U řeky v Dublinu

Dublin si schováváme na konec zájezdu. Těšíme se na živé, stylové velkoměsto. Netušíme, že pod vlivem únavy nám nakonec Dublin bude připadat snad až moc živý a pulsující.

Moje představa o Dublinu: poklidná, cihlová, mlhavá.

Zarostlá břečťanem. Slavnostní. Historická.

Dublinská realita: rušná. Dvoupatrová.

Ještě rušnější. Konzumní. Barevná.

Popořadě: do Dublinu přijíždíme ve čtvrtek večer. Jedno ze dvou hlavních nádraží, Heuston Station, není úplně v centru, ale do hostelu je to vlastně příjemná procházka. Sledujeme jednu ze dvou tras tramvaje Luas a říkáme si, jaký je v Dublinu večer klid. Až se začneme blížit hostelu, zvyšuje se počet rušných barů, veselých podnapilých existencí, neveselých existencí bez domova a podobně. Hostel hledám ve vedlejší uličce, kde jsou jen odpadky a bezdomovci. Aha, hostel je přímo na nábřeží, jen není tak viditelný, jak jsem čekala.

Ha´Penny bridge naproti hostelu.

Na to, že ubytování zde je jednoznačně nejdražší z celého Irska, si moc luxusu neužijeme. Pokojík lehce připomíná celu: šedé zdi, skříň bez dveří, jedno okno s výhledem na nedalekou zeď zdobenou trubkami. Zato hostel je veselý až až: tu je stěna pomalovaná barevnými rybkami, tu na nás kouká socha svobody...

Moře v Howth.

Fialový okruh v Howth.

Jelikož máme na poznávání Dublinu den a půl, říkám si, že si pro začátek můžu dovolit jeden malý výlet za dublinských pobřežím. (Zkoušela jsem maminku lákat i do Dublin Mountains, marně.) Na Connoly Station, druhém velkém dublinském nádraží, nasedáme do zeleného příměstského vláčku jménem DART a o půl hodiny později vystupujeme v Howth.

Irská barva.

Klášter v Howth.

To je okrajová část Dublinu ležící na kopcovitém poloostrově, který nabízí celkem čtyři okruhy pro pěší. Vybíráme ten nejdelší, fialový, a užíváme si až nečekanou divočinu. Kráčíme po okraji útesu, potkáváme opuštěné pláže, maják a spoustu značek varujících před nebezpečím pádu dolů. Před týdnem tady byl pořádný požár - docela velká plocha, na které předtím bujel hlodáš, je nyní černé spáleniště. Z ohořelé země je stále trochu cítit teplo.

Hranice požáru.

Poslední úsek cesty vede vnitrozemím. Překonáváme golfové hřiště a vynecháváme výstup na nejvyšší bod poloostrova. Kdybych tu byla první den zájezdu, určitě si počínám jinak.
V momentě, kdy jsem zpět na nádraží, se spouští liják. Krásně načasováno!

Bez popisu.

Odpoledne v Dublinu je mírně deštivé. Město poznáváme více náhodně než plánovaně: brzy narazíme na Temple Bar v Temple Bar čtvrti a posléze i na podivnou mexicko-italskou restauraci, která nám za 10E naservíruje předkrm, hlavní chod i nápoj. A navíc pohled na deset veselých chlapíků, z nichž jeden má na sobě zlatou třpytivou kombinézu a stříbrnou paruku.

Dublinský hrad.

Kdo si se mnou zatančí?

Dublinský hrad prohlížíme nejen zvenku, ale i zevnitř, State Apartments vypadají útulně i velkolepě zároveň. Katedrála Christ Church stojí na rušné křižovatce a zvenku je obložena hromadou nevkusných stánků s občerstvením.

Poblíž Christ Church katedrály na jednom z největších dublinských kopců.

Přesto druhý den zamíříme dovnitř, chci vidět kryptu. Konkurenční svatý Patrik stojí na trochu klidnějším místě, dovnitř nás ale nenalákal.

Trinity College.

Zběžně procházíme Trinity College (zaznamenáváme frontu na Book of Kells), prodíráme se nákupuchtivým davem na Grafton Street, chvíli rozjímáme v zeleni St. Stephens Green, prohlížíme barevné a zdobené vývěsní štíty obchodů, několikrát přecházíme řeku Liffey, jednou i po známém Ha´Penny Bridge (dokážu maminku zmást natolik, že ztrácí ponětí, na kterém břehu bydlíme) a obdivujeme Jehlu (Spire), 120m vysoký objekt na důležité třídě severního břehu O´Connel Street.

Jehla - Spire.

