Čokoládový dort s pomeranči

Dlouho jsem tu nezveřejnila žádný dort. A vlastně ani žádný recept - měla jsem jiné, příjemné starosti. Podobně příjemné jako pečení dortů. :) Tenhle čokoládový vzniknul k Honzíkovým narozeninám. Velmi přesně se držel postupu, který můžete nalézt u Lucie (a také v její kuchařce, kterou pro příznivce pečení dortů velmi doporučuji).  Pravda, nebyl to ten nejjednodušší dort, jaký si dokážete představit, ale myslím, že to za vynaložené úsilí stálo. Celý dortík zmizel během jediného dne. :)
Postup tentokrát popíšu po jednotlivých komponentách. Vše se doporučuje připravit den předem, druhý den už vás čeká jen sestavení a ochutnávání (k tomu doporučuji přizvat i někoho dalšího).

Na 1 malý, ale vydatný dort o průměru 20 cm:
Korpus: 160 g másla, 120 g vody, 160 g hořké čokolády (70% kakaa), 195 g polohrubé mouky, čtvrt lžičky prášku do pečiva, čtvrt lžičky jedlé sody, čtvrt lžičky soli, 40 g holandského kakaa, 230 g cukru krupice, 3 vejce (M), 25 g oleje, 100 g podmáslí

Troubu předehřejte na 160 stupňů. Dortovou formu lehce vymažte máslem a dno i boky vyložte pečicím papírem. Čokoládu nasekejte.
Máslo nakrájejte na kousky a spolu s vodou ho zahřívejte, až se rozpustí. Ihned přidejte čokoládu, minutu počkejte a pak rozmíchejte dohladka.
Smíchejte mouku s práškem do pečiva, jedlou sodou, solí a kakaem. Přidejte cukr a čokoládovou směs, zamíchejte. Pak po jednom přidávejte vejce. Nakonec vmíchejte ještě olej a podmáslí.

Směs vlijte do formy a pečte v předehřáté troubě asi 1 hodinu. Poté zkontrolujte, zda je korpus propečený, klasicky zapíchnutím párátka doprostřed. Mělo by zůstat čisté.

Korpus nechte 10 minut chladnout ve formě, poté ho vyjměte a nechte dále chladnout. Nakonec ho zabalte do potravinové folie a uložte na noc do chladna.

Kandovaný pomeranč: 200 g vody, 150 g cukru krupice, 1 pomeranč

Pomeranč dobře omyjte a nakrájejte na tenké plátky. Přiveďte k varu asi litr vody, pomeranč tam vložte, nechte přejít varem, slijte a ihned zchlaďte studenou vodou. Tento proces opakujte třikrát, měl by pomerančovou kůru částečně zbavit hořkosti.
Poté smíchejte vodu s cukrem a zahřívejte, až se cukr rozpustí. Přidejte pomeranč a na mírném ohni vařte asi hodinu. Poté pomeranč vyjměte a nechte okapat. Pozor, pomeranč bez dozoru může napáchat nemalé škody: mně se povedlo vše trochu připálit.

Lemon curd (citronový krém): 3 vejce, 140 g cukru krupice, 90 g čerstvě vymačkané citronové šťávy, 60 g změklého másla, 190 g smetany ke šlehání

V míse, která se hodí pro přípravu krémů nad vodní lázní, promíchejte balonovou metlou vejce, cukr a citronovou šťávu. Za stálého šlehání nad vodní lázní zahřívejte, až krém zhoustne. Poté mísu sundejte z hrnce a do směsi vmíchejte na kousky nakrájené máslo.
Povrch krému zakryjte potravinářskou folií, aby se nevytvořil škraloup, a nechte přes noc vychladit.

Čokoládová ganache: 140 g hořké čokolády, 250 g smetany ke šlehání

Čokoládu nasekejte na kousky. Smetanu přiveďte k varu, přelijte přes čokoládu, nechte minutu stát a pak rozmíchejte dohladka. Povrch zakryjte folií. Směs dejte do ledničky, přes noc zhoustne. Pokud bude druhý den stále moc tekutá na potírání dortu (nejspíš ano), ještě ji vyšlehejte šlehačem.

Pomerančová čokoládová ganache:
30 g smetany ke šlehání, 65 g čerstvě vymačkané pomerančové šťávy, 100 g hořké čokolády, 25 g změklého másla

Podobně jako čokoládová ganache: nasekejte čokoládu, přelijte ji horkou smetanou a horkou pomerančovou šťávou. Nechte chvilku stát a pak rozmíchejte. Povrch zakryjte fólií a nechte přes noc ztuhnout.

