Batátová polévka s tahini

Plánu na propagaci krkonošského kysela jsem se letos držela dlouho. V Krkonoších jsem ho okusila, doma ho po čtrnácti dnech uvařila, vyfotila, dočkala se pochvalných komentářů od Honzíka (nebo si je vyžádala)...a nyní jsem zasedla k počítači, podívala se na svou sbírku fotek a zjistila, že o kyselu vůbec nemám chuť psát. Asi jsem ho měla posypat více bylinkami, abych mu dodala svěží barvu - ta polévka je jinak moc dobrá.

V případě batátového krému je to naopak. Souboj s kyselem prohrává díky své homogenní konzistenci - na mixování krémových polévek mám doma skvělý přístroj, takže získám dokonale hladký krém a pak si povzdechnu, že tam chybí kusy něčeho hmatatelného - ale ta krásná oranžová barva! A taky pocit, že asi jíte něco zdravého, a tudíž si vše můžete bohatě posypat smaženou šalotkou... Pokud hledáte jednoduchou polévku bohaté, byť lehce netradiční chuti, tady je. Nápad pochází z kuchařky Start Simple newyorského kuchaře Lukase Volgera.

Na 4-6 porcí polévky: 2 větší batáty, 1 cibule, 4 stroužky česneku, 1 lžíce strouhaného zázvoru, 1 a půl lžičky mletého koriandru, 1 lžička mletého římského kmínu, 1 a půl lžičky soli, 2 lžíce tahini, 2 lžíce olivového oleje, citronová šťáva, 3 šalotky, rostlinný olej

Cibuli nakrájejte na kostičky, česnek na plátky, batáty oloupejte a také nakrájejte na kostky. Ve větším hrnci rozehřejte olivový olej, přidejte cibuli, česnek, zázvor a koření včetně půl lžičky soli a na mírném ohni smažte, než cibule lehce nezezlátne, asi 6 minut. Přidejte batáty a opékejte dalších pár minut. Zalijte zhruba litrem vody, přidejte další lžičku soli a vařte asi 15 minut, dokud batáty nezměknou. Přidejte tahini a důkladně rozmixujte, podle potřeby ještě zřeďte a dosolte. Dochuťte pár kapkami citronové šťávy a užívejte třeba s chlebovými kostičkami a smaženou šalotkou - návod níže.

V malém rendlíku zahřejte cca 1 cm vysokou vrstvu oleje. Přidejte šalotky nakrájené na co nejtenčí kolečka a smažte, dokud lehce nezezlátnou a nebudou krásně křupavé - nečekejte, až budou opravdu hnědé, rychle se spálí. Vyndejte z oleje a nechte okapat na papírových ubrouscích.

 

Chlupaté knedlíky se zelím a uzeným

Jak vypadá takový správný odpočinkový víkend? Jídlo, spánek, chvilku na vzduch, jídlo, spánek? To jídlo musí ale někdo uvařit...a v případě naší domácnosti jsem to zpravidla já. Naposledy jsem usoudila, že správné jídlo k podzimnímu odpočinkovému víkendu budou chlupaté knedlíky posypané uzeným. Jestli to byly opravdu chlupaté knedlíky, neumím úplně posoudit, protože v naší rodině byla tahle knedllíková variace ignorována.  Každopádně byly moc dobré, a toho času navíc stráveného krouháním zelí jsem také vůbec nelitovala. Jen Honzík opět prokazoval, že by možná bylo lepší, kdybychom oba byli vegetariáni...ale o tom dál raději pomlčím.

Na 4 porce:

Knedlíky: 1 kg brambor, 200 g hrubé mouky, 1 vejce, 1+1 lžička soli

Zelí: 1 malá hlávka zelí (1 kg), 1 cibule, 1 lžíce sádla, 2 lžíce cukru, 1 lžička kmínu, sůl, 2 lžíce octa

Posypka: 300 g uzeného bůčku, 50 g uzeného špeku, 2 cibule, hrst zelené hladkolisté petrželky

Brambory oloupejte. Polovinu jich uvařte v osolené vodě (15 min). 

Ze zelí vyřízněte košťál a zbytek nakrájejte na drobné nudličky. Nelekejte se, že jich bude moc, při vaření dost zmenší objem...a nebo si část nechte stranou na zelný salát. Cibuli nakrájejte na půl kolečka.

V širokém kastrolu rozehřejte sádlo, opečte na něm cibuli dozlatova,  přidejte cukr a nechte trochu zkaramelizovat. Následuje kmín a sůl, trochu promíchejte, přidejte zelí a ocet, maličko podlijte vodou, přiklopte pokličkou a vařte do změknutí, odhaduji aspoň 30 minut. Občas promíchejte.

Zbylé cibule nakrájejte na kostičky, špek a bok také. Na velké pánvi nechte nejprve lehce vyškvařit špek, pak přidejte cibuli, opékejte, dokud nezačne zlátnout, přidejte i bok a dál opékejte, dokud se nevypeče tuk a směs nebude hezky zlatavá.

