V pohorkách po Reykjavíku

Lodě jsme pozorovali jen ze břehu.

Sobota ráno v Egilsstadiru, poslední balení stanu - neprší, jde nám to rychle, na letišti jsme skoro dvě hodiny před odjezdem. Letiště je zavřené. Počkáme, snad časem otevře. Nakonec ten plán na vyhlídkový let nad Islandem docela vyšel - asi polovinu doby hodinového letu mezi Egilsstadirem a Reykjavíkem bylo jasno, takže můžu potvrdit, že islandská krajina seshora vypadá minimálně stejně dramaticky jako ze země.

Kostelní věž v šedi mraků.

V Reykjavíku v jedenáct hodin dopoledne je zataženo. Z městského letiště ke kostelu Hallgrímskirkja to pěšky stihnete do půl hodiny. My tam dorazili pár minut před dvanáctou, kdy začínal varhanní koncert - placený. Šli jsme se tedy podívat jenom na věž - vyveze vás tam malý výtah, téměř žádné schody a seshora výhled na celý Reykjavík, město a hory v pozadí, pěkné.

Výhled z věže na centrum města.

Návštěvu kostela kvůli koncertu a následující svatbě odkládáme na večer - také pěkné, určitě nevynechte.

Věčerní klid v kostele.

Náš další reykjavícký program je částečně podřízen potřebám a povinnostem - ve starém přístavu si dopřáváme oběd v rybí restauraci (rybí polévka, islandský fish stew / fish and chips a rybí salátový bufet, vypadá to, že pro JJ je to celé spíše za trest, škoda). Pak se procházíme Reykjavíkem, sem tam nakukujeme do obchodů se suvenýry, abychom domů nepřijeli s prázdnou, a mezitím se snažíme potkat ještě nějaké místní pozoruhodnosti - podle všech dostupných zdrojů je to hlavně koncertní síň Harpa Hall na břehu moře.

Detail Harpy.

Kousek od ní stojí zajímavá socha "Sun Voyager". A na kopečku opodál stánek s hotdogy. Upřímně, po čtrnácti dnech čekání na slavný islandský párek jsem byla docela zklamaná. Za sto korun jsem zhltla jeden standardně velký párek v standardním rohlíku, zajímavý jen svým různorodým doprovodem (kečup, hořčice, taková hnědá majonéza - remuláda, smažená cibulka a čerstvá cibulka).

Jeden Sun Voyager a dva fotografové k tomu.

Jeden párek už jsem snědl, teď bych si dal ještě dva další.;)

V Reykjavíku je kromě toho dost muzeí, kaváren a podobně, na které jsme my neměli čas. I tak se mi město líbilo víc, než jsem dopředu čekala - roli hrálo nejspíš to, že nejde o velkoměsto. Žádné mrakodrapy, převažují malé barevné domečky, je tu moře a do hor to také není daleko. Můžete tu chodit v barevném outdoorovém vybavení a nepřipadat si divně. Ještě den bych se tu asi zabavila.

Reykjavík bude brzy ještě barevnější.

My ale Reykjavík opouštíme ještě ten samý den večer - čeká nás už jenom cesta na letiště a přelet do Prahy. Ten je zajímavý hlavně tím, že jsem ho téměř celý prospala - odlet v 0:40 místního času byl z tohoto pohledu velmi výhodný.

Kolo nesmí chybět. Na Islandu jich je kupodivu hodně.

A co říct závěrem? Jelikož jsme si z Islandu odvezli mimo jiné mapu hornaté oblasti, kterou jsme prozatím vynechali (Čarodějné hory - Kerlingarfjoll) - je možné, že se tam někdy vrátíme. Byla to totiž velmi příjemná letní dovolená. :) (Když odhlédneme od počasí, samozřejmě.)

