti pobízíme vydatným množstvím sušeného ovoce, navíc se mohou bavit hledáním obřích ještěrek, které se tu v hojném počtu vyhřívají na sluníčku. 

San Juan de la Rambla s vánoční výzdobou bez lidí.

Za dvě hodiny se tedy vydrápeme nahoru. To už jsme měli být ve vesnici, takhle dorazíme v době siesty. Někde si ji dopřávají v čase 14-15, někde dokonce 13-17. Nakonec jsme rádi, že v zapadlé pobřežní vsi San Juan de la Rambla nalézáme otevřený bar. A v baru tapas - grilovaný sýr, salát a hranolky. Tentokrát je dopřáváme dětem spíše omylem - z proškrtané nabídky volím papas locas v domnění, že půjde o nějakou lokální úpravu brambor.  Jenže locas znamená ve španělštině šílený a když brambory zešílí, stanou se z nich hranolky posypané šunkou a sýrem, doprovázené bílou, žlutou a červenou omáčkou. Alioli, kečup a nevíme. Kanárská, zřejmě i latinskoamerická specialita.

El Rosario - luxusní část severního pobřeží?

Pokračování cesty podél pobřeží je nádherné, přesně jak sliboval průvodce. Taky trochu mučivé, máme málo času a děti jsou unavené. Černá pláž Playa de las Aguas - ke koupání spíše ne, rozbouřené moře, banánová plantáž, kousek malou pěšinkou a pak přes výstavní osadu El Rosario zpět k autu. Doma jsme až za tmy.

600 let starý dračinec.

Na další den hlásí déšť. Ale - hlavně na severu. A my máme auto a děti, které se od začátku zájezdu dožadují zoo. Je to jasné - pojedeme na jih, do Monkey parku a na písečnou pláž. Divíte se, proč ne slavný Loro park? Odradila mě cena spolu s obavami, že by to dopadlo jako obvykle v zoo. Dětičky zajímá jedno, dvě, maximálně tři zvířata, pak už jen hřiště a jídlo. 

Monkey park chová morčata.

Dětský den začínáme ještě na severu, ve městě Icod de los Vinos, domově nejstaršího tenerifského dračince. Ten můžete vidět buď zblízka za poplatek, nebo přes plot zdarma. My místo toho utrácíme za návštěvu motýlího domu Mariposario(motýl sedá na mě i Juli), na půvabném náměstí ještě s vánoční výzdobou konzumujeme bagetu, dětičky chvilku běhají po hřišti a pak už na nás dopadají první kapky deště. Rychle k autu a přes hory (jinudy to do jižních letovisek nejde) za sluníčkem. 

Zácpa na dalnici před Los Cristianos nam na prohlídku zooparku nechává pouhou hodinu a půl. Stací to tak akorát: největší úspěch mají jednoznačně morčata. Je jich tu strašně moc, chodíme mezi nimi a krmíme je okurkou, jablíčkem, mrkví a kukuřicí. Joník má jako správný fanoušek na sobě morčecí mikinku. Dětský ráj, škoda že něco podobného neznám i u nás.

Na pláž La Enramada to od opiček není daleko. Parkujeme těsně vedle a užíváme si ukázkově černý hrubý písek. Jen mušličky stále chybí. A Julince koupací teplota.

Roque Cinchado, skalní útvar v národním parku Teide.

Hej, hola hola, sopka nás volá...zpíváme si další den, když zastavujeme na parkovišti pár kilometrů od ubytování a přemýšlíme, co znamená oranžově svítící kontrolka motoru. Naštěstí si to brzy rozmyslí a my pokračujeme v cestě do hor. Už jsme tudy jednou jeli, moc nás nepřekvapuje, že narážíme na mlhu a o něco výš i na slunce. Bohužel také na dav lidí: u populárního skalního útvaru Roque Cinchado (Boží prst) panuje šílenství. Než abych hodinu objížděla plná parkoviště, raději zastavuji o kus níž a do davu se vracím pěšky. Stačí popojít pár set metrů po stezce a obklopuje nás ticho a klid. 

Sem musí na Tenerife každý.

Sopečná krajina je úžasná, úsměv přichází bez ohledu na můj doprovod v podobě dvou často nespokojených dítek. Báli jsme se zimy, ale opak je pravdou. Postupně sundaváme bundy, čepice, svrchní kalhoty i svetry - obloha bez mráčku, slunce pálí a jediná vegetace v podobě nízkých keřů neposkytuje vůbec žádný stín. Čtyřkilometrový okruh tak končíme v tričku a bez vody. V lednu, 2100 metrů nad mořem. Fascinující.

Viktoriiny zahrady ve městě balkónů.

Sjíždíme dolů do města La Orotava na zmrzlinu a prohlídku balkónů, jenže co to...ve městě je zima. Oblékáme svetry a zmrzlinu si stejně dáme. Moje pistáciová byla naprosto delikátní a v tak velké porci, že část dostal Honza. Já dojídám Julinky čokoládovou. Dětičky jsou po občerstvovací pauze jako splašené - zbytek prohlídky města probíhá v poklusu. Nevím, jestli se mi víc líbí známý Casa de los Balcones, nebo nepojmenované domky s balkóny ve vedlejších uličkách. Těsně před zavírací hodinou stíháme projít jeden hezký park, svou bujnou vegetací připomíná džungli. O kus vedle nalézáme vchod do Victoria gardens - zejména kvůli nim jsem ve městě chtěla zastavit. Kaskádovitá zahrada s vodními prvky a nádhernými výhledy na město i moře u Puerto de la Cruz. Zastavujeme ještě u Lidlu s nejlepším výhledem na světě - jak vtipně poznamenal někdo v recenzi - a pak už do našeho schodovitého a studeného apartmánu.

Odpočinek u moře v Garachico.

Další den musíme přejet do jižního přístavu Los Cristianos, vrátit auto a nalodit se na trajekt. To znamená, že na severu Tenerife zanecháme mnoho neprozkoumaných míst. Mezi ně ale nebude patřit Garachico - hezké městečko s přírodními koupacími bazénky, které jsou v zimě z neznámých důvodů zavřené. Další den bez koupání...dětem bude muset stačit hřiště. Dopřáváme si alespoň výstup na věž kostela - hezký rozhled a klid, věž máme celou jen pro sebe. Na oběd podávají dušené kozí maso, zelené papričky padrone a plněné žampióny. Pro děti opět brambory na proužky.

První návštěva kostela na ostrovech a hned včetně věže. Iglesia de Santa Ana.

Trajekt z Los Cristinos odjíždí ve čtyři, doufáme že stihneme ještě koupání na pláži vedle přístavu. Jenže nás opět potkává dopravní zácpa na dálnici a nakonec jsme rádi, že nám neujede loď. Na ní nastává nefalšovaná pohoda - dětičky v herně pobíhají s molitanovými kvádry, maminka sedí v křesílku a vychutnává plechovku kávy, kterou si přivezla ještě z domova. Tatínek luští šifry. Všichni jsme natolik zaneprázdněni, že vůbec nemáme čas si stěžovat na mořskou nemoc. Pohoda trvá celých 50 minut plavby a vydržela by ještě o chvilku déle.

Sever Tenerife je hezky zelený.

Zeleň v Orotavě.

Skála v moři u Garachico.