Náš první výlet směřoval do přímořského městečka Whitstable. Zde naleznete v dubnu zcela pustou oblázkovou pláž, výjimečně vhodnou ke klidnému posezení a poslechu zvuků moře. Nízké bariéry mezi jednotlivými kusy pláže poskytnou tolik vítané závětří...a oblázky by vás mohly zabavit, až už nebudete vědět, co dělat. Jen s opalováním to raději nepřehánějte.
K britskému moři určitě patří fish&chips (&salad). Treska obalená v pivním těstíčku byla pro mě značně nevýrazné chuti, ale výhled na moře a vůbec svérázná atmosféra celé rybí restaurace působily, že bych v tu chvíli nic jiného jíst nechtěla.
Lifeguard chybí, není koho hlídat a zachraňovat. Podobné barevné domečky na druhé straně cesty slouží jako minichatičky pro místní. Na cestě podél pobřeží převažují psi na procházce. O kousek dál vytváří barevný kontrast hejno racků a havranů vedle sebe. Civilizace je za rohem, a přesto si připadáte jak v divočině.
Centrum Whitstablu je malé a útulné. Růžový ústřicový bar působil tak roztomile, až bych mu byla schopná odpustit, že ho natřeli narůžovo. Na ústřice mě ale nenalákal.
I v Canterbury vše kvetlo. Parčíky podél řeky vytváří malebné místo k procházkám. Není nutné město opouštět ihned po návštěvě katedrály, jak to zřejmě udělá většina turistů/poutníků.
Hradby a umělý kopeček s výhledem na město. Ideální místo na piknik, ať už je stupňů deset či patnáct...místní jsou značně otužilí. Poblíž je také malý opuštěný hrad.
V hotelu se vám ráno snaží dodat dostatek energie pomocí pravé anglické snídaně. Ale pokud vám stačí dvě grilovaná rajčata a trochu žampiónů, případně vegetariánská klobáska k tomu...stačí říct.
Na hradě nad Doverem. Přístavní město bylo za druhé světové války těžce poškozeno, hrad samotný zůstal téměř netknutý. Součástí prohlídky hradu jsou dnes i tunely v kopci pod hradem. Za války využívány jako bezpečná základna či dočasná nemocnice.
Centrem hradu je tato ponurá budova, vystavěná jako symbol autority krále Jindřicha II., podezřívaného z vraždy arcibiskupa Thomase Becketa přímo v canterburské katedrále. Uvnitř se můžete procházet zcela volně, usednout v králově pokoji, dívat se do plamenů ohně v krbu a přemýšlet, jak by se vám líbilo tu žít. Nábytek v dobovém stylu je až překvapivě barevný. Ze střechy budovy se naskýtá pěkný rozhled na přístavní město Dover a za ním bílé křídové útesy.
Útesy můžete obdivovat také zblízka. Procházka po travnaté plošině nad útesy je velmi příjemná a poklidná. V jednom místě se dá teoreticky dojít až dolů k pláži - pokud by zbytek chodníčku nebyl zřícený, určitě bychom se tam podívali. Podél pobřeží se dá jít po (poanglicku nenápadné) značené trase až třeba do Dealu, my ale sotva stíhali poslední bus ze St Margarets (noční výlet nad útesy doporučuji jen pro zkušené).
I další den jsme zvládli anglickou snídani. Už jsme ale natolik přivykli místním zvyklostem, že jsme v rozumnou dobu ne zas tak dlouho poté zvládli i oběd - kuře s barbecue omáčkou, pravý Karibik (aspoň podle exoticky vypadající obsluhy určitě ano).
I když to z obrázku nevypadá, canterburská katedrála je ohromná stavba. I přesto je možné, že ji v centru města budete pracně hledat - je celá obestavěná menšími domečky. Zato z nějakého vyvýšeného místa ji uvidíte hned a noční pohled z areálu univerzity za to stojí. Katedrála je přístupná jen po zakoupení vstupenky, pouze večer můžete navštívit její nejbližší okolí zdarma. Někdy se stává, že je část katedrály pro veřejnost uzavřena - návštěvu raději plánujte opatrně, nám se skoro povedlo ji promeškat (a to by samozřejmě byla škoda).
Tři dny utekly jak voda a nastal čas nasednout na rychlovlak zpět do Londýna...a posléze na letadlo zpět do Prahy, kde nás konečně dostihlo pravé anglické deštivé počasí.
Nevrátila jsem se sice s pocitem, že jsem poznala Anglii, ale já tentokrát poznávala i spoustu jiných věcí. Hezký výlet to byl (ano, jde to, i když ho neplánuju celý sama).