Sacher dort

Loni k narozeninám jsem si upekla dort. Sacher dort. A pak ještě jeden, pro kolegy do práce. Pamatuji si, že první byl dobrý, druhý ještě o něco lepší - zvlášť díky povedenější polevě. Dobré byly natolik, že jsem nepořídila ani jedno jejich foto. Skoro o rok později, u příležitosti opožděné oslavy svátku JJ, došlo na další reprízu. Bohužel jsem neměla k dispozici loňský recept a mé vzpomínky na trable s polevou zůstaly značně zamlžené. Oproti minulým pokusům jsem měla výbornou domácí meruňkovou zavařeninu, na ozdobu pár růžovoučkých sušených malin, které odtáhly pozornost od ne zcela hladké polevy - myslím, že i tento kus se vydařil. Sachr je dort hutný, čokoládový, bez krému - pokud takové máte rádi, určitě si ho upečte. Recept najdete třeba u Florentýny - tento je mu velmi podobný, navíc obsahuje snad jen rum. :)

Na 1 dort o průměru 20 cm:
Korpus: 150g změklého másla, 70g cukru moučka, 6 vajec, 150g čokolády (ideálně s obsahem kakaa 60 procent, já zčásti měla čokoládu na vaření (40%)), 70g cukru krupice, 150g hladké mouky
Poleva: 100g hořké čokolády (70% kakaa), 130g cukru krupice, 80ml vody
Navíc: 1 střední sklenice meruňkové zavařeniny (cca 200g), 1 lžíce rumu, šlehačka a sušené maliny na ozdobu

Dortovou formu lehce vymažte máslem a vyložte pečicím papírem.
Změklé máslo třete s moučkovým cukrem do pěny - ideálně robotem, i tak to trvá asi 10 minut, než máslo zesvětlá a nabude na objemu.
Čokoládu rozpusťte ve vodní lázni. Mouku prosijte. Z bílků ušlehejte polotuhý sníh a do něj zašlehejte všechen krupicový cukr - měla by vzniknout lesklá, pevná hmota.
Do másla postupně zašlehejte žloutky. Poté přidejte rozehřátou čokoládu (neměla by být moc horká).
Nakonec postupně vmíchejte sníh a mouku - nejdřív polovinu sněhu i mouky, pak zbytek.
Takto připravené těsto nalijte do formy a dejte péct do trouby vyhřáté na 170 stupňů.
Pečte 55 minut až hodinu.

Upečený korpus nechte vychladnout. Až pak ho rozřízněte na poloviny a plňte směsí marmelády a rumu (marmeládu nejdřív trochu zahřejte, přilijte rum, chvíli spolu vařte, nechte trochu vychladnout a pak rozetřete). Touto směsí pomažte i vršek a strany dortu.

Nyní už zbývá jen poleva: zvláštní směs vody, cukru a čokolády. Nejdříve svařte vodu s cukrem, až vše získá sirupovitou konzistenci - trvá to 5-7 minut. Odstavte a přimíchejte nalámanou čokoládu. Energicky míchejte, až získáte hladkou směs. Tu nechte chvíli zchladnout, ale ne zatuhnout, a pak ji naráz přelijte přes celý dort. (Je dobré tohle dělat s dortem položeným na mřížce podložené pečicím papírem, ať se výsledný chaos snadno uklízí.

Hotový dort umístěte do ledničky a nechte do druhého dne odpočinout. Podávejte se šlehačkou. S konzumací nespěchejte, dort vydrží dlouho v nejlepší kondici.

Minibusem do fjordů

Tak tímhle už se dnes po fjordech nejezdí.

Východní islandské fjordy mě lákají svou pověstí dosud neobjeveného ráje pěších turistů. Malá městečka skrývající se v záhybech fjordů, obklopená vysokými horami...Papuchalci, islandští koně a ovce. Spousta malých nepojmenovaných vodopádů.

Vodopád stékající po skalních stupních u Seydisfjorduru.

Bohužel, ani my jsme k objevení této krajiny mnoho nepřispěli. Na druhou stranu, slunečný den v Seydisfjorduru zakončený dortovým bufetem v malé kavárně pro mě byl jedním z nejhezčích dní na ostrově.

Zmoklý vlčí mák v Egilsstadiru.

