Rajčatová s cuketou

Tatínek přivezl ze Zlína kilo domácích rajčat. Ty malá jsem po ochutnání skoro všechna snědla: byla totiž strašně dobrá. Z těch velkých jsem zamýšlela udělat polévku. Tatínek zřejmě zamýšlel to samé, tak tak, že jsem to stihla. :) Mně tahle rajčatová s příměsí cukety moc chutná, už jsem ji dělala podruhé a chuť na ní mě neopustila ani třetí den po sobě. Mamince chutnala taky. Tatínek...s ním je to složité, radši by si dal svou klasickou rajskou s rýží. Ale vy zkuste tuhle! Recept se velmi podobá tomu od Foodlover.

Na 1 docela velký hrnec polévky:
1 kilo rajčat, 1 střední cuketa (300g), 1 větší cibule, 3 stroužky česneku,
1 plechovka krájených rajčat, lžíce sušeného oregána, sůl, pepř, půl litru zeleninového vývaru, 2 lžíce olivového oleje, 100 ml smetany ke šlehání

Rajčata nařízneme do kříže a zalijeme horkou vodou, po chvilce slijeme a oloupeme - dá to práci, ale jinak by to mělo jít relativně snadno. Nakrájíme na kostky. Cibuli nakrájíme na kostičky, česnek na plátky, cuketu na kostičky. V hrnci na olivovém oleji restujeme nejprve cibuli a česnek, až trochu zezlátne. Pak přihodíme cuketu, opékáme dalších pět minut, přidáme rajčata čerstvá i z konzervy, zalijeme vývarem (množství podle požadované konzistence, půl litru povede k hezky husté polévce) a vaříme tak dvacet minut.

Dochutíme solí, pepřem a oregánem, přidáme 100 ml smetany na zjemnění. Tyčovým mixérem rozmixujeme dohladka - pokud chcete, dejte předtím stranou pár kousků rajčat a cukety, které pak do polévky vrátíme.

Podáváme horké, posypané parmazánem nebo zelenou petrželkou.

Závěrečný bonus

Mám pocit, že teď bych měla poděkovat těm, co četli všechny předcházející portugalské příspěvky, a umístit sem něco speciálního, co bude viditelné jen pro tyto čtenáře. Ale takhle blog nefunguje...takže tu naleznete už jen pár dalších kousků Lisabonu, kterých mi bylo líto...

Co říct závěrem? Pokud dobře počítám, navštívila jsem čtyři azorské ostrovy, viděla jich šest, zbývají čtyři a půl. :) Bez počtů to vychází tak, že kdyby náhodou došlo na nějaké příště, moc ráda bych viděla Flores a to, co jsem nestihla z centrální trojky. A případně...Pico bylo nádherné, Angra taktéž.

A teď jistě čekáte, že vás začnu lákat, ať jedete se mnou, aby další cestovatelská reportáž nemusela začínat slovy "ocitla jsem se sama uprostřed Tichého oceánu, ale na podobné situace už jsem zvyklá...". Myslím, že to tentokrát dělat nebudu. On se třeba někdo najde - a když to příště nakonec nebude uprostřed Tichého oceánu, ale jinde, nevadí. :)

Žluté schody - typické.

Modré kachle - také typické.

Hradní slavnost.

Zakusit fado.

Před hradní bránou.

Čekání na tramvaj.

Čekání na příhodnější podmínky.

Čtyři kolečka.

Lisabonské památky

Portugalští objevitelé nahoře skrývají krásný rozhled.

Není tomu tak, že jsem v Lisabonu jen bloudila. Zcela záměrně jsem narazila na několik zajímavých památek, zjistila, co znamená opravdu dlouhá fronta, a vyzkoušela, že cesta k hradu není jednoduchá, ač je vidět zdaleka. Takže ve zkratce...

Belém seshora a od řeky.

Čtvrť Belém stojí na západ od centra Lisabonu, pěšky se tam jistě dojít dá, ale cesta podél rušného nábřeží nemusí být moc příjemná. Pak máte na výběr mezi (moderní) tramvají a autobusem. Sám Belém obsahuje spoustu turistických lákadel. Když ve čtvrt na deset spatřuji krátkou frontu na jeronýmský klášter (Mosteiro dos Jeronimos), zařazuji se na její konec a raduji se, jak jsem to hezky načasovala. Radost lehce opadá, když se ukazuje, že fronta nepostupuje, jelikož klášter se otvírá až v deset...Nakonec jsem se ale dočkala a dost se mi tam líbilo. Fronta mezitím narostla do obřích rozměrů: nic takového bych dobrovolně nepodstoupila. (Ale pokud přijdete v nevhodný čas, vězte, že do kostela se můžete podívat stejně a navíc zdarma.)

