Košíčky se žloutkovým krémem

Zatímco já trávila velikonoční neděli na výletě v lese, u nás doma byla návštěva z Moravy. Pohoštění v podobě velikonoční nádivky a mazance zajišťovala především babička, ale já cítila jistou touhu taky něčím přispět, a volba padla na tyhle košíčky z listového těsta. Doufala jsem, že budou dobře chutnat, hezky vypadat, a že jich pár budu moci vzít i na ten výlet, abych se zase jednou lehce chlubila svým kuchařským uměním. :)
Jelikož jsem tyhle košíčky pekla poprvé, byl to trochu riskantní tah. Ještě o něco riskantnější to začalo vypadat ve chvíli, kdy jsem se v obchodě rozhodla protestovat proti prázdnému regálu s listovým těstem tím, že si vyrobím vlastní. Dobře si vědoma toho, že je to práce (nebo zábava) na půl dne, která jednoduchý recept promění ve složitý.

Jak to dopadlo, naznačují tato fakta. Košíčků bylo 20. Jeden jsem snědla po vytažení z trouby, abych otestovala, zda jsou jedlé. Brzy poté provedla ten samý test maminka, tatínek a bratr dokonce třikrát. Pak jsme košíčky museli schovat. Dva jsem si rezervovala na výlet, aby tam vyhrály souboj o lepší snídani s jedním jablečným závinem. Zbytek košíčků byl předložen návštěvě. Než hosté odešli, počet zbývajících košíčků se rovnal dvěma. Když jsem se vrátila domů, k mé velké lítosti už po košíčcích nezbyla ani stopa. Poslední dva byly na vyžádání zabaleny s sebou...

Recept na domácí listové těsto zde popisovat nebudu, přečtěte si to u Kublanky. Komentář: složité to není, jen to zabere dost času. Peníze také neušetříte. Chutnat vám určitě bude. Tak je to na vás...sama nevím, jestli si tenhle proces ještě někdy zopakuji. Recept na koláčky je taky od Kublanky, ale já ho přidám i sem.
Na cca 18 košíčků:
500g listového těsta, 300ml plnotučného mléka, 20g hladké mouky, 160g cukru krupice, 3 žloutky a 1 vejce, kůra z 1/2 citronu vcelku (co největší kusy), mletá skořice, kukuřičný škrob dle potřeby

Smíchejte cukr a mouku. Vejce rozšlehejte. Mléko s citronovou kůrou zahřívejte až k bodu varu. Poté zhruba polovinu přilijte k cukru a míchejte, dokud se cukr nerozpustí. Poté přidejte zbylé mléko, promíchejte a 3 lžíce směsi odeberte a přidejte k vejcům. Nakonec vejce pomalu přilévejte do tekuté směsi. Přidejte ještě dvě lžičky škrobu, míchejte metličkou, aby ve směsi nezůstaly hrudky, a pomalu vařte do zhoustnutí.

Troubu předehřejte na 250 stupňů. Z těsta vytvořte válec dlouhý asi 40cm a ten rozkrájejte na cca 18 řezů. Každý řez nejprve roztáhněte na placku, z které budete schopni ve formě na muffiny vytvarovat košíček (formu nemusíte vymazávat, v listovém těstě je másla dost). Každý košíček naplňte zhruba půl cm pod okraj vaječným krémem a dejte péct do trouby na zhruba patnáct minut. Na závěr můžete zapnout gril. Na povrchu by se měly začít tvořit černé puchýřky, ale pozor, aby se listové těsto nespálilo, bez puchýřků to bude dobré taky, spálené nejspíš nic moc...

Po upečení košíčky vyndejte z formy a jejich povrch bohatě poprašte skořicí. Tak, a už nemusíte do Portugalska!

Kmínovo-cibulový koláč

Sezóna výletů = sezóna slaných koláčů. Co je na téhle rovnici špatně?
a) Sezóna slaných koláčů je sezónou jejich hlavní suroviny, v tomto případě cibule či sýra.
b) Slané koláče nejsou to nejpraktičtější jídlo na výlet, takže by na pravé straně měl být spíš sendvič.
c) Sezóna výletů je při troše snahy celoroční, a tak ta rovnice postrádá smysl.
d) Slané koláče jsou moc dobré na to, aby měly nějakou zkrácenou sezónu.

Mohla bych se živit jako autorka kvízů, co říkáte? :) A-d je všechno docela správně. V reálu to bylo takto, první jarní výlet, počasí dosti pošmourné, můj společník určitě ocení nějakou chutnou svačinku, nebudu líná a upeču večer koláč. A aby to nebyla nuda, nejlépe nějaký, co jsem ještě nepekla. A jelikož ho budeme jíst na Velký pátek, tak navíc bez masa.
Požadavky byly jasné, odpovídající recept jsem tentokrát nalezla ve svém telefonu. Před nějakou dobou mě v Apetitu zaujal recept na kmínový koláč s blaťáckým zlatem. Představen jako recept využívající ryze české suroviny, z mého pohledu je to spíš lehce počešťěná verze francouzského quiche. Ať je to co je to, je to dobré. :) Chuť kmínu byla tentokrát vzhledem k jeho množství dost výrazná a já si uvědomila, jak takové obyčejné koření může pozdvihnout úroveň pokrmu. Takže já byla spokojená.

Na 1 koláč (d = 26 cm)
Těsto: 200g hladké mouky, 1 žloutek, 100g másla, 2 lžičky kmínu, špetka soli, trochu mléka
Náplň: 30g másla, 2 lžičky kmínu, lžíce sušeného tymiánu, 5 středních cibulí (můžete namixovat obyčejnou a červenou), 220g blaťáckého zlata (já měla napůl s kolibou), 200ml smetany ke šlehání, 4 vejce, sůl, pepř

Začněte přípravou těsta. Kmín (drcený), mouku, sůl a máslo zpracujte do drobenky, přidejte žloutek a vytvořte hladké těsto. Pokud je moc suché, přidejte malé množství mléka, aby se moc nedrolilo.
Zabalte do folie a dejte chladit do ledničky.

