Oblíbený Alishan a opomíjené Fenchihu

Fauna v Alishanu - poměrně krotké veverky.

Kdo by nechtěl vidět slavný Alishan - snadno přístupnou horskou oblast ukrývající mohutné staré stromy, kvetoucí třešně, a pár vláčků k tomu?
Následující etapa cesty byla organizačně dost složitá. Až jsem si doma občas říkala, jestli by nebylo lepší Alishan ignorovat a rekreovat se o pár dní  déle u Sun Moon Laku, či snad si užívat tropy během poznávání Kaohsiungu.

Čekání na vlak (bez jízdenky, s fotoaparátem).

Alishan je totiž strašně oblíbený - a o je problém. Zážitkem, o který jsem v oblasti stála nejvíc, byl dlouhatánský sjezd z kopce úzkokolejnou železnicí, z horského městečka Fenchihu až dolů do Chiayi, města ležícím na trase normálních vlaků brázdících hustě osídlené západní pobřeží. Jízdenky je možné rezervovat čtrnáct dní předem přesně ve správný okamžik, jinak se vyprodají a do vláčku vás na stání nepustí. Nakonec se nám to povedlo, tak jsme rezervovali ještě jízdenky na minibus ze Sun Moon Lake do Alishanu - jezdí jen dvakrát denně ráno - a těšili se na kvetoucí třešně a vzrostlé cedry.

Vidíte divočáka?

Cesta od jezera do Alishanu vede přes hory, zatáčky nás čekají už od samého začátku, dlouhé stoupání v nezbytných serpentinách přichází až o chvíli později. Na začátku cesty se bavíme sledováním dvou objemných kufrů, které jejich majitelé usadili na sedačku, aniž by si uvědomili, že o chvíli později budou tytéž kufry putovat po celé zadní části vozidla. S pomocí dalších cestujících jsou kufry brzy umravněny a my se pomalu dostáváme až na hranice národního parku  Yushan, který je domovem nejvyššího taiwanského vrcholu, Nefritové hory (Mt Jade). Dál do tohoto národního parku jsme bohužel nepronikli, chyběl nám čas i povolení  úřadů (povolení pro výstup na nejvyšší vrchol se udílí na základě loterie, zatímco o povolení na jiné vrcholy stačí zažádat v dostatečném předstihu).

Stylově do Alishanu.

Samotný Alishan byl dost podobný tomu, jak jsem si ho představovala. Obyčejná středa a přesto spousta lidí - převážně Asiatů v zářivém outdoorovém oblečení, převážně dovezených až ke vchodu obrovskými zájezdovými autobusy. Každá jen trochu kvetoucí třešeň v obležení turistů s fotoaparátem či aspoň mobilem. Ale také mohutné cypřiše ve stinném, starém lese, z kterého i přes okolní šílenství vyzařuje naprostý klid. Chyběla jen mlha, která místní lesní scenérii často doprovází - v době naší návštěvy panovaly tropy, ve vysokohorských podmínkách utlumené na dvacet stupňů Celsia, tentokráte už dostatečně hřejivých.

Chodníček mezi stromy č. 23 a 24 (možná i jinými).

Základní okruh alishanskou rekreační oblastí - pečlivě udržovaným areálem, kam se platí vstupné a blízké hotely jsou všechny předražené, ale zároveň nezbytné, pokud se chcete pokusit zahlédnout slavné "moře mraků" při východu slunce - stihnete projít za pár hodin. Ačkoli většinu času trávíme v lese, celou cestu kráčíme po dřevěných, často schodovitých chodníčcích, chránících les před náporem turistů. Na trase je vyznačeno 50 obzvláště významných stromů. Opodál stojí chrám Shouzhen a několik stánků s občerstvením. Druhým směrem vede stezka k pohlednému jezírku Sisters pond, a pro zdatné a pokročilé také na jeden z blízkých vrcholů, Mt Daito, 2663m. Celá oblast je kromě turistických stezek protkána také kolejemi, po kterých jednou za čas prosviští malý vláček tažený červenou lokomotivou.

Mírně zvlněná cestička poblíž Fenchihu.

Romantické brzké vstávání následované východem slunce si necháváme z organizačních důvodů ujít, a tak odpoledne Alishan opouštíme. Jedinkrát na Taiwanu zažíváme nesoulad poptávky o jízdu busem s nabídkou volných míst k sezení, a s notnou dávkou štěstí obsazujeme poslední dvě volná sedadla v autobuse do Chiayi. Až tam dojet nechceme - vystupujeme v Shizhuo, obci obklopené malebnými čajovými plantážemi. Připravujeme se na pět km dlouhý pochod po silnici do Fenchihu, kde nás snad čeká hotel, když v tom pozorujeme přijíždět nečekaný autobus, který míří správným směrem. V hotelu jsme o dost dřív, než jsme doufali, a máme čas okusit ještě turistické chodníčky obklopující toto horské městečko.

Máme místního průvodce.

Za doprovodu místního pejska, který s námi po jednom pohlazení vystoupá neuvěřitelné množství schodů, se procházíme liduprázdnými, divokými bambusovými háji. Pomalu se smráká, stromy halí mlha a já cítím k Fenchihu narůstající sympatie. Podvečer v tomto nenápadném městě je kouzelný.

Tradiční večerní mlha.

Na poznávání Fenchihu a okolí máme ještě dalšího půl dne, pak nám jede vlak. Čas využíváme lehce ambiciózní túrou, která začíná mezi čajovými plantážemi v Shizhuo, stoupá přes dva zalesněné vrcholy (až 1800 metrů), a končí již známými bambusovými háji obklopujícími Fenchihu. Nutno říct, že prozářené poledním sluncem vypadají úplně jinak. Já preferuji zamlženo.

Libo oolong nebo jasmín? S mlékem či bez?

Náš pobyt ve Fenchihu zakončujeme dalším rozpačitým gastronomickým zážitkem. Temně růžový nápoj ze sladkých rajčat (která tu rostou na stromech) doprovází dvě obědové krabičky, z jejichž obsahu je Honzík značně zarmoucen - je lepší šťavnatý plátek bůčku nebo tenoučké, hezky prorostlé plátky kančího masa? Mám pocit, že po tomhle zážitku Honzík na Taiwanu přechází na vegetariánskou stravu.

Bezpeečná strava - sladká rajčátka.