San Andrés a Las Teresitas

Delfín = delfín. 

Poprvé letím v lednu a hned zjišťuji, co to může obnášet. V Kralupech mrzne, Ruzyni zdobí zbytky sněhu, Curych si užívá sněžení a naše letadlo v Praze čeká hodinu na letištní ploše, než dostane povolení ke vzletu. Česká trojice za námi, mířící stejně jako my na Tenerife, lehce panikaří, že ten přestup nestihnem. No, v Curychu si letiště moc neužijeme, ale poklus byl zbytečný. Následuje další hodina čekání v letadle, z čehož naše děti nejsou vůbec nadšené...to už jsme skoro mohli letět do Ameriky, nezabralo by to o tolik déle. Ale nakonec nám letadlo odmrazí a my letíme, ze zasněženého Švýcarska skoro do Afriky. Mám radost, že dětičky si jednou užijí létání, jak to bývalo dřív - švýcarská dovolenková společnost Edelweiss rozdává jídlo i pití zdarma. A z předchozího letu mají oba malé roztomilé plyšové letadélko. I přes všechny prostředky moderní techniky k zabavení mládeže je poslední hodina letu neskutečně dlouhá - a z bepečnostního pásu se jde příliš snadno vyvlíknout. Na Tenerife se touhle dobou stmívá o dvě hodiny později než u nás, ale můj sen o příjezdu do ubytování za světla už se rozplynul.

San Andrés - kopcovitá část. Malé domečky se tísní na prudkém svahu. Přístup po schodech. A takhle hezky jsme na ně viděli přímo z apartmánu.

U okýnka autopůjčovny Cicar (Canary islands car, doporučovaná půjčovna pro všechny  Kanárské ostrovy) naštěstí není dlouhá fronta, jaká občas bývá podle odstrašujících recenzí na webu. Nabízí mi lepší auto s manuálem, což s díky odmítám. Zarezervovala jsem nám Seat Ibiza, jedno ze tří malých aut v nabídce, tudíž jsem dost překvapená, když na parkovišti nalézám červenou Alfu Romeo Tonale. Prý malé SUV, mně tedy moc malé nepřijde. Na přepážce nás informovali, že má skoro prázdnou nádrž, takže mířím nejdřív na benzín. Jenže...natankuji sotva šest litrů a dál už to nejde. Co dělám špatně? Nic. Autupůjčovna to popletla a auto má benzínu dostatek...celé Tenerife tak projezdíme skoro "zdarma".

Duhový most přes vyschlou řeku cestou na pláž Las Teresitas.

Pro seznámení s ostrovem jsem vybrala San Andrés (děkuji Yuhů), městečko kousek na sever od hlavního města Santa Cruz de Tenerife, hned vedle známé pláže Las Teresitas. Jedeme po dálnici, hezky pomalu, kupodivu nejsme s rychlostí daleko pod limitem sami. Zastavíme na velkém parkovišti u pláže (o půl deváté večer kupodivu skoro prázdné...), poslední metry k ubytování zdoláváme pěšky a kolem deváté jsme konečně v apartmánu. Bydlíme ve druhém patře v maličkém bytovém domě, umístěném výhodně v rovinatém centru městečka. Na schodišti do bytu zcela chybí zábradlí, takže se tam děti bojím pustit samotné, a v kuchyni po otevření skříňky pod dřezem je cítit plyn, snad to není nebezpečné. Ten apartmán byl vzhledem ke svému umístění dost levný. Těsně před zavíračkou Sparu kupuji vodu (na ostrovech se doporučuje nepít vodu z kohoutku), na mléko pro děti zapomínám. První den byl tedy náročný.

Auditorium, Santa Cruz de Tenerife, občasné hlavní město Kanárských ostrovů.

