Dva dny v Nafpliu

Večer město ožívá.

 Jako člověk Řecka neznalý jsem zprvu vůbec netušila, kam z Atén zamířit. Nafplio bylo jedno z prvních míst, které na mě vyskočilo při průzkumu. "Pohodová dovolená u moře blízko Atén". Později se ukázalo, že Nafplio bych nalezla nejspíš i jako "Nejromantičtější řecké město". Přečetla jsem si, že v Nafpliu se dá koupat, jsou tu tři pevnosti a historické centrum připomíná Benátky. Bylo rozhodnuto. (Jak moc připomíná Benátky nemůžu říct, jelikož v Benátkách jsem nikdy nebyla.)

Bourtzi je krásně nasvícená (a Palamidi také).

Vzdušnou čarou je to z Aeginy do Nafplia nějakých 60 km. Zkoumala jsem, jestli tato krátká trasa nejde s pomocí lodě a autobusu napodobit, ale vypadalo to, že v neděli ne a jindy jen problematicky. Takže náš přesun znamenal den plný cestování: trajektem (rozuměj luxusní lodí s jezdícími schody) do Pireu, metrem do blízkosti aténského autobusového nádraží, pěšky až k němu (odporná cesta, nedoporučuji), no a nakonec dálkovým autobusem do Nafplia. Z Atén to trvá dvě hodiny. Jede se přes korintský průplav, ale já to omylem prospala...

Staré Nafplio zeshora.

První pocity z Nafplia moc příjemné nebyly. Studený autobus střídá horký peloponéský vzduch. Do penzionu je to kousíček, ale jeho lokalizace v úzkých uličkách starého města nám činí drobné potíže. Přivítá nás maličký útulný pokojík s velkým balkónem, odkud můžeme pozorovat ruch v uličkách pod námi. Celý den jsem kromě cesty nic nedělali, ale přesto téměř ihned usínáme.

Schody do nebe.

Večerní aktivity jsou pak klasické přímořské. Rychlé smočení v moři - Nafplio má malou oblázkovou pláž, v moři jsou hejna malých rybiček a velké vlny, skoro se tu bojím - úplně jiný koupací zážitek než předtím na ostrově. Potom pobřežní promenádou do centra města - moc hezká procházka mezi skálou a mořem s možností pozorování mnoha exemplářů koček. Staré město vyplňuje oblast malého poloostrova a je zajímavé sledovat, jak se navečer zaplňuje. Za dne poloprázdné, se soumrakem ožívá, obchody jsou otevřené dlouho do noci (zmrzlina do dvou do rána), posezení venku před restaurací se s klesající teplotou stává příjemné...

Slunce krásně svítí. Peloponés je jedna z nejteplejších řeckých oblastí...

Další den ráno se odhodláváme zdolat 999 schodů (podle Honzova výpočtu má tohle číslo k realitě překvapivě blízko) k pevnosti Palamidi. Obrovský areál tyčící se na skále nad městem svým umístěním lehce připomíná Akropoli. Místo antiky nahoře nalézáme pevnost z konce 17. století. Palamidi se dá prozkoumávat celé dopoledne. Do okrajových částí areálu mnoho návštěvníků nepronikne: místo dlážděné cestičky chodíte po skále, vyhýbáte se kaktusům a doufáte, že se tu neztratíme. V částech blíže vstupům to připomíná naše hrady či zříceniny: mohutné hradby, temné ložnice, páchnoucí vězeňská cela...A k tomu z mnoha míst krásný výhled na staré a nové Napflio, a také na peloponéské vesničky, starý hrad na kopečku v Argosu, pomerančové plantáže. (Po zjištění, že se v této krajině hojně pěstují pomeranče, jeden kupuji v supermarketu. Po zjištění, že je pomeranč celý vysušený, se s ním zase rychle loučím...holt nejsou v sezóně.)

Botanická vsuvka. Pozor, píchá.

Botanická vsuvka. Připomíná to rajče, ale co to je...netuším.

Druhou pevností, kterou každý návštěvník spatří, ale málokterý navštíví, je Bourtzi. Uprostřed moře, malý ostrůvek, na něm strohé zdi pevnosti. Uvnitř prý nic není.
Třetí pevností, kterou jsme navštívit mohli, ale ze záhadných důvodů ( 30+ stupňů) vynechali, je Akronafplio. Ta leží opět nahoře nad Nafpliem, v těsné blízkosti starého města - a mnohem níže než Palamidi. Její areál by měl být volně přístupný k procházkám a výstup by měl usnadňovat výtah blízkého luxusního hotelu. Neověřeno...

