Loučení v Los Cristianos

Výhled z hory Chayofita

Do apartmánu v Los Cristianos už musíme pěšky, skoro kilometr, to je tedy náročné. Ale pak jsem nadšená - ložnice vytvořená zasklením původní terasy je dokonalá. Dětičky, tu si zabíráme s tatínkem.

Zde bydlíme. Venkovní schodiště tvoří zajímavý architektonický prvek.

Celkově jsem od našeho pobytu na turisty přelidněném jihu Tenerife neměla velká očekávání. Odpočinek na pláži, nákup suvenýrů, akumulace posledního lednového sluníčka... všechno se povedlo. A musím říct, že pokud se náhodou zrovna díváte na nabídku dovolené do tohoto obřího apartmánového komplexu (tím myslím celé Los Cristianos), klidně jeďte. Jsou tu moc příjemné pláže, vzduch je prosycen dovolenkovou atmosférou, a najít dobrou restauraci není vůbec žádný problém. Náš tapas zážitek kazí jenom čeština, s níž jediný další strávník dlouho a hlasitě po telefonu probírá svůj businesss plán, jak zbohatnout na ostrovech. A bonus navíc - v centru města se tyčí hora. Vyšší hory opodál.

2/6. Asi takový je poměr tapas, co dětičky papají a nepapají.

Poslední pobytový den našeho výletu, 20. ledna. jsem se tu koupala v oceánu. Teplý nebyl, ledový taky ne. Jen pozdně odpolední sluníčko bohužel nehřálo dost na to, aby mi po opuštění vody nebyla zima. Julinka se chudák celá třásla - ano, pro děti je na koupání letní Řecko asi vhodnější (ale já bych tam nechtěla, promiňte dětičky).

Malůvek na zdi je na ostrově málo.

Zpáteční cesta už se obejde bez sněhového dramatu, lety  hezky navazují, dětičky nespí, děda čeká na letišti a kolem půlnoci můžeme konečně prohlásit "všude dobře, doma nejlíp". Hmm, v lednu bylo na těch Kanárech vážně nádherně. Až tak, že za rok zvažuji reprízu. Ještě čtyři ostrovy zbývají. Dětem a Honzovi pět.

Táta se synen nahoře na hoře.

La Gomera

Je červenec, půl roku po návratu. Koukám na tenhle obrázek a říkám si, že chci zpátky.

La Gomera je druhý nejmenší kanárský ostrov, žije na něm necelých 30 000 obyvatel. Z dálky vypadá jako taková větší skála vystupující z moře (ale podobně na tom bude většina těchto ostrovů). Autopůjčovna Cicar nám tentokrát přidělí bílý Opel Corsa, batohy se tam kupodivu vejdou, ale dětičky ne - stěžují si, že za tatínkem je málo místa. Kdybychom to tušili, mohli jsme nechat Alfu připlout s námi... Po drobných peripetiích s autosedačkou a parkováním u supermarketu (k mému úžasu tu nejsou žádné supermarkety velkých řetězců - pocit konce světa sílí) dorážíme na ubytování opět až za tmy. Domek Casa rural La Vega jsme vybrali částečně proto, že stojí hned nad hlavní okružní silnicí - a to znamená snadné parkování. Přístupová cestička k němu je divně zarostlá, začínám o svém výběru trochu pochybovat...aha, správná cesta je z druhé strany. Alespoň jsme viděli kočičku. Ta nás doprovází až ke dveřím a kdybychom ji pustili, půjde i dovnitř.

Náš dům. Výhled na moře, na koupací pláž hodina jízdy autem.

