Řepa s kečupem: Dva dny na Aegině

Jaké to tu asi bude?

Pátrání po přívětivém ostrově blízko Atén vyústilo v nalezení Aeginy. Tento nevelký ostrov (87,4 km čtverečních) leží v Saronském zálivu asi hodinu jízdy trajektem z řeckého hlavního města. Dočetla jsem se, že pro Atéňany představuje oblíbený cíl víkendových výletů. Vůbec se jim nedivím. :)

Zalesněné borovicovými háji.

Aegina je známá zejména jako místo, kde se pěstují výborné pistácie. Čirou náhodou se naše doba pobytu na ostrově shodovala s termínem festivalu pistácií. Díky tomu jsem za tři večery ochutnala tolik pistácií, jako nikdy v životě...termín byl zvolen výborně.

Pistáciové veselí.

Původně jsem si myslela, že náš ostrovní program bude sestávat hlavně z koupání, které občas proložíme dobrým jídlem. Jenže se nám to trošku zvrtlo a doba našeho souhrnného pobytu v moři určitě nepřesáhla dvě hodiny času. Zato jsme prozkoumali několik místních značených pěších tras, zakusili piknik v olivovém háji a nechybělo daleko k tomu, abych se tu mohla chlubit, že jsem přešla celý ostrov ze západu na východ.

Hluboko ve vnitrozemí.

Teď to zkusíme vzít popořadě...Hledání trajektu v aténském přístavu Pireus bylo poněkud hektické, ale nakonec jsme stanuli na palubě velké béžové lodi jménem Agios Nektarios. Spolu s námi tam byli dva psi, několik lidí, spousta aut a nejspíš i nějaký autobus...na Aeginu jezdí buď tyto velké trajekty, nebo menší delfíní lodě, které jsou ale dvakrát tak drahé.

Aegina Town.

Přijíždíme o půl šesté odpoledne, těším se, že v hotelu ještě stihnu bazén...místo toho spočívám na lůžku a probouzím se až v čase večeře. Čeká nás první průchod pistáciovým nábřežím - večer je silnice podél přístavu pro auta uzavřena, všichni vesele korzují po ulici, ochutnávají pistácie a sem tam i něco jiného (výborný sýr). Kupuji 250g balíček pistácií a jako bonus k němu dostávám podobně velký sáček s pistáciemi "abychom měli co jíst cestou do hotelu". Milá pozornost. :)

Pirátská kočka.

Ukázka místní flóry - rostou tu nejen pistácie.

Další den poprvé využíváme místní veřejné dopravy - jsou tu tři autobusové linky obsluhované prehistorickými autobusy, ale jezdí často a na jízdní řády se jde spolehnout - chválím. Necháme se převézt na druhou stranu ostrova, do největšího turistického letoviska Agia Marina. Zde se nachází písečná pláž, kterou zběžně otestujeme (moře teplé, malé vlny). Veškeré osvěžení se ztrácí v průběhu výstupu do kopce ke chrámu Afaia - největší místní pamětihodnosti. Po záplavě aténských chrámů už mě další antické sloupy moc nedojímají, je odsud nicméně hezký výhled do všech stran.

Afaia.

Krátká turistická stezka vede lesem do osady Mesagros, odkud pokračujeme pohodlnou cestou mezi borovicemi do nitra ostrova. Tam nalézáme Paleochoru - sbírku mnoha starých domečků a malých kostelíků roztroušených na úbočí hory. Místo pro objevitele - byla jsem nadšena.

Kostelík v Paleochoře.

Paleochora zvenku. Podobných stavení jsou tu desítky.

Prostřeno pro dva. Paleochora vevnitř podruhé.

O kus níže leží obrovské monstrum v podobě kláštera Agios Nektarios. Obdivovat ho můžete zevnitř i zvenku, nebudete sami (zato v Paleochoře téměř nikdo nebyl, nechápu). Pro dokončení přechodu ostrova odsud zbývá ještě takových šest kilometrů, ale už jsme dnes něco ušli, a slunce tento plán moc nepodporovalo - tak jsme počkali na bus a zpět do města se svezli.
Odměnou za turistické úsilí mi byla opravdu vynikající pistáciová zmrzlina a o něco později ještě plněná rajčata. Vínečko jsem si asi nezasloužila...

Svatý Nektarios.

Luxusní veranda.

I druhý den jsem odolala představě celodenního pobytu na pláži a u bazénu. Tentokrát jsme nasedli na bus směr Perdika. V této malé rybářské osadě jsme vystoupili, nechali si ujet lodičku na malý ostrůvek Moni, kde jsme se mohli celý den koupat, pozorovat jeleny a pávy, a místo toho se vydali po silnici do kopce. Tři kilometry do vesnice Sfentouri nám daly docela zabrat.

Rybářská Perdika.

Ze Sfentouri můžete podniknout výstup na nejvyšší horu ostrova: Oros. Na ten jsme si my nějak netroufali, místo toho jsme zamířili vstříc starým olivovníkům. Stezička vedla rozpálenou pustinou plnou pichlavých keříků, naštěstí byla opravdu dobře značená - jinak bychom se dozajista ztratili. Po tříkilometrovém strastiplném pochodu jsme dorazili do oblasti Eleonas, kde rostou prastaré olivovníky a nic jiného. Strašně se mi tam líbilo.

Napojíme kozy?

Tohle není baobab.

Ve stínu pod fíky poslouchám slavíky...že jsem místo toho pod olivovníkem? Nevadí.

Závěrečný úsek túry nás zavede do přímořského Marathonas, kde máme hodinku na vyzkoušení místní pláže. Pak jede bus a závěr výletu je stejný jako včera - prvotřídní zmrzlina, hotelový bazén a smažené kalamáry. Nakonec dojde i na velký nákup pistácií - skoro jsme to nestihli, můj oblíbený stánek má vyprodáno!