Také hledáme sochu Jamese Joyce (úspěšně), Molly Mallone (neúspěšně), zkoušíme se pochopit historii Dublinu a příběh velikonočního povstání 1916, o kterém jsou tu všude zmínky, odvažujeme se vstoupit do nějakého baru s živou hudbou, obchodu s whisky pro tatínka, obchodu s lákavě vypadajícími donuty. Ten byl hned vedle hostelu a donut byl vážně super, hned bych si dala ještě jeden. :)

Tváře irského povstání.

A až příště zavítám do Dublinu, chci zvládnout ještě minimálně prohlídku věznice Kilmanhaim Gaol, prohlídku knihovny/muzea Chester Beaty Library, prohlídku pivovaru Guiness a túru kolem Glendalough.

Nakoukly jsme do palírny whisky Jameson Distillery.

Hejno racků.

Hejno kormoránů.

Tržnice neznámého jména.

Jeden z mnoha pouličních umělců.

Tohle není Grafton street.

U hor v Killarney

Nasedáme do prvního vlaku - Galway

Z Galway do Killarney se normálně jezdí busem přes Limerick. My se místo toho rozhodujeme důkladně se seznámit s Iarnród Éireann, tedy irskou železnici. Jelikož její síť není příliš hustá, na této trase vás nejdřív dovezou skoro do Dublinu, abyste pak mohli zatočit na jih směrem k městu v parku - tak se Killarney, patnáctitisícovému městečku v těsné blízkosti NP Killarney, někdy přezdívá.

Jezerní pohoda.

Největší zajímavostí na trase se pro nás stala trojice podivných, lehce zapáchajících existencí, která přistoupila v Tullamore. Nejprve mluvili jakýmsi podivným jazykem, pak přešli do slovenštiny. Při bližším pohledu shledáváme, že nejde o Indy, ale o slovenské Romy...

Jedna z mnoha lékáren v Killarney.

Ubytovány jsme příhodně v zahradách, The Gardens. Majitel penzionu usoudil, že když bude hostit dvě ženy, musí jim vybrat příhodně roztomilý pokoj - sytě růžová tapeta navozuje lehké pochybnosti, jestli jsme si nespletly zařízení. Pohled do zahrady je naštěstí dostatečně uklidňující. Ráno mě čeká v pořadí čtvrtá irská snídaně, náležitý zdroj energie na pořádnou túru (další den pátou nezvládám, místo toho se spokojím s fazolemi na toastu).

Každý si tu najde ostrov dle svých preferencí.

Do Killarney se jezdí především kvůli stejnojmennému národnímu parku. To je zdánlivě poklidná krajina hor a jezer, asi taková, jakou by vám popsal nějaký romantický básník. K tomu zde naleznete v Irsku velmi vzácný lesní porost. Nedaleko na západ se tyčí pohoří Macgillycuddy's Reeks a v něm nejvyšší hora Irska, 1041 m vysoký Carrauntoohil. Samotný park je možné poznávat téměř bez námahy - kočár tažený koňmi vás krajinou typu zámecký park doveze k fotogenickému hradu Ross na břehu jezera Lough Leane, největšího ze tří jezer. Tam naskočíte do motorového člunu, který vás vysadí na ostrově Innisfallen uprostřed jezera. Zpátky musíte doplavat...tedy, kdybyste byli jelen, jinak vás i zpátky doveze loď a pak třeba zájezdový autobus.

Jelen na útěku.

Jeleni (jelen evropský) se v parku vyskytují v počtu asi 1000 kusů. Dále tu žije i menší, nepůvodní jelen sika. K tomu, abychom oba zmiňované druhy potkaly, stačí tříkilometrová procházka z města k hradu Ross. Na první početné stádo jelenů narážíme na paloučku poblíž Knockreer house, vzdáleném maximálně čtvrt hodiny chůze od vstupu do parku poblíž katedrály svaté Marie.

"Chtěla bych vidět jelena." "Psst, podívej se támhle."

Druhá varianta turistického výletu zahrnuje oblast těsně za hranicemi národního parku - busem k začátku nádherného údolí Gap of Dunloe, kočárem skrz údolí od Kate Kearneys Cottage až k Brandons Cottage, přesednout na loď a nechat se dovézt k hradu Ross, dál už to znáte...busem do Killarney. Já se touto trasou nechala inspirovat ke skvělému pěšímu výletu (o jakém se v průvodci nedočtete, jelikož asi přesahuje délku, kterou zvládá průměrný turista). Nejprve jsme prošly skrz Gap, poté využily části dálkové trasy Kerry Way a dubovými lesy kolem jezera, později planinou mezi horami, jsme doputovaly až k vodopádům Torc. Odtud vede příjemná procházka k panskému sídlu Muckross House. Pak už do Killarney zbývají jen čtyři kilometry, ale je to z části po ošklivé silnici, a tak jsme se nechaly popovézt červeným autobusem. Tyto užitečné autobusy kolem parku provozují dvě různé společnosti a na začátku května jezdí k mému zármutku téměř prázdné.