Syrové i uvařené brambory nastrouhejte (syrové najemno), přidejte k nim vejce, mouku a sůl a promíchtejte na hladké těsto, které nebude moc lepit. Z těsta vytvarujte koule velikosti golfových míčků. Ty opatrně vkládejte do vroucí vody a vařte, dokud nevyplavou na hladinu (cca 10 minut).

Naservírujte zelí, knedlík, maso s cibulkou a vše ozdobte decentním množstvím petrželky. A užívejte si odpočinkový víkend!

Pěnový dort, tentokrát malinový

Hledáte dort, který dobře vypadá, dobře chutná, a navíc nedá moc práce? Myslím, že jste ho právě našli. Jako bonus je také bezlepkový (ale bohužel ne veganský). Recept na tento poklad jsem objevila ve výborné kuchařce Dorty od Chez Lucie. V kuchařce je dort fialový, tedy borůvkový. Ten jsem pekla minule, pak přišla návštěva a dort zmizel. Ještě během návštěvy (která netrvala týden, ale opravdu jen jeden večer).

Podruhé jsem dort pekla s úmyslem vzít ho na tradiční nedělní oběd u babičky. Dort tentokrát oběd přečkal...respektive asi jeho čtvrtina. Ovace byly opět značné a velmi potěšující, tak už je asi načase si vše zapsat, abych věděla, až zase budu hledat dort...:) Možná příště zkusím lesní plody. A korpus s kokosem rozmixovaným najemno.

 Na 1 dort o průměru 18 cm:

Korpus: 3 vejce (L), 90 g cukru krupice, 100 g strouhaného kokosu
Pěna: 225 g mražených malin, 30 g cukru krupice, 110 g zakysané smetany, 250 g smetany ke šlehání (33%), 2,5 plátku želatiny
Na ozdobu: čerstvé maliny, máta, kokosové chipsy

Formu o průměru 18 cm lehce vymažte máslem a vyložte pečicím papírem. Vejce s cukrem šlehejte na vysoké otáčky  asi 8 minut, až zesvětlají a nabudou. Jemně vmíchejte kokos. Směs přesuňte do připravené dortové formy a pečte na 170 stupňů asi 30 minut. Můj korpus měl trochu propadlý střed, takže jsem ho pak seřízla do roviny.

Mražené maliny pomalu rozvařte v rendlíku, poté propasírujte přes jemný cedník. Želatinu namočte do studené vody. Malinové pyré s cukrem zahřejte pod bod varu, přidejte vyždímanou želatinu a promíchejte. Poté vmíchejte zakysanou.

Šlehačku ušlehejte do polotuha a vmíchejte do malinového krému.

Korpus vraťte do formy, kterou jste nově vyložili pečicím papírem. Okraje korpusu můžete trochu seříznout, aby je krém zakryl. Krém nalijte na korpus a nechte přes noc ztuhnout v lednici.

Před podáváním ozdobte podle vaší fantazie.

Podzimní Krkonoše

Cíl naší cesty do Krkonoš je většinou jasný. Sledovat značky.

 Letos zatím žádný cestovatelský článek...Asi už je pomalu načase smířit se s faktem, že letos žádný výlet na Nový Zéland nebude. Ani do Skotska. A o to víc si užívat výlety po krásách naší vlasti.

První říjnový víkend jsem strávila v Krkonoších. Slavili jsme první výročí svatby, téměř na místě činu. Počasí také odpovídalo (mokro). Bylo to prakticky dokonalé, chyběla snad jen ta autentická mexická strava, tu jsem si dopřála až doma po návratu. Pro ty, které zajímá, jak takový romantický prodloužený víkend může vypadat, teď krátce popíšu náš program.

Pohled z rozhledny Eliška na pevnost a Vraní hory.

V sobotu klasické výletní brzké vstávání a cesta na Černý Most. Autobusu měla cesta do Trutnova trvat dvě hodiny. Zvládnul to protáhnout na tři a ještě nás řidič během cesty děsil telefonním hovorem obsahujícím slova "odešlo mi řazení". Z Trutnova stoupá cesta do hor jen velmi pomalu. Jako cíl prvního výletu jsem vybrala vojenskou pevnost Stachelberg. Díky zpoždení autobusu je jasné, že nestíháme zároveň její prohlídku a večeři v penzionu. Dali jsme přednost rozumnému příchodu do penzionu, u pevnosti tedy navštěvujeme jen rozhlednu a slibujeme si, že "někdy příště". Rychle se přehoupneme přes hřeben Rýchor, nejvýchodnější části Krkonoš. Horská atmosféra tu opravdu nechybí. les je převážně listnatý, krásně vlhký a zdobený jasnou červení muchomůrek. Na hřiby už je asi pozdě, vidíme spíše jejich trosky. Následuje nepříjemné klesání až do Horního Maršova, kde je zastávka autobusu již obsazena partou turistů z Mělníka. Ti nechávají ujet první autobus, ten další má být výrazně levnější...my nastupujeme a jako jediní cestující si užíváme privátní odvoz až do Pece. Ubytování jsme si vybrali klasicky na kopečku - asi kilometr a půl za městem v lokalitě Milíře, uprostřed lesa, kam už nesmí ani auta. Ideální.

