čtvrtek 6. prosince 2018

Vepřová pečeně v bylinkové strouhance

Odolala jsem pokušení zopakovat si zapečené sýrové křupavé brambory z minula a místo toho se vrhla do likvidace části zásob z mrazničky - tedy kusu vepřové pečeně. Kdo by řekl, že ze mě bude odbornice na pečení tohoto podivného kusu masa...ale jelikož Honzík preferuje maso libové, bez kosti a kůže (já ne, ale co mi zbývá....), už je tomu tak. :) Další povedená pečínka byla tentokrát obalená v krustě ze strouhanky a trošky zbylého rozmarýnu a tymiánu. K tomu jsme si dopřáli luxusní přílohu v podobě italského hráškového rizota - a gastronomický zážitek z domácí kuchyně byl na světě. :) (Já jsem si pochutnala a Honzík neprotestoval, takže úspěch.)
Všechny tipy a triky původně pocházejí od Florentýny. Já si přisvojuji jen kombinaci s krémovým rizotem. (Nesluší jim to spolu?)

Na 3 - 4 porce:
600g vepřové pečeně, 3 plátky toastového chleba, pár snítek rozmarýnu a tymiánu, případně cca lžička sušených bylinek dle chuti, 1 lžíce medu, 1 lžíce dijonské hořčice, 1 lžíce olivového oleje, 5g + špetka soli, olej na opečení masa, 2 lžíce másla

Maso se doporučuje nejprve naložit, mělo by to pomoci jeho výsledné šťavnatosti. V půl litru studené vody rozmíchejte 5g soli a do tohoto láku ponořte maso tak, aby bylo zcela ponořené. Zakryjte a uložte do lednice, ideálně na celých 24 hodin, ale smysl má i kratší doba. V mém případě to bylo jen asi 5 hodin.

Toastový chléb rozmixujte se špetkou soli a bylinkami na strouhanku.

Maso vyjměte z nálevu, důkladně opečte a na troše oleje zprudka opečte ze všech stran, aby maso zhnědlo. Smíchejte olivový olej, med a hořčici a touto směsí maso ze všech stran potřete. Následně ho obalte ve strouhance, snažte se, aby strouhanka na masu pěkně držela.

Takto připravené maso dejte do malého pekáčku a vložte do trouby vyhřáté na 150 stupňů.
Pečte 30 minut, pak přelijte 2 lžícemi rozpuštěného másla / sádla a pečte dalších 30 minut. Po dopečení nechte 10 minut odpočinout, pak krájejte na tenké plátky.

neděle 2. prosince 2018

Bramborový koláč

Pořád mě mrzí, že můj blog trochu strádá...ale je to asi lepší, než kdybych strádala já. A já určitě nestrádám, ani po gurmánské stránce. Minulý týden jsem kromě lososa a podobných lahůdek na firemním vánočním večírku zaznamenala několik povedených kreací i ve vlastní kuchyni. Z nich nejlépe hodnotím bramborový koláč, neboli brambory zapečené se sýrem pecorino.
Proces výroby přitom začal menší katastrofou: nepovedlo se mi koupit nic lepšího než baby brambory, takže oškrábat je bylo naprosto nereálné a také krájení na tenké plátky mi dalo pořádně zabrat. Konečné výsledek ale chuťově předčil má očekávání a musela jsem se značně přemlouvat, aby adekvátní kus koláče zbyl i na Honzíka. (A to koláč doprovázela vydařená ryba s pórkem, takže nehrozilo, že zůstanu o hladu.) Co se úplně nevydařilo, byla vizuální stránka. Selhal kritický okamžik vyklopení koláče z pánve...špatné brambory, nakrájené na moc tlusté kusy? Nebo jen nešikovná kuchařka? Zkuste to sami. :) Originál pochází z mého tradičního oblíbeného zdroje.

Na 1 kulatý koláč - pánev o průměru 26 cm:
1 kg brambor, 50g pecorina, 1 lžíce + pár lžiček olivového oleje, lžička černého pepře, půl lžičky soli, 10g kukuřičného škrobu

Brambory důkladně omyjte a nakrájejte na co nejtenčí plátky. Smíchejte strouhaný sýr, čerstvě mletý pepř, sůl a kukuřičný škrob. Zapékací mísu či pánvičku vymažte lžící olivového oleje. Brambory skládejte do pánve ve vrstvách - 1 vrstva brambor, lžíčka olivého oleje (můžete i méně, koláč mi přišel docela mastný), 2 lžíce sýrové posypky. Suroviny by měly vystačit na 4 - 5 vrstev. Dílo zakončete vrstvou sýra - před finálním posypáním zkuste brambory ve formě trochu stlačit, aby směs byla hezky kompaktní.

Koláč přikryjte alobalem či poklicí a vložte do trouby předehřáté na 190 stupňů. Pečte 35 minut, pak poklici odstaňte, brambory znovu stlačte a pečte dalších 25 - 30 minut krásně dozlatova. Na konci můžete výslednou zlatavost a křupavost vylepšit pětiminutovým použitím grilu.