Převozník a jeho pes. Prý miniaturní rotvajler.

Další lehký zármutek pramení z toho, že se mi nepodařilo vystoupat na žádnou z okolních hor. Přitom na výběr jich je požehnaně. Nejpřístupnější bude Torc mountain (535 m) přímo nad vodopády, dále se nabízí výstup na o něco vyšší Mangerton (835 m) nebo vrcholy nad Gap of Dunloe, ve výšce již od 440m. Na druhou stranu, tak krásný pocit divoké krajiny, jaký jsem měla při pochodu po Kerry Way, jsem v tak nízké a snadno dostupné krajině ještě nezažila. Tady se mi v Irsku líbilo nejvíc.

Připojuji ještě chronologickou dokumentaci z procházky Gap of Dunloe a dál, nejlepšího výletu!

Na začátku Gap of Dunloe.

Ovce v Gap of Dunloe si úžívají luxusní výhledy.

Takzvané jaunting cars - vozíky tažené koňmi - se v rovinatých pasážích údolí pohybují úctyhodnou rychlostí.

Do kopce jim to ale moc nejede, a tak všichni musí pěšky.

Les na Kerry Way.

Po Kerry way přes náhorní bažinatou plošinu.

Pod vodopády u jezera.

Muckross House na konci cesty.

U moře v Clifdenu

Clifden odpoledne.

Organizované zájezdy bývají dobré v tom, že vám v minimu času poskytnou maximum navštívených objektů. Náš výlet k útesům byl moc fajn a věřím, ze stejně tak fajn mohl být i výlet do Connemary. Jenže já zatoužila  po větší svobodě, a tak jsem místo do busu společnosti Galway Tour Company nastoupila do busu s nápisem Citylink, abych si užila hodinu a půl trvající jízdu do Clifdenu, hlavního města Connemary (2500 lidí stačí, aby měl Clifden nárok na titul hlavního - a největšího - města tohoto pustého regionu).

Clifden po ránu.

Jízda to byla vskutku zajímavá. Connemarské hory - vrcholky zvané Twelve Bens - máte příležitost si důkladně prohlédnout. Holá, skalnatá krajina protkaná jezery a bažinami působí i za ideálního počasí k výletům dost nehostinně.

Uprostřed Clifdenu.

Samotný Clifden je obklopen spíše mořem než horami. Je to sympatické malé městečko, zvlášť v létě turisty velmi oblíbené. V květnu působí Foyles hotel, situovaný v samém centru města, spíše poloprázdně a městečko, zvlášť dopoledne, značně ospale. Obchůdky otvírají v deset či v jedenáct, turistické informační centrum zase až ve čtvrtek, mnohý pokus uniknout z města na procházku zastaví buď plot pastviny, nebo rušná silnice ( ne tak podle počtu projíždějících aut, ale spíše podle jejich rychlosti, povolena je stovka).

Jdeme si projít známou vyhlídkovou trasu Sky Road, 17 km  dlouhý úsek silnice vedoucí kolem jednoho z mnoha výběžků pevniny z Clifdenu do Clifdenu. Průvodce Lonely Planet nás ujišťoval, že Sky Road je k procházce jako dělaná. Jsem tedy lehce překvapená, když zjišťuji, ze chodci jsme tu jediní. Zbytek turistů se nechá svým vozem dovézt na vyhlídkové místo, pořídí pár snímků a stejnou cestou jede zpět.

Sky Road.

Ochudí se tím o mnohé zážitky: strach z projíždějících aut a za zády vám funícího psa, možnost kdykoli se zastavit a vychutnávat pohled na členité pobřeží dole pod vámi, smočení unavených nohou ve vodách Atlantiku. A přesto byl pro mě tento výlet lehce trýznivý: pohled na ty krásné a nedosažitelné hory vedl k pocitu, že pokud sem vyrazím ještě někdy, potřebuji auto a řidiče - nebo mnohonásobně více času.

Connemara pony - nebo spíš nějaký jiný kůň.

Sky Road má dvě odbočky, které lze obě snadno minout - my se k nim vracíme druhý den ráno. Kousek za Clifdenem projdete přes koňský výběh a dojdete k památníku Johna D´Arcyho na vyvýšenině, odkud je krásný výhled na clifdenské dvě věže a hory v pozadí. O kus dál je odbočka ke zřícenině hradu. Ta není nijak značená, ale můžete ji poznat podle věže hradního stylu, kterou přistavěli ke své rezidenci místní obyvatelé.

