Výprava do hor

Oficiální mapa na začátku stezky.

Hlavním lákadlem Taiwanu pro mě od začátku byly hory. Nejvyšší z nich, Nefritová hora (Jade mountain), měří 3952 metrů a je tedy nejvyšší horou celé východní Asie. Pro výstup na ni je potřeba povolení, které se pro velký počet zájemců uděluje stylem loterie. Druhá nejvyšší, Sněžná hora, 3886 metrů, měří stále ještě o 110 metrů více než Fuji v Japonsku. Dohromady je na Taiwanu 286 vrcholů s výškou přesahující 3000 metrů. Pro zdolání mnoha z nich je potřeba horolezecké vybavení a zkušenosti, na první dva ovšem vede pohodlná cesta pro pěší. Nejvyšší horu jsme pro její popularitu rychle zavrhli, druhá nejvyšší vypadala jako dobrá volba - začátek trasy dostupný autobusem, klasická výstupová cesta podle mnohých zajímavější než v případě hory Jade.

Jó, třešně zrály. Tyhle miniaturní byly červené na začátku dubna. Zbytek stromů pomalu odkvétal.

Nejoblíbenějším obdobím pro horské túry je na Taiwanu podzim. V zimě zde může padat sníh, do konce března trvají zimní podmínky, kdy je složitější získat povolení k výstupu, a jako součást vybavení jsou doporučené mačky a cepín. S trochou nervozity sleduji zprávy o sněhové nadílce (typu "Na Sněžné hoře napadl 1cm sněhu") a doufám, že na začátku dubna bude počasí příznivé. Povolení získáváme na 3.-5.dubna, policejní povolení nakonec vyřizujeme až těsně před výstupem, jelikož je vyžadován taiwanský občan jako nouzový kontakt.

Sluncem prozářený les kousek, cca 2200 metrů vysoko.

Ráno před započetím výstupu necháváme přebytečné věci v uzamykatelné skříňce na nádraží v Yilanu. Autobusem do hor to trvá asi dvě a půl hodiny, turistů s podobným cílem jako máme my tu evidentně moc není. Od zastávky autobusu v blízkosti návštěvnického centra v rekreační oblasti Wuling farm je to k začátku trasy 8 km. Cestou potkáváme stádo opic. Jeden mohutný makak si to dokonce vykračuje po silnici naproti nám, ležérním tempem a bez známek toho, že by ho pár turistů s batohy nějak znepokojoval.

Horský hotel - noclehárna pro 120 osob.

Brzy se ocitáme u chaty, kde nám přátelský hlídač zkontroluje povolení a popřeje nám šťastnou cestu. (A také se s námi vyfotí, takhle exotických turistů tu zřejmě moc nemají.) Dozvídáme se, že sníh má být jen na posledních cca 500 metrech před vrcholem. Náš cíl pro dnešní noc, chata Qika, je vzdálen pouhé dva kilometry a 400 výškových metrů. To vypadá zvládnutelně - obavy mám až z následujícího dne. Cesta vede pěkným lesem, schodů není mnoho a dokonce se nám poštěstí zahlédnout muntžaka, drobného asijského jelínka. U chaty svačí pár turistů, noclehárna je zatím zcela prázdná, chatu zdobí jen pár čínských nápisů. Jeden z turistů nám sděluje, že máme všude zavírat dveře, neboť tu žijí zvědavé a mlsné opičky. Na žádosti máme přidělená čísla postelí - hezky nad sebou. Obsazujeme tedy dvě spodní lůžka a já pak celou noc trnu, kdy si přijde nějaký Taiwanec nárokovat své lůžko. Dojídáme oběd, pak večeři, no a jelikož tu není moc co na práci, jdeme spát hrozivě brzy.

Ranní slunce poblíž východního vrcholu.

Na tvrdém úzkém lůžku mezi spoustou zdatných turistů prospím sotva pár hodin. Vstáváme před šestou, vaříme ovesnou kaši a vyrážíme. Podle plánu náš čeká 9 kilometrů a 1400 metrů převýšení až na vrchol, no a pak ještě 4 km sestupu k chatě Saljiu, kde se chystáme přespat.

Flóra ve 3000.

Po třech kilometrech místy dost prudkého stoupání staneme na východním vrcholu Sněžné hory, 3201 metrů. Krásné počasí, rychle putující mraky, mlha střídá slunce, pár slov s dalším bílým turistou (který dlouhá léta žije a pracuje na Taiwanu), vrcholové foto a jde se dál. K chatě jsou to už jenom dva kilometry rovinaté hřebenové trasy. Odkládáme velké batohy, obědváme a chvíli odpočíváme.

Zdravý horský les - kolem 3300 m.n.m.

Nahoru už vyrážíme nalehko (já jen s foťákem, zásoby nese Honzík). Jdeme pomalu, nejdřív serpentinami přes louku, kde veškerý porost zničil požár, až k lesu. Stoupání je zprvu jen mírné. Žijí zde medvědi, divoká prasata a serau tchajwanský. Jeden exemplář se před námi objeví, zrovna když si o něm čtu na informační ceduli. Tento příbuzný ovcí a koz je zezadu pěkně zavalitý - v první okamžik mě jeho přítomnost trochu vyleká, než se rozhodnu, že to opravdu není divoké prase...

Černý les.

Vysokou nadmořskou výšku vnímám jen trochu - nesmím jít moc rychle, abych se nezadýchala. Honzíka trochu bolí hlava. Poslední část cesty je docela dobrodružná - tající sníh klouže, místní obouvají mačky, nám stačí lehké pohorky. Konečně se ocitám na liduprázdném vrcholu a mám ohromnou radost, že jsem to zvládla.

Reklama na horskou turistiku.

Sami na vrcholu.

Vrcholová scenérie.

Kde jinde je tak krásně?

Fotíme se s vrcholovým kamenem, fotíme okolní scenérii a pak už míříme dolů. Sněhová pasáž s sebou nese hodně klouzání, ale vše zvládáme dobře a brzy stojíme na pevné zemi. Zpět u chaty se ocitáme s bezpečnou rezervou před soumrakem. Vaříme těstoviny, sledujeme hodování taiwanských skupin (smažené kuře krásně voní), opět zabíráme cizí postel (ale tentokrát na ní nespím já) a pokoušíme se usnout.

Teplo pouze ve spacáku.

Ráno začíná již o půl druhé, kdy první turisté vstávají, aby stihli východ slunce na vrcholku hory. My vstáváme před šestou až jako jedni z posledních. Cesta dolů je poměrně jednoduchá, potkáváme dalšího muntžaka a pár rodin mířících nahoru (rodiče sem vodí i své docela malé, tak osmileté, děti).
Dole u chaty nás překvapí a pobaví davy turistů, pro které je tu přichystán fotokoutek - "vyfoť se na vrcholku Sněžné hory". Lákavá nabídka.:)

Propásli jsme východ slunce.

Jelikož je dnes na Taiwanu svátek, v okolí Wuling farmy je mnohem více lidí, než ve středu před výstupem. Procházíme kolem tábořiště - obr stany, obr auta - a já si opět uvědomuji, že tahle verze kempování mě děsí. Jedno z projíždějících aut nám nabízí odvoz k autobusu, ale my máme dost času a tak jdeme pěšky až k zastávce. Tuším, že hory mi budou chybět...