Vevnitř je domek super, o maličko teplejší než ten předchozí a o hodně méně vlhký. Na Gomeru jsme jeli hlavně kvůli mě - potřebuji na dovolené vždy něco trochu mimo hlavní trasy a zelený kopcovitý ostrov mě lákal už na první pohled. Myslím, že se mi tu bude líbit.
Ráno opět vidíme kočičku.Chce k nám do tepla. Vidím i to, jak je hubená, a do seznamu na příští nákup si připisuji kočičí kapsičky. Nákup ale musí počkat - vyrážíme rovnou do hor. Sendviče na oběd přitom máme jen pro děti - rodičům musí stačit sušenky z krámku v návštěvnickém centru (jiné vhodné jídlo nemají). Obsahují gofio - kanárskou specialitu, mouku z pražených obilovin. Jako suvenýr tedy vezu domů mouku...a sušenky nakonec taky, ale jejich kouzlo mimo ostrov tolik nefunguje.

Miluji lesy. A co teprve pralesy.

Dětičkám by ke štěstí stačily dva tobogány, které jsou na hřišti před centrem. Ale maminka musí na horskou "túru". 4 km, převýšení 150 m, stejně je to pro mládež dlouhé. Já jásám - vavřínové lesy zahalené v mlze mě jen tak neomrzí. A když občas hustým lesem probleskne sluneční paprsek, je to prostě nádherné. Zároveň je jasně vidět, že národní park Garajonay byl v roce 2012 zasažen rozsáhlým požárem a vzpamatovávat se bude ještě dlouho.
Po túře přichází čas na odpočinek u moře - až na to, že času moc není. Ze dvou plážových letovisek na ostrově volíme to v blízkosti letiště. Černý písek je doprovázen černými kameny, fouká a nad hlavou nám přelétají letadla jdoucí na přistání. Celkem dvě - míří sem pouze lety z jiných ostrovů společnosti Binter. 

Příliš pozdní odjezd z pláže.

Z pláže odjíždíme později než bych ráda. I tak bychom to domů stihli skoro za světla, kdyby nás nepotkal zádrhel v podobě píchlé pneumatiky. Poprvé v mém životě, najednou hrozný hluk, trochu paniky, vjedu do jednosměrky v opačném směru, za chvíli už stojím na odstavné ploše kousek nad letištěm a snažím se dovolat nejbližší pobočce půjčovny. Marně. V sedm večer funguje už jen pobočka v hlavním městě. Paní slibuje přistavení náhradního vozu. Za dvě hodiny...Převlékáme děti z plážového oblečení do softshellu, konzumujeme zásoby určené na zítřejši oběd, posloucháme pohádky a čekáme. Venku mezitím zuří vichřice. Je to skoro romantické...před pár lety bych prožívala romantiku někde v horském údolí ve stanu, nyní v autě. :) Odtahovky se nakonec dočkáme přesně podle původního odhadu v devět večer, děti nakonec usínají asi minutu po odjezdu z parkoviště v novém, téměř totožném voze. Honza naviguje, průjezd v noci po úzké cestě plné zatáček přes národní park je určitě zajímavý zážitek, ale jednou stačí. O půl jedenácté jsme konečně v našem dočasném domově.

Pejsek střeží cestu na vyhlídku.

Další dva dny mají být podle předpovědi komplikované počasím. Na túry už to moc nevypadá...na koupání? Co se vlastně dá dělat na malém ostrově v dešti? 

Třeba zdolat nejvyšší horu - výstup je snazší než na Říp. Jen o těch 360stupňových výhledech slibovaných v průvodci mám trochu pochybnosti. V našem výhledu převažuje mlha. Radost mi ale udělal fakt, ze děti celý 3 km okruh zvládly ujít samy, jen s malým dopingem v podobě sušeného ovoce. Konečně jsme trefili správnou vzdálenost. Doufám, že ta už od téhle dovolené jen poroste.

Gomera je krásně zelená. Chápeme proč.

K jižnímu moři, tentokrát do Vale Gran Rey, je to skoro hodina jízdy. Zastavujeme na oběd na vyhlídce, jenže v lijáku se nedá pořádně ani vyjít z auta...obědváme vevnitř a vyhlídku zvládáme po přeháňce. Prudké svahy spadající dolů do údolí mě fascinují. Jak tam tudy může vést pěší trasa k moři? Letos to rozhodně nezjistím.
Ač to během dne nevypadalo, u moře je počasí skoro na koupání. Vale Gran Rey na mě působí jako taková oáza pohody na jinak veskrze sportovním ostrově. Lidé tu sedí na nábřeží a pozorují vlny. Jiní zase utvoří velké kolo a společně tančí. A jakýsi dobrodruh zdolává vlny s náčiním, které ani nevím jak se jmenuje.