Vše začalo pokusem překonat vzdálenost 185 km (krátká trasa pro cestu autem) mezi Hofnem a Egilsstadirem s pomocí linkových autobusů společnosti SVAust. Zabralo to celý den, během něhož jsme vystřídali dva minubusy a jeden autobus, zmokli v Djúpivoguru a Breiddalsvíku, tamtéž snědli jeden čokoládový dort, abychom nemuseli stát venku na dešti, a v Reydisfjorduru jsme spořádali náš klasický sendvičový oběd na stojáka v nákupním centru, připadajíce si trochu jako bezdomovci.

Cestou k Fardagafossu.

Abychom po náročné celodenní jízdě autobusy zrelaxovali, večer jsme se vydali do bazénu. Ty jsou na Islandu skoro všude a často se doporučují jako alternativa ke sprchám v kempu. Disponují zpravidla teplou vodou v několika formách: tekoucí ze sprchy a uzavřené v horkém bazénku. Voda ve velkém bazénu už tak teplá nebyla: pokoušeli jsme se rozklíčovat význam záhadného čísla problikávajícího na displeji pod hodinami. Osobně jsme ověřili, že 14 ani 15 se nerovná aktuálnímu počtu osob v sauně...že by to byla teplota vody?

Pronikli jsme za vodopád.

Z Egilsstadiru se dá podnikat spousta výletů, zvlášť když a) neprší a b) máte auto. Další den nebyla splněna ani jedna z těchto podmínek, tak jsme se věnovali průzkumu místních supermarketů a navíc podnikli jednu odvážnou cestu do jeskyně za vodopádem. Kousek za městem se nachází Fardagafoss - od silnice směrem na Seydisfjordur k němu dojdete maximálně za půl hodiny. Po výstupu k vodopádu můžete volitelně absolvovat ještě sestup, abyste pronikli až za vodopád. Osvěžující koupel zaručena.

Posezení na slunci - výjimečné chvíle pohody v Seydisfjorduru.

Poslední islandský den mimo město věnujeme již zmíněnému Seydisfjorduru - z Egilsstadiru nás tam odváží bus (=prázdná dodávka sloužící zřejmě více přepravě zboží než osob). Obdivujeme fjord, majestátní horu Bjólfur, nespočetné vodopády řítící se ze strmých svahů dolů, zapisujeme se do návštěvní knihy v půli kopce (ani ne), obědváme na prosluněné skále s výhledem na městečko - prostě pohoda. JJ konstatuje, že mu krajina fjordů připomíná Faery, mně se tu líbí moc. Za návštěvu stojí i samotný Seydisfjordur - nádherný malý modrý kostelík přístupný zevnitř i zvenku, pěkné barevné domečky kolem zálivu, možná i nějaký ten mohutný trajekt (pokud se na Island chystáte jet lodí z Faer, připlujete právě sem).

Modrý kostel.

Ještě více modrý kostel.

Zpáteční cestu do Egilsstadiru zvládáme stopem (už to skoro chceme vzdát a jít na bus, když tu nám zastaví na Islandu pracující Němka s dodávkou, která nás doveze přímo až ke kavárně, kde nás čeká sladká tečka za výletem).

Stmívá se, za chvíli z jezera vyleze nestvůra.

Na druhé straně jezera Laugarvatn stojí malá osada, kde v místní kniho-kavárně každý pátek pořádají dortový bufet. Zdejší rodiny si jdou popovídat nad kávičkou a kouskem dortu, my jdeme prozkoumat, co všechno takový dortový bufet nabízí. No, nebylo to snadné - spousta přeslazených dortíků s velkým podílem šlehačky, jejichž konzumaci jsem prokládala slanými palačinkami a výborným dortem s krevetami a vajíčkovým salátem. Aneb jak nahradit dortovým bufetem večeři.

Dortový bufet - Bokakaffi (my jsme měli trochu jiné složení, nefotila jsem).

Zeď kavárny.

Křížem krážem po Ring Road na jihu ostrova

Nebe nad Skaftafellem.

