čtvrtek 31. srpna 2017

Sao Miguel: Lago do Fogo

Ranní provoz na dálnici a typická krajina na Sao Miguel.
Plán na první azorský den jsem si ujasnila přesně v ten den ráno. Totiž, dlouho jsem se těšila na výlet k jezeru v horách. Jenže pak jsem si uvědomila, že do hostelu dorazím o půlnoci a v pokoji na mě bude čekat pět spících spolubydlících, které bych raději neměla budit. Pak jsem si ještě vyslechla, že snídaně se podává od půl deváté a že ráno mi v hostelu poví víc o tom, jak se na Azorech zabavit...a fakt byl ten, že jediný použitelný autobus na výlet k jezeru jede v devět hodin...Tak jsem si myslela, že možná bych se měla spíš zúčastnit snídaně a poučné přednášky.
Miluji vlhký vzduch, tyhle podmínky bych chtěla pořád.
Ale touha po výletě nakonec zvítězila. Takže jsem se nehlučně vyplížila z hostelu, našla moře a u něj autobusovou zastávku disponující dokonce jízdním řádem, autobus skutečně v devět vyjel a o hodinu později už jsem pozorovala prázdnou pláž s tmavým pískem v místě zvaném Água de Alto. Po nočním dešti byl vzduch úžasně vlhký a stoupání směrem vzhůru výrazně připomínalo pobyt v džungli. Pár dvojic předbíhám, dvě anglické kamarádky mi samy uhýbají z cesty...asi jsem ve formě. Obdivuji velké žluté květy, netušíc, že je na Azorech potkám ještě mnohokrát. Nádherný úsek cesty vede podél levady, ve které plavou ryby. Pak ještě kousek mlhavým údolím a najednou se ocitám přímo na břehu jezera Lago do Fogo. Místní klid narušuje pár odvážných turistů v plavkách. V téhle zimě? Blázni. Později trochu lituji, takhle atmosférické koupání už nepotkám.
Azorský otužilec u Ohnivého jezera.
Podle rady z červeného průvodce se od břehu jezera vydávám po cestě kolem něj lehce vzhůru. Díky mlze už dnes jezero nespatřím. To v těchto místech není neobvyklá situace - průvodce popisuje vyhlídkové body, odkud je za dobrých podmínek krásný rozhled na celé jezero. A za běžných podmínek neuvidíte nic. Cesta zpět dolů k moři po alternativní trase není tak hezká jako ta nahoru. V jednom místě potkávám plot, což mě trochu zaskočí. Přelézám na druhou stranu a doufám, že tam nečeká býk. Najednou svítí slunce - ještě se mi bude stýskat po zamlženém dopoledni.
Kaple nad Vila Franca do Campo.
Pěšky po silnici se přesouvám do města zvaného Vila Franca do Campo. Krásné místo - kostely malé i velké, v jednom právě probíhá nějaká speciální událost, všichni jsou slavnostně vystrojení, jinde se chystá větší slavnost, zdobí se ulice...Nejsem tu jediný turista - ostatní sem míří jednak za koupáním (lodičkou se můžete nechat svézt k panenskému ostrůvku s kruhovou zátočinou uprostřed), jednak třeba ke kapličce s křížovou cestou, která se vypíná nahoře nad městem. Je vážně krásná, ale ta cesta - slunce pálí, kolem mě projíždí spousta autíček z půjčovny plných turistů, rostou banány, a já dnes lezu už do druhého podstatného kopce. Začínám mít pocit, že se mi Azory budou líbit.
Azorské banány jsou sice zelené, ale chutnají výborně.
Vila Franca do Campo shůry.
Typický malý kostel.
Levada skoro jako na Madeiře.