Mosteiro dos Jeronimos: druhé patro.

Belém obsahuje dvě stavby, které nabízí rozhled z výšky: belémskou věž a památník objevitelů (padrao dos descobrimentos). Už u Jeronýma jsem zakoupila zvýhodněnou vstupenku i na věž: jenže, opět fronta...tak tedy zkusíme ten modernější památník. Myslím, že to byl dobrý tah, výhled luxusní (podle všeho lepší než z navštěvovanější věže), fronta žádná, můžete si vybrat, zda výtah nebo pěšky...

Myslím, že sem raději ne.

V Belému je kromě toho spousta muzeí (ty často ignoruji), slavný obchod s koláčky pasteis de Belém (pořád ten samý vaječný koláček, originální verze, plno turistů) a dlouhá promenáda kolem řeky Douro skýtající pěkný pohled na dlouhatánský most přes ní (pěšky to tentokrát opravdu nepůjde, ale můžete se projet trajektem).

Dlouho jsem hledala, jak se dostat na druhou stranu magistrály pomocí této lávky. Nešlo to.

Přesuňme se z Belému zpět do centra, konkrétně do čtvrti Alfama. Na jejím vršku se vypíná lisabonský hrad. Dojít k němu není tak obtížné ve smyslu dlouhého stoupání, spíše ve smyslu orientace...já kopec nejdříve obcházím kolem dokola, než najdu tu správnou bránu. Nutno říct, že exkurze stála za to...další výhledy, úzká ulička pomalovaná graffiti, zdobený odpadkový koš, víceméně prázdné prostranství připomínající antické vykopávky, ozdobené jakýmsi místním umělcem zaměřeným na bytový design...zajímavá kombinace turistické čtvrti a míst, která svým zchátralým stavem nahánějí hrůzu. A domov hudby fado, ale o té já vám toho moc nepovím.

Pohled z hradu.

Hrad samotný mě potěšil opět především nabízenými výhledy (já vím, mohla bych taky zmínit něco překvapivého). No, a taky se tam můžete hezky projít po hradbách, posedět pod borovicí...pohoda.

Pohled na hrad.

Výstup na hradby.

Rybí sítě se mezi lisabonské památky zpravidla neřadí, viďte...ale když už jsem se vydala vlakem do Cascais, proč se tu tím nepochlubit. Poslední den výletu se na mně podepisuje, ve vlaku skoro usínám, ale Cascais je konečná, není co zkazit. Chtěla jsem naposledy vidět moře, povedlo se, teplota 16 stupňů, koupání povoleno. Pokud jste méně otužilí, můžete se vydat na jednu stranu podél pobřeží k Ďáblovým ústům, na druhou stranu po promenádě do Estorilu a nebo ještě dál.

Modré na tresky, červené na lososy, zelené na řasy...

Zpáteční vlak uspává podobně jako cesta sem, loučení s Lisabonem probíhá stylově ve znamení první bouřky celého výletu (= čtvrt hodiny v úkrytu na autobusové zastávce asi 300m od hostelu, doufaje, že déšť poleví). A na letišti pak potkávám staré známé...brněnský pár, na který jsem narazila už v Portu...konec výletu.

Proč se koupat v moři, když máme řeku?

Stop...čas jet domů...

Lisabonské koleje (a lana)

Už zase gin? Jiné reklamy než na alkohol na tramvajích téměř nenajdete.

Je normální věnovat příspěvek pouze a jenom systému veřejné dopravy v nějakém městě? V Lisabonu podle mě ano. Ale zároveň přiznávám svou fascinaci systémy metra, tramvají a trolejbusů, zvlášť těmi složitými (New York).

Stylový interiér. Velikost sedaček je kupodivu dostačující i pro běžného Evropana.

