Na Zkratku vyrážíme po velmi vydařeném náhodném setkání na Komárovi opět ve čtyřech - mě a Honzu doplňují Tomáš (jinak Seš-lost) a Monika, čerství novomanželé na pohodovém výletě podzimní Prahou (měli bychom si dávat pozor, ať jim ho nezkazíme rychlou chůzí...).
Cesta na start kdesi v Hodkovičkách přináší, jak už to tak bývá, zážitek z přeplněného autobusu a nechápavých pohledů těch, co touto linkou cestují pravidelně a o existenci her pro hromadu šílenců s velkými batohy a sedátky netuší zhola nic. Ještě před startem stíhá Honza vysvětlit zbytku týmu, jak se to má s naším neobvykle dobrým nasazením - nenechme se znervóznit...
Čtyři startovní šifřičky ani následné trojúhelníky nás moc nezdrží (kdyby bylo potřeba vyluštit vše, asi by nás zdržely trochu víc, morseovkové proužky sice zkoušíme interpretovat s pomocí morseovky, ale špatně). Brzy tedy uháníme k branickému mostu. Druhou šifru vyzvedáváme jako první a vypadá to, že Honza si splnil další šifrovačkový sen, hurá, snad teď bude spokojen, i když dnes nevyhrajem.
Již druhá šifra přináší menší problémy. Třetiny a pětiny písmen - takže trojková sousta a binárka - usilovně půlíme a třetíme, ale nic nevychází. Tedy nám ne - kolem se prožene pár konkurenčních týmů. Až při druhém pokusu písmenka graficky dělit mě zbytek týmu ujistí, že převrácené U neznamená, že postup je špatný.
Uháníme tedy ke kapli. Tamní semafor nás zaměstná jen na tak dlouho, aby Tomáš stihnul namočit bonusový papír ve studánce. Dál se jde do zoo, vítá nás hlasité troubení jelena.
Legendární počítačové hry rozpoznává opět Tomáš. Já, která si v mládí vystačila s hledáním min, bych to sama luštila hodně dlouho...ale jinak se mi to líbí.
Vyšlo nám ohniště jih, vyrážíme k ohništi jihozápad, jelikož jiné zdá se neexistuje. Tam nás čekají tématické marshmallows, (bohužel) nerozpečené a bez čokolády. Zato navlečené na provázku. Po chvíli pokusů o semafor vyhraje polský kříž. Ostatní týmy si ten souboj trochu protahují, na další stanoviště dorážíme opět první.
Jednoduchá osmisměrka obsahuje spoustu drahého kamení. Po jeho vyškrtání zbyde návod, co dál - máme zopakovat to samé s minerály, ale jinde. Objevíme "minerální čtvrť" nedaleko nás. Také si přečteme, že vltavín jako jediný z vyškrtaných slov není minerál. Je to jasné, míříme do Vltavínové ulice. Jenže když se k ní přiblížíme, zjišťujeme, že další šifra má být na severním konci - západo-východně orientované ulice. Co teď? Hledáme na tom mírně severnějším konci, kde (ne)překvapivě vůbec nic není. Po chvíli nešťastného dumání o tom, kde jsme udělali chybu, nacházíme Rubínovou ulici, jež je v mapě, není v osmisměrce, a navíc má správný směr.
Přichází zlomová sedmička. Za mě nejhezčí šifra hry - a zároveň ta, na které nám tři týmy nenávratně utekly. Šest duhově-barevných obdélníků, každý ze šestadvaceti kusů, šipka a barevná písmenka pod obrazcem. Je to jasné - útvar opísmenkujeme a přečteme řešení. Onen zdánlivě triviální krok "přečíst řešení" nám trvá asi tak hodinu. Totiž, když poprvé aplikuji způsob, který vybere správná písmena řešení ( začíná na ZDOBRELEYLI...), nikdo tomu nějak nechce věřit. Musím tedy vymyslet druhý způsob, který, k mému dočasnému zklamání, vede k tomu samému výsledku...Teď už ale má smysl písmena číst v jiném pořadí, zdobreleyli se mění na železniční přejezd...uff. Dalo to zabrat.
