Jeruzalém, město jako žádné jiné

Usínám v pokoji, jehož obrovská prosklená stěna mi dovoluje zahlédnout mohutné hradby, za nimi zlatou kopuli Skalního dómu, před nimi olivový háj a rozlehlý židovský hřbitov, kde touží spočinout mnohý žid. Kde jsem, to není těžké uhodnout.

Pro náš pobyt v Jeruzalémě jsme vybraly hotel Panorama na úbočí Olivetské hory. Zanedbaný starý arabský hotel na adrese, která by si zasloužila něco lehce honosnějšího. Ale náš pobyt nemá být honosný. Z letiště do Jeruzaléma využíváme sdílené taxi neboli sherut. Dle naší zkušenosti bych vám tenhle způsob doporučila o mnoho méně než jak píše průvodce. Na letišti čekáme více než hodinu, než se minibus pro deset lidí zaplní. Po ani ne hodince jízdy jsme následně vysazeni u Damašské brány, odkud se na ubytování musíme dostat samy. Olivetská hora je zřejmě nepřátelská oblast. Z mého pohledu nejvíce nepřátelská je hlavní příjezdová silnice. Po straně parkují mohutné autobusy, díky kterým se do Jeruzaléma podívají davy skupinových turistů. Uprostřed panuje hustý provoz. Na kraji se tísní úzký chodníček, kudy kráčíme my.

Prohlídka zbytku hory je ovšem zajímavá. Rozlehlé hřbitovy bez jediné stopy zeleně. Maličká Getsemanská zahrada s Chrámem všech národů. Zlaté špičky ruského kostela, který je pro turisty otevřený dohromady snad 4 hodiny týdně. Kostelík Dominus Flevitus a o něco výše tunel ve skále s možná falešným průvodcem - hrobky proroků. Velbloud pasoucí se na kousku trávy u domu se vzezřením ubytovny. A pořád ten neskutečný výhled na město. Večer, chvíli před západem slunce, se horní partie hory stává mým magickým jeruzalémským místem číslo jedna.

Probouzím se v pokoji, jehož obrovská prosklená stěna mě fascinuje o hodně méně než předchozího večera, jelikož je viníkem  jedné studené noci. Spořádám snídaňovou topinku s hummusem a rajčaty (adaptovat se na místní stravu mi nedělá problém) a pobízím výpravu k odchodu. Chrámová hora je blízko a zároveň daleko. Klesáme do údolí, abychom následně mohly stoupat stezkou vedoucí nad Davidovým městem až k Hnojné bráně. Za ní se nachází jediný ne-muslimům přístupný vchod k památkám Chrámové hory. Fronta (otevřeno jen pár hodin dopoledne a hodinu po polední) je dnes příznivě krátká a brzy tak vstupujeme na posvátnou a ostře střeženou půdu, jediné opravdu velké otevřené prostranství za hradbami Starého města. Jednoznačně vizuálně nejpřitažlivější je Skalní dóm, zářivě modrý se zlatým vrškem, nepřístupný a tajemný. O nic méně tajemná není ani mešita Al Aksa, ve stínu modrého souseda poněkud skrytá a nevýrazná. Turisté zde fotí jak o život, vojáci hlídkují, muslimové se modlí, kdosi krmí kočky. A vítr fouká. Až tak, že zjišťuji, že chodit sem v sukni délky dost pod kolena nebyl ten nejlepší nápad.

Sousedem Chrámové hory je Zeď nářků. Kolem devíti ráno ještě téměř opuštěná, pár mužů i žen se modlí, turisté se chodí zdi dotknout či vložit svůj papírek přání do jejích spár, ale náboženské vytržení tu necítím. Zeď je po monumentálních stavbách, které jsem si prohlížela o chvilku dříve, dost malá a nenápadná.

Po těchto významných místech nastává čas na ta méně významná, ale ne méně působivá. Uzounké uličky Starého města. Takhle ráno velmi opuštěné, přesto působící stísněně, obchody zatím skryté za kovovými zelenými vraty. Turistický ruch přichází jen pomalu. Procházíme skrz arabskou čtvrť až k Jaffské bráně a tam nastupujeme na hradby. Procházíme jen úsek od Jaffské k Damašské bráně, pro představu zcela stačí. Z hradeb se naskýtá pohled na střechy nízkých domů Starého města, zdobené cisternami na vodu a plážovými lehátky. Poutníci na hradbách zastavují a předčítají pasáže Bible. My zastavujeme pro vychutnání zajímavých pohledů na starou i novou část Jeruzaléma.

Objevujeme další části Starého města. Židovská čtvrť, čistá, klidná, elegantní stejně jako sami ortodoxní Židé, postávající před mohutnou synagogou Hurva. Bloudíme úzkými uličkami, až narazíme na nenápadný, pod úroveň země zapuštěný komplex čtyř malých synagog, otevřený všem zvědavým návštěvníkům. Křesťanská čtvrť, plná krámků se svatými předměty, a v jejím centru monumentální Chrám božího hrobu. Prosycený vůní kadidla, osvícený mihotavými plamínky svíček, čelící davům návštěvníků, kteří stojí frontu, aby mohli na chvilku stanout v údajné Ježíšově hrobce. Paní předbíhající frontu, aby na ní zbytek zájezdu nemusel čekat. Jiná paní se dvěma berlemi, která odvážně šplhá do schodů, aby nevynechala jediné zákoutí posvátného chrámu. Úžasné místo, které hodně předčilo má očekávání.

Za branami Starého města se Jeruzalém stává jiným městem. Památek je i zde roztroušeno hodně, ale musíte je trochu hledat.  Například Zahradní hrob, v malé uličce kousek od Damašské brány. Alternativní místo Ježíšova odpočinku je značným protikladem hrobky v chrámu. Krásná zahrada plná barev a světla, po dešti svěže zelená, a v jejím rohu malá prázdná skalní komůrka. Proč zrovna tady? Těžko říct.

Moderní tramvaj vás odveze do centra města, kde můžete brouzdat mezi klasickým spektrem obchodů s módou, kosmetikou a podobnými věcmi, které vám doma ničím nebudou připomínat, že pochází právě z Jeruzaléma. Tržnice Mahane Yehuda nabízí poměrně klidný zážitek z orientálního tržiště. Ještě o kousek dál se ukrývá ohromný komplex autobusového nádraží, kde po zdolání několika pater obchodů vystoupáte k autobusům, které vás odvezou za poznáním dalších zákoutí Izraele. V našem případě konkrétně do Tel Avivu.