středa 30. srpna 2017

Začátek v Portu

Před odjezdem jsem se pokoušela odhadnout, které portugalské město se mi bude líbit víc - Porto nebo Lisabon. Nevěděla jsem. Vůbec jsem netušila, že po dnu stráveném v severoportugalském městě budu okouzlena natolik, až budu vzpomínat na své nadšené pocity ze San Francisca.
Pokud máte rádi kachličky, barvy, mosty a portské, v Portu by se vám mohlo líbit. Pokud nevíte, že máte rádi kachličky, v Portu to zjistíte. :) Já se do nich zamilovala skoro na první pohled - kostel obložený tradiční bílo-modrou variantou, domy různých vzorů v odstínech zelené, béžové či modré, nádraží Sao Bento - uvnitř úžasné, nijak nelákající k odjezdu.
Rušno, i když žádný vlak nejede.
Kachličkami byl obložen i hostel, kde jsem přečkala noc. Navíc se pyšnil pravidelně obměňovanými výstavami obrazů a koly k zapůjčení pro šílence, co rádi jezdí na kole do koce. Poloha - kousek od pěší zóny vedoucí ke Clerigos a nejslavnějšímu portugalskému knihkupectví Livraia Lello, fajn volba.
Azulejos a malá výstava uvnitř Gallery hostelu.
Krásu portugalských kachliček jsem si stačila uvědomit už během půlhodinové večerní seznamovací procházky. Druhý den jsem v tomhle trendu pokračovala. Ještě před otvírací dobou stojím před dveřmi do věže Clerigos, abych se vyhnula klaustrofobickému pocitu při prodírání davem uvnitř uzoučké věžičky. Funguje to, pohled zeshora za to stojí. Pak nalézám jeden vyhlídkový bod - miraudoro, pokud se odvážíte mezi graffitti a odpadky, budete odměněni pohledem vpravdě luxusním.
Zaprášené miraudoro, aneb mám se tu bát nebo se kochat výhledem?
Ve třičtvrtě na jedenáct začíná tříhodinová procházka městem s místním průvodcem, Pedrem. Sraz na obrovském náměstí Praca da Liberdade, dále na nádraží, přes místo, odkud je vidět snad deset kostelů, jeden úžasně zdobený tajný kostel v rekonstrukci vedle policejní stanice, horní patro mostu, prudké schody, tajný domácí čokoládový dort a konečně nábřeží jménem Ribeirinha. Mezitím spousta informací o historii Porta, respektive celého Portugalska, z nichž většinu už jsem stihla zapomenout. Zajímavé, že v naší dvacetičlenné skupince byli kromě mě další tři Češi a jeden v Česku žijící Angličan.
Jeden skoro úplný pohled na most.
Následuje čas hodování. Na oběd jsem pevně rozhodnutá okusit francesinhu, místní supersendvič. Nasycena spěchám zpátky k mostu, na druhou stranu a do portského sklípku. Na výběr máte z desítek značek, já zapadám do jednoho malého, Porto Augusto, jenž prodává své víno pouze na místě. Čeká nás Manuel, který víno evidentně miluje. Provádí turisty mezi sudy a pak dává ochutnat dva nejmladší dostupné vzorky, šest a osm let.
Očíslované sudy s portským ve sklepě Port Augusto.
Lehce rozveselena mířím po dolním patře mostu zpět. Mladík ve žlutých plavkách se chystá na skok do vody, jeho asistenti vyžadují příspěvek a ovace. Času moc nezbývá, a tak nechávám ujet všechny tramvaje, naposledy vystoupám kopec od řeky Douro, v hostelu popadnu ten větší z batůžků a metrem, co jezdí většinou po povrchu, mizím na letiště.
Proč jen jsem šla po dolním patře? Mnoho schodů.
Domy lehce zchátralé.
Most nebo Eiffelovka?
Už jsou venku davy? Ranní pohled z okna.
Těsně pod Miraudoro.
Vyvenčeno, holubi nakrmeni.
Libo Jameson či jen tak? Pozor, každá jede jinam.
Ribeirinha zeshora.

Azory - a dvě portugalská města k tomu

Ocitla jsem se sama na samém kraji Evropy, uprostřed Atlantiku. Nebyla to nehoda ani náhoda, ale plánovaná a vysněná dovolená na Azorech. Navštívila jsem čtyři malé výtvory sopečné aktivity, čtyři z devíti ostrovů. Z domova jsem odjížděla s pocitem, že nevím, kolik lidí by se pustilo do takové šílenosti. Vracela jsem se s pocitem radosti, že jsem takovou cestu podnikla.

Pokud jste o Azorech nikdy neslyšeli, vězte, že toto souostroví leží v Atlantiku, od pevniny je dělí asi dvě hodiny letu z Lisabonu a čtyři hodiny letu z Bostonu. Ostrovy patří Portugalsku, je jich dohromady devět, každý má své vlastní letiště a na každý z nich občas zamíří nějaký turista. Nejvíce jich navštíví největší Sao Miguel, další, menší ostrovy, jsou stále turismem poznamenané jen lehce.