Už jsem tu zmiňovala, jak je Lisabon kopcovitý. V takovém terénu normální tramvaj prakticky nemá šanci. A tak místo toho, aby staré, maličké tramvajky byly odstaveny do šrotu, tady je rekonstruují a nechávají jezdit úzkými uličkami nejen kolem hradu. Nutno říct, že turisté to oceňují - tramvajky jezdí plné až po okraj...místní babičky to zas mají docela těžké.

Projedu kolem toho špatně zaparkovaného auta? Nevím..

Po chvíli jízdy ve stoje usedám na volné místo hned za řidičem. Pozoruji, jak řízení tramvaje sestává z otáčení jakousi páčkou...nevím, jak dlouho by mě to bavilo. Vím, že mám sledovat město za oknem, ale místo toho se o mě pokouší spánek. Definitivně mě budí až zvolání "seňora", které mě nabádá k uvolnění místa starší osobě. Vystupuji na konečné v čínské čtvrti. S podivem zjišťuji, že nejsem daleko od místa, odkud jsem vyjela...

Elevador. Da Bica. Glória?

Dalším aspektem lisabonské MHD jsou lanovky. Něco jako lanovka na Petřín ve žlutém a zmenšeném provedení. Případně navíc pomalovaná graffiti. Dočetla jsem se o dvou exemplářích, ale při toulkách městem bych přísahala, že jsem narazila aspoň na tři...nevím, možná jsem byla opravdu hodně dezorientovaná.

Elevador Santa Justa (tady jsem si jistá).

No a nakonec výtah, Elevador Santa Justa. (Ostatní lanovky se také jmenují elevador, ale jediný pravý výtah je tento.) Celodenní jízdenka, která vám umožňuje využívat všechny zmiňované dopravní prostředky, stojí podobně jako jedna jízda touhle zvláštní atrakcí. Stojím tedy ve frontě a přemítám o tom, že právě čekám na jeden z mála dopravních prostředků, jehož využití prodlouží čas potřebný k cestě start-cíl. Ale nijak mi to nevadí. A navíc, na horní stanici výtahu vás čeká pěkný výhled na celé město.

Příměstské vlaky na nádraží Cais do Sodre.

A poznatek na závěr - Portugalci milují žlutou. Kromě žlutých tramvají, lanovek, vlaků a domů tu často spatřuji i žlutá auta. Jo, a žluté metro jsem nepotkala. Zato mě v něm zaujaly korkové sedačky.

Další žlutá lanovka.

Červená tramvaj. Na tu pozor - když není žlutá, je to tramvaj výhradně pro turisty a normální jízdenka v ní nefunguje.

Hop na střechu?

Martim Moniz, konečná. Doporučuji odsud jít pěšky - na tramvaj se stojí dlouhá fronta. Turisté by asi netrefili.

Konec v Lisabonu

Poslední dva a půl dne jsem měla strávit v portugalském hlavním městě. Po všech těch azorských krásách jsem se už napůl těšila domů, a kdybych si měla vybrat, tak zůstanu ještě po zbytek dovolené na ostrovech. Lisabon mě i přes tento nepříznivý stav docela potěšil.

Basílica da Estrela.

Když vás budou před odjezdem varovat před lisabonskými kopci, berte tahle varování zcela vážně. Ne nadarmo tu kromě světoznámých žlutých tramvají mají i žluté lanovky a výtah. Již první krátká cesta od stanice metra Rato do hostelu mě přesvědčila. Nejdřív dlouho z kopce, pak krátce do prudkého kopce. A pak, po odpočinku, opět do prudkého kopce - až k ohromné katedrále v nepříliš navštěvované čtvrti Estrela. Vstupuji dovnitř a stávám se náhodnou návštěvnicí cizí svatby. Usedám do zadní řady a u známých tónů jakési cizokrajné verze Hallelujah se snažím nedojímat až k pláči. Působivý začátek mého setkání s Lisabonem.

Domy všechny stejně vysoké.

První odpoledne probíhá ve jménu téměř náhodného toulání úzkými uličkami. Občas sleduji tramvajové koleje, které míří tam, co většina turistů. Občas sleduji přímo ty turisty. Když potřebuji pauzu, vstupuji do jedné kavárničky a poprvé ochutnávám originální verzi slavného vaječného koláčku, pasteis de nata. K tomu jednu malou silnou kávu - zjistila jsem, že k tomu koláčku se prostě hodí. Až na to, že zákusek je tak sladký, že trochu lituji, že jsem do kávy vysypala celý sáček cukru (jinak by pro mě jakožto výhradního konzumenta čaje byla spíše nepoživatelná).

