Monchique

Hory s výhledem na oceán

Hory v Algarve? No, spíš kopečky. Ale vzhledem k velikosti mých dětí to momentálně stačí...

Přesun mezi prvním a druhým ubytováním měl být snadný. Trochu jsem ovšem podcenila fakt, že veřejná doprava v Algarve mimo sezónu jezdí spíše zřídka. Nejjednodušší spojení z Ferraguda do Portimaa za řekou (s vyloučením pozemního i lodního taxi) je tedy pěšky. Pak už nás snad sveze bus.

S jedním dítkem v náručí a druhým v kočárku tak rychle překonáváme dlouhý a pro mě poněkud děsivý most přes řeku, která připomíná moře, se kterým se slije jen kousek odtud.

A čápi... z komína od cihelny...jestlipak autorka písně byla v Algarve.

Druhý úkol dnešního dne je podobně obtížný - najít v neděli v poledne v centru Portimaa (což je docela velké, byť turisty trochu opomíjené město) otevřenou restauraci, kde by nám rychle naservírovali oběd. Zachraňuje nás až supermarket Pingo Doce a jeho jídelna. Je to rychlé a až překvapivě chutné. Možná sem zavítáme ještě jednou při zpáteční cestě.

Takový obyčejný kostel. (Portimao)

Čekání na bus do hor nám krátí povedené dětské hřiště přímo na náměstí Praça da República. Znavená Juli pak usíná během půlhodinového přejezdu do Caldas de Monchique, kde se nalézá velký hotel, na který jsme všichni moc zvědaví. Normálně do pětihvězdičkových hotelů nejezdíme, jenže tenhle byl vážně levný...zřejmě jsme se trefili do posledního mimosezónního termínu. Bude se dětem líbit v bazénu? A budou k snídani ústřice? :) Nebudeme litovat, že trčíme v zapadlé lázeňské obci, kde není ani obchod, ani hřiště? A k vrcholkům pohoří Serra de Monchique zbývá zdolat ještě značné převýšení.

Hop. Hop hop.

Nebudu vás napínat: nelitovali jsme. Velký hotel nabízí dětem úplně jiné zážitky než soukromý apartmán: běh dlouhou chodbou, kde se postupně rozsvěcují světla...výtahy...postel o šířce dva metry, kam se pohodlně vejde celá rodinka... Ústřice k snídani nebyly (asi jsme si špatně vyložili nějaký obrázek na booking.com), zato krytý vyhřívaný bazén se nám všem moc líbil. Po tři večery jsme ho měli skoro jen pro sebe, dětičky se vždycky celý den těšily na večer do bazénu (a já potom ráno na snídani).

Pěkná cesta lemovaná korkovými duby.

A teď krátce k výletům - dny jsme i přes svody našeho resortu trávili venku. Začínali jsme vždy stejně: autobusem nahoru do městečka Monchique, ať si ušetříme zbytečné stoupání. V Monchique mají hezké hřiště a sochy nanuků. Vlastně se mi to město celkově moc líbilo (ale to v Algarve skoro všechna). Dětičkám unaveným z trampolín se dobře usíná v nosítku...první den toho využíváme a stoupáme na Picotu (773), druhý nejvýznamnější vrchol hned nad městem. Julinky 15 kg už se pronese, naštěstí se v pravý čas budí a pokračuje sama. Jak Joníček uvidí cestu přes skály, najednou taky chce po nožičkách. Skály = zábava (a stres pro maminku). Na vrcholu potkáváme několik turistů a zavřenou rozhlednu, zřejmě kvůli špatnému stavu. Jsou tu hezké výhledy na kopečky kolem dokola a poněkud větrno, takže oběd musí chvíli počkat.

Copak je s těmi pomeranči špatně? Jsou zralé celý rok...

Následné klesání skalnatou vrcholovou partií je určitě nejnáročnější pasáží z celého dne, přesto ho Joník zdolává pěšky (s vydatnou podporou tatínka, aby neskončil dole pod horou). Dál už je cesta nenáročná, byť pro mládež těšící se do bazénu trochu dlouhá. Jdeme pořád z kopce, kopeme si šiškou, dokud se před námi neobjeví silnice do Caldas de Monchique. Prohlížíme si poloprázdnou lázeňskou osadu i poněkus zpustlý, ale atmosférický park s obrovskými stromy a potůčkem kaskádovitě stékajícím dolů k náměstí.

Naše lázně. Oproti očekávání jsme našli jeden otevřený obchod - suvenýry.

Další den bychom za normálních okolností zdolali nejvyšší Foiu, ale máme s sebou děti...a maminka se nechce fyzicky zničit...takže vybíráme poněkud snazší variantu a děti lákáme na dlouhý dřevěný most přes propast. Mně se taky na obrázcích moc líbí. Naživo ho bohužel nespatřím - do horské vísky jménem Alferce jedou dva autobusy denně, z toho jeden v použitelném čase. Vše pečlivě naplánujeme, nasedneme, rozjedeme se...a v půli trasy vysedáme. Cestu nám přehradilo policejní auto, portugalskému hovoru s řidičem nerozumíme, ale chápeme, že dál se nejede. Asi zavalená silnice, až do večera.

Výhledy kousek nad hotelem.

Místo k propasti tedy míříme hezkou cestou lemovanou korkovými duby zpět do Monchique, kde usedáme v jednom lokálním podniku na denní menu. Jardineira, co to asi může být? Snad v tom nejsou ryby...(alergie). Dopadlo to dobře, všichni papali a ještě jsme od stolu měli krásný výhled na hory. K hotelu volíme cestu pěšky, přes kopec. Trochu mě překvapuje náročnost pasáže z kopce úzkou pěšinkou. Ale Joník je nadšen. Přímo nad hotelem jsou hezké výhledy, které bych jinak vůbec neobjevila. Prostě hory, paráda! (I když jsem v nadmořské výšce 200 m.n.m.).

Anglická snídaně po portugalsku.