Jeju - korejská Havaj?

Na Havaji jsem nikdy nebyla, takže nemůžu posoudit. Nejspíš to z hlediska přírodních krás bude trošku nadnesené. Jeju je údajně oblíbeným místem, kde Korejci tráví dovolenou či dokonce líbánky. Není to ale typická plážová destinace, pokud se nesnažíte, je možné, že za tři dny na ostrově žádnou pláž nepotkáte, tak jak se to povedlo nám. Zato téměř jistě spatříte Hallasan, s výškou 1950 m nejvyšší korejský vrchol, a skryté nezůstávají ani další projevy sopečné činnosti - políčka jsou ohrazená zdmi z lávových kamenů, na několika místech můžete navštívit lávový tunel, symbolem ostrova je soška ze stejného materiálu - plus mandarinky, kterým se na zdejší úrodné půdě nejspíš dobře daří. I přesto byly alespoň v květnu na naše česká měřítka velmi drahé.

První den se nesl ve znamení deště. Předpověď nás varovala dostatečně, takže jsme usoudili, že rozumné bude nevzdalovat se příliš od hotelu. Vybaveni deštníkem i nepromokavou bundou jsme ráno vyrazili k vodopádům Jeongbang, prý unikátním tím, že spadají rovnou do moře.
Nachází se asi 2 km od centra města a trefit k nim je snadné. Procházka to byla ale dostatečně dlouhá na to, abychom k nim dorazili značně mokří. Kruté počasí mělo i své výhody - vodopády a déšť jdou k sobě překvapivě dobře, a Korejci v puntíkatých pláštěnkách působí snad ještě roztomileji než normálně.

Cestou zpátky jsme chtěli zvolit nejkratší trasu k hotelu, ale nějak se nám povedlo se dostat na dohled k druhým vodopádům nacházejícím se v Seogwipo, a tak se nám zdálo rozumné je rovnou navštívit. Vodopády Cheonjiyeon se nachází na řece poblíž moře a mostu na malý ostrůvek, který bychom si za lepšího počasí jistě rádi obešli. Vodopády nejsou nijak mohutné, ale vody v nich přesto bylo dost, a navíc jejich okolí zdobí krásné mohutné stromy.

Od vodopádů k hotelu jsme tentokrát trefili dobře. V malém obchůdku jsme nakoupili nějaké jídlo, abychom nějakou dobu nemuseli vycházet ven, a chystali se strávit odpoledne sušením oblečení a sledováním filmů. Moje boty byly způsobilé k dalším procházkám až po několikerém fénování...

Druhý den jsem bez bundy i deštníku, v poněkud alternativním oděvu, který se musel obejít bez mých jediných dlouhých kalhot, které byly stále mokré, a s trochou nervozity vyrazila na místní bus č. 701, který nás měl dovézt k začátku stezky Seongpanak. To je populárnější, lépe dostupná, a také znatelně jednodušší alternativa k výstupu na vrchol nejvyšší korejské hory. Konkrétně to obnáší asi 1200 metrů převýšení na trase dlouhé necelých deset kilometrů.

Na začátku stezky, někdy před osmou ráno, mě vyděsila chladná teplota, ale rychlá chůze po zpočátku velmi mírně stoupající stezce pomohla. První tak čtyři kilometry jsou opravdu docela pohodová procházka hezkým řídkým lesem s mírně exotickou vegetací. Spolehlivé značení nás navíc velmi často informuje, kde právě teď jsme, jak je to ještě daleko, a že v jednu nejpozději musíme projít kontrolním místem, abychom byli připuštěni k pokusu o zdolání vrcholu.:)

Pak se stoupá trochu strměji. Míjíme odbočku s jakémusi vrcholu s jezírkem, pokud jsem to pochopila dobře, a brzy jsme v poslední chatě asi 3 km před vrcholem. Zde si po korejsku kupujeme jedny ramen nudle, které naštěstí zvládáme sníst pouze s pomocí dřevěných hůlek. Venku dost fouká, před výhledem na Hallasan tak dáváme přednost pohodlí chaty.

Poslední část výstupu obsahuje schody a silný vítr, jehožto poryvům odolávám jen s obtížemi. Na vrcholu se bohužel z hlediska počasí nic nemění - jezírko v kráteru pozoruji jen po dobu nezbytně nutně dlouhou k jeho fotodokumentaci. Přitom se pevně přidržuji zábradlí...V závětří je situaci o tolik lepší, že zvládáme sníst jednu kimbap rolku, ale přesto na vrcholu dlouho neotálíme a brzy se vydáváme vstříc dlouhému a náročnému klesání po stezce Gwaneumsa..