Na poslední celý den na Gomeře je předpověd ješte horší, vytrvalý déšť. Zajíždíme na blízkou skleněnou vyhlídku, protoze ta má zítra - v pondělí - zavřeno. Kdyby nebyla prosklená, ale vymalovaná na bílo, vypadalo by to velmi podobně. Muzeum, dlouhý oběd? Ani tento plan úplne nevychází. Prší tak moc, že v restauraci/muzeu nejde proud. Jedna svíčka na celou místnost vypadá trochu komicky. Dovolí nám objednat si jídlo, ale ne smažené. V dobře hodnoceném podniku Los Telares panuje tuhle neděli chaos. Ani číšník nemá dobrý den...dezert si k Honzově zklamání neobjednáváme, at stihneme vedlejší muzeum. Vejdeme tam zrovna v momentě, kdy zavírají...zase kvůli elektřině. Joník se těšil k výběhu s kozami, budeme muset najít nějaké divoké.

San Sebastian je docela hezké město. V neděli odpoledne velmi poklidné.

Potřebujeme trošku zvednout náladu, jedeme hledat kavárnu do San Sebastianu. V zamračeném nedělním odpoledni působí téměř desetitisícové město hodně liduprázdně. Nalézáme tu otevřený kostel - teprve druhý za celou dovolenou - dále liduprázdnou pláž, zavřený park s hřištěm a věží (nechápeme, vždyť už neprší) a zavřenou vyhlídku (ale pohled na barevné domečky je hezký i tak). Zkoušíme zmrzlinu z obou konkurenčních zmrzlinářství, pak vykupujeme poslední kousky pečiva v pekárně a hurá přes šest tunelů a pár zatáček domů.

Hezká vyhlídka, ještě hezčí krabi.

V pondělí marně hledáme kočičku, aby konečně snědla kapsičky, co jsme jí koupili. Jdeme tedy navštívit aspoň kozy, dnes už je muzeum otevřené. Prohlídku na hodinu (ovocná a zeleninová zahrada, kozy, tři malé domky s expozicemi o místním zemědělství a řemeslech) zvládáme s dětmi za polovinu času. Díky tomu stíháme v San Sebastianu ještě procházku kolem vyhlídek na moře, kterou jsme minule vvnechali. Výhled na obří kraby mě nadchnul, doporučuji!

Auto vyměňujeme za loď a míříme zpět na Tenerife. Herna funguje stejně jako minule, až na to, že se 

cizí děti pokoušejí s těmi našimi domluvit anglicky a jsou překvapené, že se to nedaří.

Na co Juli myslí?

O kus nad Puerto de la Cruz

Alfa nad mraky.

Nejkratší přejezd do dalšího ubytování v Icod el Alto kdesi nad Puerto de la Cruz (máme auto - můžeme bydlet v pustině!) mapa odhaduje na 50 minut. Volíme vyhlídkovou zajížďku přes hory - vyjedeme do 2000 m a pak zase sjedeme dolů. Výjezd nahoru Juli prospí, takže v autě netrpí. My dospělí naopak jásáme - střídání vegetačních pásem je vskutku působivé. Kaktusy a palmy nahrazuje borovicový les, aby posléze ustoupil lávové krajině téměř bez zeleně. Navíc vyjedeme nad mraky - pohled je to téměř jak z letadla. Modrá obloha, zasněžený vrchol Teide a pod námi hustý bílý mrak. 

Bydlíme s výhledem na moře i na Teide.

