Zjednodušené kuřecí biryani

Tak jsem zase jednou pátrala ve své mobilní databázi receptů, které jednou chci uvařit...a snažila se najít způsob, jak kreativně využít připravené kuřecí stehenní řízky. Narazila jsem na předpis na biryani - sice bez kuřete, ale aspoň bylo co inovovat.

Jestli se mi povedlo doopravdy biryani, nevím - nikdy jsem tuhle indickou klasiku v autentické podobě neochutnávala - ale bylo to dobré, lehké a rýže se pyšnila úžasnou žlutou barvou, takže pokud je u vás důležitá i vizuální stránka, tohle jídlo se vám nepochybně bude líbit.

Na 3-4 porce
1 velký hrnek rýže, 300 g kuřecího masa bez kosti, 3 (ideálně červené) cibule, hrst rozinek, hrst kešu oříšků, nějaké zelené bylinky na posypání - pro autenticitu určitě koriandr, spousta koření - svitek skořice, lžička kurkumy, 6 tobolek kardamonu, lžička mletého koriandru, lžička sušeného zázvoru, lžička garam masaly, lžička kmínu, lžička soli...a cokoli dalšího indicky laděného vám přijde pod ruku.

Cibule nakrájejte na půlkolečka a dejte opékat na pánev. Kuřecí maso nakrájejte na nudličky a tak po deseti minutách, až budou cibule dozlatova opečené, přihoďte do pánve. Dále přidejte všechno koření kromě skořice a kurkumy, opečte, pak mírně podlijte vodou a nechte dusit.

Mezitím už se vám vaří hrnec vody, kam vhodíte skořici, kurkumu a rýži. Vařte mírným varem, odkrytě, dokud rýže nezměkne. Pak slijte a žlutou rýži přidejte k směsi na pánvi obohacené ještě o rozinky a kešu oříšky dle chuti. Všechno důkladně zamíchejte a servírujte ozdobené něčím zeleným.

Těstoviny s hráškovou pastou

Co se stane, když v Tescu nenajdu cuketu na cuketový koláč? Koupím hrášek...a pak nevím, co s ním. Už to skoro vypadalo, že čerstvý hrášek spořádáme jen tak, ale nakonec zvítězila chuť na normální večeři, konkrétně těstoviny s hráškem. Výhoda tohoto pokrmu je v tom, že je velmi nenáročný na suroviny, určitě jde bez problémů připravit s mraženým hráškem...a jako bonus zužitkujete zbylou šunku. Výsledek - zeleně osvěžující, schopný zasytit i zdatně substituovat špagety s kečupem.

Na dvě porce.
250 g vašich oblíbených těstovin, 100 g šunky, 400 g hrášku, 100 g tvrdého výrazného sýra - já měla kolibu, 2 lžíce olivového oleje, hrst bylinek (třeba máty)

Do horké vody dejte vařit těstoviny, na poslední dvě minuty přidejte polovinu hrášku. Z druhé poloviny hrášku připravte pesto - rozmixujte spolu s olejem, polovinou sýra a bylinkami. Až jsou těstoviny uvařené, smíchejte je s touhle zelenou směsí, přidejte na kousky nakrájenou šunku, posypte zbytkem sýra a ihned podávejte.

Jahodovo-rebarborový koláč

Rebarboru mám ráda už strašně dlouho (mnohem déle, než odkdy jsem schopná z ní něco upéct). I přesto jsem při konzumaci tohoto koláče měla pocit, že čistě jahodový by byl o poznání lepší. (Jahody mám taky ráda, takže to není až zas tak šokující zjištění...ale mírně překvapivé ano.) Možná to chtělo maličko obměnit pracovní postup nebo rebarboru nakrájet hodně najemno, aby byla v dezertu měkká místo nepříjemně křupavá.

I tak tento koláč zmizel rychlostí blesku, takže myslím, že s malou úpravou ho mohu s klidným svědomím doporučit jako rychlý lehký letní koláč.

