Tísnivé Tokio

Zážitek dne: Fuji z okna vlaku.

V Tokiu jsme strávily půl dne, zcela bez nároku na jeho poznání. Své pocity z velkoměsta vám ale zprostředkovat můžu: šílenost. Jedete okružní linkou Yamanote. Vlak má jedenáct vagónů, všechny jsou plné. Na každé zastávce hromada lidí vystoupí a jiná spousta lidí nastoupí. Prázdné sedačky jsou okamžitě zaplněny. Na první stanici si myslíte, že se jedná o nějaký důležitý přestupní uzel a že příští bude klidnější. Není tomu tak. Všude se dá na něco přestoupit, metro jedné společnosti, metro druhé společnosti, jiný vlak...japonské tváře vám začínají pomalu splývat. Ve vlaku všichni zírají do svých telefonů. Alternativou je spánek.

Zelená Yamanote.

Zároveň má všechno svůj řád. Vlaky jezdí každé dvě až tři minuty, stejná linka vždy ze stejného nástupiště, stejný vagón vždy na stejném místě na nástupišti. Japonský dav je zvláštním způsobem spořádaný: ať jdete rychle nebo pomalu, nikdo do vás nestrká, nikdo vám nenadává (kdyby ano, stejně tomu nerozumíte).

Náš Hachikó.

Vystoupit můžete na Shibuye, kde se u sochy malého psa Hachikó tísní spousta lidí, turisté baží po své chvilce v záběru s tímto filmovým hrdinou, Japonci z nějakého záhadného důvodu používají tohle místo jako místo srazu. S tisícem dalším lidí můžete přejít diagonálně přes přechod. A pak zase rychle zpátky, protože tady zůstat nechcete.

Kde to jsem?

Vystoupit můžete na Tokio Station, kde si na chvilku připadáte jak v Anglii. Obrovská budova z červených cihel, široký bulvár, mrakodrapy a prostorný opevněný park. K císařskému paláci se moc nepřiblížíte, nezbývá než obdivovat hradby kolem něj.

Malý domeček na útesu nad mořem...

Vystoupíte na Okachimachi, pousmějete se nad sousoším dvojice pand a chvíli přemítáte nad tím, jestli vlastně nechcete z Tokia vidět jenom tu zoo. Zjistíte, že máte hlad, tak zapadnete do jednoho z mnoha bufetů pod železnicí, za 600 jenů si dáte střední porci (japonského) kari a říkáte si, že jednou byste si možná mohli dát i to sushi.

Šedivé město.

Vystoupíte na Shinjuku, podzemním tunelem dojdete k dvěma věžím mrakodrapu tokijské městské správy, těšíte se, že vás zadarmo vyvezou šedesát pater nad zemi, moc toho zadarmo v Japonsku není. A pak si na dveřích budovy přečtete, že dnes je zavřeno, jelikož se kontroluje elektroinstalace. Tak jdete zpátky na Shinjuku a říkáte si, že Tokio uvidíte seshora zítra z letadla. To byste ale museli dostat sedadlo u okýnka...a taky letět nad městem.

Růžové šílenosti.

Vystoupíte na Nippori, nevíte, jestli se dát na sever nebo na jih, ale nakonec to ubytování nějak najdete. Přespíte ve dvojici v jednolůžkovém pokoji, protože v Japonsku je tohle zřejmě úplně normální.

Libo ušlechtilé jablko? Dvě stě korun.

Vystoupíte na Tokio Station ještě jednou, sednete do luxusního NEXu neboli letištního expresu, za hodinu jste na letišti a za den doma. Návrat z divočiny.

Další dimenze stísněnosti.

Čínská Yokohama

V Yokohamě v přístavu...

 V Yokohamě v přístavu, kde noc vládne tmou...to přes den vypadá trochu jinak. A ještě jinak to vypadá, pokud dorazíte právě včas, abyste viděli posledního běžce proběhnout cílem závodu ve triatlonu.

Policie zabraňuje střetu chodců se závodníky.

V Yokohamě jsme se zastavily jenom na skok. Maminka si tu chtěla zazpívat, já chtěla vidět moře a čínskou čtvrť. A taky mi Yokohamy bylo trochu líto, neboť působí ve stínu Tokia značně zanedbávaně.

Jedna z mnoha bran čínské čtvrti.