Na vyhlídce (míst k zastavení vozu a kochání se je tu mnoho, nemusíte se bát, že byste nezaparkovali) se děti probouzí a je jim trochu zima...Pak už sjíždíme dolů, předjíždíme linkový autobus (v neustálých zatáčkách nesnadný úkol), který sem jednou za den vyveze turisty, kteří si to neusnadňují tak jako my zapůjčením vozu, načež kvůli potřebě čerstvého vzduchu zastavujeme a autobus pro změnu předjíždí nás. Mapa nás navádí mimo hlavní silnici, zkratku zavrhuji, načež zjišťuji, že v Los Realejos se průjezdu úzkými a absurdně strmými silničkami nevyhnu. Nevěřila bych, že auta něco takového zvládají sjet. Parkujeme přímo před apartmánem, pod vzrostlým pomerančovníkem, ze kterého si můžeme trhat čerstvé ovoce. Bydlíme v moderním apartmánu, kde pocit pohodlí trochu kazí zima a vlhko. Dětem ke štěstí stačí spousta schodů a barevných polštářů.

Pico de la Grieta (248 m).

Seznámení se s pobřežím severu Tenerife chci pojmout formou túry. Z oblíbeného červeného průvodce řady Rother odvážně vybírám trasu červené barvy, tedy střední náročnosti - 8 km okruh podél i nad pobřežím. Zahajujeme prudkým stoupáním kaktusovou roklí podél skal (1,5 km, 300 m převýšení, nebezpečí padajícího kamení - oficiálně uzavřeno, ale to jsme nevěděli). Děti pobízíme vydatným množstvím sušeného ovoce, navíc se mohou bavit hledáním obřích ještěrek, které se tu v hojném počtu vyhřívají na sluníčku. 

San Juan de la Rambla s vánoční výzdobou bez lidí.

Za dvě hodiny se tedy vydrápeme nahoru. To už jsme měli být ve vesnici, takhle dorazíme v době siesty. Někde si ji dopřávají v čase 14-15, někde dokonce 13-17. Nakonec jsme rádi, že v zapadlé pobřežní vsi San Juan de la Rambla nalézáme otevřený bar. A v baru tapas - grilovaný sýr, salát a hranolky. Tentokrát je dopřáváme dětem spíše omylem - z proškrtané nabídky volím papas locas v domnění, že půjde o nějakou lokální úpravu brambor.  Jenže locas znamená ve španělštině šílený a když brambory zešílí, stanou se z nich hranolky posypané šunkou a sýrem, doprovázené bílou, žlutou a červenou omáčkou. Alioli, kečup a nevíme. Kanárská, zřejmě i latinskoamerická specialita.

El Rosario - luxusní část severního pobřeží?

Pokračování cesty podél pobřeží je nádherné, přesně jak sliboval průvodce. Taky trochu mučivé, máme málo času a děti jsou unavené. Černá pláž Playa de las Aguas - ke koupání spíše ne, rozbouřené moře, banánová plantáž, kousek malou pěšinkou a pak přes výstavní osadu El Rosario zpět k autu. Doma jsme až za tmy.

600 let starý dračinec.

Na další den hlásí déšť. Ale - hlavně na severu. A my máme auto a děti, které se od začátku zájezdu dožadují zoo. Je to jasné - pojedeme na jih, do Monkey parku a na písečnou pláž. Divíte se, proč ne slavný Loro park? Odradila mě cena spolu s obavami, že by to dopadlo jako obvykle v zoo. Dětičky zajímá jedno, dvě, maximálně tři zvířata, pak už jen hřiště a jídlo. 

Monkey park chová morčata.

Dětský den začínáme ještě na severu, ve městě Icod de los Vinos, domově nejstaršího tenerifského dračince. Ten můžete vidět buď zblízka za poplatek, nebo přes plot zdarma. My místo toho utrácíme za návštěvu motýlího domu Mariposario(motýl sedá na mě i Juli), na půvabném náměstí ještě s vánoční výzdobou konzumujeme bagetu, dětičky chvilku běhají po hřišti a pak už na nás dopadají první kapky deště. Rychle k autu a přes hory (jinudy to do jižních letovisek nejde) za sluníčkem. 