Podávejte buď jako luxusní přílohu, nebo samotné doplněné svěžím salátem.

neděle 18. listopadu 2018

Klobásky s paprikou

Tenhle příspěvek se původně měl jmenovat "Skotská snídaně". Suroviny by byly podobné - kvalitní klobásky, pravá slanina, brambory... ale výsledek odlišný. Přípravou skotské snídaně jsem si sice prošla, k výsledku pořídila skromnou fotodokumentaci... ale celý ten proces mě natolik vyčerpal, že mi nepřijde správné vás k přípravě této luxusní snídaně nabádat taky. Navíc, jediná opravdu skotská součást snídaně, totiž bramborové placičky tattie scones, zdaleka nedosáhla kvalit bramborových placek mé babičky. A tak jsem se rozhodla, že si tu své místo více zaslouží až jídlo, které vzniklo ze zbytků oné opulentní snídaně. Poctivá kaše v kombinaci s klobáskou na paprikové směsi byla až nečekaně dobrá.

Na 2 porce:
6 menších čerstvých vepřových klobásek, 1 červená paprika, 1 větší cibule, hrst zelené petrželky, 3 plátky pravé anglické slaniny, olivový olej, balsamicový ocet, sůl, pepř + poctivá bramborová kaše

Cibuli nakrájejte na plátky, slaninu na kostičky, papriku také. Petrželku nasekejte.
Na troše olivového oleje zvolna opékejte nejprve pouze cibuli, až trochu zezlátne, přidejte slaninu a papriku a dále opékejte, aby zelenina byla měkká. Pak přidejte i klobásky, které ze všech stran lehce osmahněte. Zalijte dvěma lžícemi balsamicového octa a případně dále dochuťte solí, pepřem či cukrem. Nakonec vmíchejte něco zeleného, třeba petrželku.

Klobásky posaďte na hotovou bramborovou kaši, posypte paprikovou směsí a snězte. Nemusí to být k snídani. :)

úterý 13. listopadu 2018

Kuře nejmenovaného generála

Můj telefon se opět ukázal být užitečným nejen pro telefonování a brouzdání po internetu, ale i pro méně zřejmé účely. Pomohl mi vyřešit obvyklý problém, co bude k večeři. V albu fotek jsem objevila recept na pikantní čínské kuře neboli kuře generála Tso, který vypadal velmi lákavě. Vlastně jsem se na něj chystala už od té doby, co vyšel v Apetitu. Takže asi rok. Jsem moc ráda, že jsem na něj za tu dobu zcela nezapomněla. Bylo to skvělé. :)

Na 4 porce:
800g kuřecích stehenních řízků, 3 stroužky česneku, 2cm zázvoru, 25g kukuřičného škrobu, 80g medu, 4 lžíce sojové omáčky, 3 lžíce rýžového octa, 1 lžíce chilli omáčky sriracha, 1 lžíce rajčatového protlaku (kečupu), 2 jarní cibulky a jedna malá cibule, sůl, pepř, olej

Škrob smíchejte s půl lžičkou soli a půl lžičkou pepře. Kuřecí maso nakrájejte na nudličky a důkladně obalte ve škrobové směsi.
V jiné misce smíchejte suroviny na omáčku: med, sójovou omáčku, prolisovaný česnek, strouhaný zázvor, chilli omáčku, rajčatový protlak (v nouzi kečup) a rýžový ocet. Přidejte cca 3 lžíce vody.

V pánvi rozehřejte 3 lžíce oleje a spíše zprudka na něm opékejte polovinu masa, aby zhnědlo a vytvořilo si luxusní kůrčičku. Mělo by to trvat 5-7 minut, pak maso vyjměte a do pánvce dejte druhou dávku. Tu opečte stejným způsobem, pak do pánve přidejte nadrobno nakrájenou cibulku a bílou část jarní cibulky, omáčku a odložené kuře. Nechte asi tři minuty prohřát.

Servírujte posypané zelenou částí jarní cibulky, doprovázené vařenou jasmínovou rýží. Také nezapomeňte, že máte skvělou příležitost trénovat s hůlkami...


neděle 4. listopadu 2018

Trhané maso

Trhané maso je geniálně jednoduché a přitom velmi univerzální. Jen trochu škoda, že nevypadá reprezentativněji. Mnohé zdroje vás budou nabádat, ať ho schováte - do tortill, do hamburgerů, do sendvičů...i já se nechala přesvědčit a při prvním pokusu s ním vyrobila skvělé hamburgery. Při druhém pokusu jsem se rozhodla ho vystavit (a zároveň to trochu přehnala s kajenským pepřem). Na třetí pokus už se těším, snad na sebe nedá dlouho čekat. :)
Níže uvedený recept je na maso připravované spolu s barbecue omáčkou. Ta není nutným doprovodem tohoto masa, podle mě se k němu ale velmi hodí. Ohledně konkrétního představitele "masa", není třeba nic luxusního - já napoprvé roztrhala vepřové plecko, napodruhé hovězí krk. Recept vychází z druhého pokusu, ale určitě můžete použít jiné maso a ani nemusíte nic zvlášť upravovat.