Na Kanárech je o hodinu míň než u nás, přesto druhý den vstáváme pozdě. Potřebuji se trochu rozkoukat, než se pustíme do hor. Dětem by asi stačila pláž, ale já se potřebuji rozkoukávat z výšky. Jedeme tedy jen do blízkého Santa Cruz de Tenerife, navštívíme Palmetum - palmovou zahradu s výhledem na extravagantní koncertní síň Auditorium jako bonus. Přímo k němu už bohužel nedojdeme, pro malé nožky je to moc daleko. Místo toho hledáme oběd v nákupním centru - nejprve tedy najdeme hřiště, pak rychle zhltneme pár Taco Bell tortil (neplánuji se takhle fastfoodově stravovat po zbytek výletu, nebojte), pak ještě rychleji nakoupíme zásoby v Carrefouru a dál už se jen snažíme dostat unavené děti do auta a domů. Po siestě přichází konečně na řadu to, proč jsme tady - pláž. Písek dovezený ze Sahary zlatě září, mráčky se díky zapadajícímu slunci barví do červena, duhový most svítí všemi barvami - nádhera. San Andrés není úplně typická destinace, kde na ostrově bydlet - žádné velké hotely tam snad ani nejsou - ale nám se moc líbí. Na pláž kousek a cestou tři dětská hřiště. A navíc spousta kočiček. Kouzelné malé náměstíčko s velkými stromy. Spousta nevyzkoušených rybích restaurací.

Velryba na střeše nákupního centra, kde jsme nouzově zastavili na oběd.

Další důvod, proč jsme vybrali tohle místo, je blízkost pohoří Anaga. Máme zarezervovaný permit na nenáročnou túru začarovaným lesem - bosque encantado. Cestu autem na parkoviště na začátku stezky odhadují Seznam mapy na 20 minut, mně to trvá možná dvakrát déle...velké auto, úzká silnice a neustálé zatáčky. Za pár dní už se nad takovými podmínkami nebudu pozastavovat.

V kouzelném pralese v pohoří Anaga. Poznámka pro rodiče - zábavné schody a pozor na bahno.

Samotný okruh vavřínovými lesy měří něco přes 6 km. Začátek je pěkně kluzký - Joník zavádí trefné pojmenování "zábavné schody". Po pár stech metrech je tudíž náš synek celý umazaný od bláta a když ho začnou bolet nožky a potřebuje do nosítka, je od bláta i maminka. Nicméně les je krásný, spousta odstínů zelené, občas nějaká houbička. Vyhlídky jsou vzhledem k místnímu proměnlivému počasí závislé na štěstí - někdy vidíme dolů k moři, někdy jen bílou mlhu. Na největší vyhlídce uprostřed trasy nás dokonce smáčí pár kapek deště. Dětičky to ale nijak nepopohání kupředu - potřebují papat, odpočívat a nakonec i nést. Ponaunačení pro maminku - vybírat kratší trasy nebo zlepšit svou fyzickou kondici. Nebo ideálně přijít na to, jak vychovat malé turisty.

Proměnlivé počasí.

Zpět jedeme okružní trasou přes zelený Túnel de Las Hadas, který Honza viděl v letadle v časopise, a další vyhlídku na mlhu. Zastávku v historické La Laguně nestíháme, supermarket v hlavním městě ano. Podzemní parkoviště nás přijde pěkně draho - buď jsme nepochopili systém, nebo se tu opravdu musí bezplatně parkovat na ulici. Večer zase s Juli máčíme nožky (moře teplé, vzduch studený), Joníkovi stačí písek. S lopatičkou by to bylo ještě lepší, bohužel jsme ji zatím nikde nepotkali (jen v sadě s velkým nakladačem, ale to mu neříkejte).

Kouzlo lednového cestování - soumraku se dočkáme i s malými dětmi.

O trochu více času na pláži strávíme následující dopoledne - nemůžeme přeci odjet do další destinace, než dojdeme na její druhý konec. Díky vlnolamům tu téměř nejsou vlny, mušle hledáme také marně. Na koupání by mohlo být trochu tepleji...tohle počasí je vhodné spíš na plážovou turistiku. Písek vůbec nepálí. Než se dostaneme zpět do městečka, je čas na oběd. Moje vytipovaná restaurace vypadá plně, nakonec končíme v baru La Peňa se strategickou polohou přímo u dětského hřiště. Ze seznamu "co musím ochutnat" odškrtávám kanárské brambory papas arrugadas. Na seznam "co dětičky spíš nepapají" je naopak přidávám. (Jedná se o malé brambůrky vařené ve slupce v hodně slané vodě, podávané se zelenou a červenou mojo omáčkou.)

Typická barva domu je zde bílá, ale já mám radši barevné...

Před odjezdem jsem myslela, že budeme každý den doma ještě za světla.

Pohled z odpočívadla pro auta v oblasti Anaga.

Prales je nejhezčí, když mezi stromy prosvítá slunce. Nebo když je pořádne zamlženo?