Zácpa na dalnici před Los Cristianos nam na prohlídku zooparku nechává pouhou hodinu a půl. Stací to tak akorát: největší úspěch mají jednoznačně morčata. Je jich tu strašně moc, chodíme mezi nimi a krmíme je okurkou, jablíčkem, mrkví a kukuřicí. Joník má jako správný fanoušek na sobě morčecí mikinku. Dětský ráj, škoda že něco podobného neznám i u nás.

Na pláž La Enramada to od opiček není daleko. Parkujeme těsně vedle a užíváme si ukázkově černý hrubý písek. Jen mušličky stále chybí. A Julince koupací teplota.

Roque Cinchado, skalní útvar v národním parku Teide.

Hej, hola hola, sopka nás volá...zpíváme si další den, když zastavujeme na parkovišti pár kilometrů od ubytování a přemýšlíme, co znamená oranžově svítící kontrolka motoru. Naštěstí si to brzy rozmyslí a my pokračujeme v cestě do hor. Už jsme tudy jednou jeli, moc nás nepřekvapuje, že narážíme na mlhu a o něco výš i na slunce. Bohužel také na dav lidí: u populárního skalního útvaru Roque Cinchado (Boží prst) panuje šílenství. Než abych hodinu objížděla plná parkoviště, raději zastavuji o kus níž a do davu se vracím pěšky. Stačí popojít pár set metrů po stezce a obklopuje nás ticho a klid. 

Sem musí na Tenerife každý.

Sopečná krajina je úžasná, úsměv přichází bez ohledu na můj doprovod v podobě dvou často nespokojených dítek. Báli jsme se zimy, ale opak je pravdou. Postupně sundaváme bundy, čepice, svrchní kalhoty i svetry - obloha bez mráčku, slunce pálí a jediná vegetace v podobě nízkých keřů neposkytuje vůbec žádný stín. Čtyřkilometrový okruh tak končíme v tričku a bez vody. V lednu, 2100 metrů nad mořem. Fascinující.

Viktoriiny zahrady ve městě balkónů.

Sjíždíme dolů do města La Orotava na zmrzlinu a prohlídku balkónů, jenže co to...ve městě je zima. Oblékáme svetry a zmrzlinu si stejně dáme. Moje pistáciová byla naprosto delikátní a v tak velké porci, že část dostal Honza. Já dojídám Julinky čokoládovou. Dětičky jsou po občerstvovací pauze jako splašené - zbytek prohlídky města probíhá v poklusu. Nevím, jestli se mi víc líbí známý Casa de los Balcones, nebo nepojmenované domky s balkóny ve vedlejších uličkách. Těsně před zavírací hodinou stíháme projít jeden hezký park, svou bujnou vegetací připomíná džungli. O kus vedle nalézáme vchod do Victoria gardens - zejména kvůli nim jsem ve městě chtěla zastavit. Kaskádovitá zahrada s vodními prvky a nádhernými výhledy na město i moře u Puerto de la Cruz. Zastavujeme ještě u Lidlu s nejlepším výhledem na světě - jak vtipně poznamenal někdo v recenzi - a pak už do našeho schodovitého a studeného apartmánu.

Odpočinek u moře v Garachico.

Další den musíme přejet do jižního přístavu Los Cristianos, vrátit auto a nalodit se na trajekt. To znamená, že na severu Tenerife zanecháme mnoho neprozkoumaných míst. Mezi ně ale nebude patřit Garachico - hezké městečko s přírodními koupacími bazénky, které jsou v zimě z neznámých důvodů zavřené. Další den bez koupání...dětem bude muset stačit hřiště. Dopřáváme si alespoň výstup na věž kostela - hezký rozhled a klid, věž máme celou jen pro sebe. Na oběd podávají dušené kozí maso, zelené papričky padrone a plněné žampióny. Pro děti opět brambory na proužky.