Na jednu kulatou koláčovou formu:
300 g rebarbory a stejné množství jahod, 100 g hladké mouky, 80 g hrubé mouky, 200 g bílého jogurtu, 5 lžic oleje, půlka prášku do pečiva, 2 vanilkové cukry, 100 g cukru krystal, 5 vajec, případně něco na vymazání formy

Pokud vaše forma není nepřilnavá, vymažte ji tukem a vysypte hrubou moukou.
Reveň nakrájejte na malé kousky, jahody také. V míse smíchejte jogurt, jeden vanilkový a všechen krupicový cukr. Dále sem patří 2 celá vejce a 3 žloutky, olej a nakonec mouka prosátá s práškem do pečiva. Vše vymíchejte do hladké hmoty.
Z bílků a jednoho vanilkového cukru ušlehejte pevný sníh.
Do formy naneste všechno těsto, poklaďte nejdříve rebarborou, poté jahodami, můžete i posypat ještě trochou cukru, a dejte na půl hodiny péct do trouby. Poté nahoru rozetřete sníh z bílků a pečte ještě další čtvrt až půl hodiny, než všechno těsto ztuhne a špejle zapíchnutá doprostřed koláče vyjde ven suchá. (Já pekla dle originálního receptu třičtvrtě hodiny a zdaleka to nestačilo.)

Čočkový salát

Co si pomyslíte, když narazíte na recept s názvem Nejlepší xxxx? Já mám pocit, že to většinu čtenářů musí odradit, nebo minimálně dovést k pochybnostem o tom, jestli to jejich xxxx není lepší. Tentokrát jsem ale váhala mezi několika návody, jak připravit čočkový salát (řekla jsem si, že zkusím překonat svou averzi k salátům v roli hlavního jídla a zkusím přes léto připravovat jeden salát týdně, uvidíme, jak dlouho mi to vydrží...), a nakonec vybrala ten "nejlepší".:)

Vzhledem k dlouhému seznamu ingrediencí povinných i volitelných, dostupných i aktuálně nedostupných, byl ale nakonec můj výtvor docela originální. Předkládám tedy svojí verzi, pokud se chcete přesně držet původního receptu, anglický originál naleznete tady. Ať tak či tak, nevím, co by na tomhle pokrmu šlo zkazit, tak s chutí do toho.

Na velkou mísu čočkového salátu:
1 a půl hrnku (zelené) čočky, 1 velká červená cibule, svazek kadeřavé petrželky, třetina hrnku kaparů, 200 g mírně slaného sýra (není nutné, já použila Lučinu do salátů)
Na zálivku: třetina hrnku olivového oleje, čtvrt hrnku jablečného octa, lžíce medu (javorového syrupu), lžíce dijonské hořčice, lžička soli, lžička kmínu, lžička kurkumy, lžička čerstvě mletého pepře, lžička mletého koriandru, čtvrt lžičky kayenského pepře, čtvrt lžičky skořice, trochu muškátového oříšku

Čočku můžete předem namočit, nebo také ne...ale zkrátí to dobu vaření. Pak ji uvaříme tak, aby změkla, ale nerozvařila se (doporučuje se čočka Du Puy, jelikož vám ale nejsem ani schopná poradit, kde jí koupit, klidně použijte klasickou zelenou). Cibulku nakrájíme najemno, petrželku a kapary také. Uvařenou čočku propláchneme studenou vodou a smícháme s dalšími připravenými ingrediencemi.

Na zálivku nejdříve smíchejte olej s octem, následně přidávejte všechny další suroviny. I když vám výsledek sám o sobě možná chutnat nebude, nebojte - v salátu vynikne. Hotovou zálivku dobře promíchejte s čočkou, přidejte sýr na kostičky a podávejte samotné nebo třeba s klobáskou, hned nebo až druhý den po odležení.

Zeleninová polévka s kuřecími nočky

Vzít dva recepty a zkombinovat je do jednoho. Je to váš obvyklý postup? Tak to máte můj obdiv.:) Mně se to tentokrát povedlo - musím říct, že minimálně recept na kuřecí knedlíčky s estragonem k tomu byl přímo určen, neznám nikoho, kdo by si je uvařil k večeři jen tak...i když, vlastně proč ne...
Byly moc dobré, jemné chuti, v které by zřejmě krásně vynikl estragon, kdyby mi mé zatím prosperující rostlinky nebylo líto a obětovala bych více než jeden stonek...takto byla jeho chuť velmi nevýrazná. V polévce je oproti klasickému zeleninovému vývaru navíc trocha červené čočky: jednak to odpovídá receptu z nedávného Albert magazínu, jednak jsem původně chtěla dělat čočkový salát...pak spolubydlící dostal vybrat, jestli salát nebo polévku...no a nakonec to dospělo až k polévce, kde čočka hrála jen vedlejší roli. To jen tak pro vysvětlení.

Zeleninová polévka: Nakrájejte na půlkolečka jednu cibuli, dále vytvořte rozumně velké kousky z jedné velké mrkve a čtvrtky celeru. Na oleji opékejte nejdříve samotnou cibuli, pak chvíli všechno dohromady. Okořeňte lžící mletého koriandru a nechte rozvonět. Poté zalijte alespoň litrem horké vody, vhoďte kostku bujónu a kolem 100 g červené čočky. Nechte patnáct minut vařit, pak ochutnejte a případně dochuťte.

