La Gomera

Je červenec, půl roku po návratu. Koukám na tenhle obrázek a říkám si, že chci zpátky.

La Gomera je druhý nejmenší kanárský ostrov, žije na něm necelých 30 000 obyvatel. Z dálky vypadá jako taková větší skála vystupující z moře (ale podobně na tom bude většina těchto ostrovů). Autopůjčovna Cicar nám tentokrát přidělí bílý Opel Corsa, batohy se tam kupodivu vejdou, ale dětičky ne - stěžují si, že za tatínkem je málo místa. Kdybychom to tušili, mohli jsme nechat Alfu připlout s námi... Po drobných peripetiích s autosedačkou a parkováním u supermarketu (k mému úžasu tu nejsou žádné supermarkety velkých řetězců - pocit konce světa sílí) dorážíme na ubytování opět až za tmy. Domek Casa rural La Vega jsme vybrali částečně proto, že stojí hned nad hlavní okružní silnicí - a to znamená snadné parkování. Přístupová cestička k němu je divně zarostlá, začínám o svém výběru trochu pochybovat...aha, správná cesta je z druhé strany. Alespoň jsme viděli kočičku. Ta nás doprovází až ke dveřím a kdybychom ji pustili, půjde i dovnitř.

Náš dům. Výhled na moře, na koupací pláž hodina jízdy autem.

Vevnitř je domek super, o maličko teplejší než ten předchozí a o hodně méně vlhký. Na Gomeru jsme jeli hlavně kvůli mě - potřebuji na dovolené vždy něco trochu mimo hlavní trasy a zelený kopcovitý ostrov mě lákal už na první pohled. Myslím, že se mi tu bude líbit.
Ráno opět vidíme kočičku.Chce k nám do tepla. Vidím i to, jak je hubená, a do seznamu na příští nákup si připisuji kočičí kapsičky. Nákup ale musí počkat - vyrážíme rovnou do hor. Sendviče na oběd přitom máme jen pro děti - rodičům musí stačit sušenky z krámku v návštěvnickém centru (jiné vhodné jídlo nemají). Obsahují gofio - kanárskou specialitu, mouku z pražených obilovin. Jako suvenýr tedy vezu domů mouku...a sušenky nakonec taky, ale jejich kouzlo mimo ostrov tolik nefunguje.

Miluji lesy. A co teprve pralesy.

Dětičkám by ke štěstí stačily dva tobogány, které jsou na hřišti před centrem. Ale maminka musí na horskou "túru". 4 km, převýšení 150 m, stejně je to pro mládež dlouhé. Já jásám - vavřínové lesy zahalené v mlze mě jen tak neomrzí. A když občas hustým lesem probleskne sluneční paprsek, je to prostě nádherné. Zároveň je jasně vidět, že národní park Garajonay byl v roce 2012 zasažen rozsáhlým požárem a vzpamatovávat se bude ještě dlouho.
Po túře přichází čas na odpočinek u moře - až na to, že času moc není. Ze dvou plážových letovisek na ostrově volíme to v blízkosti letiště. Černý písek je doprovázen černými kameny, fouká a nad hlavou nám přelétají letadla jdoucí na přistání. Celkem dvě - míří sem pouze lety z jiných ostrovů společnosti Binter. 

Příliš pozdní odjezd z pláže.

Z pláže odjíždíme později než bych ráda. I tak bychom to domů stihli skoro za světla, kdyby nás nepotkal zádrhel v podobě píchlé pneumatiky. Poprvé v mém životě, najednou hrozný hluk, trochu paniky, vjedu do jednosměrky v opačném směru, za chvíli už stojím na odstavné ploše kousek nad letištěm a snažím se dovolat nejbližší pobočce půjčovny. Marně. V sedm večer funguje už jen pobočka v hlavním městě. Paní slibuje přistavení náhradního vozu. Za dvě hodiny...Převlékáme děti z plážového oblečení do softshellu, konzumujeme zásoby určené na zítřejši oběd, posloucháme pohádky a čekáme. Venku mezitím zuří vichřice. Je to skoro romantické...před pár lety bych prožívala romantiku někde v horském údolí ve stanu, nyní v autě. :) Odtahovky se nakonec dočkáme přesně podle původního odhadu v devět večer, děti nakonec usínají asi minutu po odjezdu z parkoviště v novém, téměř totožném voze. Honza naviguje, průjezd v noci po úzké cestě plné zatáček přes národní park je určitě zajímavý zážitek, ale jednou stačí. O půl jedenácté jsme konečně v našem dočasném domově.