První návštěva kostela na ostrovech a hned včetně věže. Iglesia de Santa Ana.

Trajekt z Los Cristinos odjíždí ve čtyři, doufáme že stihneme ještě koupání na pláži vedle přístavu. Jenže nás opět potkává dopravní zácpa na dálnici a nakonec jsme rádi, že nám neujede loď. Na ní nastává nefalšovaná pohoda - dětičky v herně pobíhají s molitanovými kvádry, maminka sedí v křesílku a vychutnává plechovku kávy, kterou si přivezla ještě z domova. Tatínek luští šifry. Všichni jsme natolik zaneprázdněni, že vůbec nemáme čas si stěžovat na mořskou nemoc. Pohoda trvá celých 50 minut plavby a vydržela by ještě o chvilku déle.

Sever Tenerife je hezky zelený.

Zeleň v Orotavě.

Skála v moři u Garachico.

San Andrés a Las Teresitas

Delfín = delfín. 

Poprvé letím v lednu a hned zjišťuji, co to může obnášet. V Kralupech mrzne, Ruzyni zdobí zbytky sněhu, Curych si užívá sněžení a naše letadlo v Praze čeká hodinu na letištní ploše, než dostane povolení ke vzletu. Česká trojice za námi, mířící stejně jako my na Tenerife, lehce panikaří, že ten přestup nestihnem. No, v Curychu si letiště moc neužijeme, ale poklus byl zbytečný. Následuje další hodina čekání v letadle, z čehož naše děti nejsou vůbec nadšené...to už jsme skoro mohli letět do Ameriky, nezabralo by to o tolik déle. Ale nakonec nám letadlo odmrazí a my letíme, ze zasněženého Švýcarska skoro do Afriky. Mám radost, že dětičky si jednou užijí létání, jak to bývalo dřív - švýcarská dovolenková společnost Edelweiss rozdává jídlo i pití zdarma. A z předchozího letu mají oba malé roztomilé plyšové letadélko. I přes všechny prostředky moderní techniky k zabavení mládeže je poslední hodina letu neskutečně dlouhá - a z bepečnostního pásu se jde příliš snadno vyvlíknout. Na Tenerife se touhle dobou stmívá o dvě hodiny později než u nás, ale můj sen o příjezdu do ubytování za světla už se rozplynul.

San Andrés - kopcovitá část. Malé domečky se tísní na prudkém svahu. Přístup po schodech. A takhle hezky jsme na ně viděli přímo z apartmánu.

U okýnka autopůjčovny Cicar (Canary islands car, doporučovaná půjčovna pro všechny  Kanárské ostrovy) naštěstí není dlouhá fronta, jaká občas bývá podle odstrašujících recenzí na webu. Nabízí mi lepší auto s manuálem, což s díky odmítám. Zarezervovala jsem nám Seat Ibiza, jedno ze tří malých aut v nabídce, tudíž jsem dost překvapená, když na parkovišti nalézám červenou Alfu Romeo Tonale. Prý malé SUV, mně tedy moc malé nepřijde. Na přepážce nás informovali, že má skoro prázdnou nádrž, takže mířím nejdřív na benzín. Jenže...natankuji sotva šest litrů a dál už to nejde. Co dělám špatně? Nic. Autupůjčovna to popletla a auto má benzínu dostatek...celé Tenerife tak projezdíme skoro "zdarma".

Duhový most přes vyschlou řeku cestou na pláž Las Teresitas.