Sestavení:
Korpus rozřízněte na dvě pokud možno stejně velké části. Jednu z nich potřete dvěma třetinami lemon curd. Neroztírejte úplně do krajů, jinak krém vyteče - můžete to pojistit proužkem hutnějšího čokoládového krému po obvodu dortu.
Položte druhé patro a vršek i boky dortu pomažte čokoládovým krémem.
Nakonec si trochu vyhrajte se zdobením - použijte šlehačku smíchanou se zbytkem lemon curd a také připravený pomerančový krém. Vše završte kandovanými pomeranči.

Bad Gastein a okolí

Romantická dovolená v gasteinském údolí. :)

Dlouho, velmi dlouho to je, co jsme se vrátily z rakouských Alp. A já pořád ještě cítím povinnost tu krátce sepsat, co jsme tam zažily. O návštěvě Lince a Salzburku už víte - nejkrásněji ovšem bylo v horách. A to pouhé jeden a půl hodiny vlakem od Salzburku - jako základnu jsme vybraly český penzion v Bad Gasteinu. Pokud na dovolené neradi slyšíte češtinu, nedoporučujeme...ale jinak je to penzion přívětivý, byť se nachází zrovna v té části Gasteinu, která svým vzhledem trochu připomíná české sídliště.

Vodopád po bouři možná ještě mohutnější než obvykle.

V samotném Gasteinu jsou zajímavé především dvě věci - mohutný vodopád přímo v centru města a upadající sláva zašlého lázeňského skvostu. Těch obrovských luxusních hotelů tu je dost.
Měly jsme zde strávit dva dny a předpověď počasí nám dvakrát slibovala odpolední bouřky. První den jsme se tak do hor neodvážily: gasteinským údolím vede i rovinatá stezka pohybující se ve výšce cca 100 metrů nad dnem údolí. Užijete si tedy zároveň výhledy i rakouskou venkovskou architekturu včetně občasných pasoucích se zvířátek. Trasa končí v dalším lázeňském městečku Bad Hofgasteinu.

Pěkná kaplička kousek nad městem.

 Aby to nebylo tak jednoduché, rozhodla jsem, že si vyzkoušíme ještě chůzi do kopce - cílem byla malá kaplička ani ne v půli hory, ale i tak to bylo vydatné, především pro svou strmost. Bouře nás zastihla až dole ve městě - když jsme v Gasteinu vystoupily z autobusu, dlouho jsme se krčily na zastávce, než jsme se odhodlaly k pětiminutovému sprintu do hotelu. I tak jsme přišly promočené.

Průchod tunýlkem někdem mezi oběma Gasteiny.

Druhý den už nebylo na výběr - musíme do hor. Z dvou lanovek stoupajících téměř ze středu města jsem vybrala tu kabinkovou, vedoucí téměř na vrchol kopce jménem Stubnerkogel (2264). Zde je pár atrakcí i pro ty, co se hlouběji do hor neodváží: dlouhý houpavý most nad menší propastí a několik vyhlídkových teras podivného, lehce extravagantního vzezření (mně osobně nejvíc připomínaly obří nástroj na masáž hlavy).

Hory, zamlžené jsou nejhezčí.

Je tu krásně, ale já chci dál...takže se pouštíme na nenáročnou, necelých 9 km dlouhou túru až do Sportgasteinu, ležícího také v gasteinském údolí necelých 10 km od našeho penzionu. Takový byl plán...realita tak nenáročná nebyla.:) Trasa sice nevedla moc do kopce, ale značná část se šla úbočím hory střídavě po velkých nestabilních kamenech a sněhových polích (začátek července). To vše v botech připomínajících sandály...maminka už se mnou příště nebude chtít do hor.:( Finální sestup o skoro 1000 výškových metrů jen završil dojem z náročného dne v horách. A místo abychom pak nasedly na autobus a nechaly se odvézt domů, trvala jsem na tom, že i zbytek trasy zvládneme pěšky.

Najdete cestu úbočím hory? Tudy jsme šly.

My nahoře, Sportgastein dole.

Někdo nám obsadil lavičky...

Böckstein - už jsme skoro doma.

Salcburk

Tohle je Salcburk.

Do Salcburku přijíždíme v pátek kolem poledne za téměř ideálních podmínek: teplo, sluníčko. Světlé fasády domů v centru města hezky září, nad nimi se tyčí impozantní pevnost Hohensalzburg, městem se  prohání pěkné, z velké části klimatizované trolejbusy (a já pro ně mám po dětství ve Zlíně prostě slabost). Po odložení našich zavazadel na nádraží a zakoupení Salzburg karty - užitečná věc, pokud plánujete navštívit více atrakcí a třeba i využívat MHD - míříme do centra pěšky.

