První zážitek už byl samotný kraťoučký let. Letěli jsme opravdu blízko horám - jinak to asi v Koreji nejde - a vše končilo přistáním na letišti, kde se kromě našeho T'way letadélka vyskytovaly jen vojenské stíhačky, náklaďáky, spousta vojáčků a výslovný zákaz focení. Letiště se má brzy pro normální lety přestat používat...ale já byla ráda, že jsme doletěli zrovna sem, protože do centra města to odsud vůbec není daleko.
Letištní autobus nás zklamal tím, že odmítal akceptovat naše T-Money karty a vyžadoval hotovost. Bydlení jsme měli zamluvené v hotelu Praha - pokud se bojíte, že se vám bude stýskat po domově, je to určitě dobrá volba. Před vstupem i uvnitř totiž naleznete velkoformátové fotografie, které majitel pořídil během své návštěvy Čech. Někoho mohou potěšit i moudra na zdech, já si při každé cestě do pokoje přečetla, že "Love does not consist of gazing at each other, but in looking together in the same direction.". No a pak tu je ještě inzerovaný riverview...řeka v období sucha moc působivá nebyla, ale určitě je to lepší než se dívat na osmiproudou silnici, podél které jsme každý den chodili z nádraží. (Gwangju nás tím o svém uměleckém duchu nijak nepřesvědčilo.)
První útěk z města se nesl ve velmi odpočinkovém duchu. Hodinka autobusem a ocitáme se v malém městě zvaném Damyang, město bambusů. Jezdí se sem především do bambusového parku Juknokwon, kde naleznete spoustu druhů bambusů, občas obohacené nějakou tou umělou pandou. Kromě meditačního posezení v bambusovém háji se tu dají podnikat i romantické procházky či projížďky podél řeky nebo po cestě lemované metasekvojemi. Tam jsme se bohužel nedostali, Lukáš trpěl nedostatkem spánku (hluk v hotelu, brzké vstávání...já v tom byla nevinně). Bambusy byly na pohled krásné, ale zpětně trochu lituji, že jsme nedali přednost Boseongu a jeho čajovým plantážím. Bambus totiž v korejské přírodě potkáte docela často, zato čaj moc ne (dokonce ani při snídani v hotelu).
Trochu jsem doufala ve vyzkoušení bambusového menu, ale Lukáš odmítal cokoli jíst, a tak jsme s večeří počkali až do Gwangju. V oblasti kolem hotelu panovalo restaurační pustoprázdno, tak jsme zvládli rychlé jídlo už ve foodcourtu na autobusovém nádraží. Měli jsme jídla, která nedovedu pojmenovat, ale je dost možné, že ta restaurace byla čínská. Každopádně to bylo chutné, levné...taková jídelna by se mi na Florenci líbila taky.
Druhý útěk končil možná ještě před hranicí města. Využili jsme autobusu 1187 - hádejte, proč takové číslo - a nechali se vysadit téměř uprostřed národního parku Mudeungsan. Vybrali jsme si populární trasu k vysoko položeným skalním formacím Seoseokdae a Ipseokdae (ve výšce přes 1000 m, samotný nejvyšší vrchol zabírá vojenská základna, kam se obyčejný turista nedostane).
Rozdílů mezi tímto parkem a Hallasanem byla spousta. Místo větrné zimy tu vládlo vlhké teplo a obtížnost trasy nekončila u "intermediate", ale "expert". A opravdu, ty tři kilometry nahoru nám daly velmi zabrat. Za ten výhled na skálu v mlze to ale určitě stálo.:) Tras je v parku značených hodně, takže po zdolání skal se nabízí mnoho různých variant pokračování. My zvolili tu směřující dolů k chrámu Jeungsim-sa a konečné mnoha městských autobusů.
Pokračování této krátké, ale působivé túry se tentokrát odehrávalo v centru města. Z autobusu jsme vystoupili v místě, které budilo dojem centrální oblasti, a šli hledat onoho uměleckého ducha...Našli jsme nedostavěné mohutné asijské kulturní centrum, uměleckou uličku s právě probíhající akcí, jejíž smysl jsme úplně nepochopili, a sympaticky vypadající občerstvení s anglicky psanými názvy jídel.
Lukáš měl knedlíčky a já pálivou hovězí polévku - zjistila jsem, že s pálivostí korejských jídel to není tak dramatické, takže slovo spicy v názvu nevyřazuje automaticky jídlo z výběru.
Ač vlastnící mapu, připadali jsme si uprostřed Gwangju mírně ztraceni. Nakonec se nám ale podařilo najít řeku a podél ní jsme se vydali domů do hotelu. O jeho vzdálenosti jsme měli jen velmi hrubou představu, nakonec byla potřeba necelá hodinka chůze a zmokli jsme jen trošku, pod mosty neprší...:)
Třetí útěk nás zavedl nejdál, až do národního parku Wolchulsan. To je nejmenší korejský národní park, přístupný z města Yeongam. Známý je především svým nápadně oranžovým mostem, spojujícím dva skalní štíty. Nejvyšší hora Cheonhwangbong měří skromných 809 metrů, ale vylézt na ní je rozhodně hrůzostrašnější zážitek než výstup na Hallasan. Strmost, kameny, schody, nahoru, dolů...když to všechno přežijete, odměnou bude luxusní výhled na všechny strany, kde se rozprostírá korenská zemědělská provincie Jeollanam-do. Z fotek to není úplně patrné, ale z hlediska výhledů byla tahle túra úplně nejlepší.
Večeři tentokrát zajišťuje korejský obchodní dům Emarkt, holt jednou zvítězila touha po nezdravých sladkostech a chipsech...ty jsou v Koreji sice drahé, ale dostupné. Aspoň trochu jsme tuhle hříšnou večeři vyvážili pár kusy ovoce...to je v Koreji také nepochopitelně drahé, 5000 wonů za kilo mandarinek.
Další den ráno už nás čeká jen poslední cesta na U-Square, koupě lístků do Yeosu...a pak dvě hodiny komfortu v luxusním autobuse.
Žádné komentáře:
Okomentovat