Na náplň rozehřejte v pánvi máslo, chvilku smažte nejprve jen samotný kmín (vcelku), poté přidejte cibule nakrájené na plátky a sušený tymián nebo provensálskou směs a na mírném ohni smažte cca 20 minut, aby cibule změkla. Smetanu a vejce prošlehejte se špetkou soli a pepřem.

Troubu předehřejte na 180 stupňů. Těsto rozválejte a vyložte jím koláčovou formu. Dobře přitiskněte ke stranám a dejte na deset minut předpéct. Poté přidejte cibuli promíchanou s 2/3 sýra a vše zalijte smetanou s vejci. Navrch nasypte zbylý sýr.

Pečte asi půl hodiny, aby byl povrch lehce zlatavý. Podávejte teplé či studené.

Zeleninový salát s cizrnou

Neděle se opakují pořád stejně často, ale nedělní salát nějak párkrát vynechal...a tentokrát přišel na řadu ve středu. Krátká cizrnová přestávka stačila na to, aby mi opět tato luštěnina přišla jako lákavá ingredience. A v tomto salátu se navíc vyskytuje ve skromném množství - abych tomu mohla říkat cizrnový salát, chtělo by to aspoň jednu konzervu navíc (kterou bych klidně obětovala, kdybych nějakou doma měla). Vyrovnanými parťáky jsou tu okurka, rajče, červená paprika, chuťové ozvláštnění přináší kopr a k pocitu vydatného jídla napomůže balkánský sýr. Kontroverzní doplňky jako rozinky a mandle tentokrát chybí. Myslím, že tento salát by vás mohl uspokojit. :)

Na střední mísu salátu:
1 okurka, 250g cherry rajčat, 1 červená paprika, 1 konzerva cizrny, 100g balkánského sýra, 1 malý svazek kopru, lžíce dijonské hořčice, lžička medu, čtvrt hrnku olivového oleje, šťáva z půlky citrónu, sůl, pepř

Zeleninu nakrájejte na přibližně stejně velké kousky, cizrnu propláchněte, vše promíchejte v dostatečně velké nádobě. Přidejte balkánský sýr nakrájený na malé kousky. Ingredience na zálivku smíchejte a přidejte k nim nasekaný kopr. Zálivku přidejte do mísy k zelenině, promíchejte a dochuťte solí / pepřem. Salát je dobrý hned a nebo i druhý den jemně odležený.

Má izraelská cizrnová strava

Možná jste si všimli, že v mém vyprávění o Izraeli něco chybí. Něco, co tvoří většinu tohoto blogu. Jídlo. Odjížděla jsem do Izraele a těšila se, že můj jídelníček na následujících pět dní bude zahrnovat téměř výhradně známé cizrnové speciality, hummus a falafel. Hlavně nic západního. Pro ty, co tápou - hummus je krémová cizrnová pomazánka ochucená citronem, česnekem a sezamovou pastou tahini. Falafel jsou smažené cizrnové kuličky, často se podává v pita chlebu doplněný zeleninou jako rychlá svačinka.

Můj plán předepisující cizrnovou dietu byl mírně odvážný, jelikož jak se později ukázalo, ne všichni účastníci zájezdu mé nadšení pro tyto dvě pochoutky sdíleli. Nakonec i u mě po třech dnech tohle nadšení dost opadlo...ale nevím o jídle, kterým bych se dokázala tři dny živit a neměla pak chuť na změnu. Další příprava před odjezdem spočívala v ochutnání falafelu od karlínské vege restaurace zvané Mlsná kavka. Nijak mě neoslnil, ale špatný nebyl. Aspoň bude s čím porovnávat.

První den v Jeruzalémě, vše jde podle plánu. Lonely Planet doporučovaná restaurace na Starém městě. Což znamená dost vysokou koncentraci turistů spoléhajících na svého modrého průvodce. Tentokrát nezklamal. Z obrázku je patrné, že nejde o nic luxusního, ale mají použitelné anglické menu a hummus moc dobrý. K tomu kyselé okurky o stupeň kyselejší než u nás. A k falafelu zajímavou pikantní omáčku.

Druhý den v Jeruzalémě, plán narušen. Babička hummus nechce. Zve nás na pravé židovské bagely...o jejichž pravosti mě má přesvědčit třeba to, že náplň označená jako "jeruzalémská" není dostupná a já se tak musím spokojit s vajíčkovým salátem. Ale k večeři jsem ukořistila jeden malý falafel pita sendvič.

První den v Tel Avivu, plánovaný oběd v The House Of Hummus se nekoná. Ač mám na mapě vyznačenou jeho přesnou polohu, procházím kolem a nevím. Je to ten velký dvoupatrový podnik s talíři shawarmy (maso opékané na jehle, něco jako kebab)? Je to ten prázdný podnik, kde se nedá poznat, co nabízí k snědku? Je to ta italská pizzerie? Těžko. Ale přesto končíme tam, objednávám dvoje vejce v rajčatech zvané shakshouka (také typický místní pokrm, zvlášť k snídani) a jedny těstoviny, dostávám jedny vejce v rajčatech a jedny těstoviny, zajímavé, že místním nepřijde divné poroučet si dvě jídla pro tři osoby, ale nakonec nám to docela stačí. Shakshouka je vážný kandidát na mé příští domácí vaření.

