Pico: Sao Roque

Vrchol mého výletu se jmenuje prostě Vrchol, portugalsky Pico. Druhý největší ostrov Azor se pyšní nejvyšší horou Portugalska. Její jméno byste uhodli...Měří 2351 metrů a když na ostrov přilétám, je z ní vidět metrů tak pět set. Zbytek halí mlha. Podobný stav panuje celý první den.

Přivítání: na jednom Picu jsem, druhé není vidět.

Pico mě kromě hory okouzlilo svou prázdnotou. Žije zde pouhých 16 000 lidí a většina z nich považuje Pico za nejlepší azorský ostrov. Letiště obsahuje šest přepážek, dva gaty a dva velké květináče s ukázkou azorských endemitů. Ubohé květinky nevypadají, že by se jim na letišti dařilo. Zato já mám na jejich prohlídku dost času - na letiště zavítají dva autobusy za den v každém směru. Za hodinu a půl čekání stihnu zamávat všem ostatním spolupasažérům z letadla, z nichž většina nasedne do půjčeného auta a zmizí.

Velryby už jsou dnes naštěstí jen na koukání.

Autobus mě doveze do Sao Roque, kde stojí úžasný klášter ze sedmnáctého století. Můj domov na nadcházející tři dny. Ze soukromého dvoulůžkového pokoje (jediný pozůstatek plánu č. 1) výhled na moře, na prostorném dvoře strom přání...co víc si přát. :) V Sao Roque jsou turistické informace a velrybářské muzeum - přímo v budově, kde se velryby dříve zpracovávaly (a taky restaurace a supermarket - tedy vše, co byste mohli potřebovat).

Opalovací krém netřeba, deka možná trochu chybí.

Důrazně si připomínám, že mě zítra čeká výstup na Pico, a tudíž bych si dnes měla dopřát odpočinkový den. Jenže...to by to tu nesmělo být tak hezké. Po silnici kolem bazénku v Santo Antonio vyrážím vstříc vinicím na severním pobřeží. Skrz vinice samotné už vede značená stezka. Dojmy jsou nepopsatelné. Ztuhlá láva je úžasně černá, mezi ní se občas krčí malý keřík vína, moře je divoké a nespoutané...skvělá kombinace. Stezka vede podél pobřeží, místy přímo přes lávové pole. Dalo by se po ní dojít až téměř k letišti, ale já zahýbám do osady Santa Luzia. Tam u kostela zase stezku potkám, nechám se po ní vyvést na malou exkurzi po svazích Pica, pak už se otáčím a mířím k domovu.

Černo-zelená.

Do kláštera dorážím se směsicí nadšení a obav - den to byl krásný, ale nohy a záda mě trochu bolí. Až tak, že v zájmu ušetření energie vynechávám večeři v restauraci, místo toho mě zásobuje místní Spar. Později zjišťuji, že jsem za odpoledne ušla bezmála pětadvacet kilometrů.

Sao Jorge z okna pokoje.

Stezka mezi dávnými vinicemi.

Černý...

...a bílý.

U bílého kostela.

Jeden z nejnebezpečnějších tvorů, co zde žijí.

Hortenzie o měsíc později.