Na Azory se dá jezdit během celého roku, teplota nikdy neklesne do nepříjemných čísel ani nevystoupá k tropickým vedrům. Během roku zde hodně prší - letní měsíce by měly být nejsušší, nejteplejší a turisty nejoblíbenější. Mohu potvrdit - tedy alespoň tu část o počasí. Možná jsem měla trochu štěstí, ale ani jednou jsem výrazněji nezmokla. V srpnu vlastně Azory působily oproti očekávání méně zeleně, díky uvadajícím hortenziím i méně modře, bílé a černé (domy a láva) bylo pořád dost.

Typický mód azorského turisty je ten, že vystoupí z letadla, nastoupí do půjčeného auta, projíždí krajinou a kochá se. Občas se může přidat nějaké to koupání v moři, občas lehká pěší túra, a jako bonus výlet za velrybami. Něco podobného jsem původně plánovala taky. Jenže pak se ukázalo, že jelikož budu na Azorech sama, půjčování vozidla nepřipadá v úvahu - a tak jsem začala bedlivě studovat jízdní řády autobusů a lodí a ukázalo se, že takhle to jde taky. Takže, nemusíte se zaleknout častých varování, že na Azorech to bez auta nejde - jde. Pokud se chcete zcela vyhýbat alternativám v podobě taxíků a stopování, čeká vás občas nějaké to čekání na letišti či na lavičce v parku, ale...chvíle odpočinku jsou v nabitém cestovatelském programu potřeba.

A jaké byly ty čtyři vyvolené?
  • Sao Miguel, ostrov mnoha kopečků, tří velkých kráterových jezer, termálních pramenů a malebných městeček
  • Pico, ostrov jedné hory, černé lávy a vinic
  • Faial, ostrov námořníků (a dál, neověřeno, také jednoho velkého kráteru a pozůstatků nedávné sopečné činnosti)
  • Terceira, ostrov pastvin, býků a jednoho nádherného města
Na tohle všechno mi stačilo sedm dní, další den jsem věnovala Portu a dva dny Lisabonu. Celkem mi ta krátká doba dala spoustu zážitků a moc se těším, až se o ně s vámi podělím. :)
Šíleně kopcovitý Lisabon.
Zářivě barevné Porto.
Lehce zamlžený Sao Miguel.
Lávově černé a divoké Pico.
Námořnicky modrý (tedy spíše pomalovaný) Faial.


Pastelově svěží Terceira / Angra.

pondělí 14. srpna 2017

Pečený broskvový dezert

Po dlouhé době jeden recept, který si vynucuje zaznamenání okamžitě. :) Jednoduchý dezert, v angličtině zvaný "peach cobbler", jsem zkoušela už loni. Letos jsem asi natrefila na lepší recept, protože narozdíl od loňského výsledku, který ničím nevynikal, byl tento skvělá snídaně, večeře, a dokonce ho pochválil i můj značně vybíravý tatínek. A navíc výhoda - můžete ho jíst ještě teplý! Doplňte vanilkovou či smetanovou zmrzlinou, usaďte se s ním někde na sluníčku a vychutnejte si ten pocit, že je léto (i pokud máte normálně raději zimu). Recept třeba zde.

Na 1 malý pekáček:
Broskve: 9 menších broskví (nektarinek), 2 lžíce tmavého cukru, lžička skořice, lžička mletého zázvoru, šťáva z půlky citrónu, 2 lžíce kukuřičného škrobu, lžička vanilkové esence
Těsto: 1 hrnek hladké mouky, 1 lžička prášku do pečiva, čtvrt lžičky jedlé sody, čtvrt lžičky soli, 120 ml podmáslí, 90g másla, půl hrnku hnědého cukru

Já začala oloupáním nektarinek (nevím, jestli je to nutné a nevím, jestli to s broskvemi jde lépe, ale každopádně je to trochu otravné). Nektarinky jsem nařízla do kříže, zalila vařicí vodou, tu jsem po minutě slila, ovoce ponořila do studené vody a pak nožíkem loupala slupku. Dále jsem nektarinky nakrájela na kousky, přidala k nim všechny ingredience, které nejsou určené do těsta, a dobře promíchala.

Formu jsem si vymazala máslem a nektarinky do ní přemístila.