Připomenutí, že jsme byli u moře.

Abychom neporušili tradici, večer se jdeme koupat zase jinam. Druhou nejbližší pláží je Karathona. I sem vede pobřežní promenáda, opět mezi skálou (nahoře je Palamidi, jsou tu i nějaké lezecké cesty) a mořem. Po třech kilometrech rychlé chůze zjišťujeme, že už je na koupání skoro zima, a že to blíž u města asi bylo lepší...Tady je písek nevalné kvality, vlny velikostí připomínající ty na Máchově jezeře (kde jsem vlastně nikdy nebyla - ale nemůžu si pomoct, moře a vlny k sobě patří, bez nich mi to připadá trochu nudné...), prázdná pláž jen s jednou početnou rodinkou a jedním postarším nudistou, který se zřejmě vůbec nestydí...

Nejsou ty palmy úžasné?

Poslední večer v Nafpliu už má atmosféru loučení. Poslední zmrzlina, poslední řecká večeře (výborné jehněčí s lilkem), poslední možnost dopřát s k večeři řecké víno (odolala jsem), poslední výstup do prudkých schodů k našemu pokojíku...

Kdybych bydlela v Nafpliu...třeba taky chodím běhat.

 Ráno už nás čeká jen opakovaný průchod kočičí promenádou a v 11 hodin nasedáme do autobusu, který zahajuje naši cestu domů. S malou aténskou pauzou na falafel pak už jen střídáme dopravní prostředky, abychom před třetí hodinou ranní konečně ulehli v našem pražském domově.

Domov. Pohled z našeho balkónku.

Kočičí promenáda.

Poslední.

Dva dny na Aegině

Jaké to tu asi bude?

Pátrání po přívětivém ostrově blízko Atén vyústilo v nalezení Aeginy. Tento nevelký ostrov (87,4 km čtverečních) leží v Saronském zálivu asi hodinu jízdy trajektem z řeckého hlavního města. Dočetla jsem se, že pro Atéňany představuje oblíbený cíl víkendových výletů. Vůbec se jim nedivím. :)

Zalesněné borovicovými háji.

Aegina je známá zejména jako místo, kde se pěstují výborné pistácie. Čirou náhodou se naše doba pobytu na ostrově shodovala s termínem festivalu pistácií. Díky tomu jsem za tři večery ochutnala tolik pistácií, jako nikdy v životě...termín byl zvolen výborně.

Pistáciové veselí.

Původně jsem si myslela, že náš ostrovní program bude sestávat hlavně z koupání, které občas proložíme dobrým jídlem. Jenže se nám to trošku zvrtlo a doba našeho souhrnného pobytu v moři určitě nepřesáhla dvě hodiny času. Zato jsme prozkoumali několik místních značených pěších tras, zakusili piknik v olivovém háji a nechybělo daleko k tomu, abych se tu mohla chlubit, že jsem přešla celý ostrov ze západu na východ.

Hluboko ve vnitrozemí.

Teď to zkusíme vzít popořadě...Hledání trajektu v aténském přístavu Pireus bylo poněkud hektické, ale nakonec jsme stanuli na palubě velké béžové lodi jménem Agios Nektarios. Spolu s námi tam byli dva psi, několik lidí, spousta aut a nejspíš i nějaký autobus...na Aeginu jezdí buď tyto velké trajekty, nebo menší delfíní lodě, které jsou ale dvakrát tak drahé.

Aegina Town.

Přijíždíme o půl šesté odpoledne, těším se, že v hotelu ještě stihnu bazén...místo toho spočívám na lůžku a probouzím se až v čase večeře. Čeká nás první průchod pistáciovým nábřežím - večer je silnice podél přístavu pro auta uzavřena, všichni vesele korzují po ulici, ochutnávají pistácie a sem tam i něco jiného (výborný sýr). Kupuji 250g balíček pistácií a jako bonus k němu dostávám podobně velký sáček s pistáciemi "abychom měli co jíst cestou do hotelu". Milá pozornost. :)

Pirátská kočka.

Ukázka místní flóry - rostou tu nejen pistácie.

Další den poprvé využíváme místní veřejné dopravy - jsou tu tři autobusové linky obsluhované prehistorickými autobusy, ale jezdí často a na jízdní řády se jde spolehnout - chválím. Necháme se převézt na druhou stranu ostrova, do největšího turistického letoviska Agia Marina. Zde se nachází písečná pláž, kterou zběžně otestujeme (moře teplé, malé vlny). Veškeré osvěžení se ztrácí v průběhu výstupu do kopce ke chrámu Afaia - největší místní pamětihodnosti. Po záplavě aténských chrámů už mě další antické sloupy moc nedojímají, je odsud nicméně hezký výhled do všech stran.