A tohle je taky Salcburk - stačí se dívat zeshora směrem pryč od centra.

Nejdříve procházíme zahrady u paláce Mirabell, hezky to tu kvete, ale po návratu z Alp se nám to tu zdá příliš plné lidí. O kus dále by měla být autentická kolumbijská restaurace - ve výloze se skví krásný obraz džungle s tukanem, ale je zavřeno. Usedáme tedy k venkovnímu stolečku u jakési restaurace, která láká na polední menu. Cibulový koláč nenadchne - cibule je v něm pomálu, nazvala bych to spíše "koláč s vaječnou omeletou".  No, gurmánský výlet to opravdu nebyl, nedopřály jsme si ani ten schnitzel...

Salcburský hrad.

Centrum města je malé a ohraničené velkou skálou. My ho prouzkoumáváme nejprve seshora - na skálu se vyvezeme lanovkou (krátká, pozemní, nahraditelná krátkou procházkou - ale po včerejší hřebenovce se rády svezeme). Tím se ocitneme rovnou v pevnosti, odkud je hezký výhled. Když vstoupíte do vnitřních prostor (spíše holé, popisované audioguidem) a vystoupáte až na věž, je výhled ještě hezčí. Malá městská hřebenovka nad Salcburkem (minimální převýšení) nás zavedla až k muzeu moderního umění - od jehož návštěvy jsme se nechaly odradit několika negativními recenzemi, takže nemůžu hodnotit. Z terasy před muzeem je opět hezký výhled na město, právě odsud se fotí záběry na pohlednice s řadou kostelních věží za sebou. Dolů nemusíte pěšky, můžete se svézt výtahem (ten je uzavřený ve skále, takže zcela bez výhledu).

Katedrála .

Jak už jste se přesvědčili zeshora, dole pod skalou se nachází množství kostelů, které stojí za návštěvu. Na hlavní nákupní ulici si můžete prohlédnout mimo jiné i Mozartův rodný dům zářivě žluté barvy. Na druhé straně řeky (jmenuje se Salzach - česky prý Salice) stojí ještě Mozartova rezidence. Mozartovy koule - oblíbenou místní sladkost plněnou marcipánem - potom naleznete úplně všude. Ale pozor, pravé jsou prý jen jedny, a to ty od firmy Fürst. To jsem při jejich nákupu samozřejmě nevěděla, a tak jsem domů přivezla nepravé. Ale špatné nejsou.

Mozartův rodný dům.

Když prší, jako útočiště můžete využít některé z místních muzeí. Já k návštěvě doporučuji Dom Quartier - jedná se o rozlehlý dvoupatrový komplex přilehlý k salcburské katedrále. Kromě expozice cenných historických relikvií a měnících se výstav umění zde naleznete komplex sálů zařízených dobovým nábytkem. Zde dříve pobývali vládnoucí princové-arcibiskupové.

Hellbrun - rozmařilý zámek.

Je-li naopak přílišné teplo, určitě vyjeďte kousek za město na zámek Hellbrun. Tento zámek byl postaven arcibiskupem Markem Sittikem především pro pobavení hostů - a podobnému účelu slouží dodnes. Ve venkovním areálu je ukryto mnoho fontán - což zpravidla zjistíte až tehdy, když vás notně postříkají. Prohllídka s průvodcem je koncipovaná jako ukázka všech triků, které místní vodní atrakce umí. Osvěžit a zmáčet se vás pokusí hlava jelena, korálové grotto i hodovní stůl. Tak pozor! V třicetistupňovém vedru jsme s maminkou obě byly nadšené.

Podvodní svět Hellbrunu.

Jen o kousek dál je malá zoo, kde se v rozlehlých výbězích s výhledem na hory prohání třeba nosorožci nebo lamy. A pokud toužíte po opravdovější přírodě, můžete popojet autobusem ještě kousek, na konečnou pod horou Untersberg. Dál musíte buď pěšky (cca 1400m převýšení, neotestováno) nebo kabinovou lanovkou. Ta vás vysadí ve výšcce 1776m, odkud je to na dva blízké vrcholy coby kamenem dohodil. Nečekejte ale žádné městské chodníky - cesta je klasicky horsky kamenitá až skalnatá, bez turistické obuvi se vám tam moc líbit nebude. Z obou vrcholů je krásný výhled na blízký Salcburk i na další horské vrcholy druhým směrem.

Na vrcholu bez práce.