Jih Islandu je oblast, kterou turisté mají rádi. Cestování v těchto místech je jednoduché: jedete po okružní silnici, uvidíte vodopád, odbočíte, zaparkujete kousek před vodopádem, vystoupíte...vodopád vyfotíte, projdete kolem něj v dostatečné blízkosti, aby vás postříkala voda (takže je vlastně jedno, jestli prší nebo neprší), zamáváte mu a jedete dál. A tohle celé opakujete, dokud vás to nepřestane bavit. :)

Zpoza Seljandsfossu.

My jsme začali prohlídkou Skogafossu - spali jsme dostatečně blízko, abychom jeho dunění mohli poslouchat celou noc - a pokračovali Seljandsfossem, vzdáleným třicet kilometrů směrem k Reykjavíku. Překonání téhle krátké vzdálenosti byl docela oříšek - zdálo se nám, že stopujeme špatným směrem, tak jsme to skoro vzdali a šli na bus, když tu na nás mává paní ve velké dodávce. "10 kilometres, no English" - kterým směrem pojedeme, nebylo jasné, jelikož jsme nasedali kousek před křižovatkou s hlavní silnicí. Nakonec vyhrál směr k vodopádu. Tím jsme předstihli další dvě dvojice stopařů, ale i přes tuhle strategickou chybu se nad námi nakonec slitovala jedna sympatická Australanka mířící na Vestmanské ostrovy, a my tak k vodopádu dojeli.

Vyšplhali jsme na útesy nad Víkem.

Cesta opačným směrem do Víku byla o něco jednodušší - z Austrálie jsme se tentokrát přesunuli na Nový Zéland, i tahle dvojice turistů působila velmi sympaticky a kupodivu nechtěla zastavovat ani u jednoho vodopádu, takže jsem ujeli 60 km v kuse, úspěch.

Vlny se tu fotí báječně.

Vík je malé město na jižním pobřeží, známé díky svým uhlově černým plážím. Mořská scenérie je tu věru dramatická: široká černá písečná pláž, velké vlny, žádné lodě - jsou tu příliš nepříznivé podmínky. Jdeme se projít na útesy, já tiše doufám, že bych mohla potkat nějakého zatoulaného papuchalka. Bohužel to vypadá, že papuchalci nebloudí...a ptačí skála Dyrholaey je ještě o pár kilometrů dál, tam my se nedostanem. Stejně tak jsme vynechali návštěvu vraku amerického letadla, navěky spočívajícího na pláží pár kilometrů za Skógarem.

Na kopečku u kostela.

Když sejdete z útesů, doporučuji ještě procházku k malebnému kostelíku na vyvýšenině nad městem. Hezkých kostelů jsme na Islandu moc nepotkali - často se jednalo o moderní, hranaté stavby - ale tenhle rozhodně patřil k těm povedeným. Jen škoda, že bylo zavřeno.

Kruhový objezd.

Dvě hodiny jízdy z Víku a jsme ve Skaftafellu, bráně do velkého islandského národního parku Vatnajokull, obsahujícího převážně ledovce. Díky tomu jsem si Skaftafell dlouho předstírala jako drsnou divočinu. Opak je pravdou: příznivé mikroklima oblasti působí, že tu bývá neislandské teplo. Rovina směrem k pobřeží dříve bývala obdělávanou oblastí, dávný výbuch jedné islandské sopky ale přeměnil úrodnou oblast na pustinu a lid dočasně vyhnal.

Skaftafellská poušť.

Nyní je Skaftafell místem, kde můžete potkat jeden z nepřelidněnějších islandských kempů. Skoro každý turista podniká procházku k vodopádu Svartifoss, charakteristickému svými výraznými čedičovými sloupy. My jsme se odvážili i dále: červený průvodce navrhuje rovinatý okruh, seznámení s řekou Morsa. Nakonec se jednalo o seznámení velmi důkladné: v jednom místě bylo potřeba přebrodit potok, přičemž nám málem uplavala jedna hůlka...Aby těch neštěstí nebylo málo, o kus dále po krátkém dešti se moje pohorka noří do jakési bahnité díry. Krátký luxus suchých pohorek nevydržel dlouho...

Planinou kolem řeky Morsá.