Na minimálně čtyři porce:
1 kg hovězí kližky / krku / vepřové plece apod, 4 stroužky česneku, 1 cibule, 1 lžička mletého chilli, 2 lžičky mletého koriandru, 2 lžičky mletého kmínu, čtvrt hrnku jablečného octa, hrnek vody, 1 plechovka rajčat, 3 bobkové listy, 2 lžíce javorového sirupu, 2 lžíce oleje, sůl, pepř

Nakrájejte cibuli na kostičky, česnek na plátky.
Maso vydatně osolte a opepřete. V dostatečně velkém kastrolu, který může do trouby, rozehřejte olej a maso v něm ze všech stran zprudka opečte, celkem by to mělo zabrat asi 10 minut.

Maso na chvíli z kastrolu vyndejte, přidejte cibuli a česnek, chilli, koriandr a kmín a chvilku opékejte, aby se koření rozvonělo. Přidejte ocet a nechte ho z větší části vypařit. Nakonec přidejte rajčata, další hrnek vody, bobkový list a javorový sirup, zamíchejte, do směsi vraťte maso, přikryjte a dejte do trouby vyhřáté na 170 stupňů.

Pečte 3 hodiny, pak vyzkoušejte, jestli už je maso měkké tak, abyste ho mohli s pomocí dvou vidliček bez problémů natrhat. Pokud ne, pečte ještě další půl hodiny. Během pečení maso nepotřebuje vaši pozornost, takže se budete muset zabavit jinak.

Až je maso upečené, vyjměte ho z omáčky a natrhejte. Z omáčky odstraňte také bobkové listy a rozmixujte, aby měla hladkou konzistenci. Ochutnejte, dosolte a dopepřete dle vaší chuti. Natrhané maso dobře smíchejte s omáčkou, prohřejte a podávejte.

Maso v omáčce se snadno ohřívá, takže když vám část zbyde na další den, nezoufejte. :)


úterý 16. října 2018

Zebra luští... Zkratku

Kdysi dávno, v dobách, kdy náš tým nikdo neznal, kdy jsem v noci na šifrovačkách neusínala a kdy stálých členů Zebra řezu bylo více než dva, jsem psala reportáže. Nevím, jestli je někdo četl. Pak jsem na nějaký čas od reportáží ze šifrovacích her přešla k reportážím z vlastní kuchyně (myslím, že ještě méně populárním než těm ze šifrovaček), nastala zebrařezí doba temna, široko daleko nebyl nikdo, koho by šifrovačky bavily stejně jako mě...ale postupně se ukázalo, že nejsem tak docela opuštěná. Zebra řez zažil letos nejlepší rok ve své historii. To si prý zaslouží nějakou reportáž - vyzkoušíme, jestli je ještě umím psát. (Pokud nevíte, co je to šifrovačka, a nechápete, o čem tu mluvím, doporučuji zavítat na sifrovacky.cz a až pak číst následující povídání.)

Na Zkratku vyrážíme po velmi vydařeném náhodném setkání na Komárovi opět ve čtyřech - mě a Honzu doplňují Tomáš (jinak Seš-lost) a Monika, čerství novomanželé na pohodovém výletě podzimní Prahou (měli bychom si dávat pozor, ať jim ho nezkazíme rychlou chůzí...).

Cesta na start kdesi v Hodkovičkách přináší, jak už to tak bývá, zážitek z přeplněného autobusu a nechápavých pohledů těch, co touto linkou cestují pravidelně a o existenci her pro hromadu šílenců s velkými batohy a sedátky netuší zhola nic. Ještě před startem stíhá Honza vysvětlit zbytku týmu, jak se to má s naším neobvykle dobrým nasazením - nenechme se znervóznit...

Čtyři startovní šifřičky ani následné trojúhelníky nás moc nezdrží (kdyby bylo potřeba vyluštit vše, asi by nás zdržely trochu víc, morseovkové proužky sice zkoušíme interpretovat s pomocí morseovky, ale špatně). Brzy tedy uháníme k branickému mostu. Druhou šifru vyzvedáváme jako první a vypadá to, že Honza si splnil další šifrovačkový sen, hurá, snad teď bude spokojen, i když dnes nevyhrajem.

Již druhá šifra přináší menší problémy. Třetiny a pětiny písmen - takže trojková sousta a binárka - usilovně půlíme a třetíme, ale nic nevychází. Tedy nám ne - kolem se prožene pár konkurenčních týmů. Až při druhém pokusu písmenka graficky dělit mě zbytek týmu ujistí, že převrácené U neznamená, že postup je špatný.