Stále ještě první den v Tel Avivu, dnes jsem neměla nic z cizrny, tak to musím napravit k večeři...i když, on vlastně stačí lilek. V jednom frekventovaném pouličním bistru objednávám sabih v pitě s lehkým tušením, že průvodce to zmiňuje jako další z typických jídel. Jinak nevím, co to vlastně má být, ale doufám, že to bude dobré. Nakonec dostanu výbornou tmavou pitu plněnou grilovanými kusy lilku, vejce, zeleninou a dalším. Výborné.

Přesně tady nám tu malou pita dobrotu prodali. Cena 18 NIS. Kdybyste chtěli celý talíř, pak něco přes 30.

Čtvrtý den zájezdu jdu na jistotu, zvolen byl Falafel Hakosem. Velkou pochvalu mají za anglické menu a ochutnávku falafelu - ten tu měli asi nejlepší, co jsem za těch pár dnů ochutnala, nebyl zbytečně vysušený ani přesolený. Objednáváme jednou sabih v lafě - něco jako tortila, jednou kompletní hummus - s falafelem, grilovaným lilkem, hnědým vejcem, pita plackou a přílohou v podobě čerstvé cibule a pečeného česneku. Až tento hummus mě zdolal - snědla jsem půl porce a byla vyčerpaná. Ideální loučení. :)

 

Naše poslední večeře. Neděste se, není to zmrzlina. :) Je to mražený jogurt. Malý trendy podnik, kde tuto dobrotu nabízí, sídlil hned naproti našemu hotelu. Poručily jsme si tedy dva jogurty, k nim vybraly spoustu čerstvého ovoce, žádnou čokoládu a úlovek odnesly na hotel. Jak se tomu říká? Zdravá večeře. :)

A jedno foto na závěr. Ke kterému vlastně nemám co říct, protože tahle oranžová nádhera je jen jedna z mnoha pochoutek, které jsme nestihly ochutnat. Takže příště...

Tel Aviv, město kol, kaváren a pláží

Zhruba 60 km od Jeruzaléma leží Tel Aviv. Druhé největší izraelské město se rozkládá podél pobřeží Středozemního moře. Po celé délce města tak najdete pláž se zlatavým pískem a vedle ní promenádu. Ač je tu o poznání tepleji než v Jeruzalémě, v březnu se do velkých mořských vln odvažují jen otužilci a surfaři. Já nepatřím ani k jedné z těchto skupin, a tak se spokojím s procházkou na hraně moře a lehkým smočením nohou do výše kolen. Ruch na pláži tentokrát pochází spíš od mohutných strojů, které ji připravují na nadcházející sezónu. Přemítám, kdy zase navštívím nějakou plážovou destinaci v koupací sezóně. V posledních letech jsem tam pravidelně značně předčasně.

Poloha města ale předurčuje jeho charakter celoročně. Vnímám tu příjemnou prázdninovou atmosféru prostou spěchu a stresu a ani rušné městské bulváry plné aut mi tento dojem nedokáží výrazně narušit. I jako necyklistka odolávám lákání pěkných zelených kol, která si můžete vypůjčit na libovolném z mnoha stanovišť. Narozdíl od Jeruzaléma je město prosté výraznějších pahorků a pro jízdu na kole jako stvořené. Potkáte tu mnohem méně ortodoxních Židů, mnohem více pejskařů - někteří z nich venčí celou smečku až sedmi psů a vypadají značně impozantně, podobné množství divokých a plachých koček a spoustu mladých lidí bohémského vzezření s kelímkem kávy v ruce, odpočívající na jedné z mnoha laviček či lehátek.

Naše setkání začíná tradičně na autobusovém nádraží. Opět velký, zanedbaný komplex, po jehož opuštění se nalézáte na ošklivé a špinavé Levinski street. K pobřeží je odsud docela daleko, ale pro první seznámení s městem to není špatná cesta. Jen chvíli mi trvá, než pochopím, že rušný provoz je telavivskou součástí a venkovní posezení před restaurací kousek od projíždějících aut nic, čemu by bylo nutné se vyhýbat. Po Allenby street se přibližujeme centru města. Pak stačí zahnout na Ben Yehudu, rovnoběžnou s mořem, a po nějaké době staneme před velkou a trochu omšelou budovou, která bude na příští dva dny naším útočištěm.

Deborah hotel nám přiděluje pokoj v posledním, 11. patře. Moje radost je brzy tlumena zjištěním, že se nalézáme opravdu hodně vysoko. Výhled na moře a město je krásný a děsivý zároveň. Noční hlasité rány neznámého původu už jsou jen děsivé. Ale ranní bohatá snídaně je uspokojivou satisfakcí - výborný ještě teplý tmavý chléb, několik druhů sýrů, salátů, ryb, shakshouka a výběr sladkých dezertů tak široký, že na vyzkoušení všeho dva dny rozhodně nestačí.

Telavivské "staré město", tedy Jaffa, je situováno hodně na jihu. Nás tam svezl autobus číslo 10. Vystupujeme o kousek později, než by se slušelo, a tak cestou do přístavu procházíme kus obyčejné, špinavé arabské čtvrti. Dole u vody o půl deváté ráno ještě téměř nikdo není, jen pár ukotvených lodiček. Na krásném Kdumin square s působivým kostelem, turistickém centru staré Jaffy, taktéž zcela pusto. V přilehlém parku, který skýtá krásné výhledy na panorama Tel Avivu, sem tam nějaká skupinka cestovatelů s průvodcem, případně pejskařů bez průvodce.

