Dva dny v Nafpliu

Večer město ožívá.

 Jako člověk Řecka neznalý jsem zprvu vůbec netušila, kam z Atén zamířit. Nafplio bylo jedno z prvních míst, které na mě vyskočilo při průzkumu. "Pohodová dovolená u moře blízko Atén". Později se ukázalo, že Nafplio bych nalezla nejspíš i jako "Nejromantičtější řecké město". Přečetla jsem si, že v Nafpliu se dá koupat, jsou tu tři pevnosti a historické centrum připomíná Benátky. Bylo rozhodnuto. (Jak moc připomíná Benátky nemůžu říct, jelikož v Benátkách jsem nikdy nebyla.)

Bourtzi je krásně nasvícená (a Palamidi také).

Vzdušnou čarou je to z Aeginy do Nafplia nějakých 60 km. Zkoumala jsem, jestli tato krátká trasa nejde s pomocí lodě a autobusu napodobit, ale vypadalo to, že v neděli ne a jindy jen problematicky. Takže náš přesun znamenal den plný cestování: trajektem (rozuměj luxusní lodí s jezdícími schody) do Pireu, metrem do blízkosti aténského autobusového nádraží, pěšky až k němu (odporná cesta, nedoporučuji), no a nakonec dálkovým autobusem do Nafplia. Z Atén to trvá dvě hodiny. Jede se přes korintský průplav, ale já to omylem prospala...

Staré Nafplio zeshora.

První pocity z Nafplia moc příjemné nebyly. Studený autobus střídá horký peloponéský vzduch. Do penzionu je to kousíček, ale jeho lokalizace v úzkých uličkách starého města nám činí drobné potíže. Přivítá nás maličký útulný pokojík s velkým balkónem, odkud můžeme pozorovat ruch v uličkách pod námi. Celý den jsem kromě cesty nic nedělali, ale přesto téměř ihned usínáme.

Schody do nebe.

Večerní aktivity jsou pak klasické přímořské. Rychlé smočení v moři - Nafplio má malou oblázkovou pláž, v moři jsou hejna malých rybiček a velké vlny, skoro se tu bojím - úplně jiný koupací zážitek než předtím na ostrově. Potom pobřežní promenádou do centra města - moc hezká procházka mezi skálou a mořem s možností pozorování mnoha exemplářů koček. Staré město vyplňuje oblast malého poloostrova a je zajímavé sledovat, jak se navečer zaplňuje. Za dne poloprázdné, se soumrakem ožívá, obchody jsou otevřené dlouho do noci (zmrzlina do dvou do rána), posezení venku před restaurací se s klesající teplotou stává příjemné...

Slunce krásně svítí. Peloponés je jedna z nejteplejších řeckých oblastí...

Další den ráno se odhodláváme zdolat 999 schodů (podle Honzova výpočtu má tohle číslo k realitě překvapivě blízko) k pevnosti Palamidi. Obrovský areál tyčící se na skále nad městem svým umístěním lehce připomíná Akropoli. Místo antiky nahoře nalézáme pevnost z konce 17. století. Palamidi se dá prozkoumávat celé dopoledne. Do okrajových částí areálu mnoho návštěvníků nepronikne: místo dlážděné cestičky chodíte po skále, vyhýbáte se kaktusům a doufáte, že se tu neztratíme. V částech blíže vstupům to připomíná naše hrady či zříceniny: mohutné hradby, temné ložnice, páchnoucí vězeňská cela...A k tomu z mnoha míst krásný výhled na staré a nové Napflio, a také na peloponéské vesničky, starý hrad na kopečku v Argosu, pomerančové plantáže. (Po zjištění, že se v této krajině hojně pěstují pomeranče, jeden kupuji v supermarketu. Po zjištění, že je pomeranč celý vysušený, se s ním zase rychle loučím...holt nejsou v sezóně.)

Botanická vsuvka. Pozor, píchá.

Botanická vsuvka. Připomíná to rajče, ale co to je...netuším.

Druhou pevností, kterou každý návštěvník spatří, ale málokterý navštíví, je Bourtzi. Uprostřed moře, malý ostrůvek, na něm strohé zdi pevnosti. Uvnitř prý nic není.
Třetí pevností, kterou jsme navštívit mohli, ale ze záhadných důvodů ( 30+ stupňů) vynechali, je Akronafplio. Ta leží opět nahoře nad Nafpliem, v těsné blízkosti starého města - a mnohem níže než Palamidi. Její areál by měl být volně přístupný k procházkám a výstup by měl usnadňovat výtah blízkého luxusního hotelu. Neověřeno...

Připomenutí, že jsme byli u moře.

Abychom neporušili tradici, večer se jdeme koupat zase jinam. Druhou nejbližší pláží je Karathona. I sem vede pobřežní promenáda, opět mezi skálou (nahoře je Palamidi, jsou tu i nějaké lezecké cesty) a mořem. Po třech kilometrech rychlé chůze zjišťujeme, že už je na koupání skoro zima, a že to blíž u města asi bylo lepší...Tady je písek nevalné kvality, vlny velikostí připomínající ty na Máchově jezeře (kde jsem vlastně nikdy nebyla - ale nemůžu si pomoct, moře a vlny k sobě patří, bez nich mi to připadá trochu nudné...), prázdná pláž jen s jednou početnou rodinkou a jedním postarším nudistou, který se zřejmě vůbec nestydí...

Nejsou ty palmy úžasné?

Poslední večer v Nafpliu už má atmosféru loučení. Poslední zmrzlina, poslední řecká večeře (výborné jehněčí s lilkem), poslední možnost dopřát s k večeři řecké víno (odolala jsem), poslední výstup do prudkých schodů k našemu pokojíku...

Kdybych bydlela v Nafpliu...třeba taky chodím běhat.

 Ráno už nás čeká jen opakovaný průchod kočičí promenádou a v 11 hodin nasedáme do autobusu, který zahajuje naši cestu domů. S malou aténskou pauzou na falafel pak už jen střídáme dopravní prostředky, abychom před třetí hodinou ranní konečně ulehli v našem pražském domově.

Domov. Pohled z našeho balkónku.

Kočičí promenáda.

Poslední.