Uháníme tedy ke kapli. Tamní semafor nás zaměstná jen na tak dlouho, aby Tomáš stihnul namočit bonusový papír ve studánce. Dál se jde do zoo, vítá nás hlasité troubení jelena.

Legendární počítačové hry rozpoznává opět Tomáš. Já, která si v mládí vystačila s hledáním min, bych to sama luštila hodně dlouho...ale jinak se mi to líbí.

Vyšlo nám ohniště jih, vyrážíme k ohništi jihozápad, jelikož jiné zdá se neexistuje. Tam nás čekají tématické marshmallows, (bohužel) nerozpečené a bez čokolády. Zato navlečené na provázku. Po chvíli pokusů o semafor vyhraje polský kříž. Ostatní týmy si ten souboj trochu protahují, na další stanoviště dorážíme opět první.

Jednoduchá osmisměrka obsahuje spoustu drahého kamení. Po jeho vyškrtání zbyde návod, co dál - máme zopakovat to samé s minerály, ale jinde. Objevíme "minerální čtvrť" nedaleko nás. Také si přečteme, že vltavín jako jediný z vyškrtaných slov není minerál. Je to jasné, míříme do Vltavínové ulice. Jenže když se k ní přiblížíme, zjišťujeme, že další šifra má být na severním konci - západo-východně orientované ulice. Co teď? Hledáme na tom mírně severnějším konci, kde (ne)překvapivě vůbec nic není. Po chvíli nešťastného dumání o tom, kde jsme udělali chybu, nacházíme Rubínovou ulici, jež je v mapě, není v osmisměrce, a navíc má správný směr.

Přichází zlomová sedmička. Za mě nejhezčí šifra hry - a zároveň ta, na které nám tři týmy nenávratně utekly. Šest duhově-barevných obdélníků, každý ze šestadvaceti kusů, šipka a barevná písmenka pod obrazcem. Je to jasné - útvar opísmenkujeme a přečteme řešení. Onen zdánlivě triviální krok "přečíst řešení" nám trvá asi tak hodinu. Totiž, když poprvé aplikuji způsob, který vybere správná písmena řešení ( začíná na ZDOBRELEYLI...), nikdo tomu nějak nechce věřit. Musím tedy vymyslet druhý způsob, který, k mému dočasnému zklamání, vede k tomu samému výsledku...Teď už ale má smysl písmena číst v jiném pořadí, zdobreleyli se mění na železniční přejezd...uff. Dalo to zabrat.

Po zbytek hry usilovně sledujeme statistiky a doufáme, že přijde ještě nějaká potenciálně záseková šifra. Nepřišla. S konstantním odstupem půl až třičtvrtě hodiny za vedoucími týmy (občasné popoběhnutí nepomáhá) tak luštíme mřížko-brailla, binárku skrytou v textu, písničkový prach a štěrk a nakonec i pokroucená písmenka.

Těsně po čtvrté hodině odpolední máme cílové heslo a přichází nejtěžší část hry - pocílové bonusy. Podmínky k luštění jsou téměř ideální - sedíme v uzavřeném boxu místní jídelny, máme ticho, teplo, tekutiny...ale na úspěšnost luštění to nějaký velký vliv nemá. Rychle padnou jen jin-jang braille a binární sedmičková soustava. Svou jednoduchostí nás přitahují barevné koule - usilovně se zobrazené barvy snažíme pojmenovat podle stejně barevných drahokamů. K tomu nám přeci napovídala ta divná šestá šifra, ne? Nebylo by to pěkné? :)

Všechny L-kové šifry také odolávají poměrně dlouho. Semafor neúspěšně dolujeme tisíci a jedna způsoby, polský kříž chci luštit jako polský kříž, ale nevím jak, šipečky lehce připomínají klávesnici, ale prostě se na ni nevejdou...a zbylé minimalistické ano/ne/dělení nevypadá o nic jasněji.

Cíl se zaplňuje a my jsme zaseklí na místě. Monika usilovně vymýšlí, jak nejlépe pojmenovat těch pět divných barev (a tváří se, že je to vlastně docela zábavná činnost, což se mi nějak nechce věřit), my ostatní se snažíme zlomit aspoň jedno Elko. To se jako první povede s polským křížem. Když je potvrzena teorie o roli písmene L, nakonec se poddává i semafor a morseovka. Tři šifry, tři různá kódování z pomůcek - které zbývá? Braille. Ať se ho na šipky snažíme napasovat sebevíc, nejde to. Aspoň že asociační heslo SMRT jde uhodnout i bez jedné vyluštěné šifry. Půjde reverzním principem získat heslo ze šipek? Uvidíme...

Zatímco čas ubíhá, boj s barevnými kruhy podněcuje spoustu zajímavých nápadů. Rozložení kruhů připomíná kruhy olympijské - pojďme tedy najít sport, ve kterém se využívají všechny uvedené barvy. Nejde to? Zkusme tedy smíchat barvu odpovídajícího olympijského kruhu a barvu kolečka ze šifry, nové barvy jistě dají řešení. Nedají? Neměly želvy Ninja úplně stejné barvy? Byly sice jenom čtyři, ale to přece nevadí...

