Nenavštěvované, nepoznané Puli

Garážový chrám.

Naše cesta z Taichungu vede do vnitrozemí. Asi hodinu trvá přesun autobusem do Puli - menšího města, které je sice na památky skoupé, ale v jeho okolí se nachází několik hojně navštěvovaných zajímavostí. Mezi nimi Sun Moon Lake, krásné jezero obklopené horami, a o kousek dál oblast Hehuanu s nejsnáze dostupnými taiwanskými třítisícovkami.

Čaj od Sun Moon Lake je velmi uznávaný.

Ubytováni jsme tentokrát v sympatickém B&B v centru města. Pán na recepci se snaží rozmlouvat anglicky a sděluje nám, jaká je smůla, že nás zastihly deště - tři měsíce předtím prý ani kapka. Další den po drobných ranních peripetiích - první autobusové nádraží, které jsme navštívili, nebylo to správné, a než jsme si to uvědomili, absolvovali jsme několik zmatených rozhovorů s místními pracovníky (my čínsky neumíme vůbec a oni anglicky ne o mnoho lépe), pak jeden běh k hlavní silnici na autobus, který stejně ujel, a následně nenápadné odplížení na druhé, mnohem frekventovanější nádraží. Tam jsme nastoupili do autobusu plného turistů jedoucích z Taichungu a před jedenáctou, tedy mnohem později, než bylo v plánu, jsme se ocitli u jezera.

Pagoda Ci-en. Na výběr máte dvě vnitřní schodiště a stojí za to vyjít až nahoru.

Začali jsme výstupem na horu Maolan (cca 2 km, vrchol 1020 m). Poprchávalo, čajová políčka byla zahalena mlhou, cesta byla zdobena spadaným červeným listí - no prostě vypadalo to jak na podzim. :) V místech, odkud měl být výhled dolů na jezero, bylo vidět jen bílo. Vše vypadalo beznadějně, až jsme došli nahoru a tu - zčistajasna, v duchu pravého horského počasí - mraky na chvilku odpluly a my zahlédli vrcholky hor obklopujících jezero. Nádhera.

Miluji tohle počasí, mráčky seshora vypadají moc pěkně.

Zbytek dne trávíme na road-tripu podél jezera. Včerejší večerní plánování odhalilo, že turistický "round-the-lake" bus obkrouží jen východní polovinu jezera a na jeho trase stojí za pozornost pagoda Ci-en a chrám Wenwu. Pagoda by v české mapě byla značená jako rozhledna a rozhled z ní byl opravdu úžasný - mráčky se líně převalovaly nad okolními kopečky (nejvyšší má přes 2000 metrů) a hladina jezera měla krásnou, modro-zelenou barvu.

Pro autentický zážitek si představte vůni vonných tyčinek.

Chrámů je kolem jezera mnoho - my na vlastní oči viděli jeden pod úvodním výstupem na Maolan, druhý před cestou k pagodě, třetí dole u břehu pod pagodou, a to nejlepší nakonec - Wenwu  je rozhlehlý, barevný, příhodně umístěný a disponuje dokonce dvěma střešními plošinami s výhledem na celý areál chrámu a jezero v pozadí. Můj zážitek z chrámu ještě umocnilo počasí - po třech dnech deště konečně vysvitá slunce. O pár dní později už se z jeho tropických aspektů tolik radovat nebudeme...

Pozorovatelna západu slunce...škoda, že bydlíme tak daleko.

Z chrámu k hladině sestupujeme po schodišti (jak typické, na Taiwanu jsou schody všude), kde každý najde svůj schod. Můžete se s ním vyfotit, můžete ho přeskočit...to už je na vás. My ale spěcháme na bus, a tak si podvečerní jezerní atmosféru moc užívat nemůžeme.

Tvar slunce a měsíce se mi v jezeru zahlédnout nepodařilo.

Následující den opouštíme Puli podstatně dříve a míříme podstatně dál. Jedeme do hor - z 500 nadmořské výšky až do zhruba 2400, dál už bus nejede. No - vlastně jede - ale naše dezinformace nás nutí vyzkoušet si na Taiwanu stopování. Zkušenost to byla krátká a poměrně bezbolestná, na nepříliš frekventované silnici zastavuje hned druhé auto. A vzápětí i to první - jsou spřátelená a v každém je jen jedno místo, musíme se tedy rozdělit. Z celé skupinky umí obstojně anglicky jen jeden trochu výstředně vypadající mladík, který jede v autě s Honzou. Konverzace se mnou probíhá pomocí překladače v telefonu. Bohužel není prostor na vysvětlování, že se mi v autě v zatáčkách dělá špatně, a tak překladači svěřuji aspoň odkud jsem, kam jedu a jak jsem ráda, že nám zastavili. Za chvíli jsme nahoře - nejvyšší horská silnice na ostrově kulminuje ve výšce kolem 3100 metrů, aby pak začala opět klesat až k východnímu pobřeží. Není to daleko - jen dalších 25 kilometrů.

Masiv Hehuanu - nejvyšší vrchol.

Pro denní turisty je od parkoviště dobře přístupných hned několik vrcholů Hehuanu. My začali výstupem na Hehuan Main Peak, 3417 metrů. S nadšením pozoruji rampouchy, které působí při dnešním oslnivě slunečném počasí trochu nezvykle. S menším nadšením pozoruji, že mi rychlá chůze v této nadmořské výšce činí trochu potíže.

Moje první třítisícovka! Nebo se tyhle nepočítají?

Spoléhajíce na mapu, sestupujeme z Hehuanu cestou mířící k centrálnímu parkovišti. Cesta je to podivná: úzká, zarostlá, spíš jako by šlo o vedlejší efekt jakéhosi potrubí než o cestu pro turisty. Náš neblahý pocit se potvrzuje dole: po strmém sestupu následuje přivítání mladými vojáky, kteří zde trénují rozdělávání ohně. Velmi taktně nám vysvětlují, že my zde nemáme co dělat, a vyvádí nás za masivní kovový plot do bezpečné, turistům určené oblasti.

Schody do nebe.

Lehce otřeseni z našeho přešlapu, vydáváme se již standardní turistickou cestou - rozuměj po schodech - na východní vrchol Hehuanu. Ten je o pět metrů vyšší než ten předchozí, což úplně nevysvětluje skutečnost, že cesta k němu je pro mě asi tak pětkrát mučivější. Bez přestávky vyjdu vždy dva schody, přepadají mě černé myšlenky a nechápu, jak se chci o týden později vyškrábat na vvrchol místní verze Sněžky (3886m). A to si proti nám dolů z kopečka peláší skupina dětí školního věku.

Překvapivě krotký ptáček.

Po návratu k parkovišti a zjištění, že bus jede - asi za hodinu - se přemluvím ke zdolání ještě jedné třítisícovky. Na 3217 metrů vysoký malý Hehuan to od auta zvládnete za deset až patnáct minut. :)
Cesta dolů je opět nepříjemně plná zatáček, a tak příznaky lehké nevolnosti odezní až večer v Puli. Večeři v podobě luxusního bento boxu, nejlepšího, jaký jsem na Taiwanu ochutnala, zvládáme již bez problémů.