Čínská čtvrť, největší v Japonsku - pestrá směs barev a tvarů. Vstupní brána, obchůdky s pandími suvenýry, jedlé kaštany a plněné bochánky. Spousta lidí a celé ulice vyhrazené jen restauracím. Většina z nich nabízí zážitek typu "sněz co můžeš". Jistě nehrozí, že byste pak zamířili ještě ke konkurenci.

Kachny na prodej.

Čínská jídelna.

Přístav jsme díky zábranám postaveným kvůli triatlonu viděly jen zdálky. Z čínské čtvrti se dá víceméně podél vody projít až na hlavní yokohamské nádraží.Cestou potkáte třeba obří ruské kolo, součást jakéhosi volně průchozího zábavního parku. Usoudila jsem, že ke svým pocitům z Japonska nepotřebuji přidávat pocit mírné nevolnosti po jízdě na horské dráze, a tak jsem těmto svodům statečně odolala. Ne tak úspěšná jsem byla v odolávání svodům linoucím se z obchodů...asi vliv té uvolněné přímořské atmosféry. Každopádně, moře v mých očí zvedá atraktivitu města tak o dva řády, a tak vám Yokohamu vřele doporučuji.

Osvěžení v parku.

Panorama přístavu.

Převážně pohodová Kamakura

Takhle hezky kreslit do písku já neumím.

Přechod z poklidných hor do přelidněného Tokia byl na můj vkus trochu moc radikální. Den určený na prohlídku japonského hlavního města jsem nakonec strávila převážně mimo něj: v Kamakuře a Yokohamě.
Kamakura je oblíbený cíl výletů z Tokia (za buddhou). Nejznámější místní památku představuje velká venkovní socha buddhy na nádvoří malého chrámu. Kromě obdivování jednoho buddhy se zde dají podnikat příjemné vycházky lesem a znatelně méně příjemnější vycházky po pláži. Navíc můžete zavítat do některého z mnoha místních chrámů.

Fragment chrámu Engakuji.

Nejblíž zastávky Kitakamakura, kde jsme vystoupily z vlaku, se nacházel chrám Engakuji. Usoudily jsme, že brzké ráno je vhodnou dobou k návštěvě chrámu, a tak jsme zakoupily vstupenku a prošly branou.

Slunící se želva.

Po procházce chrámovými prostory nás čekala asi tříkilometrová procházka bambusy a lesem, abychom spatřily Daibutsu - velkého buddhu. V Kamakuře je vyznačeno několik turistických tras a tohle byla jedna z nich. Procházka vedla kolem svatyně uprostřed lesa, kde jsme pozorovaly zpívajícího mnicha provádějícího nějaký pro nás neznámý obřad, a želvu, která se vůbec nehýbala.

Great Buddha, Daibutsu.

Velkého buddhu (druhá největší bronzová socha buddhy v Japonsku, první už jsme viděly v Naře) a s ním celý chrám Kotokuin jsme našly snadno. Za velmi symbolický poplatek 20 jenů vás pustí dovnitř sochy - prý tam ale není nic k vidění. Samotný buddha nás opět zaujal klidem, který z něj vyzařoval. Teorie, že po návštěvě Kjóta už žádné další chrámy vidět nechcete, se naštěstí nepotvrdila.
Kolem chrámu se nalézá typický mix zájezdových autobusů a krámků se suvenýry. Pokračujeme směrem k pláži a ochutnáváme nejprve místní fazolovou želé kostku, a posléze točenou zmrzlinu ze zeleného čaje. Když jsem jí kupovala, bohužel jsem netušila, že tuhle zmrzlinu mají rádi luňáci...zjistila jsem to, jakmile jsme dorazily k pobřeží.

Zelený čaj matcha je v Japonsku oblíbený nejen jako nápoj,
 ale také jako příchuť všemožných sladkostí.

Nejprve jsem zaregistrovala, že místní pláž mimo sezónu vypadá značně nevábně, o chvíli později také to, že mi chybí polovina zbývající zmrzliny. Luňák na ni uspořádal nálet. V nemalém šoku (luňák hnědý je středně velký hnědý dravec, který nepůsobí moc přátelsky) jsem přemýšlela, jestli mám zbylý téměř prázdný kornout sníst či zahodit, když tu přiletěl další pták a kornout mi sebral. Silný žážitek - doma googlím a zjišťuji, že nejsem sama, na koho ptáci zaútočili - na blízkém ostrově Enoshima před nimi dokonce varují výstražné cedule.