Zoufalství se stupňuje, přesunujeme se do tělocvičny a na druhý pokus uhadujeme tetrisí heslo. Máme se za to stydět? Nevím. Další pokusy na uhodnutí správného pětipísmenného hesla z kruhů ale vypadají dost marně. Navíc pár minut před koncem hry kolabuje systém. Zkusme tedy ještě luštit...nebo si raději budeme číst Průvodce zkratkou? Jeho obsah jsme brzy po startu redukovali na šifrovací pomůcky - a to byla chyba. Když kolem desáté večerní nalézáme na straně pět reklamu na Profinit a s ní i ony proklaté barevné kruhy, nechápeme, jaktože jsme si jich nevšimli dřív. Správné heslo z posledního chybějícího bonusu máme přesně pět minut po konci hry...

Zatleskáme tedy vítězům a jdeme domů. Jak se mi to líbilo - krásná trasa, počasí, šifry pro začátečníky asi tak akorát, pro nás tak akorát na to, abych přemýšlela, jestli na šifrovačky tohohle typu ještě smím chodit - no a ty bonusy v cíli, ty bych klidně vynechala. Ideální šifrovačka pro mě končí v momentě odevzdání cílového hesla. Když mě systém nutí luštit šifry ještě potom, radost z dosažení cíle dlouho před oficiálním koncem hry pomalu vyprchává. (Na druhou stranu, díky skvělému týmu jsme si i během předlouhých hodin luštění finálních bonusů užili spoustu zábavy. Děkuji všem ostatním Zebrám, že to až do konce nevzdávali - ba ani pět minut po něm ne. :))

pátek 28. září 2018

Dva dny v Nafpliu

Večer město ožívá.
 Jako člověk Řecka neznalý jsem zprvu vůbec netušila, kam z Atén zamířit. Nafplio bylo jedno z prvních míst, které na mě vyskočilo při průzkumu. "Pohodová dovolená u moře blízko Atén". Později se ukázalo, že Nafplio bych nalezla nejspíš i jako "Nejromantičtější řecké město". Přečetla jsem si, že v Nafpliu se dá koupat, jsou tu tři pevnosti a historické centrum připomíná Benátky. Bylo rozhodnuto. (Jak moc připomíná Benátky nemůžu říct, jelikož v Benátkách jsem nikdy nebyla.)
Bourtzi je krásně nasvícená (a Palamidi také).
Vzdušnou čarou je to z Aeginy do Nafplia nějakých 60 km. Zkoumala jsem, jestli tato krátká trasa nejde s pomocí lodě a autobusu napodobit, ale vypadalo to, že v neděli ne a jindy jen problematicky. Takže náš přesun znamenal den plný cestování: trajektem (rozuměj luxusní lodí s jezdícími schody) do Pireu, metrem do blízkosti aténského autobusového nádraží, pěšky až k němu (odporná cesta, nedoporučuji), no a nakonec dálkovým autobusem do Nafplia. Z Atén to trvá dvě hodiny. Jede se přes korintský průplav, ale já to omylem prospala...
Staré Nafplio zeshora.
První pocity z Nafplia moc příjemné nebyly. Studený autobus střídá horký peloponéský vzduch. Do penzionu je to kousíček, ale jeho lokalizace v úzkých uličkách starého města nám činí drobné potíže. Přivítá nás maličký útulný pokojík s velkým balkónem, odkud můžeme pozorovat ruch v uličkách pod námi. Celý den jsem kromě cesty nic nedělali, ale přesto téměř ihned usínáme.
Schody do nebe.
Večerní aktivity jsou pak klasické přímořské. Rychlé smočení v moři - Nafplio má malou oblázkovou pláž, v moři jsou hejna malých rybiček a velké vlny, skoro se tu bojím - úplně jiný koupací zážitek než předtím na ostrově. Potom pobřežní promenádou do centra města - moc hezká procházka mezi skálou a mořem s možností pozorování mnoha exemplářů koček. Staré město vyplňuje oblast malého poloostrova a je zajímavé sledovat, jak se navečer zaplňuje. Za dne poloprázdné, se soumrakem ožívá, obchody jsou otevřené dlouho do noci (zmrzlina do dvou do rána), posezení venku před restaurací se s klesající teplotou stává příjemné...
Slunce krásně svítí. Peloponés je jedna z nejteplejších řeckých oblastí...
Další den ráno se odhodláváme zdolat 999 schodů (podle Honzova výpočtu má tohle číslo k realitě překvapivě blízko) k pevnosti Palamidi. Obrovský areál tyčící se na skále nad městem svým umístěním lehce připomíná Akropoli. Místo antiky nahoře nalézáme pevnost z konce 17. století. Palamidi se dá prozkoumávat celé dopoledne. Do okrajových částí areálu mnoho návštěvníků nepronikne: místo dlážděné cestičky chodíte po skále, vyhýbáte se kaktusům a doufáte, že se tu neztratíme. V částech blíže vstupům to připomíná naše hrady či zříceniny: mohutné hradby, temné ložnice, páchnoucí vězeňská cela...A k tomu z mnoha míst krásný výhled na staré a nové Napflio, a také na peloponéské vesničky, starý hrad na kopečku v Argosu, pomerančové plantáže. (Po zjištění, že se v této krajině hojně pěstují pomeranče, jeden kupuji v supermarketu. Po zjištění, že je pomeranč celý vysušený, se s ním zase rychle loučím...holt nejsou v sezóně.)
Botanická vsuvka. Pozor, píchá.
Botanická vsuvka. Připomíná to rajče, ale co to je...netuším.
Druhou pevností, kterou každý návštěvník spatří, ale málokterý navštíví, je Bourtzi. Uprostřed moře, malý ostrůvek, na něm strohé zdi pevnosti. Uvnitř prý nic není.
Třetí pevností, kterou jsme navštívit mohli, ale ze záhadných důvodů ( 30+ stupňů) vynechali, je Akronafplio. Ta leží opět nahoře nad Nafpliem, v těsné blízkosti starého města - a mnohem níže než Palamidi. Její areál by měl být volně přístupný k procházkám a výstup by měl usnadňovat výtah blízkého luxusního hotelu. Neověřeno...
Připomenutí, že jsme byli u moře.
Abychom neporušili tradici, večer se jdeme koupat zase jinam. Druhou nejbližší pláží je Karathona. I sem vede pobřežní promenáda, opět mezi skálou (nahoře je Palamidi, jsou tu i nějaké lezecké cesty) a mořem. Po třech kilometrech rychlé chůze zjišťujeme, že už je na koupání skoro zima, a že to blíž u města asi bylo lepší...Tady je písek nevalné kvality, vlny velikostí připomínající ty na Máchově jezeře (kde jsem vlastně nikdy nebyla - ale nemůžu si pomoct, moře a vlny k sobě patří, bez nich mi to připadá trochu nudné...), prázdná pláž jen s jednou početnou rodinkou a jedním postarším nudistou, který se zřejmě vůbec nestydí...
Nejsou ty palmy úžasné?
Poslední večer v Nafpliu už má atmosféru loučení. Poslední zmrzlina, poslední řecká večeře (výborné jehněčí s lilkem), poslední možnost dopřát s k večeři řecké víno (odolala jsem), poslední výstup do prudkých schodů k našemu pokojíku...
Kdybych bydlela v Nafpliu...třeba taky chodím běhat.
 Ráno už nás čeká jen opakovaný průchod kočičí promenádou a v 11 hodin nasedáme do autobusu, který zahajuje naši cestu domů. S malou aténskou pauzou na falafel pak už jen střídáme dopravní prostředky, abychom před třetí hodinou ranní konečně ulehli v našem pražském domově.
Domov. Pohled z našeho balkónku.
Kočičí promenáda.
Poslední.