Kolem desáté už jsme na bleším trhu, doporučovaném Lonely Planet jako něco, co si v Jaffě nesmíte nechat ujít. Hromada starých hadrů a cetek rozložených na zemi tuto představu moc nepotvrzuje. Přilehlé obchůdky jsou zajímavější a za nějaký ten čas stojí. Zpět do centra Tel Avivu to můžete vzít buď podél pobřeží, nebo skrz město. Já volím druhou variantu. Trasa vede kolem ulice plné obchodů se zrcadly, přes luxusní a skvěle udržovanou židovskou čtvrť Neve Tzedek (s údajně nejlepším zmrzlinářstvím ve městě, v tento čas zcela prázdným), rušný trh Carmel nabízející koření, ovoce, sýry a mnoho dalšího, po zajímavé třídě King George Street plné mnoha menších krámků až k obchodnímu centru u křižovatky s Diezengoff Street. U té se o něco dál nalézá obchod/informační centrum věnované architektonickému stylu bauhaus. Hledáním klasických bauhaus domů se také dá v Tel Avivu strávit spousta času. Já si byla jistá jen u pár zástupců, ale prohlížení telavivských sídel mě rozhodně bavilo.

K místům, která se při průzkumu města vyplatí nevynechat, rozhodně patří tři náměstí. Prvnímu z nich, Diezengoff Square, dominuje velká barevná fontána na pěším přemostění celého náměstí. Mladý umělec tu za doprovodu kytary zpívá známé písně, v době našeho příchodu právě zní Cohenovo Hallelujah, skladba, která dokáže umocnit můj zážitek snad z jakéhokoli místa. Starší pán krmí holuby, lidé sedí na krají fontány, nikdo se nekoupe.Druhým prostorem je Rabínovo náměstí. Obrovské rovné ploše dominuje zvláštní prostorová instalace, nevím, zda hezká či ošklivá. Nedaleko se nachází Habimah square, náměstí, které bych si zvolila k posezení já. Je tu strom na kopečku, velmi jednoduchá fontána/vodní plocha a květinový záhon pod úrovní náměstí. A v něm úzké chodníčky, kde rodiče nechávají malé miminko volně se plazit a přitom fotí. Dokonalý ateliér.Podle toho, jak moct chcete utrácet, můžete strávit spoustu času poznáváním telavivských kaváren a restaurací. Před řetězci jako je Cofix (McDonald jsem viděla jen jeden, KFC nula) dejte přednost unikátním kouskům, kterých je tu opravdu hodně. Z mnohých z nich bych si nejraději něco odnesla: tu úžasnou zelenou židli, tu plechovou dózu s nápisem Vietnam...A kdybyste se přece jenom začali nudit, jsou tu vlaky, které vás rychle zavezou nejen na letiště, jak tomu bylo v našem případě, ale i do dalších zajímavých destinací na izraelském pobřeží. Tak třeba někdy prozkoumám Izrael důkladněji - země je to malá, za čtrnáct dní bych to zvládla. Na první seznámení ale tato krátká návštěva stačila.

Jeruzalém, město jako žádné jiné

Usínám v pokoji, jehož obrovská prosklená stěna mi dovoluje zahlédnout mohutné hradby, za nimi zlatou kopuli Skalního dómu, před nimi olivový háj a rozlehlý židovský hřbitov, kde touží spočinout mnohý žid. Kde jsem, to není těžké uhodnout.

Pro náš pobyt v Jeruzalémě jsme vybraly hotel Panorama na úbočí Olivetské hory. Zanedbaný starý arabský hotel na adrese, která by si zasloužila něco lehce honosnějšího. Ale náš pobyt nemá být honosný. Z letiště do Jeruzaléma využíváme sdílené taxi neboli sherut. Dle naší zkušenosti bych vám tenhle způsob doporučila o mnoho méně než jak píše průvodce. Na letišti čekáme více než hodinu, než se minibus pro deset lidí zaplní. Po ani ne hodince jízdy jsme následně vysazeni u Damašské brány, odkud se na ubytování musíme dostat samy. Olivetská hora je zřejmě nepřátelská oblast. Z mého pohledu nejvíce nepřátelská je hlavní příjezdová silnice. Po straně parkují mohutné autobusy, díky kterým se do Jeruzaléma podívají davy skupinových turistů. Uprostřed panuje hustý provoz. Na kraji se tísní úzký chodníček, kudy kráčíme my.

Prohlídka zbytku hory je ovšem zajímavá. Rozlehlé hřbitovy bez jediné stopy zeleně. Maličká Getsemanská zahrada s Chrámem všech národů. Zlaté špičky ruského kostela, který je pro turisty otevřený dohromady snad 4 hodiny týdně. Kostelík Dominus Flevitus a o něco výše tunel ve skále s možná falešným průvodcem - hrobky proroků. Velbloud pasoucí se na kousku trávy u domu se vzezřením ubytovny. A pořád ten neskutečný výhled na město. Večer, chvíli před západem slunce, se horní partie hory stává mým magickým jeruzalémským místem číslo jedna.

Probouzím se v pokoji, jehož obrovská prosklená stěna mě fascinuje o hodně méně než předchozího večera, jelikož je viníkem  jedné studené noci. Spořádám snídaňovou topinku s hummusem a rajčaty (adaptovat se na místní stravu mi nedělá problém) a pobízím výpravu k odchodu. Chrámová hora je blízko a zároveň daleko. Klesáme do údolí, abychom následně mohly stoupat stezkou vedoucí nad Davidovým městem až k Hnojné bráně. Za ní se nachází jediný ne-muslimům přístupný vchod k památkám Chrámové hory. Fronta (otevřeno jen pár hodin dopoledne a hodinu po polední) je dnes příznivě krátká a brzy tak vstupujeme na posvátnou a ostře střeženou půdu, jediné opravdu velké otevřené prostranství za hradbami Starého města. Jednoznačně vizuálně nejpřitažlivější je Skalní dóm, zářivě modrý se zlatým vrškem, nepřístupný a tajemný. O nic méně tajemná není ani mešita Al Aksa, ve stínu modrého souseda poněkud skrytá a nevýrazná. Turisté zde fotí jak o život, vojáci hlídkují, muslimové se modlí, kdosi krmí kočky. A vítr fouká. Až tak, že zjišťuji, že chodit sem v sukni délky dost pod kolena nebyl ten nejlepší nápad.

