Lisabonské památky

Portugalští objevitelé nahoře skrývají krásný rozhled.

Není tomu tak, že jsem v Lisabonu jen bloudila. Zcela záměrně jsem narazila na několik zajímavých památek, zjistila, co znamená opravdu dlouhá fronta, a vyzkoušela, že cesta k hradu není jednoduchá, ač je vidět zdaleka. Takže ve zkratce...

Belém seshora a od řeky.

Čtvrť Belém stojí na západ od centra Lisabonu, pěšky se tam jistě dojít dá, ale cesta podél rušného nábřeží nemusí být moc příjemná. Pak máte na výběr mezi (moderní) tramvají a autobusem. Sám Belém obsahuje spoustu turistických lákadel. Když ve čtvrt na deset spatřuji krátkou frontu na jeronýmský klášter (Mosteiro dos Jeronimos), zařazuji se na její konec a raduji se, jak jsem to hezky načasovala. Radost lehce opadá, když se ukazuje, že fronta nepostupuje, jelikož klášter se otvírá až v deset...Nakonec jsem se ale dočkala a dost se mi tam líbilo. Fronta mezitím narostla do obřích rozměrů: nic takového bych dobrovolně nepodstoupila. (Ale pokud přijdete v nevhodný čas, vězte, že do kostela se můžete podívat stejně a navíc zdarma.)

Mosteiro dos Jeronimos: druhé patro.

Belém obsahuje dvě stavby, které nabízí rozhled z výšky: belémskou věž a památník objevitelů (padrao dos descobrimentos). Už u Jeronýma jsem zakoupila zvýhodněnou vstupenku i na věž: jenže, opět fronta...tak tedy zkusíme ten modernější památník. Myslím, že to byl dobrý tah, výhled luxusní (podle všeho lepší než z navštěvovanější věže), fronta žádná, můžete si vybrat, zda výtah nebo pěšky...

Myslím, že sem raději ne.

V Belému je kromě toho spousta muzeí (ty často ignoruji), slavný obchod s koláčky pasteis de Belém (pořád ten samý vaječný koláček, originální verze, plno turistů) a dlouhá promenáda kolem řeky Douro skýtající pěkný pohled na dlouhatánský most přes ní (pěšky to tentokrát opravdu nepůjde, ale můžete se projet trajektem).

Dlouho jsem hledala, jak se dostat na druhou stranu magistrály pomocí této lávky. Nešlo to.

Přesuňme se z Belému zpět do centra, konkrétně do čtvrti Alfama. Na jejím vršku se vypíná lisabonský hrad. Dojít k němu není tak obtížné ve smyslu dlouhého stoupání, spíše ve smyslu orientace...já kopec nejdříve obcházím kolem dokola, než najdu tu správnou bránu. Nutno říct, že exkurze stála za to...další výhledy, úzká ulička pomalovaná graffiti, zdobený odpadkový koš, víceméně prázdné prostranství připomínající antické vykopávky, ozdobené jakýmsi místním umělcem zaměřeným na bytový design...zajímavá kombinace turistické čtvrti a míst, která svým zchátralým stavem nahánějí hrůzu. A domov hudby fado, ale o té já vám toho moc nepovím.

Pohled z hradu.

Hrad samotný mě potěšil opět především nabízenými výhledy (já vím, mohla bych taky zmínit něco překvapivého). No, a taky se tam můžete hezky projít po hradbách, posedět pod borovicí...pohoda.

Pohled na hrad.

Výstup na hradby.

Rybí sítě se mezi lisabonské památky zpravidla neřadí, viďte...ale když už jsem se vydala vlakem do Cascais, proč se tu tím nepochlubit. Poslední den výletu se na mně podepisuje, ve vlaku skoro usínám, ale Cascais je konečná, není co zkazit. Chtěla jsem naposledy vidět moře, povedlo se, teplota 16 stupňů, koupání povoleno. Pokud jste méně otužilí, můžete se vydat na jednu stranu podél pobřeží k Ďáblovým ústům, na druhou stranu po promenádě do Estorilu a nebo ještě dál.

Modré na tresky, červené na lososy, zelené na řasy...

Zpáteční vlak uspává podobně jako cesta sem, loučení s Lisabonem probíhá stylově ve znamení první bouřky celého výletu (= čtvrt hodiny v úkrytu na autobusové zastávce asi 300m od hostelu, doufaje, že déšť poleví). A na letišti pak potkávám staré známé...brněnský pár, na který jsem narazila už v Portu...konec výletu.

Proč se koupat v moři, když máme řeku?

Stop...čas jet domů...