Další den se pro změnu seznamujeme s ledovcem - ten nejbližší je od kempu vzdálen jen cca dva kilometry. Jdeme tak blízko, jak jen to jde - překážkou v cestě je jedno studené ledovcové jezero.
Odhodláváme se k možná poslednímu stopu - dojdeme k hlavní silnici, usmějeme se na další dvě stopařské dvojice a schováváme se do příkopu, kde tolik nefouká. Nevíme, jak dlouho už tu kolegové mrznou, ale vypadá to, jako by náš příchod pomohl: téměř současně staví jedno malé auto a jeden obrovský karavan. Tak tyhle se my ani stopovat nepokoušíme, chyba.

Tak blízko...a přece tak daleko.

Po další půl hodině osamění už mimo příkop nám zastavuje malý bílý džíp s Angličankou, která přiznává, že jí ježdění po pravé straně dělá trochu problémy, a že ještě nikdy žádného stopaře nevzala. Vysazuje nás u ledovcové laguny Fjalsarlon. Kvůli lehkému nedorozumění a také kvůli tomu, že máme jen omezený čas, jelikož od vedlejší a známější laguny Jokursarlon chceme odjet busem, sledujeme velkou ledovou kru na místě laguny jen zpovzdálí. Je tu velká zima, fouká a my doufáme, že na překonání zbývajících deseti kilometrů nebudeme čekat hodinu. Brzy zastaví džíp se třemi lidmi, kam se s trochou úsilí vmáčkneme.

Symbol Skaftafellu.

U Jokursarlonu jsou i přes mrazivý vichr mraky turistů. Někteří se choulí nad šálkem kávy, někteří se chystají na projížďku po jezeře, většina se kochá jen ze břehu. Laguna je ozdobena množstvím kusů ledu, v barevné škále od bílé přes jasně modrou až k temně šedivé. Když půjdete pár set metrů podél řeky, narazíte na pláž, kam ledové kry po opuštění laguny doplují. Místní sbírku ker si i tady prohlíží spousta turistů.

Sel aneb dva malé zatravněné domečky.

Autobus do Hofnu má zpoždění, až se bojíme, že kolem nás projel bez zastavení. Nakonec se ale objeví, zastaví na očekávaném místě a my tak za hodinu vystupujeme v Hofnu. Vítr nás doprovodil až sem, výjimečně se nesnažím v kempu vybírat to nejhezčí místo, ale to nejvíce chráněné před živly...brzy je náš stan zcela obklopen dalšími.

Barvy Jokulsarlonu.

Najdi černou ovci.

Pěšky vnitrozemím

Tam, kde Laugavegur končí...nebo začíná.

Nejznámější islandský vícedenní trek se jmenuje Laugavegur, vede vnitrozemím v jižní části ostrova z Landmanalaugaru do Thorsmorku, měří 55 kilometrů a když si odmyslíte záludnosti islandského počasí, je to vlastně docela pohodová procházka dechberoucí islandskou krajinou.
V Thorsmorku na něj navazuje kratší, 25 km dlouhý Fimmvorduhals, který vás provede sedlem mezi ledovci až do Skógaru, k okružní silnici a vodopádu.
Oba tyto treky jsme zvládli za pět dní, přičemž den z toho byla pauza. Pro mě to bylo to nejhezčí, co jsem na Islandu viděla a zažila. Trek nebyl nijak přehnaně dlouhý ani kopcovitý, dalších turistů bylo dost, ale nijak jsme si vzájemně nepřekáželi, a krajina se nám krásně proměňovala před očima.

Není tohle tábořiště útulné? (Landmanalaugar)

A jak to tedy probíhalo? Do Landmanalaugaru jsme přijeli jako většina dalších turistů terénním autobusem. Poslední dvě hodiny se jede po prašné cestě, sem tam je třeba překonat nějaký brod, normální Karosa (ani Mercedes) by to nezvládly... V Landmanalaugaru je chata, kemp a termální koupání, které jsme vesele ignorovali. Bylo jedenáct hodin dopoledne a my zatím netušili, jak rychle půjdeme, a tak jsem se raději nechtěla nijak zdržovat.