Na těsto jsem smíchala nejprve sypké ingredience. K nim jsem přidala kostky másla, prsty propracovala do sypké směsi a nakonec přilila podmáslí. Výsledné těsto má spíše tekutou konzistenci. Lžící ho naneste na broskve tak, aby jich většina byla zakrytá. Nakonec můžete ještě povrch posypat skořicovým cukrem.

Připravený dezert dejte do trouby vyhřáté na 190 stupňů a pečte 40-50 minut, až povrch zezlátne a bude hezky křupavý. Tipy na podávání viz výše - nejlépe teplé a se zmrzlinou.

neděle 13. srpna 2017

Čočkový salát s bazalkou

Kdo potřebuje třetí recept na čočkový salát? Já. :) Čočkové saláty jsou prostě skvělé, s použitím čočky z konzervy či francouzské čočky bez potřeby namáčení také velmi rychlé, a věřím, že i docela zdravé jídlo. Takže když se tu v záplavě mých dortíků občas objeví nějaká čočka, neměli byste mi to vyčítat. Tahle konkrétní variace mě lehce fascinovala tím, jak se v ní ztratí celé balení bazalky. Také mě zaujala kombinace čočka + cuketa, pro mě novinka. Originál pochází opět z Ameriky.

Na cca 4 porce:
tři čtvrtě hrnku zelené francouzské čočky, 1 střední cuketa, 1 větší cibule, 2 stroužky česneku, 1 balení mozzarelly, sušený libeček, 1 lžíce olivového oleje.
Zálivka: 20g bazalky, 2 lžičky dijonské hořčice, 1 lžíce vinného octa, 3 lžíce olivového oleje, sůl, pepř

Čočku dejte vařit v odpovídajícím množství vody. Změknout by měla za 25-30 minut.
Na zálivku dejte do mixéru bazalku, hořčici a ocet. Promixujte na pastu. Postupně přidávejte olivový olej a stále mixujte. Nakonec dochuťte solí / pepřem.
Cibuli nakrájejte na kostičky, cuketu na menší kousky. Na pánvi na olivovém oleji osmahněte nejprve samotnou cibulku, aby lehce zezlátla, pak přidejte cuketu a koření (sůl, pepř, třeba libeček) a smažte dalších tak osm minut, aby cuketa změkla a opekla se. Na poslední minutu přidejte česnek na plátky. Mezitím nakrájejte mozzarellu na tenké plátky.
Salát sestavíte smícháním uvařené čočky, cuketové směsi a zálivky. Rozprostřete do vhodné nádoby, povrch obložte mozzarellou a případně ještě ozdobte pár lístky bazalky.
Podávejte teplé či studené, mně je to jedno. :)

pátek 11. srpna 2017

Švestkový páj

Zkoušeli jste někdy zahánět žal pečením? Že ne? Ale ono to docela funguje. Mně pečení často uklidňuje, zvlášť pokud se do něj nepouštím v časovém presu. Pustím si hudbu, shromáždím všechny suroviny, vypracuji skvělé, vláčné těsto, nakrájím švestičky, přičichnu ke skořici a zázvoru...pohoda. A pak dám vše do trouby a s lehkou nervozitou sleduji, jestli koláč nehnědne až moc, užívám si vůni pečeného ovoce a přemýšlím, jestli už je ta správná doba ho z trouby vyndat. No a pak si řeknu, že ano, a můžu začít odpočítávat hodiny do doby, než bude připraven ke konzumaci. A nebo můžu jít spát a těšit se na luxusní snídani. Švestkový páj se povedl, Jamie umí.

Na 1 koláč:
Těsto: 270g hladké mouky, 2 lžíce moučkového cukru, 130g másla, 2 žloutky, 60ml ledové vody, špetka soli
Náplň: 1kg švestek, 100g cukru (já měla tmavý muscovado), 1 lžička skořice, 1 lžička mletého zázvoru,  2 lžíce kukuřičného škrobu, 50g másla