Sousedem Chrámové hory je Zeď nářků. Kolem devíti ráno ještě téměř opuštěná, pár mužů i žen se modlí, turisté se chodí zdi dotknout či vložit svůj papírek přání do jejích spár, ale náboženské vytržení tu necítím. Zeď je po monumentálních stavbách, které jsem si prohlížela o chvilku dříve, dost malá a nenápadná.

Po těchto významných místech nastává čas na ta méně významná, ale ne méně působivá. Uzounké uličky Starého města. Takhle ráno velmi opuštěné, přesto působící stísněně, obchody zatím skryté za kovovými zelenými vraty. Turistický ruch přichází jen pomalu. Procházíme skrz arabskou čtvrť až k Jaffské bráně a tam nastupujeme na hradby. Procházíme jen úsek od Jaffské k Damašské bráně, pro představu zcela stačí. Z hradeb se naskýtá pohled na střechy nízkých domů Starého města, zdobené cisternami na vodu a plážovými lehátky. Poutníci na hradbách zastavují a předčítají pasáže Bible. My zastavujeme pro vychutnání zajímavých pohledů na starou i novou část Jeruzaléma.

Objevujeme další části Starého města. Židovská čtvrť, čistá, klidná, elegantní stejně jako sami ortodoxní Židé, postávající před mohutnou synagogou Hurva. Bloudíme úzkými uličkami, až narazíme na nenápadný, pod úroveň země zapuštěný komplex čtyř malých synagog, otevřený všem zvědavým návštěvníkům. Křesťanská čtvrť, plná krámků se svatými předměty, a v jejím centru monumentální Chrám božího hrobu. Prosycený vůní kadidla, osvícený mihotavými plamínky svíček, čelící davům návštěvníků, kteří stojí frontu, aby mohli na chvilku stanout v údajné Ježíšově hrobce. Paní předbíhající frontu, aby na ní zbytek zájezdu nemusel čekat. Jiná paní se dvěma berlemi, která odvážně šplhá do schodů, aby nevynechala jediné zákoutí posvátného chrámu. Úžasné místo, které hodně předčilo má očekávání.

Za branami Starého města se Jeruzalém stává jiným městem. Památek je i zde roztroušeno hodně, ale musíte je trochu hledat.  Například Zahradní hrob, v malé uličce kousek od Damašské brány. Alternativní místo Ježíšova odpočinku je značným protikladem hrobky v chrámu. Krásná zahrada plná barev a světla, po dešti svěže zelená, a v jejím rohu malá prázdná skalní komůrka. Proč zrovna tady? Těžko říct.

Moderní tramvaj vás odveze do centra města, kde můžete brouzdat mezi klasickým spektrem obchodů s módou, kosmetikou a podobnými věcmi, které vám doma ničím nebudou připomínat, že pochází právě z Jeruzaléma. Tržnice Mahane Yehuda nabízí poměrně klidný zážitek z orientálního tržiště. Ještě o kousek dál se ukrývá ohromný komplex autobusového nádraží, kde po zdolání několika pater obchodů vystoupáte k autobusům, které vás odvezou za poznáním dalších zákoutí Izraele. V našem případě konkrétně do Tel Avivu.

5 dní v ... Izraeli

Rozhodly jsme se splnit babičce sen a ještě jednou s ní vyrazit do Izraele. Jelikož se jednalo o rodinný "výlet tří generací", plán nebyl z mého pohledu příliš ambiciózní. Tedy ano, ale jedině z hlediska krocení mé touhy po dobrodružství, kterou si můžu dovolit, když jedu s někým podobně starým a zdatným. Takže jsem škrtla možnost výletu k Mrtvému moři, ke Galilejskému jezeru, do Haify či Akka, čímž v seznamu cílů zbyl pouze Tel Aviv a Jeruzalém. Na pět dní to samozřejmě bohatě stačí...a zas tak nenáročné to nakonec nebylo. (Zvlášť když si někdo vezme nové balerínky a pak v nich chodí kilometry po městě, jojo, občas i já propadám nerozumu. :))

Nejdřív jeden obrázek. Hádejte, kdy jsme měly odjíždět a na jak dlouho byl plánovaný pobyt v Jeruzalémě...nevím, jestli mi tento obrázek má připadat tragický, ale každopádně mě baví. Ještě tak před měsícem jsem žila v představě, že náš výlet bude zahrnovat letní idylku, pětadvacet stupňů, slunce a pohoda. Pomalu jsem se pak začala smiřovat s jinou představou: patnáct stupňů, zataženo...a pohoda. Těšila jsem se i tak.

Takže praktické info: v Izraeli bývá v létě vedro. Březen ale není léto, Jeruzalém je v nadmořské výšce kolem 700 m a je možné, že tam bude jen o něco tepleji než u nás doma. V našem případě to znamenalo vítr blížící se síle vichřice, pár přeháněk, díky kterým jste během pěti minut promočení, a mrazivé noci v hotelovém pokoji, jehož okna sice poskytovala krásný výhled na Staré město, ale jejich těsnící vlastnosti nebyly zrovna uspokojivé. V Tel Avivu bylo o poznání příjemněji, ne úplně na koupel v moři, ale o slunění už se dalo hovořit a opalovací krém by se hodil.