Stoupáme do Duhových hor.

Šli jsme nakonec docela rychle. Do cíle první etapy jsme dorazili už asi o půl čtvrté. Jenže - cíl první etapy se nachází ve výšce cca tisíc metrů nad mořem a koncem června bylo všude kolem dokola bílo. Zcela nepřipraveni na zimní táboření, bylo jasné, že si k již zvládnutým 12 km musíme přidat dalších dvanáct, abychom našli příhodnější podmínky na stanování.

Konec první etapy - najdete místo na stan?

Většinu stoupání jsme naštěstí již měli za sebou, další etapa byla nepříjemná spíš díky našim promočeným botám a posléze strmému klesání s výhledem na jezero Alfavatn, poblíž kterého se nachází další tábořiště. Již z dálky jsme mohli obdivovat pestrobarevné stany rozestavené na jezerním břehu. Kolem půl osmé večer jsme se k nim připojili i my.

Tři muži s batohy.

Další den jsme se střetli s prvkem, na který jsem byla dlouho zvědavá - brody. Avizované byly dva - jeden s vodou po kolena, druhý do půli stehen. Reálně jsme brodili třikrát, první byla taková rozcvička hned za tábořištěm - zkouším brodit bez bot, po kamenech se pohybuji jen zoufale pomalu a připadám si, že mi nohy umrznou.

Kam schovali most?

Na druhé brodění už nasazuji tenisky a je to mnohem lepší. Třetí brod je nejhlubší a tudíž nejméně příjemný, v docela silném proudu mám už trochu obavy, nakonec vše dopadá dobře. Tipy a rady - otužujte se doma.:) Určitě se hodí hůlky a nějaké boty jiné než pohorky, stačí pevné sandály. Ale JJ to navzdory všem doporučením zvládl bos. Mimo vodního zpestření byla trasa délky 15 km rovinatá, krajina kolem nás pustá a černá. Když dorazíte do kempu dřív, doporučuji krátkou procházku k blízkému barevnému a hlubokému kaňonu.

Hluboký islandský kaňon.

Posledních 15 km zbývalo na třetí den. Trasa má podobný charakter jako den předtím - převážně rovina. Před koncem etapy vás vyzve jediný brod, po jehož překonání vás uvítají svěže zelené mladé břízky. To už jste skoro v Thórsmorku. Zde máte na výběr z několika kempů a spousty krátkých výletů po okolí. My volíme luxusní tábořiště Volcano Huts(teplá sprcha zdarma, hurá + malá sauna v sudu a před ní horký, tedy spíše vlažný, bazének) a ještě týž den zvládáme výšlap na vyhlídkovou horu Valahnúkur, nabízející excelentní poměr výška hory / výhledy kolem dokola.

Měsíční krajina.

Kvůli nepříznivé předpovědi počasí plánujeme další den strávit odpočinkovými výlety po okolí a na poslední kus treku se vydat až po pauze. V realitě odpočinkové výlety moc odpočinkové nejsou: pokus dostat se do kaňonu na druhé straně řeky se mění v náročnou procházku po říčním dně, kde chybí most. Nakonec to vzdáváme a míříme na druhou stranu, na další vyhlídkový okruh doporučovaný červeným průvodcem. V příliš dlouhé pláštěnce je strmé stoupání mezi skalami značně adrenalinovým počinem, i přesto můžu tenhle okruh vřele doporučit. Aspoň mám poté pocit, že jsem si zasloužila oběd: náš kemp nabízí bufet (2700 ISK). Ochutnávám jehněčí polévku, salát s červenou řepou a citrusy a výtečný domácí chleba se sýrovou krustou. A ty sladké zákusky taky nebyly špatné - po týdnu skromných porcí toastového chleba a těstovin se jedná o bohatou hostinu.

Vše zezelenalo.

K večeru se přesouváme do 4 km vzdáleného kempu Básar, kde začíná poslední část treku. Začíná pršet. Prší celou noc, ráno taky, turisté se hromadí v jídelně a čekají. V 11 hodin jede první bus do civilizace. Zároveň se déšť zmírňuje a tak přichází odvážné rozhodnutí: půjdem pěšky.