Smíchejte mouku, cukr a sůl. Přidejte kostky másla a prsty propracujte na drobenku. Poté přidejte žloutky a ledovou vodu a vypracujte hladké těsto, kdyby hodně lepilo, přidejte ještě trochu mouky. Zabalte do folie a dejte do lednice alespoň na půl hodiny chladit.
Švestky nakrájejte na čtvrtiny či menší kusy. Promíchejte se skořicí, zázvorem a kukuřičným škrobem.
Odpočinuté těsto rozdělte na dva nestejně velké kusy. Ten větší (cca 2/3) rozválejte na pomoučněné ploše na placku a poté přeneste do koláčové formy (nemusí být vymazaná). Těsto by mělo pokrýt dno a boky formy. Na něj naneste švestkovou náplň, tu ještě poklaďte plátky másla a výtvor dokončete mřížkou ze zbytku těsta. Přebytečné těsto odřízněte. Povrch koláče potřete rozšlehaným žloutkem a posypte krystalovým cukrem.
Koláč pečte v troubě předehřáté na 200 stupňů dvacet minut, pak ztlumte teplotu na 180 stupňů a pečte dalších 30 - 40 minut, kdyby povrch příliš zhnědnul, koláč zakryjte alobalem.
Pak nechte několik hodin chladnout, aby náplň trochu ztuhla - ale když se koláč během konzumace rozpadne, žádná katastrofa to není. Výsledný dojem můžete umocnit ještě vanilkovou zmrzlinou. :)

středa 2. srpna 2017

Vrstvený dort napůl bez pečení

Bratr měl narozeniny a i když jsem věděla, že jeden dort dostane od babičky, a nevěděla, že další dva mu peče Anička, chtěla jsem jeden upéct taky. Není lepší příležitosti k vyzkoušení nového dortu. :) Chtěla jsem zase něco letního, s čerstvým ovocem - což nakonec tak úplně nevyšlo. Tenhle dort v originále obsahuje jahody (Smitten kitchen), ale získat u nás jahody koncem července je těžký úkol - takže v tom mém skončila sklenice zavařených třešní, kterých mi bylo líto...a nahoře maliny, které se tam hodily víc. Co bych ráda vyzdvihla, jsou ty skořicovo-medové placičky, ze kterých byl dort sestaven. Dobré, opravdu moc dobré...Při jejich výrobě vznikly odřezky, které zcela bez varování spořádal můj tatínek, který se ještě stále sladkému (a dortům zvlášť) vyhýbá...a my jsme je pak ráno marně a nevěřícně hledaly.

Na 1 dort o průměru cca 17 cm:
Těsto: 230g hladké mouky, čtvrt lžičky soli, půl lžičky prášku do pečiva, půl lžičky skořice, trocha mletého hřebíčku, 100g tmavého cukru (já měla muscovado), 1 lžíce medu, 115g másla, 1 vejce
Krém: 350ml šlehačky, 240g krémového sýra, kůra z půlky citrónu, cca dva balíčky vanilkového cukru
Náplň: čerstvé ovoce na tenké plátky NEBO dobrá zavařenina NEBO ovocná omáčka (ovoce, škrob, citronová šťáva, maličko cukru, voda).

Placičky, které budou tvořit základ dortu, můžete připravit klidně pár dní předem. Změklé máslo utřete s cukrem. Pak přidejte vejce a med, promíchejte. Dále přidejte zbytek ingrediencí, utvořte hladkou hmotu a dejte na chvíli chladit do ledničky, bude se vám s ním pak lépe pracovat.

Pak těsto rozdělte na šest dílů a každý vyválejte mezi dvěma archy pečicího papíru na plochu, z které půjde vykrojit cca 17cm velké kolečko. Pečte podle velikosti trouby ideálně po dvou, každou várku 8 minut, v troubě předehřáté na 175 stupňů. Ihned po vytažení z trouby těsto ořízněte na stejně velká kolečka - pomůže vám vhodný talíř či miska.

Na krém nejprve prošlehejte sýr pokojové teploty s vanilkovým cukrem a citronovou kůrou. Pak pomalu přilévejte šlehačku, nejdřív míchejte ručně a pak vyšlehejte elektrickým šlehačem na hladký, pevný krém. Ochutnejte a případně upravte množství cukru a citrónu.

Já dort plnila višňovou omáčkou, ale pokud máte vhodné pevné ovoce, stačí nakrájet ho na hodně tenké plátky.

Sestavování by mělo proběhnout několik hodin před konzumací, aby sušenky stihly nasáknout vlhkost krému a ovoce a změknout, ale zase ne moc.
Každý plát nejprve potřete částí krému, poklaďte ovocem, na to umístěte další plát a pokračujte. Pokud používáte zavařeninu, obraťte pořadí - plát, zavařenina, krém. Sestavený dort ihned dejte chladit do ledničky. Já ho nechala odpočívat přes noc a druhý den byl zcela měkký a připravený ke konzumaci.