Jak vidíte, nabídka Salzburku je opravdu pestrá. Město tak doporučuji i těm, co normálně městské prostředí nevyhledávají. Mně se tam líbilo moc (dokonce i za deště:).

Pršelo a blejskalo se...celé dopoledne.

Linec

Tohle je Linz/Linec.

Chtěla jsem naplánovat krátkou letní dovolenou bez letadla a bez auta, alespoň částečně v přírodě - a samozřejmě někde, kde jsem doposud nebyla...Pokukovala jsem po Itálii, pak po Slovinsku, ale vše bylo zamítnuto z důvodu přílišné vzdálenosti. Nakonec tedy vyhrálo Rakousko: navštívily jsme třetí a čtvrté největší město Rakouska a mezitím jsme stihly prozkoumat, jak v létě vypadají rakouské Alpy v okolí proslulého Bad Gasteinu.

Pohled na Hauptplatz.

Linec pro nás představoval vítanou přestávku mezi autobusem z Prahy a vlakem do Gasteinu. Autobus společnosti LeoExpress nás vysadil kdesi v industriální zóně - procházka dne tak byla cesta do centra, na prostorné centrální náměstí Hauptplatz, které uprostřed zdobí mariánský sloup, bohužel obklopený lešením. Dál už jsme raději pokračovaly tramvají - ta vyhlídková jezdí každou půlhodinu přímo z náměstí.

Úzkokolejná dráha pro turisty i pro místní.

Za dvacet minut se tak bez námahy můžete ocitnout téměř na vrcholu kopce Postlingberg. Na něm se tyčí pěkný poutní kostel a z nedaleké terásky se skýtá hezký pohled na město rozdělené kroutící se Dunají. Jinak moc dramatické scenérie nečekejte, okolní krajina je pouze mírně zvlněná, k horám budeme muset ještě kousek popojet.

Poutní kostel na vrchu Postlingberg.

Po návratu do středu města navštěvujeme Mariendom, největší rakouskou katedrálu. I ta je zvenku zahalena lešením, ale vnitřní prostory jsou úchvatné a určitě stojí za návštěvu.

Prosluněný Mariendom.

Mariendom v detailu.

Nakonec se nám podaří i ochutnat místní specialitu - linecký koláč. Po celém městě je roztroušeno několik poboček kavárny Jindrak, kde vám s radostí naservírují poctivý kus této známé dobroty. Těsto je znatelně oříškové, byť trochu suché, nahoře sypané mandlemi, a s marmeládou se nešetří. Budu ho zase někdy muset upéct doma. :)

Kavárna Jindrak kousek od katedrály.

Pravý Linzer torte.

A víc jsme toho nestihly...kdybychom měly více času, třeba bychom zavítaly i do nějakého muzea - Linec byl vyhlášen evropským městem kultury roku 2009, břeh Dunaje zvláště v noci zdobí moderní svítící Ars Electronica Center.

Kultura v Linci - malí bubeníci.

Mřížkový koláč s rebarborou

Dva měsíce po návratu z Taiwanu a já se stále nevrátila do původního spisovatelského režimu. S jet lagem se zpravidla vyrovnám docela rychle, ale následky cest někdy mohou  být větší a trvalejší. Tropická nemoc? Nebojte, nic tak strašného. :) Nicméně, dá se předpokládat, že až do října se frekvencce mých návštěv zde nebude blížit vytyčenému cíli, jednou týdně.
Frekvence mých kuchařských experimentů naštěstí (doufám:) zůstává stejná a tak v téhle sezóně vznikly již dva delikatesní reveňové koláče, jeden s kokosem a jahodami a druhý s nepatrnou příměsí malin. Záznamy o tom kokosovém se nedochovaly, a tak se zde můžu pochlubit jen tímhle mřížkovým. Kromě rebarbory, která je skvělá všude, se tento koláč vyznačuje ještě výborným těstem připomínajícím těsto listové. Oproti němu je ale jeho výroba téměř bez práce. Tak do toho, ať nemusíte čekat na příští rebarborovou sezónu! (Ne že by použití jiného ovoce bylo vyloučené - jablíčka se skořicí, švestky, meruňky...)

Na 1 obdélníkový koláč, který zaplní cca 3/4 plechu:
Těsto: 230g studeného másla, 260g hladké mouky, 15g krupicového cukru, čtvrt lžičky soli, 120g velmi studené vody
Ovoce: 500g rebarbory, 150g (mražených) malin, 3 lžíce kukuřičného škrobu, 1/3 hrnku cukru, špetka soli, lžička zázvoru

Ve větší míse smíchejte mouku, cukr a sůl. Máslo nakrájejte na kostky, přidejte k mouce a rukama rychle propracujte - snažte se máslo vždy zploštit a trochu rozdrobit, ale výsledkem nemusí být zcela homogenní drobenka. Ke směsi přilijte vodu a špachtlí promíchejte, aby vzniklo těsto. Výsledek bude dost vlhký a lepivý - můžete přidat ještě trochu mouky, ale nemělo by to být nezbytné.