Afaia.

Krátká turistická stezka vede lesem do osady Mesagros, odkud pokračujeme pohodlnou cestou mezi borovicemi do nitra ostrova. Tam nalézáme Paleochoru - sbírku mnoha starých domečků a malých kostelíků roztroušených na úbočí hory. Místo pro objevitele - byla jsem nadšena.

Kostelík v Paleochoře.

Paleochora zvenku. Podobných stavení jsou tu desítky.

Prostřeno pro dva. Paleochora vevnitř podruhé.

O kus níže leží obrovské monstrum v podobě kláštera Agios Nektarios. Obdivovat ho můžete zevnitř i zvenku, nebudete sami (zato v Paleochoře téměř nikdo nebyl, nechápu). Pro dokončení přechodu ostrova odsud zbývá ještě takových šest kilometrů, ale už jsme dnes něco ušli, a slunce tento plán moc nepodporovalo - tak jsme počkali na bus a zpět do města se svezli.
Odměnou za turistické úsilí mi byla opravdu vynikající pistáciová zmrzlina a o něco později ještě plněná rajčata. Vínečko jsem si asi nezasloužila...

Svatý Nektarios.

Luxusní veranda.

I druhý den jsem odolala představě celodenního pobytu na pláži a u bazénu. Tentokrát jsme nasedli na bus směr Perdika. V této malé rybářské osadě jsme vystoupili, nechali si ujet lodičku na malý ostrůvek Moni, kde jsme se mohli celý den koupat, pozorovat jeleny a pávy, a místo toho se vydali po silnici do kopce. Tři kilometry do vesnice Sfentouri nám daly docela zabrat.

Rybářská Perdika.

Ze Sfentouri můžete podniknout výstup na nejvyšší horu ostrova: Oros. Na ten jsme si my nějak netroufali, místo toho jsme zamířili vstříc starým olivovníkům. Stezička vedla rozpálenou pustinou plnou pichlavých keříků, naštěstí byla opravdu dobře značená - jinak bychom se dozajista ztratili. Po tříkilometrovém strastiplném pochodu jsme dorazili do oblasti Eleonas, kde rostou prastaré olivovníky a nic jiného. Strašně se mi tam líbilo.

Napojíme kozy?

Tohle není baobab.

Ve stínu pod fíky poslouchám slavíky...že jsem místo toho pod olivovníkem? Nevadí.

Závěrečný úsek túry nás zavede do přímořského Marathonas, kde máme hodinku na vyzkoušení místní pláže. Pak jede bus a závěr výletu je stejný jako včera - prvotřídní zmrzlina, hotelový bazén a smažené kalamáry. Nakonec dojde i na velký nákup pistácií - skoro jsme to nestihli, můj oblíbený stánek má vyprodáno!

Vstup na pláž povolen na vlastní nebezpečí.

Barvy venkova.

Venkovské bistro.

Pohoda na lodi.

Loučení.

Dva dny v Athénách

Láska na první pohled? Akropole z Monastiraki.

Letadlo společnosti Ryanair přistává v Aténách pár minut před jedenáctou hodinou noční. Čeká mě ještě třičtvrtě hodiny busem do centra města a nakonec kilometr pěšky do hostelu. Jelikož jsem si doma přečetla, že toulání se nočními Aténami je bezpečné, odhodlávám se to zvládnout sama. Stejně se mi značně uleví, když v půl jedné konečně nacházím své lůžko (ve zcela zatemněné šestilůžkové místnosti...).

Antické památky už mě moc neberou...

Prvního půl dne si Atény užívám sama. Kupuji hromadnou vstupenku na hlavní starobylé atrakce a začínám je postupně obcházet. Nejblíž centrálnímu náměstí v historické části Atén, Monastiraki, se nachází Hadriánova knihovna. Snad mě moc neodsoudíte, když přiznám, že v jejím areálu mě nejvíc zaujal velký hlídací pes pokojně spící na schodech (a poté ještě velké suchozemské želvy a kočky). O kus dál k nebi ční pár zbývajících sloupů v areálu římské agory, bývalého obchodního centra z období přelomu letopočtu.

Hefaistos.