Dva měsíce do začátku sezóny.

Další poznatky z pláže - moře je studené, je tu hodně mušlí, nějací surfaři hledají vlny, dětičky z nějakého sportovního týmu podstupují tvrdý trénink a jinak tu prakticky nikdo není.
Další poznatky z Kamakury - cestou na hlavní nádraží projdete příjemnou nákupní uličkou a na přejezdu možná potkáte roztomilý vláček soukromé společnosti Enoden. A až vás to tu přestane bavit, za půl hodinky se odsud dostanete do Yokohamy.

Takhle to vypadá na každém nádraží: cestující spořádaně stojí ve frontě.

Tečkované Matsumoto

Kytice

Matsumoto je v mnohém podobné Naganu: nevelké japonské město mezi horami. Z pohledu turisty je to často tak, že Matsumoto = černý hrad + výchozí bod pro výlet do Kamikochi, známého střediska v japonských Alpách.

Diagonální přechody jsou pro chodce praktické. Škoda, že jeden nemáme na Pankráci.

My jsme nakonec z plánu Kamikochi vyškrtly, protože tam mělo být podle předpovědi pouhých osm stupňů a na to nebylo naše vybavení přichystané (a my taky ne). O nečekaný zážitek z Matsumota se naopak postarala Yayoi Kusama, místní rodačka a avantgardní umělkyně milující tečky a barvy, nebo také děsivě vypadající starší dáma s jasně červenými vlasy, která právě měla ve zdejším muzeu velkou výstavu.

Jediná část výstavy, kde můžete fotit, jak je libo.

Právě té jsme věnovaly odpoledne po příjezdu. Matsumoto je dostatečně malé na to, abyste mohli všude chodit pěšky, takže jsme odložily věci na hotel (tentokrát opravdový) a vydaly se do muzea. Už před vstupem vás upoutají vzrostlé pestrobarevné umělé květiny, také dílo Kusamy. Vevnitř byla přichystaná dvě patra výstavy, obsahující díla z průběhu celé kariéry této umělkyně -  první vystavený obrázek namalovala, když jí bylo pět let a už díla z dětství se vyznačovala mimo jiné spoustou barevných teček. Fascinující. Kromě obrazů výstava ukrývá fascinující 3D instalace, nekonečný žebřík a dýňové pole. Fotit se nesmí a popsat to jde špatně. Každopádně jsme po prohlídce byly tak plné dojmů, že do prostorů obsahujících stálé expozice muzea jsme ani nenahlídly. Cestou domů jsme prošly mimo jiné přes nákupní centrum, nejmenší domácí indickou restauraci v Japonsku a ulici plnou žab. Hezké město.

Tohle by se mi hodilo do pokoje. 

Matsumotský černý hrad.

Matsumotský hrad se doporučuje navštívit i zevnitř a přesně to jsme podnikly další den ráno. Hrad má původní, dřevěný interiér, uvnitř není téměř žádné vybavení či výzdoba a jednotlivá, stále se zužující patra, spojují často poměrně příkré schody. Nepřekvapilo mě, že si návštěvníci zouvají boty, ale dost jsem se divila tomu, že vás výstup nahoru nutí absolvovat s botami v igelitce. Cestou poměrně stísněnými prostory se můžete těšit na hezký výhled seshora: hory na všechny strany. Ve správnou roční dobu zasněžené hory na všechny strany, v době naší návštěvy byly pod sněhem pouze vrcholky těch opravdu vysokých - k zahlédnutí je zde i pár třítisícovek.

Výhled z okna (hradu).

Jako alternativní celodenní výlet z Matsumota se nabízí tradiční městečka v údolí Kiso. Rozhodly jsme se projít populární trasu z Magome do Tsumago - osm kilometrů dlouho část původní obchodní cesty zvané Nakasendo. Magome i Tsumago jsou příjemné osady s dřevěnými domky, obchůdky se suvenýry, výhledy na hory a spoustou turistů. Naštěstí většina z nich na stezku nezavítá.

Jede se na výlet.