Pejsek střeží cestu na vyhlídku.

Další dva dny mají být podle předpovědi komplikované počasím. Na túry už to moc nevypadá...na koupání? Co se vlastně dá dělat na malém ostrově v dešti? 

Třeba zdolat nejvyšší horu - výstup je snazší než na Říp. Jen o těch 360stupňových výhledech slibovaných v průvodci mám trochu pochybnosti. V našem výhledu převažuje mlha. Radost mi ale udělal fakt, ze děti celý 3 km okruh zvládly ujít samy, jen s malým dopingem v podobě sušeného ovoce. Konečně jsme trefili správnou vzdálenost. Doufám, že ta už od téhle dovolené jen poroste.

Gomera je krásně zelená. Chápeme proč.

K jižnímu moři, tentokrát do Vale Gran Rey, je to skoro hodina jízdy. Zastavujeme na oběd na vyhlídce, jenže v lijáku se nedá pořádně ani vyjít z auta...obědváme vevnitř a vyhlídku zvládáme po přeháňce. Prudké svahy spadající dolů do údolí mě fascinují. Jak tam tudy může vést pěší trasa k moři? Letos to rozhodně nezjistím.
Ač to během dne nevypadalo, u moře je počasí skoro na koupání. Vale Gran Rey na mě působí jako taková oáza pohody na jinak veskrze sportovním ostrově. Lidé tu sedí na nábřeží a pozorují vlny. Jiní zase utvoří velké kolo a společně tančí. A jakýsi dobrodruh zdolává vlny s náčiním, které ani nevím jak se jmenuje.

Na poslední celý den na Gomeře je předpověd ješte horší, vytrvalý déšť. Zajíždíme na blízkou skleněnou vyhlídku, protoze ta má zítra - v pondělí - zavřeno. Kdyby nebyla prosklená, ale vymalovaná na bílo, vypadalo by to velmi podobně. Muzeum, dlouhý oběd? Ani tento plan úplne nevychází. Prší tak moc, že v restauraci/muzeu nejde proud. Jedna svíčka na celou místnost vypadá trochu komicky. Dovolí nám objednat si jídlo, ale ne smažené. V dobře hodnoceném podniku Los Telares panuje tuhle neděli chaos. Ani číšník nemá dobrý den...dezert si k Honzově zklamání neobjednáváme, at stihneme vedlejší muzeum. Vejdeme tam zrovna v momentě, kdy zavírají...zase kvůli elektřině. Joník se těšil k výběhu s kozami, budeme muset najít nějaké divoké.

San Sebastian je docela hezké město. V neděli odpoledne velmi poklidné.

Potřebujeme trošku zvednout náladu, jedeme hledat kavárnu do San Sebastianu. V zamračeném nedělním odpoledni působí téměř desetitisícové město hodně liduprázdně. Nalézáme tu otevřený kostel - teprve druhý za celou dovolenou - dále liduprázdnou pláž, zavřený park s hřištěm a věží (nechápeme, vždyť už neprší) a zavřenou vyhlídku (ale pohled na barevné domečky je hezký i tak). Zkoušíme zmrzlinu z obou konkurenčních zmrzlinářství, pak vykupujeme poslední kousky pečiva v pekárně a hurá přes šest tunelů a pár zatáček domů.

Hezká vyhlídka, ještě hezčí krabi.

V pondělí marně hledáme kočičku, aby konečně snědla kapsičky, co jsme jí koupili. Jdeme tedy navštívit aspoň kozy, dnes už je muzeum otevřené. Prohlídku na hodinu (ovocná a zeleninová zahrada, kozy, tři malé domky s expozicemi o místním zemědělství a řemeslech) zvládáme s dětmi za polovinu času. Díky tomu stíháme v San Sebastianu ještě procházku kolem vyhlídek na moře, kterou jsme minule vvnechali. Výhled na obří kraby mě nadchnul, doporučuji!

Auto vyměňujeme za loď a míříme zpět na Tenerife. Herna funguje stejně jako minule, až na to, že se 

cizí děti pokoušejí s těmi našimi domluvit anglicky a jsou překvapené, že se to nedaří.

Na co Juli myslí?