Těsto rozdělte na dvě části, a každou zabalte v podobě plochého disku do fólie. Dejte do ledničky zpevnit, mělo by to trvat 1-2 hodiny.

Rebarboru nakrájejte na drobné kousky a smíchejte s ostatními ingrediencemi na náplň.
Troubu předehřejte na 220 stupňů. Z lednice vyndejte nejprve větší část těsta, tu na pomoučněném vále rozválejte na tenký plát o něco menší než váš pečicí plech. Na těsto rozmístěte rebarboru, pár cm na kraji vždy nechte volných. Poté rozválejte druhou část těsta a šikmo (nebo vodorovně, jak chcete) ji rozkrájejte na proužky, z kterých na koláči vytvoříte mřížku. Nakonec okraje spodního plátu těsta ohněte nahoru. Povrch koláče můžete volitelně potřít rozšlehaným vejcem.

Koláč pečte v předehřáté troubě 25 - 30 minut.

Na severní pobřeží

Druhá fotoreportáž se pokusí popsat krásy severního taiwanského pobřeží. Nepatří sem žluté dlouhé písečné pláže - ty hledejte spíše na tropickém jihu - ale o bizarní i krásné jevy převážně geologického charakteru není nouze. A pak o přeplněné autobusy - cesta zpět do Taipeie byla zážitkem sama o sobě. Ten ale zdokumentován nemám...

Cestou na taipeiské metro potkáváme malé tržiště. Tohle asi není lilek - ale myslím, že v Kaohsiungu jsem tyhle fialové krasavce měla ke snídani.

Po strastiplné cestě plným vlakem do Keelungu a stresujícím hledáním správného autobusu se konečně ocitáme v naší turistické destinaci: Yehliu.

Do Yehliu se jezdí kvůli geoparku s útvary podobnými přerostlým smržům. Na nejznámější z nich, Královninu hlavu, se stojí fronty.

Abyste se s ní pak mohli vyfotit. Třeba i se svým domácím mazlíčkem.

Nás davy zprvu dost odrazují, a tak míříme směrem od houbiček. Cesty vedou rozpálenou džunglí až na špici poloostrova. Létají tu obří motýli.

Takhle osamělé útvary potkáte jen málokdy.

Podle předpovědí se některé z nich brzy zřítí.

Filmová hvězda. (V noci je vše barevně nasvíceno.)

Jsme obklopeni mořem.

O kus dále podél pobřeží na západ leží zelené pruhy Laomei.

Jedná se o sezónní atrakci - řas je prý nejvíce v dubnu a květnu. Jsme tu správně. :)

Stejně jako spousta místních turistů...

Ta zelená byla úžasná.

Fotografové zde mají o zábavu postaráno. Načasovat stisknutí spouště tak, abyste zachytili stříkající vodu, není vůbec jednoduché.

Po kolejích kolem Taipeie

Konec výletu se nesl ve znamení hledání všeho, co jsme dosud neviděli. Díky tomu jsme navštívili hned několik vizuálně atraktivních míst, a tak místo obšírného povídání bude následovat fotoreportáž. Tahle jej ze dne stráveného pohybem po malé železniční trati východně od hlavního města.

Pingxi crags: 3 nevysoké, ale špičaté vrcholky pro ty, co nesměle touží po lezeckých zážitcích.

Vrcholky zdálky vypadají nepřístupně.

Zblízka se ukázalo, že to zvládají i postarší turisté ve velké skupině.

Ve skále jsou vytesané luxusní schody, pocit jistoty dodává zábradlí. Nejistota vznikla až tehdy, když jsme poblíž cesty uviděli velkého hada (prvního na Taiwanu).

Shifen - pár stanic vláčkem od Pingxi. Populární kratochvílí je zde vypouštění lampiónů.

Lampión popíšete či pomalujete, zapálíte a pustíte.

Kousek za městečkem je krásný vodopád. Cestou k němu potkáte - jak jinak - chrám.

Jeden z nejhezčích taiwanských vodopádů (tězko říct, jiné jsme neviděli).

Na břehu Niagary...

Vodopád si můžete prohlédnout shora i zdola.

Zpátky v Shifenu. Nechápu, jak se této kočičce může ležet pohodlně.