Samotná cesta, vedená občas po silnici, častěji po příjemné pěšině lesem, nejprve stoupá do výšky osmi set metrů, aby pak mohla už jen klesat až do nízko položeného Tsumago. Opravdu do hor se tak nedostanete. I přesto jsou na stezce každých pár set metrů rozmístěné zvonce s varovným obrázkem medvěda. Nebyly jsme samy, kdo na ně zvonil. Blíže ke Tsumago pak můžete obdivovat jeden pěkný vodopád. Z Tsumaga jsou to pěšky ještě cca tři kilometry na vlak do Nagiso. Tady už z turistů nechodí téměř nikdo. Když budete mít štěstí, trefíte se do času, kdy v Nagisu zastavuje rychlík, a tak jste za hodinu jízdy zpět v Matsumoto. Osobákem to trvá dvakrát tak déle.
Po výletě se osvědčil tento postup: hotel, yukata, výtah, horká lázeň. Japonsko je zemí horkých koupelí (doporučuje se navštívit nějaký onsen a v něm ryokan), já jsem ocenila aspoň ten bazének v horním patře jediného hotelu, který jsme si v Japonsku dopřály. Nějaké výhody takové ubytování má.

Město za horami.

Dáma v Magome.

Blížíme se do cíle.

Tsumago. (Ale jak se jmenuje tahle kočka, nevím.)

Nádraží v Nagiso.

Nenavštěvované Nagano

Nagano, město mezi horami, kde se před dvaceti lety pořádala zimní olympiáda, se během naší krátké návštěvy usilovně snažilo působit drsně. Skoro celou dobu pršelo...Není to tu zřejmě nic neobvyklého, stojanem na deštníky je tu vybaven každý krámek.

Kdo si dá zmrzlinu?

To nás ale neodradilo před cestou k místnímu vyhlášenému chrámu Zenkoji. Nebudu vám tajit, že je to jediná větší zajímavost ležící přímo v centru tohoto skvěle situovaného města (pouze z pohledu milovníka hor). Další populární místa leží v okolí - například slavné opice koupající se v horkém jezírku (Jigokudani monkey park), ve správné době dokonce zasněženém, popřípadě soustava svatyní Togakushi v zalesněném kopcovitém terénu asi hodinu jízdy z centra.

Nákupní pasáž po ránu.

Z hlavního nádraží k chrámu jsou to asi dva kilometry podél pěkně udržované třídy. Byly jsme tu v devět ráno a město se z pohledu turisty teprve probouzelo k životu. Na Japonsko úžasný klid. Než jsme došly k Zenkoji, začaly jsme pociťovat nedostatky našich síťovaných bot, malých deštníků a tak podobně...naštěstí magie chrámu opět zafungovala. Zapálené vonné tyčinky v dešti voní stejně krásně jako za sluníčka. Turisté s pestrobarevnými deštníky mi na fotkách připadají tak nějak dekorativnější než ti bez deštníků...

Brána do Zenkoji.

Chrám Zenkoji.

V automatu jsme si koupily všezahrnující vstupenku a tak jsme si mohly užít vskutku zážitkovou prohlídku. Hlavní chrámová budova vás vybízí k průchodu černočernou podzemní tmou (hledejte klíč do ráje), budova se svatým písmem vyzkouší vaši sílu při otáčení velkým osmistěnným hranolem, hlavní brána vám zase nabídne hezký výhled na celý chrámový komplex, bohužel jen přes pletivo. No a muzeum - tam je oříšek už samotná jeho lokalizace. :)

Trocha barev.

Cestou zpátky na nádraží jsme zvládly ochutnat místní slané plněné bochánky zvané oyaki (ideální na zahřátí, třeba s lilkem) a nejspíš ne tak místní sladký bochánek tvarem připomínající meloun. Poprvé v Japonsku jsme sedly do JR vlaku bez rezervace - funguje to, ve vlaku jménem Shinano se nám to bez problémů povedlo celkem třikrát - a za hodinku už jsme vystupovaly v naganském bratříčkovi jménem Matsumoto.

Jediná připomínka olympiády, na kterou jsme narazily.

Komorní Kanazawa

Kanazawa je další malé japonské město (velikosti Brna), které rozhodně stojí za to navštívit. Šinkanzenem z Tokia tu jste za dvě a půl hodiny. Rychlíkem z Kjóta podobně. První zajímavostí je už samotné moderní nádraží s obrovskou vstupní branou - tím to ale zdaleka nekončí.