Ubytování není problém zarezervovat z domova, dle naší zkušenosti jsou i ty relativně levné hotely obyvatelné. V Tel Avivu bývají hotely o něco dražší, v našem případě to ale znamenalo také nesrovnatelně větší luxus (takovou snídani bych chtěla i doma).

O Izraelcích vám toho moc neřeknu, snad jen to, že na vás často raději mluví hebrejsky než anglicky, i když je podle mého docela očividné, že jim nerozumíte ani slovo. Stejně tak v restauracích, obchodech, na zastávkách musíte angličtinu a latinku pracně hledat. Občas i najdete. Na druhou stranu, anglicky většinou umí místní dobře.
Z hlediska bezpečnosti jsem se nejvíc bála doma před odletem. V Izraeli jsem se cítila po většinu času dobře. Nesmí vám vadit všudypřítomní vojáci i vojandy se zbraněmi (povinná vojenská služba je v Izraeli pro muže i ženy), pokřikující Arabové a turisté předčítající si nahlas Bibli za pochodu po hradbách. Podivných existencí typu pražský bezdomovec jsem zaznamenala jen málo. Toulavých koček hodně.

Letěli jsme s WizzAir z Prahy rovnou do Tel Avivu, pět dní tentokrát znamenalo pondělí až pátek, čímž jsme se vyhnuli šábesu a problémům s ním spojeným. Cesta byla zcela bezproblémová, pokud tedy nepočítáme odlet v šest ráno, vylitý džus za 85 Kč na palubě letadla a nesmyslné přesuny mezi dvěma terminály Ben Gurionova letiště při cestě zpět.
Tak, už se chcete také vydat na cestu? A nalákala vás duha nad Skalním dómem, hřbitov nebo kočička? Jestli nic z toho, máme tu další pozoruhodnosti - magický Chrám božího hrobu, zelené olivové háje, dlážděné uličky Starého města plné stánků trhovců, obrovské vlny Středozemního moře, designové telavivské kavárny a všudypřítomný falafel a hummus. Pokračování příště.

Skořicoví šneci

Skořicová vůně, skořicová barva, skořicová zmrzlina, skořicová zubní pasta...nemusíte být zas až takoví fandové skořice, aby vám chutnali tito skořicoví šneci. Název může být lehce zavádějící, ale slibuji, že na výrobu tohoto pečiva žádné živé šneky potřebovat nebudete. Jen spoustu skořice, instantní droždí a pár dalších ingrediencí, které nejspíš máte doma.

Nevím, jak si skořicové šneky představujete vy, ale tohle je podle všeho jejich americká podoba - vláčné, nadýchané sladké kynuté těsto s trochou skořice uvnitř. Nejedná se o žádnou jednohubku, tihle šneci můžou být pořádně velcí. Jeden šnek ke snídani, jeden ke svačince...k obědu si můžete dát něco jiného. :) 

Dezert jsem připravovala ve všední den večer a byla jsem příjemně překvapená, jak to bylo jednoduché. Zdrží vás jen hodina kynutí těsta, během kterého se původně drobné závitky zvětší tak, že zaplní celou dortovou formu. Samotný postup je přímočarý, však ho taky doporučují i těm, co se zatím kynutým těstům vyhýbali. Já se ho naučila od Sally, nějak jsem si ten blog v poslední době oblíbila.

A pak se mi u šneků strašně líbí jejich vzhled. Postavte je doprostřed stolu, přiveďte strávníky a uvidíte, že jim bude skoro líto jednoho šnečka odloupnout. Nakonec se snad odváží, byla by to škoda. 

Jak na to - do dortové formy o průměru 26 cm:Těsto: 345g hladké mouky, 120ml vlažné vody, 60ml mléka, 1 vejce, 5g (půl balení) instantního droždí,  půl lžičky soli, 3 lžíce krupicového cukru, 40g máslaNáplň: 1 velká lžíce skořice, 50g krupicového cukru, 45g másla
Všechno máslo nechte při pokojové teplotě změknout. Smíchejte mouku, sůl, cukr a droždí. Zahřejte vodu s mlékem a máslem tak, aby výsledná směs byla teplá. Přilijte k sypké směsi, přidejte ještě jedno vejce a vypracujte měkké, nelepivé těsto. Na moukou podsypané ploše ho pár minut propracovávejte, pak ho přesuňte do mísy lehce vymazané olejem a nechte tak 10 minut odpočinout.Mezitím vytvořte skořicový cukr smícháním cukru se skořicí. Dortovou formu vymažte máslem. Těsto rozválejte na tenký plát, ten nejdřív potřete změklým máslem a poté bohatě posypte skořicovým cukrem (téměř až ke krajům). Nakonec sviňte do rolády a rozkrájejte na špalíčky vysoké tak 3, 4 cm. Měly by se vám vejít do dortové formy a ještě mít nějaký prostor kolem sebe.Takto připravené rolky uložte na hodinu na teplé místo, aby měly čas vykynout (hodí se rozehřát troubu, vypnout a rolky nechat v ní).