Pokud jste si někdy přečetli varování, že stezka Gwaneumsa obsahuje samé schody a utrpení, zas tak strašné to s ní není. Převýšení je sice asi o 200 metrů vyšší než na Seongpanaku, ale odměnou jsou krásné výhledy a ve spodních pasážích cesta kolem hezkého potůčku. No a kdyby náhodou došlo k neštěstí...je tu pár přistávacích ploch pro helikoptéru a o něco níž kolejnice pro vozítko, které by vás odvezlo do civilizace. Takže za mě určitě doporučuji.

Navíc ačkoli přímo k začátku stezky veřejná doprava obvykle nejezdí, k autobusové zastávce obsluhované opět busem 701 to jsou tak tři kilometry po ne moc frekventované silnici. Jako bonus si můžete cestou prohlédnout Mysterious road, kterou sice bez auta neotestujete, ale aspoň si můžete zapsat do deníčku, že jste viděli jednu kuriózní místní atrakci.

Poslední den na ostrově byly jasné dvě věci: výstup na Hallasan byl sice náročný, ale ne zcela zničující, takže pomalou chůzi po rovince zvládáme i dnes... a atrakcí, které jsme tu ještě neviděli, je vzhledem k času moc, takže to asi bude docela náročné.:)

Ještě před opuštěním Seogwipa - na poslední noc jsme měli zarezervovaný hostel v Jeju-si, abychom byli blíže letišti - jsem chtěla okusit alespoň malý vzorek Jeju Olle trails, konkrétně ten vedoucí k Oedolgae Rock. Jeju Olle je hojně propagovaná síť stezek vedoucí hlavně kolem jižního pobřeží ostrova v celkové délce asi 400 km. Značení představují červené a modré fáborky s logem, pod kterým si máme zřejmě představit koně. Dostatečně roztomilé na to, aby si jednu sadu fáborků chtěl člověk odnést jako suvenýr...ale to se nedělá, že ne. Občas narazíte také na větší koně značící odbočky, zdobící odpadkové koše a podobně.

Ke skále vystupující z moře jsou to údajně 2 km, reálně možná taky, ale stezka vede přes jakýsi zalesněný kopeček, takže úplně pohodová procházka to není. Pobřeží je v těchto místech opravdu nádherné - zájem turistů dokazuje i množství zájezdových autobusů na blízkém parkovišti - a my bohužel máme docela málo času, takže uděláme pár fotkem a kratší cestou po silnici jdeme zpět do hotelu. Autobusem do Jeju-si to trvá asi hodinku. Nemůžeme se rozhodnout, jestli chceme raději vidět lávovou jeskyni Manjangull či slavný kráter Seongsan Ilchulbong, tak nejdřív jedeme k jeskyni a doufáme, že zvládneme oboje.

Od autobusové zastávky to jsou ke vstupu do jeskyně asi dva a půl km, horké a nepříliš záživné (pokud vám nestačí pohled na kameny ohraničená políčka) - možným zpestřením je návštěva cypřišového bludiště, kterou jsme si nechali ujít. Samotná jeskyně je ale úžasná - celý tunel měří 17 km a i když zpřístupněn je pouze úsek dlouhý asi kilometr, zcela to stačí. Jeskyně i tak působí mohutným dojmem, ze stropu kape voda, vy se vyhýbáte kapkám a snažíte se moc nemyslet na to, jak daleko v podzemí se nacházíte.

Rychlým tempem se vracíme zpět k hlavní silnici a pokračujeme stejným autobusem do Seongsanu. Asi 200 m vysoká vyvřelina, která vystupuje přímo z moře, je patrná již z dálky. Správně se sem má jezdit brzy ráno, vystoupat nahoru ještě za tmy a pak si užít nezapomenutelný východ slunce. Na ten je v pět odpoledne už trochu pozdě...ale moc nám to nevadilo. Výstup nahoru je jednak dobré procvičení fyzičky a jednak je tam všechno tak krásné, že nevíte, jestli se vám víc líbí pohled do svěže zeleného a zcela opuštěného kráteru, nebo pohled na město a moře dole pod vámi...pro ty vybíravé jsou tu i pohlední pasoucí se koně, pláž s černým pískem a několikrát za den také s vystoupením místních lovkyň/potápeček (neviděli jsme).

Každopádně jsem ráda, že jsme návštěvu kráteru zvládli, a to i za cenu vynechání oběda a skromné večeře v podobě další kimbap soupravy...plus tedy ještě jednoho Isaac toastu večer v Jeju-si. (Při jeho objednávání jsem asi zase udělala něco špatně, protože jsem uvnitř místo steaku a sýra objevila vejce a šunku...)

Ráno už nás čeká jen brzký - a díky tomu i dramatický - odlet do Gwangju. Po šesté nasedáme do prvního busu na letiště, ale ten místo udávaných patnácti minut jede půl hodiny, třičtvrtě...a letiště nikde. Nevíme, kde se stala chyba, ale když konečně vysedáme, do odletu zbývá méně než hodina. Ale naštěstí vše dobře dopadlo.