Thorsmork z hory Valahnúkur.

Cesta přes průsmyk Fimmvorduháls pro mě byla nejintenzivnějším islandským zážitkem. Oproti tomu JJ by vám řekl, jaká byla škoda, že bylo tak hnusně a nebylo nic vidět. Má pravdu, počasí se po vystoupání prvních pár set výškových metrů začalo zhoršovat: cestu nám znepříjemňuje déšť, vítr a sníh. Obědová pauza nemožná. Takže se prodíráme sněhem, výhledy do krajiny nulové, ještě že je cesta důkladně značená vysokými dřevěnými tyčemi. Ani to vrcholové foto tentokrát neděláme. Když dorazíme k chatě Baldvinsskáli, prvnímu útočišti přímo na trase, uvítají nás dvě slečny, které se hlásí o poplatek za ohřátí - 100 korun za jednoho. Ale za ten oběd v teple a suchu to stojí. Pozoruji jinou turistku, zabalenou v termofolii a třesoucí se zimou, a říkám si, že jsme na tom mohli být o mnoho hůře.

Už jsem skoro dole (=v kempu ve Skógaru).

Před opuštěním chaty nahradím jedny promočené ponožky dvěma suchými, které vydrží suché tak pět minut. To nejhorší máme za sebou: cesta od chaty dolů má většinou mírně klesající charakter, sněhu ubývá a když překročíme most, přichází nejkrásnější část cesty: sestup podél řeky s množstvím vodopádů, částečně zahalenými tajemnou mlhou.

Poslední z řady je známý Skogafoss. To už jsme obklopeni spoustou turistů v polobotkách, s malými batůžky a velkými fotoaparáty. Holá louka obklopená auty představující místní tábořiště mi oproti horským kempům přijde značně odpudivá. Návrat do civilizace.

Stopem po okolí Reykjavíku

Jedno auto za den?

Začátek výletu je již tradičně náročný. Těžký batoh s třemi kily instantních dobrot (víc není povoleno dovážet), noční přelet do Keflavíku (pobavilo mě, jak jsou cestující na Island na letišti dobře rozpoznatelní), hledání místa na karimatku na již obsazeném letišti, budíček zajištěný letištním personálem ve čtyři ráno, rychlá návštěva reykjavícké benzínky pro plyn na vaření a pak busem ke gejzíru. Měli jsme nastudované, jak začít stopovat už na kraji Reykjavíku, ale neodvážili jsme se. Cena za dvě hodiny jízdy v podchlazeném (terénním) autobuse - 1000 Kč. Lituji, že jsem si na palubu nevzala spacák.

Strokkur v akci.

Gejzír Strokkur, který se má každých osm až devět minut probouzet k životu, je obklopen fanoušky. Možná to pomáhá: k erupcím dochází velmi často. Napětí, kdy dojde k dalšímu výbuchu, je na jeho pozorování snad to nejlepší. Pak gejzír vytryskne, vy si povzdechnete, že jeho bílá barva splývá s bílou oblohou... a čekáte na další erupci, jestli to nebude lepší. Možná mezitím stihnete vyjít na kopeček, odkud je na gejzír docela  hezký pohled.

Občas je Island pestrobarevný, ne jen modrý a zelený.

O deset kilometrů dál se nalézá mohutný vodopád jménem Gullfoss. Než se k němu dostaneme, přichází chvíle, které jsem se dlouho děsila. Jak se poprvé v životě odhodlat stopovat. Podmínky k tomuto rozhodnutí - ideální. :) Autobus požadovaným směrem jede až zítra... Neprší a aut tu jezdí dost. Stejně si připadám značně hloupě, když stojím u kraje silnice a čekám, kdo se slituje nad dvěma neschopnými turisty... Netrvá to zas tak dlouho (z časového hlediska, aut, jejichž řidiči se na nás maximálně divně zatváří, mezitím projede docela dost), než zastaví malé černé auto a v něm chlapík, který je buď z Peru, nebo z Belgie (tento údaj nám sdělil značně nesrozumitelně). Každopádně za dalších pár minut vystupujeme na parkovišti u vodopádu a má nálada se značně zlepšuje. Asi ten Island nějak přežijeme i bez auta (ale nebude to lehké).