Dva dny na Aegině

Jaké to tu asi bude?
Pátrání po přívětivém ostrově blízko Atén vyústilo v nalezení Aeginy. Tento nevelký ostrov (87,4 km čtverečních) leží v Saronském zálivu asi hodinu jízdy trajektem z řeckého hlavního města. Dočetla jsem se, že pro Atéňany představuje oblíbený cíl víkendových výletů. Vůbec se jim nedivím. :)
Zalesněné borovicovými háji.
Aegina je známá zejména jako místo, kde se pěstují výborné pistácie. Čirou náhodou se naše doba pobytu na ostrově shodovala s termínem festivalu pistácií. Díky tomu jsem za tři večery ochutnala tolik pistácií, jako nikdy v životě...termín byl zvolen výborně.
Pistáciové veselí.
Původně jsem si myslela, že náš ostrovní program bude sestávat hlavně z koupání, které občas proložíme dobrým jídlem. Jenže se nám to trošku zvrtlo a doba našeho souhrnného pobytu v moři určitě nepřesáhla dvě hodiny času. Zato jsme prozkoumali několik místních značených pěších tras, zakusili piknik v olivovém háji a nechybělo daleko k tomu, abych se tu mohla chlubit, že jsem přešla celý ostrov ze západu na východ.
Hluboko ve vnitrozemí.
Teď to zkusíme vzít popořadě...Hledání trajektu v aténském přístavu Pireus bylo poněkud hektické, ale nakonec jsme stanuli na palubě velké béžové lodi jménem Agios Nektarios. Spolu s námi tam byli dva psi, několik lidí, spousta aut a nejspíš i nějaký autobus...na Aeginu jezdí buď tyto velké trajekty, nebo menší delfíní lodě, které jsou ale dvakrát tak drahé.
Aegina Town.
Přijíždíme o půl šesté odpoledne, těším se, že v hotelu ještě stihnu bazén...místo toho spočívám na lůžku a probouzím se až v čase večeře. Čeká nás první průchod pistáciovým nábřežím - večer je silnice podél přístavu pro auta uzavřena, všichni vesele korzují po ulici, ochutnávají pistácie a sem tam i něco jiného (výborný sýr). Kupuji 250g balíček pistácií a jako bonus k němu dostávám podobně velký sáček s pistáciemi "abychom měli co jíst cestou do hotelu". Milá pozornost. :)
Pirátská kočka.