Po této době už by měli být šneci připraveni na pečení: troubu předehřejte na 190 stupňů a pečte asi půl hodiny, kdyby rolky moc rychle hnědly, můžete ke konci přikrýt alobalem (ale ty moje to nevyžadovaly). Nakonec Sally rolky polévá glazurou, ale já zhodnotila tento krok jako volitelný a prohlásila je za hotové. Nic jim nechybělo, snad jen zvýšená dávka skořice. :)

Mrkvový salát

Nedělní salát, díl druhý. Za ten týden už jsem si zvládla personalizovat svůj nový pokoj natolik, že se mi v něm líbí znatelně víc (zvlášť když se dívám na kousek zdi s krásným červeným plakátem a sadou plechových poliček s pár random předměty zahrnující bílého psa, kaktus Kornélie, červenou plechovku, oranžové N a výstavu parfémů).
Nedělní salát měl být tentokrát mrkvový s cizrnou. Původně jsem si myslela, že nějaká ta plechovka cizrny se u nás doma najde, jenže tu jsou jenom červené fazole, bílé fazole v chilli omáčce, kukuřice, hrášek, broskve...a cizrna nikde. V místním Albertu jsem tu konzervovanou také hledala marně. Už už jsem chtěla přípravu salátu odložit na pondělí, ale přece neporušíme nově založenou tradici takhle brzy...tak tedy mrkvový salát bez cizrny, zanedlouho třeba bude mrkvový salát s cizrnou (inspirovat se můžete u Jenn).
Update o rok a půl později - tu cizrnu do salátu přidejte, mandle klidně vynechte a místo petrželky použijte mátu. S kořením nešetřete. Už si úplně ten první salát nepamatuji, ale ten druhý byl moc dobrý - a dokonce působil velmi zdravě. :) Nová verze receptu kurzívou.

Na jednu střední misku salátu (dvě osoby snad zasytí):
3-5 středních mrkví, půl svazku kudrnaté petrželky (svazek máty), 1 menší cibule, hrst sušených brusinek, hrst plátků mandlí, 1 konzerva cizrny, 2 stroužky česneku
Zálivka: šťáva z 1 pomeranče, šťáva z 1 citronu, lžíce medu, lžička sušeného zázvoru, 3 lžíce olivového oleje, sůl, pepř, lžička kmínu, půl lžičky chilli

Mrkve nastrouhejte, cibuli nakrájejte nadrobno, petrželku nasekejte. Oříšky opražte dokřupava.
Vymačkejte šťávu z pomeranče a citronu, přidejte olivový olej, med, zázvor, dobře promíchejte a dochuťte solí a pepřem. Všechny ingredience na salát dejte do mísy a zalijte připravenou zálivkou. Dobře promíchejte a pokud máte čas, nechte chvíli odležet v lednici.

Babička peče: tvarohové řezy

Usoudila jsem, že je čas zase na něco tradičnějšího, aby i ti z vás, které při představě řepového dortu jímá hrůza, našli pokrm, kterého není důvod se bát. Žádné exotické či překvapivé suroviny, podivné kuchařské metody, ani stopa magie - buchty, bábovka, něco takového.

Proto jsem se rozhodla vám představit tento mnoha léty prověřený recept na tvarohové řezy. Když mi dnes babička předložila recept a popisovala jeho úpravy, zjistila jsem, že léta v tomhle případě vedla ke zjednodušení již tak jednoduchého postupu (vymizela hodina v ledničce, potření rozšlehaným vejcem, tuk v tvarohové náplni a vytváření sněhu z bílků). Znamená to, že jsou všechny tyhle procedury při pečení zbytečné? :) Nevím, možná bych někdy mohla zkusit upéct originální verzi, jestli by nebyla ještě lepší...ale i tak je to oblíbený zákusek mého tatínka, který jinak moc na sladké není, takže je navíc jistá šance, že tenhle kousek bude jíst i váš jinak odmítavý přítel/manžel/spolubydlící (nebo vy sami, pokud se tohle chystá upéct nějaký muž). Ale stoprocentní to rozhodně není. :)
Z mého pohledu jsou velká nevýhoda těchto řezů okraje, kam se nedostane tvarohová náplň. Pokud spravedlivě nakrájíte dezert na řezy hned po upečení, získáte řezy tří kategorií, z nichž já silně preferuji ty bez kraje. Pokud dezert krájet nebudete, riskujete, že z něj strávníci vytvoří řezy tak, že kraje zbydou. Já to tak dělám a stydím se za to jenom trošku.

Na 1 plech:
Těsto: 400g hladké mouky, 100g krupicového cukru, 250g hery, 2 vanilkové pudinky, 1 prášek do pečiva, 3 žloutky, 4 lžíce mléka
Tvarohová náplň: 3 polotučné tvarohy z vaničky, 1 žloutek, 4 bílky, 100g moučkového cukru

Mouku smícháme s práškem do pečiva, cukrem a pudingovými prášky. Přidáme heru nakrájenou na kostičky a žloutky rozkvedlané v troše mléka. Zpracujeme těsto. Hmotu rozdělíme na dvě nestejně velké části a obě rozválíme na plát velikosti plechu.

Tvarohovou náplň vytvoříme smícháním všech ingrediencí (množství cukru upravte podle vaší chuti).

Na plech vyložený pečicím papírem položíme silnější plát, rovnoměrně potřeme tvarohovou směsí a nahoru dáme zbylý plát. Okraje dobře utěsněte, ať tvaroh nevytéká. Pečeme v troubě předehřáté na cca 200 stupňů 15 minut, pak ztlumíme na 175 stupňů a pečeme ještě cca 20 minut dozlatova.

Pořádná pizza - Chicago style

Chvíli jsem přemýšlela, jak tenhle recept pojmenovat. Normálně se mu říká deep dish pizza, deep dish Chicago pizza. V dalším textu se pak objevují nadšená zvolání jako "I decided to go deep dish." nebo "Deep dish is awesome! Proč ale mám používat anglický název, když to jde přeložit do češtiny. Takže pizza z hluboké nádoby, pizza z dortové formy (a Chicaga). Pizza z dortové formy je naprosto skvělá! Nezní to trochu jak Láďa Hruška?