Pro seznámení s ostrovem jsem vybrala San Andrés (děkuji Yuhů), městečko kousek na sever od hlavního města Santa Cruz de Tenerife, hned vedle známé pláže Las Teresitas. Jedeme po dálnici, hezky pomalu, kupodivu nejsme s rychlostí daleko pod limitem sami. Zastavíme na velkém parkovišti u pláže (o půl deváté večer kupodivu skoro prázdné...), poslední metry k ubytování zdoláváme pěšky a kolem deváté jsme konečně v apartmánu. Bydlíme ve druhém patře v maličkém bytovém domě, umístěném výhodně v rovinatém centru městečka. Na schodišti do bytu zcela chybí zábradlí, takže se tam děti bojím pustit samotné, a v kuchyni po otevření skříňky pod dřezem je cítit plyn, snad to není nebezpečné. Ten apartmán byl vzhledem ke svému umístění dost levný. Těsně před zavíračkou Sparu kupuji vodu (na ostrovech se doporučuje nepít vodu z kohoutku), na mléko pro děti zapomínám. První den byl tedy náročný.

Auditorium, Santa Cruz de Tenerife, občasné hlavní město Kanárských ostrovů.

Na Kanárech je o hodinu míň než u nás, přesto druhý den vstáváme pozdě. Potřebuji se trochu rozkoukat, než se pustíme do hor. Dětem by asi stačila pláž, ale já se potřebuji rozkoukávat z výšky. Jedeme tedy jen do blízkého Santa Cruz de Tenerife, navštívíme Palmetum - palmovou zahradu s výhledem na extravagantní koncertní síň Auditorium jako bonus. Přímo k němu už bohužel nedojdeme, pro malé nožky je to moc daleko. Místo toho hledáme oběd v nákupním centru - nejprve tedy najdeme hřiště, pak rychle zhltneme pár Taco Bell tortil (neplánuji se takhle fastfoodově stravovat po zbytek výletu, nebojte), pak ještě rychleji nakoupíme zásoby v Carrefouru a dál už se jen snažíme dostat unavené děti do auta a domů. Po siestě přichází konečně na řadu to, proč jsme tady - pláž. Písek dovezený ze Sahary zlatě září, mráčky se díky zapadajícímu slunci barví do červena, duhový most svítí všemi barvami - nádhera. San Andrés není úplně typická destinace, kde na ostrově bydlet - žádné velké hotely tam snad ani nejsou - ale nám se moc líbí. Na pláž kousek a cestou tři dětská hřiště. A navíc spousta kočiček. Kouzelné malé náměstíčko s velkými stromy. Spousta nevyzkoušených rybích restaurací.

Velryba na střeše nákupního centra, kde jsme nouzově zastavili na oběd.

Další důvod, proč jsme vybrali tohle místo, je blízkost pohoří Anaga. Máme zarezervovaný permit na nenáročnou túru začarovaným lesem - bosque encantado. Cestu autem na parkoviště na začátku stezky odhadují Seznam mapy na 20 minut, mně to trvá možná dvakrát déle...velké auto, úzká silnice a neustálé zatáčky. Za pár dní už se nad takovými podmínkami nebudu pozastavovat.

V kouzelném pralese v pohoří Anaga. Poznámka pro rodiče - zábavné schody a pozor na bahno.

Samotný okruh vavřínovými lesy měří něco přes 6 km. Začátek je pěkně kluzký - Joník zavádí trefné pojmenování "zábavné schody". Po pár stech metrech je tudíž náš synek celý umazaný od bláta a když ho začnou bolet nožky a potřebuje do nosítka, je od bláta i maminka. Nicméně les je krásný, spousta odstínů zelené, občas nějaká houbička. Vyhlídky jsou vzhledem k místnímu proměnlivému počasí závislé na štěstí - někdy vidíme dolů k moři, někdy jen bílou mlhu. Na největší vyhlídce uprostřed trasy nás dokonce smáčí pár kapek deště. Dětičky to ale nijak nepopohání kupředu - potřebují papat, odpočívat a nakonec i nést. Ponaunačení pro maminku - vybírat kratší trasy nebo zlepšit svou fyzickou kondici. Nebo ideálně přijít na to, jak vychovat malé turisty.

Proměnlivé počasí.