Ukázka místní flóry - rostou tu nejen pistácie.
Další den poprvé využíváme místní veřejné dopravy - jsou tu tři autobusové linky obsluhované prehistorickými autobusy, ale jezdí často a na jízdní řády se jde spolehnout - chválím. Necháme se převézt na druhou stranu ostrova, do největšího turistického letoviska Agia Marina. Zde se nachází písečná pláž, kterou zběžně otestujeme (moře teplé, malé vlny). Veškeré osvěžení se ztrácí v průběhu výstupu do kopce ke chrámu Afaia - největší místní pamětihodnosti. Po záplavě aténských chrámů už mě další antické sloupy moc nedojímají, je odsud nicméně hezký výhled do všech stran.
Afaia.
Krátká turistická stezka vede lesem do osady Mesagros, odkud pokračujeme pohodlnou cestou mezi borovicemi do nitra ostrova. Tam nalézáme Paleochoru - sbírku mnoha starých domečků a malých kostelíků roztroušených na úbočí hory. Místo pro objevitele - byla jsem nadšena.
Kostelík v Paleochoře.
Paleochora zvenku. Podobných stavení jsou tu desítky.
Prostřeno pro dva. Paleochora vevnitř podruhé.
O kus níže leží obrovské monstrum v podobě kláštera Agios Nektarios. Obdivovat ho můžete zevnitř i zvenku, nebudete sami (zato v Paleochoře téměř nikdo nebyl, nechápu). Pro dokončení přechodu ostrova odsud zbývá ještě takových šest kilometrů, ale už jsme dnes něco ušli, a slunce tento plán moc nepodporovalo - tak jsme počkali na bus a zpět do města se svezli.
Odměnou za turistické úsilí mi byla opravdu vynikající pistáciová zmrzlina a o něco později ještě plněná rajčata. Vínečko jsem si asi nezasloužila...
Svatý Nektarios.
Luxusní veranda.
I druhý den jsem odolala představě celodenního pobytu na pláži a u bazénu. Tentokrát jsme nasedli na bus směr Perdika. V této malé rybářské osadě jsme vystoupili, nechali si ujet lodičku na malý ostrůvek Moni, kde jsme se mohli celý den koupat, pozorovat jeleny a pávy, a místo toho se vydali po silnici do kopce. Tři kilometry do vesnice Sfentouri nám daly docela zabrat.
Rybářská Perdika.

Ze Sfentouri můžete podniknout výstup na nejvyšší horu ostrova: Oros. Na ten jsme si my nějak netroufali, místo toho jsme zamířili vstříc starým olivovníkům. Stezička vedla rozpálenou pustinou plnou pichlavých keříků, naštěstí byla opravdu dobře značená - jinak bychom se dozajista ztratili. Po tříkilometrovém strastiplném pochodu jsme dorazili do oblasti Eleonas, kde rostou prastaré olivovníky a nic jiného. Strašně se mi tam líbilo.
Napojíme kozy?
Tohle není baobab.
Ve stínu pod fíky poslouchám slavíky...že jsem místo toho pod olivovníkem? Nevadí.
Závěrečný úsek túry nás zavede do přímořského Marathonas, kde máme hodinku na vyzkoušení místní pláže. Pak jede bus a závěr výletu je stejný jako včera - prvotřídní zmrzlina, hotelový bazén a smažené kalamáry. Nakonec dojde i na velký nákup pistácií - skoro jsme to nestihli, můj oblíbený stánek má vyprodáno!
Vstup na pláž povolen na vlastní nebezpečí.
Barvy venkova.
Venkovské bistro.
Pohoda na lodi.
Loučení.

středa 26. září 2018

Dva dny v Athénách


Láska na první pohled? Akropole z Monastiraki.