Kuřecí knedlíčky (podle Kuchařky z farmářského trhu): 200 g kuřecích prsou, 200 ml smetany na vaření, 1 vejce, lžíce sušeného estragonu nebo listy z čerstvého, půl lžičky soli, čerstvě mletý pepř.

Kuřecí maso rozmixujte, přidejte smetanu - já použila jen asi polovinu - a spojte v hladký krém. Pak přidejte vejce, nadrobno nasekaný estragon, pepř a sůl a důkladně promíchejte. Ze směsi pomocí dvou čajových lžiček tvarujte drobné nočky a vhazujte do vařící osolené vody. Až knedlíčky vyplavou, jsou uvařené.

Nakonec: Knedlíčky umístěte na talíř a zalijte vývarem - nebo naopak. Pokud máte zrovna při ruce ještě nějakou zelenou bylinku, určitě neváhejte jí polévku trochu přizdobit.

Kokosové řezy s neviditelným ananasem

Rádi byste hodně koláčku s minimem práce? Různé buchty na plech typu perník jsou většinou nejlepší řešení. Já osobně tenhle typ zákusků moc často nepeču, ale tentokrát mi padl do oka recept na kokosové řezy. Původně jsem chtěla dezert vylepšit jahodami, ale ač uprostřed sezóny, Albert mi žádné vhodné nenabídl. Místo toho řezy ozdobily kostky ananasu - které mají téměř stejnou barvu jako piškot tvořící základ dezertu, takže tam skoro nebyly vidět. Ale ozdoba může být i chuťová, nemyslíte?

Na jeden plech:
2 hrnky polohrubé mouky, 3/4 hrnku krupicového cukru, půl hrnku másla, 1 hrnek mléka, 2 vejce, 1 kypřící prášek do pečiva
Posyp: půl hrnku moučkového cukru, 1 hrnek strouhaného kokosu
Na záverečné kouzlo: kelímek smetany ke šlehání
Bonus: půl plechovky ananasu

Prvních šest ingrediencí smícháme a rozetřeme na pečicím papírem vystlaný plech. Po povrchu rozložíme kousky ananasu/jahod/nebo jiného ovoce dle vaší chuti a fantazie, posypeme směsí kokosu a moučkového cukru a dáme péct do trouby na 170 stupňů asi dvacet minut.

Po vytažení koláč mírně propícháme vidličkou a zalijeme neušlehanou smetanou - měla by se ihned vsáknout. Nemusíte spotřebovat celý kelímek...pokud máte nějaký nápad co se zbytkem. Každopádně by tato zálivka měla dezertu dodat vláčnost, která trvá, dokud ho celý nespořádáte.:)

Pečené batáty s krůtí směsí

Většina jídel, která uvařím, mi chutná. Má to několik důvodů: jednak zpravidla vybírám jídla podle vlastního vkusu, jednak už přece jenom mám nějaké kuchařské zkušenosti, a navíc nejsem nijak náročný strávník. Tohle jídlo jsme ale já i můj spolubydlící zhodnotili jako úžasné. Kombinace sladkých brambor, jemně pikantní krůtí směsi a osvěžující zakysané smetany nám prostě sedla.

Zkuste to taky. Bohužel nevím, která tajná ingredience způsobila, že krůtí směs byla mimořádně dobrá - úplně jsem se nedržela receptu z časopisu Apetit a vycházela z vlastních zásob. Tak nevím, jestli můžete něco z přísad vynechat...ale náhradu sladkých brambor, které jsou v našich končinách docela luxusní ingredience, za brambory obyčejné vám povolím.

Na čtyři porce si připravte:
4 větší batáty, 500 g mletého krůtího masa, 500 g rajčatové passaty, 1 cibule, 2 stroužky česneku, 2 lžíce chipotle omáčky, 30 g pancetty, olej, pepř, zakysaná smetana a čerstvý koriandr na ozdobení

Batáty omyjte, propíchejte vidličkou - půjde to zřejmě velmi ztuha - a dejte na 45 minut péct na 200 stupňů do trouby. Cibulku nakrájejte nadrobno, česnek na plátky, pancettu na malé proužky nebo kostičky. Na oleji nejdříve asi pět minut opékejte cibuli, pak přidejte česnek, pancettu, nechte zavonět, přidejte krůtí maso a deset minut míchejte. Měla by se odpařit všechna voda a maso trochu opéct dohněda. Následuje přidání passaty, 100 ml vody, chipotle omáčky a pepře. Pánev přiklopte, ztlumte a nechte asi patnáct minut bublat. Ochutnejte a případně dosolte - můj pokrm byl ale dost slaný i tak.