Počítám s tím, že moje pojmenování se také nemusí líbit každému. Tak například pokud sem náhodou zavítá nějaký česky mluvící Ital, který si myslí, že pořádná pizza je ta italská, tenká placka, skromné množství náplně (nedávno jsem snědla jednu s kozím sýrem a řepou a byla výborná, hlavně díky mému oblíbenému kozímu sýru (ale řepa tomu určitě prospěla aspoň esteticky)). Tahle americká je takový její opak: tlusté máslové těsto a na tom hromada sýra a rajčat. V opačném pořadí než normálně, snad aby ta pizza na pohled vypadala zdravěji, vždyť je to samé rajče (v reálu proto, aby se sýr při delší době pečení nepřipálil).
Při průzkumu trhu jsem zjistila, že recepty na tuhle nádheru mají mnoho společného. Všechny jsou dosti tolerantní v otázce toho, čím pizzu naplnit. Prakticky čímkoli - klobásky, slanina, pikantní salám, grilovaná zelenina. Případně se můžete spokojit s kombinací rajčat a sýra, která je zato
naprosto nezbytná. Obávám se, že kdybyste chtěli tuhle pizzu se smetanovým základem, už by se tomu neříkalo pizza, ale quiche.
Pokud se do toho pustíte, můžete se pak chlubit, že jste zvládli techniku "laminování" těsta, což sice zní strašně vědecky, ale jedná se o pouhé promazání změklým máslem. A pak se taky můžete chlubit třeba tím, že víte, co se jí v Chicagu. (Já tam sice byla, ale místo konzumace pizzy jsem v té době dala přednost návštěvě muzea a plavbě na lodi.)
Inspiraci jsem tentokrát čerpala od Sally a Kublanky. Kukuřičnou mouku jsem vynechala jen z důvodu její momentální nedostupnosti. Sušená rajčata jsem přidala, protože mi to přišlo jako dobrý nápad - kdy taky sušená rajčata nejsou dobrý nápad. :) Ne, vážně, hodila se tam.

Na 1 pizzu do dortové formy o velikosti 26 cm (což by mělo bohatě stačit pro dvě hladové osoby, jako zákusek pak třeba i pro šest)
Těsto: 400g polohrubé mouky (cca 50g nahraďte kukuřičnou, pokud máte), 5g sušeného droždí, lžička cukru krupice, půl lžičky soli, 200 ml vlažné vody, 2 lžíce rozpuštěného másla + 3 lžíce změklého másla
Rajčatová omáčka: 2 konzervy drcených rajčat, 1 cibule, 3 stroužky česneku, lžička cukru, 2 lžíce olivového oleje, lžička sušeného oregána, nasekaná čerstvá bazalka, sůl, pepř, chilli flakes dle chuti
Další ingredience: 300g mozzarelly (já použila celá 3 125g balení), 40g strouhaného sýra typu parmazán, lístky čerstvé bazalky, 10ks sušených rajčat

Nejprve se ujistěte, že máte pár hodin volného času. Těsto bude potřebovat dvakrát kynout...což sice nevyžaduje moc vaší pozornosti, ale trpělivosti ano. Pak začněte s přípravou kvásku: smíchejte droždí s cukrem a zalijte vlažnou vodou. Nechte chvíli stát, až se na povrchu vytvoří pěna.
Mouku smíchejte se solí, přidejte rozpuštěné máslo a směs s droždím a vypracujte těsto. Mně to šlo úplně krásně i bez mixéru, nic se nelepilo, těsto brzy začalo hezky držet pohromadě. Až budete mít soudržnou, hladkou kouli, umístěte ji do olivovým olejem vymazané mísy a dejte na teplé místo kynout. Asi za hodinu by těsto mělo zdvojnásobit svůj objem.

Mezitím můžete připravit rajčatovou omáčku. Cibuli nastrouhejte nahrubo, česnek rozdrťte. Na troše olivového oleje opečte cibuli, až trochu zhnědne, přidejte česnek, zalijte rajčaty, okořeňte oreganem, chilli, doplňte lžící cukru a přiklopené nechte dusit. Omáčka by měla hezky zhoustnout - trochu tekutiny můžete nakonec nechat odpařit při varu bez pokličky - a získat výraznou, příjemně rajčatovou chuť. Dochuťte solí, pepřem a přidejte čerstvou bazalku.

Vykynuté těsto rozválejte (zkuste to bez podsypávání moukou) a potřete zbylým máslem. Plát pak zaviňte do ruličky a dobře utěsněte, aby máslo nevytékalo. Přeložte a opět rozválejte na placku. Nakonec opět přeložte a vzniklý blok těsta nechte ještě hodinu kynout - opět v olejem vymazané míse, kterou tentokrát umístíte do ledničky. Během této hodiny nemusíte dělat vůbec nic - případně už dopředu nakrájet mozzarellu, sušená rajčata a tak dále.

Dortovou formu lehce vymažte olivovým olejem. Těsto rozválejte na kulatou placku a natlačte na dno a boky formy. Nyní můžete začít vrstvit: na dno přijdou plátky mozzarelly, na to lístky bazalky, jakékoli doplňující ingredience - v našem případě sušená rajčata - a nahoru rajčatová směs, kterou posypete parmazánem.

Takhle připravenou pizzu umístěte do trouby vyhřáté na 175 stupňů a pečte 30 - 40 minut. Moje pizza vypadala i ke konci docela bledě, takže tam asi mohla zůstat o něco déle. Upečená ale byla dostatečně.

Poslední pokyn je možná ten nejdůležitější: po vytažení z trouby odolávejte lákání pizzy ještě alespoň 15 minut, aby náplň trochu ztuhla a vy jste po nakrájení získali trojúhelníček pizzy, a ne lečo s pečivem.

No a jaké to bylo? Moc dobré a moc rychle mizející. Tatínek, který se dopředu tvářil velmi negativně, si přidal a prohlásil, že jako zákusek to bylo vynikající. A jak to zhodnotíte vy? :)