Letadlo společnosti Ryanair přistává v Aténách pár minut před jedenáctou hodinou noční. Čeká mě ještě třičtvrtě hodiny busem do centra města a nakonec kilometr pěšky do hostelu. Jelikož jsem si doma přečetla, že toulání se nočními Aténami je bezpečné, odhodlávám se to zvládnout sama. Stejně se mi značně uleví, když v půl jedné konečně nacházím své lůžko (ve zcela zatemněné šestilůžkové místnosti...).
Antické památky už mě moc neberou...
Prvního půl dne si Atény užívám sama. Kupuji hromadnou vstupenku na hlavní starobylé atrakce a začínám je postupně obcházet. Nejblíž centrálnímu náměstí v historické části Atén, Monastiraki, se nachází Hadriánova knihovna. Snad mě moc neodsoudíte, když přiznám, že v jejím areálu mě nejvíc zaujal velký hlídací pes pokojně spící na schodech (a poté ještě velké suchozemské želvy a kočky). O kus dál k nebi ční pár zbývajících sloupů v areálu římské agory, bývalého obchodního centra z období přelomu letopočtu.
Hefaistos.
Opět jen o pár ulic vedle leží starší a rozlehlejší antická agora, pyšnící se dlouhatánskou dvoupatrovou stavbou / muzeem a dobře zachovalým Hefaistovým chrámem shlížícím na celý areál z malého kopce. Odpočati z pobytu ve stinné oblasti agory se můžete vydat k rozpálenému areálu vykopávek Kerameikos. Zde je zajímavý malý hřbitov. Teď už zbývá jen přesunout se na druhou stranu centra Atén k Olympieonu s monumentálním chrámem boha Dia. Cestou mě posilnil malý gyros - tedy vlastně souvlaki (kousky grilovaného masa) v pitě. Olympieon se mi z dosavadních navštívených míst líbil nejvíce - rozlehlé volné prostranství, uprostřed majestátní chrám a, když se správně postavíte, hory v pozadí.
Zeus.
Poslední archeologické naleziště zahrnuté v ceně vstupenky se rozhoduji vynechat a na zítra tak zbývá pouze Akropole - symbol Atén, který vynechat nesmíte.
Akropolis.
Skála uprostřed města, na jejímž vršku stojí slavný Parthenon a další památky patřící k Akropoli, působí, jako by do tohohle města moc nepatřila. Zároveň přitahuje téměř všechny návštěvníky Atén, kteří neváhají v třicetistupňovém vedru šplhat do kopce, aby zde mohli stanout. Musím říct, že rozdíl v zalidněnosti Akropole a dalších aténských památek je propastný a kouzlo Akropole se pro mě díky tomu trochu vytrácí. Hlavní chrám zčásti halí lešení, zčásti zdobí velký jeřáb, fotím spíše davy než památky. Zážitky jsou zčásti jiného rázu - tlačenice před východem z areálu, zvuky píšťalek a neustálé nabádání turistů k udržování pořádku...I přesto vás nebudu od návštěvy odrazovat - zeshora jsou luxusní výhledy na šedivé a rozpálené Atény a jejich velkoměstský ruch. Také mě potěšilo, že svahy pod Akropolí jsou průchozí, tedy celou skálu můžete v její těsné blízkosti obejít kolem dokola a přitom ještě spatříte další antické divy, třeba velké divadlo.
Těsně pod Akropolí. No nebáli byste se tu?
Akropoli obklopuje čtvrt úzkých uliček se strmými schody a grafitti, čtvť lákavých hospůdek a mnoha turistických obchodů, Plaka. V ní se ukrývá architektonicky odlišná Anafiotika, maličký shluk bělostných domků, který prý připomíná některé řecké ostrovy. Tu se mi líbilo dost.
Co v Aténách určitě doporučuji, je počkat si na výměnu stráží před prezidentským palácem na Syntagmě. Ceremoniál by měl probíhat každou celou hodinu, trvá asi deset minut a já si připadala skoro jako na nějakém tanečním vystoupení. Mohutní strážci hbitě švihají nožičkama  v zajímavém úboru. Musí to být náročné, vůbec jim nezávidím.
Řecké národní divadlo.
Kousek vedle se nalézá národní zahrada, oáza vyschlé zeleně obsahující pár palem a malou zoo. Bavilo mě pozorovat holuby, kterak přistávají na relaxujících želvách a shazují je tím do vody.
Ještě o kousek vedle najdete velký olympijský stadion - Panathenaic stadium. Zvenku uvidíte jen to, jak je obrovský - vevnitř jsem nebyla, ale za 5E je to možné.
Poseidon.
Z mého seznamu možných aténských cílů jsem nestihla jen výstup na pahorky skýtající výhledy na Akropoli. Čas nebyl ani na muzea, která mnozí doporučují. Místo toho jsem absolvovala výlet na mys Sounion - výlet za západem slunce. Bohužel, tento typ výletů je silně závislý na počasí, a my tak byli nakonec mírně zklamaní. Dvě hodiny busem z Atén, další antický chrám podobný těm, co už jsme viděli, a pak se slunce příliš rychle schová za mraky...dvě hodiny busem do Atén. A k tomu ještě osamělá noc v hostelu, jelikož vědci mají stále ještě zajištěné ubytování. Jak já se těšila na odjezd na venkov. :)
Zklamání těsně po západu sluníčka. Asi sem budeme muset zítra znovu.

Aténské ráno.
Takový normální řecký hřbitov...možná trochu starší...

Z Akropole shlížíme dolů.
K Akropoli vzhlížíme nahoru.
Stoluje se zásadně venku.
Gyros už se chystá.
Nejkrásnější obyvatelka Anafiotiky.