Až jsou batáty měkké, vypneme troubu, brambory rozkrojíme na polovinu, na ně naneseme masovou směs, kopeček zakysané smetany a trochu koriandru. Doufám, že tuhle kombinaci barev a chutí oceníte stejně jako já.

Tvarohový koláč s revení

Reveň je moje oblíbená ingredience do ovocných koláčů. Vůbec nevadí, že je to vlastně zelenina.:) Takže v sezóně může být každý druhý koláč reveňový, a stejně mi nepřestane chutnat. Výborné recepty zná moje babička: klasický reveňový závin z listového těsta, crumble, obrácený reveňový koláč i buchta s revení a vlašskými ořechy. Já samozřejmě chtěla zkusit něco jiného, tak jsem si vybrala tento snadný dezert, jehož základem je drobenka a spousta tvarohové náplně. Kdybyste to chtěli potvrdit: tvaroh a rebarbora si rozumí skvěle.:) Mám ale podezření, že tenhle koláč by nemusel dopadnou špatně ani s jiným složením ovocného pyré. (Podívejte se na foto dole a hádejte, jaká kombinace je na fotce...nebo si tam rovnou přečtěte řešení.)

Na polovinu plechu: 
Drobenka -  150 g másla, 80 g cukru, 250 g polohrubé mouky, půl lžičky skořice, 1 žloutek
Tvarohová náplň - 2 vejce, 1 vanilkový puding, 500 g tvarohu, lžíce citronové šťávy, 80 g cukru,  1 vanilkový cukr
Ovocná směs - 500 g reveně, 200 g jahod, 2 lžíce solamylu, 80 g cukru

Reveň nakrájíme na kousky, smícháme s cukrem a necháme hodinu odležet. Všechny ingredience na drobenku smícháme a propracujeme do podoby drobenky. Asi dvě třetiny natlačíme do zapékací mísy nebo na plech vyložený pečicím papírem.
Reveň s jahodami přivedeme v hrnci k varu, přilijeme trošku vody a přidáme solamyl. Vaříme do zhoustnutí.
Tvarohová směs vznikne smícháním vajec s oběma cukry a následným přidáním pudingového prášku, tvarohu a citronové šťávy.
Výsledek rozetřeme na těsto, na to rozmístíme ovocnou směs a posypeme zbývající drobenkou. Pečeme na 200 stupňů asi půl hodiny, pak ideálně necháme vychladnout, rozkrájíme na řezy a jíme.

Rybíz + banán se osvědčil velmi dobře.

Annyong haseyo

Tento příspěvek se měl jmenovat "A jak se mi tam líbilo?", ale nakonec se jmenuje "Dobrý den". Ano, korejsky jsem se moc nenaučila. A jak se mi tam líbilo můžete posoudit z následujících obrázků.

Líbili se mi:

- korejští psi, kteří nevypadali vůbec hrůzostrašně

- korejské hory, které hrůzostrašně sice vypadaly, ale nepokořitelné nebyly

- korejské rybičky na trhu, na talíři i na zdech

- hraní v písku

- návštěvy nejznámějších korejských turistických atrakcí

- vítr na vrcholu

- korejská města a překvapivé detaily v nich

Krátce a jednoduše, byly to skvělé tři týdny a kdybych nemusela chodit do práce a navíc neměla plány na procestování spousty dalších zemí, hned bych se tam vrátila.

A na jaký cestopis se můžete těšit příště? Maminka už mi skoro povolila cestu do Ekvádoru, kdo pojede se mnou? A kdo s Elem? Máte tak rok na rozmyšlenou.

Soul na závěr

Mohlo by se zdát, že dva dny na prohlídku mnohamilionové metropole jsou málo. Přesto jsem měla jen velmi nejasnou představu, co všechno chci v Soulu ještě vidět. Místo toho spíš seznam úkolů - koupit mamince šátek, babičce hrnek, ochutnat kuřecí polévku se ženšenem...

Bydlíme tentokrát v jednopatrovém Star hostelu v blízkosti tržiště Gwangjang. Místnosti mírně chybělo okno, ale jinak si nemůžu na nic stěžovat. Gwangjang Market mnozí doporučují jako vhodné místo na levnou večeři, nám se to ale úplně nepotvrdilo - v normální restauraci dostanete za stejnou cenu více jídla i příloh. Navzdory tomu je místní jídelní část fascinující - stánky s obřími sundae klobásami, pečenými vepřovými kolínky, obrovskými nádobami s tteoboki neboli rice cakes v pálivé omáčce, spousta korejských palačinek a sem tam nějaké to kimchi. Na samotnou večeři jsme zalezli do jedné místní restaurace, kde jsme dostali jednu dobrou palačinku, malou porci bibim nudlí a misku tteoboki, jehož stupeň pálivosti se velmi blížil k mojí horní mezi.