Podzimní červená se tu vysytuje v mnoha podobách. Rýchorská jeřabina.

Celou noc i ráno prší, ale předpověď se naštěstí neplete a tak o půl desáté můžeme vyrazit, odhodlaní dnes dobýt Sněžku. Volíme z našeho ubytování nejpřímější cestu Obřím dolem. V údolí obdivujeme nejdřív ovečky a pak lamu. Pak už nás čeká jen nepolevující stoupání až na rozcestí u polského Slezského domu. Odsud vede na Sněžku červeně značený chodník. Smí se po něm jít pouze směrem vzhůru, kvůli davům - ty dnes opravdu nehrozí. Podle mapy nám měla celá asi šestikilometrová trasa zabrat tři a čtvrt hodiny. Zvládli jsme to za dvě.

UFO na Sněžce se zatím k odletu nechystá.

Sluníčko vysvitá právě včas - těsně před tím, než staneme na vrcholu. Díky tomu si užíváme opravdu nádherné výhledy, jen škoda silného větru, který nás z vrcholu rychle vyhání. Klesáme nejdříve k chatě Jelenka a dále k Pomezním boudám na kraji Malé Úpy. Slunce stále svítí, chvíli dokonce litujeme, že opalovací krém zůstal doma...Čeká nás ještě jedno stoupání, abychom se z Malé Úpy dostali do Pece. Míjíme Portášky a herní areál, u kterého si poznamenávám, že sem se jednou musíme vrátit ve větším počtu. Závěrečné stoupání k penzionu bych si dnes klidně nechala ujít.

Pro krásné výhledy Alpy netřeba.

Předpověď na pondělí, den našeho výročí, vypadala od začátku špatně. Původně jsem měla odvážný plán absolvovat ještě jeden výstup na Sněžku, po jiné trase než včera. Nakonec se po dlouhém váhání rozhodujeme, že si druhou horu necháme ujít. Místo toho se vydáváme od chaty přímo nahoru na hřeben. Obhlížíme Chatu na rozcestí, kde si chceme dát oběd. Je trochu mlhavo, ale zatím neprší...a navíc je příšerně brzo, takže přidáváme asi osmikilometrové horské kolečko. Konečně narážíme na jedlé borůvky - jsou lepší než ty, co jsme ochutnávali v srpnu v Brdech. Navíc mají některé z nich krásně dočervena zabarvené listy, podzim je krásný... Očekávaný déšť nakonec přece jenom přichází, takže do chaty už přicházíme značně promoklí. Dvorská bouda byla na vzdálenost cca sto metrů zcela neviditelná...

Na rozcestí šesti cest je dnes prázdno.

V oblíbené horské chatě jsme kupodivu sami. Já testuji slavné krkonošské kyselo, Honzík borůvkový maxi knedlík. Impozantní a taky moc dobrý. Do Pece klesáme rychlým krokem, doprovázeni vytrvalým deštěm. Přesto se odhodláváme k zacházce k cukrárně, která má být podle všech dostupných ukazatelů otevřená. Není. Místo známé nejkratší cesty k penzionu volíme stoupání Zeleným dolem, s vodopády a absurdně strmým kamenným úsekem. Jsem opravdu ráda, že v chatě je teplo a sucho...Personál se trochu divil, že jsme venku vydrželi tak dlouho.

Jeden knedlík stačí, Honzíku.

V úterý se loučíme s chatou Milíře, odmítáme odvoz do Pece na bus a místo toho se vydáváme ještě jednou na hřebeny. Prší nejdřív málo, pak hodně...ale to už jsme v půlce stoupání z Velké Úpy ke Kolínské boudě a přece to neotočíme. Nejvíc mě vyděsí, když mě Honza přesvědčuje, že slyšel hrom. Na hřeben dorážíme zcela promočení, nabízím Honzíkovi zkrácení trasy díky přesměrování do Janských Lázní, ale odmítá. Takže nasazujeme rukavice, čelenky a téměř utíkáme do Vrchlabí. Rukavice a čelenky jsou brzy velmi vlhké, v pohorkách trochu čvachtá, Honzík se tváří, že neví, jestli přežije ve zdraví...i naše hory umí být docela drsné.

Naše útočiště. Chtěla jsem ho fotit zvenku, ale déšť mě odradil.

Když procházíme mezi pastvinami nad Vrchlabím, už neprší. Ve městě se snažím trochu zamaskovat svůj promoklý vzhled, ale moc mi to nejde. V restauraci plné lidí, s polstrovanými sedačkami a starostlivými číšníky, si pak připadám trochu nepatřičně. Moc nepomáhá ani převlečení do suchých (a snad i slušivých) šatů. Burger jsem si přesto docela užila. Krkonoše opouštíme netradičně kombinací bus, vlak, vlak. Tak snad nejpozději za rok zase!

Krkonošský skot.

Krkonošská borůvková pláň.

Říjnové jsou nejlepší.:)

Pohoda nad Úpou. Ideální místo na slunění.

Houbička na konec.