Pico - Faial

Ranní Pico a Sao Jorge.

Autobus ze Sao Roque do Madaleny má jet v 7:15. Snídaně začíná v osm. Klasický azorský ranní scénář byl tentokrát obohacen tím, že kolem mě čekající na zastávce cca v 7:10 projel autobus, ani nepřibrzdil. Po dalších deseti minutách čekání se začínám smiřovat s představou, že místo pohodového výletu lodí na ostrov číslo tři, Faial, se budu muset vyškrábat na další kopec. Což o to, ráda bych stanula na náhorní plošině u jezera, ale maličko se bojím. Jednak nevím, jak moc se na mě podepsalo včerejších 1200 m převýšení, jednak si nejsem jistá, jestli chci strávit celý den na opuštěné stezce lesem a pastvinami.

Cestou na Faial.

Nakonec se ukazuje, že žádný velký omyl nenastal. Autobus přijede, v Madaleně mě vyloží přesně u trajektu, no a lodí je to na sousední Faial pouhé půl hodinky. Kdybych měla více času, neváhám a spěchám objevovat faialskou verzi Pica - tedy místní zelený a zamlžený kráter uprostřed ostrova. Ale mám jen jedno dopoledne. Takže si to pohodovým tempem šinu k přístavu - chloubě Horty. Jachtaři, kteří se právě vrátili z měsíčního výletu - nebo několikaleté plavby kolem světa - tu pomalovali molo záznamy o svých dobrodružstvích. Ač nemám námořnické sklony, dýchne tu na mě romantická atmosféra dlouhé cesty na malé lodi. Jen vy, váš pes a moře. Česká stopa neobsahuje ani toho psa: dva krajané tu ponechali záznam o sólo plavbě.

Jó, to má někdo zajímavý život...

Pobřeží kolem Horty je zajímavě členité. Krátká značená trasa umožňuje navštívit přilehlý kulatý pahorek obklopený mořem. Cestou zpět se zastavuji na malé pláži Porto Pim a letos poprvé se celá nořím do oceánu. Škoda, že ten zde díky chráněné poloze v zálivu připomíná spíše Máchovo jezero. Navíc, právě když vylezu z vody, začíná pršet. Opalování na pláži se tentokrát nekoná.

Z jedné strany hory pláž, z druhé přístav.

V samotné Hortě stíhám zmoknout a navštívit několik kostelů a suvenýrů. Stejná loď, co mě přivezla sem, mě veze i zpět.

Horta z lodi.

Cestou necestou - krátká trasa zahrnuje prudké stoupání, klesání, schody a výhledy.

Sympatická jachtařka.

Zpět na ostrově Pico si zamýšlím ještě jednou užít místní unikátní UNESCO vinice. Na kraji Madaleny stojí budova patřící vinařské společnosti, vykupující hrozny od malých pěstitelů a vyrábějící víno. Má představa je taková, že každou hodinu tam mají na programu prohlídku pro turisty. Realita je trochu jiná: prohlídka v angličtině se koná dvakrát denně a já na místo dorazím přesně deset minut před jejím začátkem. Tomu říkám štěstí. 

Červená mezi vinicemi.

Průvodkyně je mladé sympatické děvče, které, nic překvapivého, má rádo víno, a to i když se na jeho výrobě musí celý rok podílet. Dozvídáme se, že pěstování hroznů v azorských podmínkách není žádná legrace. Tu málo sluníčka, tu moc deště a už druhý rok silně podprůměrná úroda. I za normálních podmínek je produkce azorského vína tak malá, že se prakticky nikam nevyváží. Prohlídka končí ochutnávkou. Zjišťuji, že ochutnat pět různých druhů během půl hodinky není jen tak. Šestý druh jako bonus už raději odmítám, kupuji jednu láhev dezertního Lajida, které mě asi lehce omámilo, a vyrážím na rychlou procházku mezi vinicemi. Je tu krásně.

Francouzský nebo americký dub - není to jedno.

Dům mezi vinicemi.

Vysvitlo slunce, u moře končí se den.

I vevnitř kostela se vyskytují azorské rysy.

Kde je Wally?