Opět jen o pár ulic vedle leží starší a rozlehlejší antická agora, pyšnící se dlouhatánskou dvoupatrovou stavbou / muzeem a dobře zachovalým Hefaistovým chrámem shlížícím na celý areál z malého kopce. Odpočati z pobytu ve stinné oblasti agory se můžete vydat k rozpálenému areálu vykopávek Kerameikos. Zde je zajímavý malý hřbitov. Teď už zbývá jen přesunout se na druhou stranu centra Atén k Olympieonu s monumentálním chrámem boha Dia. Cestou mě posilnil malý gyros - tedy vlastně souvlaki (kousky grilovaného masa) v pitě. Olympieon se mi z dosavadních navštívených míst líbil nejvíce - rozlehlé volné prostranství, uprostřed majestátní chrám a, když se správně postavíte, hory v pozadí.

Zeus.

Poslední archeologické naleziště zahrnuté v ceně vstupenky se rozhoduji vynechat a na zítra tak zbývá pouze Akropole - symbol Atén, který vynechat nesmíte.

Akropolis.

Skála uprostřed města, na jejímž vršku stojí slavný Parthenon a další památky patřící k Akropoli, působí, jako by do tohohle města moc nepatřila. Zároveň přitahuje téměř všechny návštěvníky Atén, kteří neváhají v třicetistupňovém vedru šplhat do kopce, aby zde mohli stanout. Musím říct, že rozdíl v zalidněnosti Akropole a dalších aténských památek je propastný a kouzlo Akropole se pro mě díky tomu trochu vytrácí. Hlavní chrám zčásti halí lešení, zčásti zdobí velký jeřáb, fotím spíše davy než památky. Zážitky jsou zčásti jiného rázu - tlačenice před východem z areálu, zvuky píšťalek a neustálé nabádání turistů k udržování pořádku...I přesto vás nebudu od návštěvy odrazovat - zeshora jsou luxusní výhledy na šedivé a rozpálené Atény a jejich velkoměstský ruch. Také mě potěšilo, že svahy pod Akropolí jsou průchozí, tedy celou skálu můžete v její těsné blízkosti obejít kolem dokola a přitom ještě spatříte další antické divy, třeba velké divadlo.

Těsně pod Akropolí. No nebáli byste se tu?

Akropoli obklopuje čtvrt úzkých uliček se strmými schody a grafitti, čtvť lákavých hospůdek a mnoha turistických obchodů, Plaka. V ní se ukrývá architektonicky odlišná Anafiotika, maličký shluk bělostných domků, který prý připomíná některé řecké ostrovy. Tu se mi líbilo dost.
Co v Aténách určitě doporučuji, je počkat si na výměnu stráží před prezidentským palácem na Syntagmě. Ceremoniál by měl probíhat každou celou hodinu, trvá asi deset minut a já si připadala skoro jako na nějakém tanečním vystoupení. Mohutní strážci hbitě švihají nožičkama  v zajímavém úboru. Musí to být náročné, vůbec jim nezávidím.

Řecké národní divadlo.

Kousek vedle se nalézá národní zahrada, oáza vyschlé zeleně obsahující pár palem a malou zoo. Bavilo mě pozorovat holuby, kterak přistávají na relaxujících želvách a shazují je tím do vody.
Ještě o kousek vedle najdete velký olympijský stadion - Panathenaic stadium. Zvenku uvidíte jen to, jak je obrovský - vevnitř jsem nebyla, ale za 5E je to možné.

Poseidon.

Z mého seznamu možných aténských cílů jsem nestihla jen výstup na pahorky skýtající výhledy na Akropoli. Čas nebyl ani na muzea, která mnozí doporučují. Místo toho jsem absolvovala výlet na mys Sounion - výlet za západem slunce. Bohužel, tento typ výletů je silně závislý na počasí, a my tak byli nakonec mírně zklamaní. Dvě hodiny busem z Atén, další antický chrám podobný těm, co už jsme viděli, a pak se slunce příliš rychle schová za mraky...dvě hodiny busem do Atén. A k tomu ještě osamělá noc v hostelu, jelikož vědci mají stále ještě zajištěné ubytování. Jak já se těšila na odjezd na venkov. :)

Zklamání těsně po západu sluníčka. Asi sem budeme muset zítra znovu.

Aténské ráno.

Takový normální řecký hřbitov...možná trochu starší...

Z Akropole shlížíme dolů.

K Akropoli vzhlížíme nahoru.

Stoluje se zásadně venku.

Gyros už se chystá.

Nejkrásnější obyvatelka Anafiotiky.