Ovce vše spásly.

Hrad není z cesty vidět, jelikož stojí pod kopcem. Do prostor zříceniny byste neměli chodit, je to nebezpečné - ale kdo by si na chvíli nechtěl užít ten pocit, být hradním panem, vládnoucím okolním stádům ovcí a krav...

Hrad jen pro nás.

Cesta zpět do Galway už jen ilustruje poklidnou atmosféru malého městečka. Autobus má odjíždět v poledne, stojí na zastávce s papírkem za sklem, že pojede 12:05, řidič nikde. Deset minut po dvanácté začínají být další čekající nervózní, řidič však dorazí jakoby nic, všechny naloží, pustí rádio, pár lidí posbírá ještě cestou mimo zastávky a do Galway dorazí s úsměvem jen tak o čtvrt hodinky později.

U moře v Galway

Salthillská pláž v neděli ráno.

Galwayská čtvrt Salthill, kde bydlíme, leží těsně u moře západně od centra Galway. Naše hostitelka Maureen tu má útulný domeček se čtyřmi pokoji pro hosty. Je to dobrá základna pro ranní procházky podél moře na jednu či druhou  stranu. Kromě nás jsou ráno aktivní jenom otužilí běžci, občas nějaký páníček se psem. Moře je zcela klidné, snad až moc na to, že stojíme na březích Atlantiku.

Pobřežní promenáda v pondělí ráno.

Samotné Galway je živé univerzitní město velikostně připomínající Zlín. Průvodce vám bez okolků přizná, ze moc památek zde nenajdete: Španělska brána (Spanish Arch), tedy zbytky starých městských hradeb, příliš působivá není, městské muzeum by mohlo být zajímavé, ale v pondělí má zavřeno, a místní katedrála je stará jen něco přes padesát let. O té vlastně průvodce překvapivě nemluví vůbec, stavba je to totiž monumentální. Kousek od ní teče krátká (6 km) a divoká řeka Corrib, v níž se údajně prohání spousta lososů. Dívala jsem se z mostu Salmon Weir Bridge i z jiných, ale neviděla jsem žádného. A to jsou prý v květnu v sezóně.

Uvnitř katedrály.

Centrum Galway zahrnuje rozlehlé, travnaté Eyre Square a přilehlou pěší zónu. Obchůdky jsou tu tradičně irsko-anglicky barevné a roztomilé. Občas potkáte i nějakého pouličního hudebníka. V hospůdkách a barech bude takových hudebníků ještě mnohem víc, jenže tam jsme zase nezavítaly my, čímž jsme se jistě ochudily o krásný hudební zážitek.

Kromě přívětivé atmosféry má Galway také výhodnou polohu jako základna pro poznávání dalších zajímavých irských zákoutí. Jedním z nich jsou moherské útesy (Cliffs of Moher). 214 metrů výšky u mě během chůze podél nich značně zvyšovalo hladinu adrenalinu. A to bylo slunce a téměř bezvětří - což nejsou pro tuto lokalitu typické podmínky, jak nám přiznal náš průvodce Garry.

Cliffs of Moher. Takhle se respektuje zákaz přelézání bariéry.

 Cestou k útesům se projíždí oblasti národního parku Burren - popraskaná vápencová plošina skýtá domov ohromnému počtu různých rostlin a navíc je prostě úžasná.

Poulnabrone dolmen a květena NP Burren.

 Nevím, jak moc tu jde podnikat pěší túry, my se musely omezit na čtvrthodinová vypuštění z autobusu (ve stylu "doběhněte k Poulnabrone dolmenu, vyfoťte si ho a pak rychle zpět"), ale stejně jsem byla nadšená. Myslím, že se mi skoro podařilo splnit pokyny našeho průvodce a řidiče zároveň, tedy "smile...I wanna see 55 smiling faces"...Garry vydržel mluvit a řídit celou cestu, obdivuhodný výkon..povídal o doškových střechách, kamenných zídkách, galwayských nemocnicích, Oliveru Cromwellowi i riziku pádu z útesu. V krátkých pauzách, kdy zrovna nemluvil, jsme si užívali poslech tradiční irské hudby.

V centru města na lavičce.

Dalšími cíly za účelem úniku z Galway jsou Aranské ostrovy a Connemara. My se rozhodly se Connemaře přiblížit na vlastní pěst, díky čemuž jsme se do jejích hor nedostaly - ale úplně o zážitky jsme ochuzené nebyly.

Loď v Galway Bay.