Pod kloboukem v podloubí.

V kontrastu s úzkými uličkami čtvrtí Bairro Alto a Sao Bento působí široké rovné bulváry čtvrti Baixa, vedoucí z rozlehlého prostranství u řeky Douro (Praca do Comércio) poněkud nepatřičně, jako by do Lisabonu ani nepatřily. O kus dále na sever se nachází údajné centrum města - náměstí Rossio. Dál vede frekventovaný široký bulvár Avenida da Liberdade.

Podvečerní Avenida.

Průzkum města mě natolik pohltil, že najednou zjišťuji, že už je dost pozdě a já ani nevečeřela...a jelikož se právě nacházím na jakémsi místním trhu, poroučím si jednu tortillu s pečeným vepřovým bůčkem, k tomu ochutnávám osvěžující sangriu, vše konzumuji na zastávce autobusu a pak utíkám zpět do hostelu na kopci. S mírným zklamáním zjišťuji, že bez mapy to tentokrát nepůjde, jinak bych Lisabonem taky mohla bloudit až do rána.

Kašna na náměstí (podrobnějšího popisu nejsem schopna).

Terceira: Angra

Další ukázka plánu čísla jedna - tady bychom bydleli (ulička vedoucí k moři a modré katedrále v centru města).

Angra do Heroismo je město, kam bych vás všechny nejraději hned teď přenesla. Kouzelné. Nevelké, tedy pro mě akorát, nedivoké, nerušné, neprázdné...stačila mi krátká cesta od autobusu do hostelu, abych si Angru zamilovala.
Předtím jsem absolvovala nejkratší let v mém životě: 25 minut normálně, 35 minut s pěti kolečky nad letištěm navíc. Přiznávám, klidně bych si nějaké to kolečko odpustila. Letiště na Terceiře je značně větší než na Picu, a tak se musím ptát v informacích, kde se vlastně nalézá autobusová zastávka. Tuhle informaci normální turista nepotřebuje. Autobus, který výjimečně jede vnitrozemím ostrova až do Angry, využívají zpravidla jen místní.

Vnitrozemí ostrova - záznam z projížďky autobusem.

Angra do Heroísmo je údajně nejkrásnější azorské město. Zapsáno na seznamu UNESCO. Jeho počátky sahají do 16. století, až do století 19. bylo důležitým přístavem pro portugalské lodě plovoucí z Portugalska do jeho kolonií. Město má asi 20 000 obyvatel a jeho historické centrum je příhodně velké, aby se z jeho prozkoumání mohla stát úžasná pěší procházka. Je tu všechno: úctyhodné kostely, velká a turisty vítající radnice, moře, kopečky, v pozadí hory obývané býky. Ano, běhání s býky (bullfighting on a rope) je pro místní oblíbená kratochvíle, snad každý týden probíhá o víkendu akce v nějakém místě ostrova (sezóna od května do října).

Magický podvečer.

Večer mířím ještě na přilehlou horu Mount Brasil. Značenou trasu tentokrát neprojdu celou. Místo toho usedám kousek od pevnosti, která Angru střežila dlouhá léta. V ruce azorský banán a v očích respekt z úctyhodných šedých mraků nad horami uprostřed ostrova. Azorské proměnlivé počasí si tu užívají do sytosti. Já jen do polosyta - Angra mě uchvátila, ráda bych tu ještě den zůstala, místo toho mě čeká návrat zpět do ruchu velkoměsta. Lisabon je jen 1500 kilometrů daleko.

Misericordia. Můj favorit mezi kostely.

Katedrála. Za malý poplatek vás pustí nahoru k věžím, odkud je docela pěkný výhled.

... výhled na prostranství dole pod vámi.

Radnice na netypicky velkém náměstí.

Můj oblíbený bod: pyramida nad zahradami Duque da Terceira. Rozhled na všechny strany.

...třeba směrem do vnitrozemí.

Pohled na Angru od pevnosti. Smutné loučení s Azory.

Azorské proměnlivé počasí.

Azorský hřebec (nebo klisna).

Azorský holub v parku Duque da Terceira.

A ještě jeden živočišný druh: křeček na konec.