Ráno jsme se pěšky podél umělého (ale chlubícího se bohatou flórou i faunou, mají tu kapry i spoustu ptáčků) potůčka Cheonggyecheon dostali až do centrální oblasti Soulu.

Chvíli jsme zvažovali opětovné shlédnutí výměny palácových stráží, než jsme zjistili, že v úterý má palác zavřeno. Náhodnou procházkou kolem pěkného chrámu Jogyesa jsme se dostali do Insadongu, turisticko-umělecké čtvrti plné galerií, obchodů se suvenýry, restaurací...

Nejvíc se mi tu líbilo originální obchodní centrum plné maličkých designových obchůdků. Jeho čtyři patra můžete obejít po stoupající rampě bez nutnosti zdolat jediný schod.

Posilněni rýžovo-hovězí polévkou a trojkombinací gimbapu, olihně a kimchi z ředkve jsme se přesunuli do Bukchonu - vesnice s tradičními malými domky, hanoky. Některé z nich nabízí možnost přespání, v jiných jsou muzea či galerie a ve spoustě z nich se stále normálně bydlí.

Jelikož se nám ani po značném čase toulání touto oblastí nepodařilo zahlédnout blízký palác Changdeokgung, rozhodli jsme se jeho návštěvu vynechat a metrem se nechali odvézt do blízkosti Ewha Women University. Studentky se zde učí v kombinaci cihlových budov anglického stylu a ultramoderních podzemních prostor.

Oblast kolem univerzity se pyšní bohatou nabídkou obchodů s módou či kosmetikou. Kromě toho se nám tu podařilo ochutnat další variaci na korejský street food - smažené vajíčko na mírně sladké bagetce a vedle toho kuřecí kelímek, který kromě samotných kuřecích kousků obsahoval i smažený rice cake.

Zpět metrem jedeme na stanici Dongdaemun Design&History Culture complex - velkému prostranství zde vévodí zvláštní oblá stavba s funkčností kulturního centra. Kromě samotné stavby si venku můžete prohlédnout i velké množství uměleckých instalací, například moře umělých bílých růži. Pro ty z vás, kteří touží po nějakém originálním módním kousku, je tu připravena sada několika mnohapatrových obchodních domů se značkovým oblečením. Nestíháte? Nevadí, tady se nakupuje až do časných ranních hodin.

V den odletu se nechci moc unavit a ušpinit, takže vylučuji možnost túry do národního parku Bukhansan a místo toho se vydávám utratit poslední wony na výletě do Grand Parku. Kousek za hranicemi města, tento veliký kus zeleně skrývá dvě velké instituce v podobě Seoul Zoo a zábavního parku Seoul Land.

Park nás při vstupu příjemně překvapuje dobře utajenou slevou pro cizince - vstupenka s neomezeným využíváním všech atrakcí nás stojí méně než polovinu inzerované ceny. V deset hodin ráno je tu poměrně prázdno. Bez nutnosti čekat ve frontě tak dvě hodinky kombinace horských drah a různých šíleně i nevinně vypadajících kolotočů způsobí, že mi je řádně špatně a opakování jízdy na největší horské dráze s lítostí odmítám. Zvládla jsem ale vyzkoušet skoro všechno a jistě na nějaký čas nasytila svou touhu po zážitcích z podobných mučících pouťových atrakcí.

Na Seoul Zoo nám zbývají dvě hodiny času, což se díky její rozloze ukazuje být velmi málo. Zvířat tu je opravdu hodně, živých i v podobě soch, ale jsou daleko od sebe a chůze mezi jednotlivými expozici je v stále trvajícím třicetistupňovém horku dost náročná. I ten tygr se koupal v bazénku...

V šest hodin jsme zpět u hostelu, poslední večeře sestává z horkého kotlíku plného měkoučkých vepřových žebírek, kimchi, brambor, houbiček a ještě něčeho zeleného. Bude se mi po těchto hostinách stýskat... V sedm nasedáme po malém incidentu s turnikety (nelíbí se jim, že jsme nejdřív vešli do opačného směru a pak si to rozmysleli) do metra a později Airport Expressu, kterým překonáváme celých 60 km na letiště.