Po zbytek hry usilovně sledujeme statistiky a doufáme, že přijde ještě nějaká potenciálně záseková šifra. Nepřišla. S konstantním odstupem půl až třičtvrtě hodiny za vedoucími týmy (občasné popoběhnutí nepomáhá) tak luštíme mřížko-brailla, binárku skrytou v textu, písničkový prach a štěrk a nakonec i pokroucená písmenka.
Těsně po čtvrté hodině odpolední máme cílové heslo a přichází nejtěžší část hry - pocílové bonusy. Podmínky k luštění jsou téměř ideální - sedíme v uzavřeném boxu místní jídelny, máme ticho, teplo, tekutiny...ale na úspěšnost luštění to nějaký velký vliv nemá. Rychle padnou jen jin-jang braille a binární sedmičková soustava. Svou jednoduchostí nás přitahují barevné koule - usilovně se zobrazené barvy snažíme pojmenovat podle stejně barevných drahokamů. K tomu nám přeci napovídala ta divná šestá šifra, ne? Nebylo by to pěkné? :)
Všechny L-kové šifry také odolávají poměrně dlouho. Semafor neúspěšně dolujeme tisíci a jedna způsoby, polský kříž chci luštit jako polský kříž, ale nevím jak, šipečky lehce připomínají klávesnici, ale prostě se na ni nevejdou...a zbylé minimalistické ano/ne/dělení nevypadá o nic jasněji.
Cíl se zaplňuje a my jsme zaseklí na místě. Monika usilovně vymýšlí, jak nejlépe pojmenovat těch pět divných barev (a tváří se, že je to vlastně docela zábavná činnost, což se mi nějak nechce věřit), my ostatní se snažíme zlomit aspoň jedno Elko. To se jako první povede s polským křížem. Když je potvrzena teorie o roli písmene L, nakonec se poddává i semafor a morseovka. Tři šifry, tři různá kódování z pomůcek - které zbývá? Braille. Ať se ho na šipky snažíme napasovat sebevíc, nejde to. Aspoň že asociační heslo SMRT jde uhodnout i bez jedné vyluštěné šifry. Půjde reverzním principem získat heslo ze šipek? Uvidíme...
Zatímco čas ubíhá, boj s barevnými kruhy podněcuje spoustu zajímavých nápadů. Rozložení kruhů připomíná kruhy olympijské - pojďme tedy najít sport, ve kterém se využívají všechny uvedené barvy. Nejde to? Zkusme tedy smíchat barvu odpovídajícího olympijského kruhu a barvu kolečka ze šifry, nové barvy jistě dají řešení. Nedají? Neměly želvy Ninja úplně stejné barvy? Byly sice jenom čtyři, ale to přece nevadí...
Zoufalství se stupňuje, přesunujeme se do tělocvičny a na druhý pokus uhadujeme tetrisí heslo. Máme se za to stydět? Nevím. Další pokusy na uhodnutí správného pětipísmenného hesla z kruhů ale vypadají dost marně. Navíc pár minut před koncem hry kolabuje systém. Zkusme tedy ještě luštit...nebo si raději budeme číst Průvodce zkratkou? Jeho obsah jsme brzy po startu redukovali na šifrovací pomůcky - a to byla chyba. Když kolem desáté večerní nalézáme na straně pět reklamu na Profinit a s ní i ony proklaté barevné kruhy, nechápeme, jaktože jsme si jich nevšimli dřív. Správné heslo z posledního chybějícího bonusu máme přesně pět minut po konci hry...
Zatleskáme tedy vítězům a jdeme domů. Jak se mi to líbilo - krásná trasa, počasí, šifry pro začátečníky asi tak akorát, pro nás tak akorát na to, abych přemýšlela, jestli na šifrovačky tohohle typu ještě smím chodit - no a ty bonusy v cíli, ty bych klidně vynechala. Ideální šifrovačka pro mě končí v momentě odevzdání cílového hesla. Když mě systém nutí luštit šifry ještě potom, radost z dosažení cíle dlouho před oficiálním koncem hry pomalu vyprchává. (Na druhou stranu, díky skvělému týmu jsme si i během předlouhých hodin luštění finálních bonusů užili spoustu zábavy. Děkuji všem ostatním Zebrám, že to až do konce nevzdávali - ba ani pět minut po něm ne. :))