Květnový Kenrokuen.

My do Kanazawy přijíždíme jednoho deštivého večera. Po poklidné cestě vlakem se nám zdá, že si můžeme dovolit ignorovat místní autobusy a do ubytování, které je vzdálené odhadem tři kilometry, dojít pěšky. Po půl hodině chůze v dešti už si myslíme, že to nebyla dobrá volba - největší drama má ale teprve přijít. Když obejdu blok domů a konečně spatřím ceduli upozorňující na Sunny Apartments, myslím si, že mám vyhráno. Jenže - zvonek, na který máme zazvonit, nemá vůbec žádný efekt. Odhodlávám se tedy psát sms a posléze volat na kontaktní telefonní číslo. Bez odezvy. Tak po čtvrt hodině objevujeme papírek s naším jménem na podivném předmětu, který vypadá jako bezpečnostní schránka. Tušíme, že uvnitř se bude skrývat klíč k našemu pokoji. Stačí zadat čtyřmístný kód...

Toto není náš domeček.

Nakonec se ukázalo, že majitel nám v poledne poslal tento kód mailem. Jelikož cestuji zastaralým způsobem bez mobilních dat, o ničem takovém jsem netušila - zachránily mě turistky bydlící ve vedlejším apartmánu, které mě sdělily heslo na wifi. Vše dobře dopadlo! Do pokoje jsme se dostaly už docela promrzlé, a tak jsme v Japonsku vyzkoušely i topení.

Je libo růžové brýle? Nebo radši oranžové?

Od té chvíle už se nám v Kanazawě líbilo více. Další den začal poklidnou procházkou zahradou Kenrokuen - podle všech dostupných informací se jedná o jednu z tří až deseti nejkrásnějších japonských zahrad v Japonsku. O pár hodin později už by tato procházka tak poklidná nebyla - zahrada se s přibývajícím časem začala znatelně zaplňovat účastníky zájezdu.

Suchou nohou v bazénu.

Na severu zahrada hraničí s hradním parkem, kam my jsme se nakonec pro nedostatek času nedostaly - kanazawský hrad na seznamu deseti nejkrásnějších japonských hradů nejspíš nebude. Místo toho jsme ze zahrady vyšly poblíž muzea moderního umění, které nabízí pár zajímavých venkovních instalací - mně se moc líbila jedna názorně přibližující skládání barev - a jeden vnitřní bazén, kde se můžete vykoupat i bez plavek. :) (Ve vší slušnosti samozřejmě.) A pak tu mají také zajímavý výtah, který se vysouvá na sloupu. A pár dalších místností s uměleckými výtvory, které by nejspíš také byly zajímavé, kdybych je pochopila...

Školáci místo samurajů.

Na Kanazawě se mi líbila hlavně její rozmanitost. Odpoledne jsme strávily průzkumem různých historických čtvrtí. Malá, upravená a luxusní čtvrť samurajů nabízí prohlídku samurajského příbytku. Dům je velký (=má hodně rohoží), má krásnou zahradu - a jinak je téměř prázdný. Představuji si, že zde bydlím - asi bych si tady zvykla. :)

Dům rodiny Nomura.

Na druhé straně řeky leží čtvrť chrámů. V ní nejznámější je "ninja chrám". Když si dopředu uděláte rezervaci, zažijete prohlídku jednoho z nejvláštnějších japonských chrámů. Nezažily jsme...Kromě toho je tu ale spousta dalších, nenavštěvovaných chrámů, některé vypadají poměrně moderně, některé opuštěně...objev zanedbaného hřbitova za jedním z nich mi plně vynahrazuje zklamání z nepřístupného ninjy.

V chrámové čtvrti je veselo.

Opět na druhé straně řeky (nejspíš dokonce na druhé straně druhé řeky) naleznete čtvrť gejš. To znamená malé dřevěné baráčky, spousta obchodů se suvenýry a spousta pátravých pohledů v naději, že nějakou tu gejšu spatříte. Nestalo se. Nejpozoruhodnějším úkazem byl pouze pes v kočárku. (Celkem jsme za náš pobyt v Japonsku viděly čtyři. Gejšu ani jednu.)

Gejši vycházejí až za soumraku.

Čtyři v kimonu.

Na břehu.

Pyramida.

Tohle není horská dráha.

Zabít, vykuchat?

Hačikó nehlídá.