Dál už zbývají jen standardní procedury, pětihodinový přestup v Istanbulu a v poledne dalšího dne, po téměř 24 hodinách cesty, jsme zpět doma.

Sokcho pro vyčerpané výletníky

Naše cesta nočním busem do Gangneungu trvala celé čtyři hodiny a končila přesně ve čtyři ráno. Ideální čas na to uvelebit se na lavičkách místního autobusového nádraží a pokusit se přidat hodinku spánku navíc. Jednou z variant vlastně byl i výlet na místní pláž - ale nádraží neobsahovalo jediný viditelný luggage locker a pláž byla natolik daleko, že výlet s velkým batohem by zřejmě nebyl příjemná procházka - takže jsme se rozhodli pokračovat rovnou do Sokcha, asi hodinu cesty vzdáleného.

Výsledkem jednoho nočního dobrodružství byli dva unavení cestovatelé, zanechaní v sedm ráno v Sokcho napospas vlastnímu osudu. Ideální čas na fotografování, viďte...Po menších peripetiích se nám povedlo překonat překážku v podobě skleněných dveří a zanechat naše zavazadla v Afterglow hostelu.

Den na prohlídku Sokcha, stotisícového města na severovýchodě Jižní Korey, by měl zcela dostačovat - zvlášť pokud polovinu nestrávíte vleže na pláži tak jako my. Určitě si prohlédněte místní trh a kupte si box s kuřecími kousky ve sladko-pálivé omáčce. Jinak budete litovat - já si tuhle specialitu nechala ujít a pak na pláži, pěšky několik horkých kilometrů vzdálené, sledovala piknikující Korejce.

Další atrakcí je přívoz, který vás za symbolickou cenu 200 wonů (a možná trochu manuální práce navíc) převeze přes kanál do Abai Village, miniaturní vesničky dříve severokorejských uprchlíků, nyní místních lákajících turisty na slavné sundae z olihně - oliheň plněnou jemnou nudlovo - zeleninovo - vaječnou náplní.

Abai vesnice je přístupná i pěšky - projdete se přitom po mostě s hezkým výhledem. Na pláž, která je poblíž nádraží expresních autobusů, je to ale poměrně daleko. V  panujícím 30 stupňovém horku nás nezachránila ani levná zmrzlina z E-Marktu, dorazili jsme s nepřekonatelnou chutí natáhnout se někam do stínu, poslouchat šumění moře a nic moc jiného nedělat. Nakonec nedošlo ani na plánované sledování ptáků u jezera v centru města.

Cestou zpět do hotelu byla jedinou zastávkou Expo tower, nápadná stavba obsahující výtah, který vás za malý poplatek vyveze patnáct pater vysoko za hezkým výhledem na část města.

Večer jsme zvládli ještě malou procházku kolem krabích restaurací až k Sunrise pavilónku. Večeříme onu slavnou klobásku z olihně, doplněnou neslavnou, ale dle mého názoru povedenou vepřovou polévkou také s kousky klobásy - obyčejného druhu bez olihně.

Neděli strávíme v národním parku Seoraksan - což byl vlastně důvod naší návštěvy tohoto koutu země. Původně jsem zamýšlela podniknout výstup na nejvyšší horu, 1700 m vysoký Daechongbong, ale celková únava a maličko lenosti k tomu vedly ke změně preferencí ve prospěch skalní formace Ulsanbawi. Výstup na tuto 800 metrů vysokou skalku zahrnuje 808 stupňů kovového schodiště, takže k menšímu testu vaší fyzické kondice dojde i tady.

Jelikož nám prohlídka parku vyšla na neděli - a to ještě o prodlouženém víkendu, čehož jsme si nebyli plně vědomi - bylo množství turistů na stezkách opravdu pozoruhodné. Má to i své výhody - pomalé tempo můžete svádět na ty před vámi, vidíte, že výstup dává zabrat všem. Nahoře na skále se stála dlouhá fronta na foto od profesionálního korejského fotografa, kterému jste mohli svěřit váš přístroj a užít si chvilku slávy s korejskou vlajkou v pozadí.

Horší než davy pro mě bylo třicetistupňové horko. Po návratu z Ulsanbawi jsme zvolili ještě výlet k vodopádům Biryong. K nim se šlo do kopce jen maličko a navíc jste si mohli cestou smočit nohy v potůčku. Posezení u tůňky s nohama ve vodě a sledování malých rybiček hned vedle nás bylo velmi příjemné - do doby, než se jakási mladá korejská dvojice nerozhodla se k nám přidat, uvelebili se přímo na stejném malém kameni jako my. Čas na návrat do města...