Bouřící Gulfoss.

Gullfoss se mi z islandských vodopádů líbil asi nejvíc. Není nijak zvlášť vysoký (32 metrů), zato pořádně mohutný. Projít se okolo něj můžete na dvou úrovních, přičemž na té nižší vás čeká studená sprcha navíc. Ale ta blízkost vodopádu za to stojí.
Do trojice atrakcí v rámci Golden circle, klasického programu na jednodenní výlet z hlavního města, patří ještě Pingvellir. Místo zajímavé z vícero důvodů - stýkají se zde dvě tektonické desky, uskutečnilo se tu první zasedání islandského parlamentu, a celá oblast je nyní chráněna jako národní park.
My tam opět musíme nejdřív dostopovat - nakonec se to s pomocí amerického páru s velkým džípem a jednoho ex-Islanďana vracejícího se z nějaké svatby povede přesně včas. V pět hodin začíná pršet, my rychle stavíme stan, lezeme dovnitř a já mám pocit, že ven už nikdy nevylezu. Prší celou noc...jelikož jsme byli po nočním letu značně unavení, nedělá nám problém usnout brzy a bez večeře.

Vegetace v Pingvelliru.

Prohlídka Pingvelliru nastává další den ráno, kdy už se mezi kapkami deště občas objevuje sluníčko. Procházka skalnatým kaňonem k vodopádu, kolem velkého jezera ke kostelu a posléze skrz zarostlou planinu se mi moc líbila. Mé pocity z Islandu se zlepšují.

Je po dešti, na Pingvellir vysvitlo slunce.

Přejezd do Hveragerdi se neobejde bez komplikací v podobě vysazení z auta mimo civilizaci u silnice, kde frekvence aut není příliš vysoká. Zachrání nás islandský chlapík s podivným knírem, v koženém oblečku a s dýkou na podlaze auta v místech, kam si mám sednout. Ještě že všude psali, jak je stopování na Islandu bezpečné.

Jezero v Pingvelliru. Pozorování hus možné.

Hveragerdi je město na hlavní okružní silnici asi 40 kilometrů od Reykjavíku. Těšila jsem se sem kvůli horké řece - cokoli horkého na Islandu působí lákavě. Místo ke koupání se nalézá asi tři kilometry za parkovištěm, které samotné leží kousek za městem. Abychom nešli stejnou cestou tam a zpět, JJ našel v mapě nějaký okruh, kdy jedna cesta vede vedlejším údolím. Pasou se tu plaché ovce, ze země stoupají oblaka horké páry, cesta není značená a po chvíli mizí úplně. Prodíráme se tedy podmáčenou skalnatou loukou, co chvíli se mou hlavou mihne myšlenka na otočení směru, mé staré pohorky takový test (ne)promokavosti nepotřebovaly: kdyby na konci neměla být ta teplá voda, asi to vzdám. Když konečně narazíme na cestu a vyškrábeme se do sedla, přichází útok z nebes. Silný vítr a krupobití takové intenzity, že se musím přikrčit k zemi a počkat, až to přejde. Za pět minut je po všem. Turisté dole u řeky se budou divit, proč jsme tak mokří...

Hveragerdi - jiná řeka. Možná taky koupací.

Koupání v řece mě trochu zklamalo. Voda byla teplá, ale ne natolik, abych se okamžitě po jejím opuštění netřásla zimou. Nečekejte žádné romantické koupání v opuštěné tůňce - údolí Reykjadalur je mezi turisty oblíbené. Samotný pobyt ve vodě byl přesto příjemný - kde jinde si můžete dopřát teplou koupel uprostřed krásné přírody... (japonský onsen? :)

Turisty v řece nefotíme, nebylo by to vhodné. Tak aspoň islandské koně.

Praktická poznámka na závěr - v Hveragerdi je Bónus, pro seznámení s islandskými supermarkety ideální.