Zpět jedeme okružní trasou přes zelený Túnel de Las Hadas, který Honza viděl v letadle v časopise, a další vyhlídku na mlhu. Zastávku v historické La Laguně nestíháme, supermarket v hlavním městě ano. Podzemní parkoviště nás přijde pěkně draho - buď jsme nepochopili systém, nebo se tu opravdu musí bezplatně parkovat na ulici. Večer zase s Juli máčíme nožky (moře teplé, vzduch studený), Joníkovi stačí písek. S lopatičkou by to bylo ještě lepší, bohužel jsme ji zatím nikde nepotkali (jen v sadě s velkým nakladačem, ale to mu neříkejte).

Kouzlo lednového cestování - soumraku se dočkáme i s malými dětmi.

O trochu více času na pláži strávíme následující dopoledne - nemůžeme přeci odjet do další destinace, než dojdeme na její druhý konec. Díky vlnolamům tu téměř nejsou vlny, mušle hledáme také marně. Na koupání by mohlo být trochu tepleji...tohle počasí je vhodné spíš na plážovou turistiku. Písek vůbec nepálí. Než se dostaneme zpět do městečka, je čas na oběd. Moje vytipovaná restaurace vypadá plně, nakonec končíme v baru La Peňa se strategickou polohou přímo u dětského hřiště. Ze seznamu "co musím ochutnat" odškrtávám kanárské brambory papas arrugadas. Na seznam "co dětičky spíš nepapají" je naopak přidávám. (Jedná se o malé brambůrky vařené ve slupce v hodně slané vodě, podávané se zelenou a červenou mojo omáčkou.)

Typická barva domu je zde bílá, ale já mám radši barevné...

Před odjezdem jsem myslela, že budeme každý den doma ještě za světla.

Pohled z odpočívadla pro auta v oblasti Anaga.

Prales je nejhezčí, když mezi stromy prosvítá slunce. Nebo když je pořádne zamlženo?

13 nocí... na Kanárských ostrovech s dětmi

 20. ledna roku 2026 jsem se koupala v oceánu. Splnění mého celoživotního snu? To bych neřekla. Ale bylo to fajn zakončení skvělé dovolené na dvou Kanárských ostrovech. Povím vám, co tomu předcházelo.

Je září, děti nedávno nastoupily do školky a já zjišťuji, že zkušenější rodiče měli pravdu. Rýma, týden bez ní a zase rýma. Není to moc veselé období...a já plánuji únik. Po Vanocích, to při troše štěstí budeme všichni zdraví. Do tepla, protože zima s dětmi je na mě příliš dlouhá. Na Tenerife, protože po něm pokukuji už delší dobu. A protože se z něj dá přeplavit na Gomeru. A není to o tolik dál než do Portugalska, kde jsme byli loni. Letenky se dají koupit za velmi rozumnou cenu a google tvrdí, že počasí se bát nemusíme. Vždyť je to skoro v Africe.

Vzpomínám, jak jsem na Kanárských ostrovech byla poprvé. Bylo mi jedenáct a pro celou rodinu jsem vybrala skvělý zájezd na Gran Canarii. All inclusive hotel se zmrzlinou zdarma. Jeden celodenní výlet autobusem do vnitrozemí ostrova s luxusním tříchodovým obědem. O moc víc si toho nepamatuji. Ale vím, že letos to chci trochu jinak. Nezávisle...aktivně...jak jen to jde, když s sebou vozíme dvě malé děti, které pěší turistice moc neholdují. Z praktických důvodů se tedy rozhodujeme - poprvé - pro půjčení auta. Přiznávám, jako ne moc zkušená řidička z toho mám značné obavy. Ale malé auto přece zvládnu zkrotit, ne? Honza stále nemá řidičák, ten mi nepomůže.

Plán cesty se rodí velmi rychle. 7 nocí na severu Tenerife, mimo rušná turistická střediska. Pak lodí na La Gomeru (hlavně kvůli mě, malý únik od masové turistiky a plavba jako zážitek pro děti). 4 noci na Gomeře, pak ještě krátký odpočinek u pláže na jihu Tenerife a pak hurá domů. A těšit se na další dovolenou příští rok - nebo ještě letos? Já bych pořád někam cestovala.