Na místní autobus číslo sedm čekám místo ve frontě na zastávce na lavičce a informací o jiném účelu fronty mystifikuji i jakéhosi sympatického turistu, který předpokládá, že víme, jak to tu chodí. Do autobusu se nakonec vejdeme i tak, přece jenom jsem většina návštěvníků dorazí autem či se zájezdem.

Po včerejší zkušenosti s olihní Lukáš překvapivě navrhuje večeři sestávající z grilovaných ryb. Za 12 000 wonů jsme si mohli ugrilovat a následně zkonzumovat asi deset druhů rybiček a jiných mořských živočichů, v doprovodu výborné olihně v červené omáčce a dalších obvyklejších příloh.

V pondělí jsme toho oproti očekávání zažili v Sokcho ještě docela dost. Ráno jsme si přivstali na procházku do pavilónku, odkud se má sledovat východ slunce nad mořem. Kupodivu jsme nebyli zdaleka sami. V deset hodin nám na autobusovém nádraží překvapivě prodali jízdenku do Soulu až na 13:20, i když jsme se domnívali, že autobusy jezdí po čtvrt hodině...Tři hodiny čekání jsme strávili z větší části na pláži, loučení s korejským mořem...

Cesta autobusem do Soulu byla tentokrát asi dvakrát tak dlouhá než udával průvodce. Až tehdy jsem si uvědomila, že vracet se do hlavního města ve svátek Buddhova narození nebyla úplně šťastná volba. Místo ucpané dálnice řidič zvolil jízdu po klikatých místních silnicích, které se ale záhy ucpaly také...200 km jsme nakonec zvládli za pět hodin a do Soulu dorazili až navečer.

Konečně na pláži! Hory a moře Busanu

Do Busanu, druhého největšího korejského města, přijíždíme ve středu odpoledne a záhy nato poznáváme první větší omyl našeho plánu. Koupit lístky na páteční noční bus do Sokcha? Nemožné, vyprodáno. Místo toho odcházíme s jízdenkou do Gangneungu a doufáme, že nás paní u pokladny neposlala na druhou stranu Korey. Představa o poklidných osmi hodinách spánku v luxusním autobuse se nenávratně rozplynula.

Prozatím nám stačí poklidných dvakrát osm hodin spánku v zařízení, které si říká 1Night/2Days, vstupuje se do něj diskrétně přes parkoviště, v pokoji vás uvítá zářivě červená pohovka a postel velikosti normálního soulského pokoje, a navíc se nám nějakým záhadným způsobem podaří rozsvítit blikající nápis "Do not disturb". Vypnout ho neumíme, takže vesele bliká celé dva dny našeho pobytu tady. Že bychom přece jenom narazili na korejský love motel, o jejichž vhodnosti pro přespání vás ubezpečí každý průvodce? Možné to je.

Hotel tentokrát neposkytuje náš oblíbený ranní toast, takže testujeme nabídku místního pekárenského řetězce Paris Baguette. Ráno je výběr překvapivě o dost skromnější než večer, přesto zde naleznete i takový exotický kousek jako šáteček se sladkou hráškovou pastou. Moc dobré.:) (Díky snížené konzumaci sladkých dortíčků během mého pobytu v Koreji bych tak ohodnotila nejspíš každý kousek z nabídky...)

První den jsme se na Busan dívali spíše z dálky. Ze stanice metra Oncheonjang je to jen kousek ke kabinkové lanovce, která nabízí bezbolestné stoupání nahoru k Jižní bráně busanské pevnosti. (Pevnost v tomto případě znamená kus hor uprostřed města ohraničený hradbami v délce kolem 18 km.) V plánu máme doufejme pohodovou procházku k bráně severní, následovanou sestupem kolem chrámu Beomeosa.

V reálu se z pohodové procházky stal celodenní výlet, který byl navíc díky nepřítomnosti anglického značení trasy ohodnocen jako středně dobrodružný.:) Naše naivní představa, že půjdeme celou cestu na dohled zdi (zídky), byla rychle vyvrácena. Slibované spektakulární výhledy si sice daly načas až do blízkosti severní brány, ale opravdu stály za to. Trasu bych popsala jako nádhernou hřebenovku, s možností zakončení výstupem na nejvyšším vrcholu oblasti. Tento jeden kilometr navíc od severní brány jsem byla rozhodnutá nechat si ujít - jedinou dostupnou složkou našeho vrcholového pikniku měla být voda - ale Lukáš tentokrát zavelel správně, vrcholy přeci nikdo vynechávat nechce a těch pár schodů o hladu jsem nakonec nějak zvládla.

Sestup od brány byl namáhavý, ale jako odměna na vás čeká úžasný - a velmi rozlehlý - chrámový komplex Beomeosa, který byl navíc v době naší návštěvy zaplaven barevnými lampiony více než návštěvníky. Dolů ke stejnojmenné stanici metra už to pak není daleko. 

Večeři jsme tentokrát vybírali dlouho - nakonec jsme byli nuceni vstoupit do restaurace s menu pouze korejsky. Tvářili jsme se asi dostatečně bezradně na to, aby nám místní personál něco doporučil. Výsledkem bylo vepřové maso - původně tři velké plátky, po úpravě na grilu spousta malých kostiček - které jsme si balili do zelených listů a doplňovali opět spoustou příloh včetně klasických česnekových stroužků ve výborné marinádě. Jako bonus jsme tentokrát dostali dezert - bylo to zelené, kulaté, poměrně tuhé želé konzistence, obalené v něčem opravdu jen mírně sladkém. Co to bylo? Pokud to víte, dejte mi vědět.:) Pro nás o něco uspokojivější dezert byly tentokrát ice flakes v korejském fast foodovém řetězci zvaném Lotteria. Klasická kombinace ledových vloček, zmrzliny, želé bonbónů, červených fazolí a kdo ví čeho ještě chutnala překvapivě dobře.

Druhý den už musí nutně přijít na řadu pláž...ale až odpoledne. Nejprve pronásledujeme maličké minibusy na vrchol kopce k Gamcheon Cultural Village. Tahle svérázná busanská čtvrť je právem považována za turistickou atrakci. Naleznete tu pastelově barevné domečky, mezi nimi úzké chodníčky a spoustu malůvek. A samozřejmě také rybičky, které vás budou hlídat téměř na každém kroku - přece vás nenechají se tu ztratit. Můžete se s nimi vyfotit, můžete se vyfotit s Malým princem a liškou, a v neposlední řadě můžete podniknout oficiální treasure hunt za devíti razítky a dvěma pohledy.

Dolů jdeme opět pěšky, zkoušíme trefit až na rybí trh Jagalchi. Když vidím to množství grilovaných ryb, jsem v pokušení zatáhnout Lukáše do nějakého místního podniku...ale jelikož máme už obrovský pizza chléb z místní pekárny, odolávám. 

Celá oblast kolem stanice metra Jagalchi je neuvěřitelně živá - kromě mořských potvor tu můžete v oblasti kolem Biff Square nakupovat i spousty oblečení, jsou tu lákavě vypadající stánky s pouličním občerstvením...a o kus dál park představující možnost na chvilku uniknout všemu tomu ruchu a případně se zase jednou na svět podívat s nadhledem z věže Busan Tower.

K nejslavnější korejské pláži zvané Haeundae je to metrem pěkně dlouhá projížďka. Na místě vás bezpochyby čeká pravá plážová atmosféra - stovky metrů bělostného písku, vedle promenáda, v pozadí všudypřítomné korejské věžové domy. K zážitku kopírujícímu dojmy ze středomořské destinace chybí hlavně jedno - teplejší voda. Zvládám asi tři tempa, abych se mohla doma chlubit koupáním v korejském moři, ale o moc déle bych tam nevydržela. Nekoupe se skoro nikdo, Korejek v plavkách tu také moc neuvidíte. Zato koncentrace opalujících se bílých tváří je překvapivě vysoká, jako by cizinci jezdili do téhle zajímavé země jen na plážovou dovolenou...

V uličce pro hladové duše si vybíráme sympatickou restauraci s knedlíčky, já je ochutnávám v polévce a Lukáš sólo. Jen na mega knedlík s červenými fazolemi už nedošlo, trochu mě to mrzelo...

Blíží se večer, ale jelikož autobus do neznáma odjíždí až krátce před půlnocí, máme čas ještě na pořádnou městskou túru. Kolem zalesněného ostrůvku Dongbaekseon Island a pak trasou velmi volně kopírující pobřeží až k busanské pláži číslo dva, tedy Gwangalli. Musím přiznat, že to bylo překvapivě daleko. Cestou se nám naskytl zajímavý pohled na korejský páteční party life - piknik na molu s výhledem na obrovský a v noci nádherně osvětlený most Gwangalli.

Náš korejský hřích číslo dva je stejný jako ten první - další ledové pohlazení. Pak už jen dlouhý výlet metrem na autobusové nádraží, hodinka pozorování Korejců, jak si před cestou pochutnávají na fish caku, a nakonec zklamání z obyčejného autobusu, který má jako místo k přespání k ideálu opravdu daleko.