Výsledkem jednoho nočního dobrodružství byli dva unavení cestovatelé, zanechaní v sedm ráno v Sokcho napospas vlastnímu osudu. Ideální čas na fotografování, viďte...Po menších peripetiích se nám povedlo překonat překážku v podobě skleněných dveří a zanechat naše zavazadla v Afterglow hostelu.
Den na prohlídku Sokcha, stotisícového města na severovýchodě Jižní Korey, by měl zcela dostačovat - zvlášť pokud polovinu nestrávíte vleže na pláži tak jako my. Určitě si prohlédněte místní trh a kupte si box s kuřecími kousky ve sladko-pálivé omáčce. Jinak budete litovat - já si tuhle specialitu nechala ujít a pak na pláži, pěšky několik horkých kilometrů vzdálené, sledovala piknikující Korejce.
Další atrakcí je přívoz, který vás za symbolickou cenu 200 wonů (a možná trochu manuální práce navíc) převeze přes kanál do Abai Village, miniaturní vesničky dříve severokorejských uprchlíků, nyní místních lákajících turisty na slavné sundae z olihně - oliheň plněnou jemnou nudlovo - zeleninovo - vaječnou náplní.
Abai vesnice je přístupná i pěšky - projdete se přitom po mostě s hezkým výhledem. Na pláž, která je poblíž nádraží expresních autobusů, je to ale poměrně daleko. V panujícím 30 stupňovém horku nás nezachránila ani levná zmrzlina z E-Marktu, dorazili jsme s nepřekonatelnou chutí natáhnout se někam do stínu, poslouchat šumění moře a nic moc jiného nedělat. Nakonec nedošlo ani na plánované sledování ptáků u jezera v centru města.
Cestou zpět do hotelu byla jedinou zastávkou Expo tower, nápadná stavba obsahující výtah, který vás za malý poplatek vyveze patnáct pater vysoko za hezkým výhledem na část města.
Večer jsme zvládli ještě malou procházku kolem krabích restaurací až k Sunrise pavilónku. Večeříme onu slavnou klobásku z olihně, doplněnou neslavnou, ale dle mého názoru povedenou vepřovou polévkou také s kousky klobásy - obyčejného druhu bez olihně.
Neděli strávíme v národním parku Seoraksan - což byl vlastně důvod naší návštěvy tohoto koutu země. Původně jsem zamýšlela podniknout výstup na nejvyšší horu, 1700 m vysoký Daechongbong, ale celková únava a maličko lenosti k tomu vedly ke změně preferencí ve prospěch skalní formace Ulsanbawi. Výstup na tuto 800 metrů vysokou skalku zahrnuje 808 stupňů kovového schodiště, takže k menšímu testu vaší fyzické kondice dojde i tady.
Jelikož nám prohlídka parku vyšla na neděli - a to ještě o prodlouženém víkendu, čehož jsme si nebyli plně vědomi - bylo množství turistů na stezkách opravdu pozoruhodné. Má to i své výhody - pomalé tempo můžete svádět na ty před vámi, vidíte, že výstup dává zabrat všem. Nahoře na skále se stála dlouhá fronta na foto od profesionálního korejského fotografa, kterému jste mohli svěřit váš přístroj a užít si chvilku slávy s korejskou vlajkou v pozadí.
Horší než davy pro mě bylo třicetistupňové horko. Po návratu z Ulsanbawi jsme zvolili ještě výlet k vodopádům Biryong. K nim se šlo do kopce jen maličko a navíc jste si mohli cestou smočit nohy v potůčku. Posezení u tůňky s nohama ve vodě a sledování malých rybiček hned vedle nás bylo velmi příjemné - do doby, než se jakási mladá korejská dvojice nerozhodla se k nám přidat, uvelebili se přímo na stejném malém kameni jako my. Čas na návrat do města...
Na místní autobus číslo sedm čekám místo ve frontě na zastávce na lavičce a informací o jiném účelu fronty mystifikuji i jakéhosi sympatického turistu, který předpokládá, že víme, jak to tu chodí. Do autobusu se nakonec vejdeme i tak, přece jenom jsem většina návštěvníků dorazí autem či se zájezdem.
Po včerejší zkušenosti s olihní Lukáš překvapivě navrhuje večeři sestávající z grilovaných ryb. Za 12 000 wonů jsme si mohli ugrilovat a následně zkonzumovat asi deset druhů rybiček a jiných mořských živočichů, v doprovodu výborné olihně v červené omáčce a dalších obvyklejších příloh.
V pondělí jsme toho oproti očekávání zažili v Sokcho ještě docela dost. Ráno jsme si přivstali na procházku do pavilónku, odkud se má sledovat východ slunce nad mořem. Kupodivu jsme nebyli zdaleka sami. V deset hodin nám na autobusovém nádraží překvapivě prodali jízdenku do Soulu až na 13:20, i když jsme se domnívali, že autobusy jezdí po čtvrt hodině...Tři hodiny čekání jsme strávili z větší části na pláži, loučení s korejským mořem...
Cesta autobusem do Soulu byla tentokrát asi dvakrát tak dlouhá než udával průvodce. Až tehdy jsem si uvědomila, že vracet se do hlavního města ve svátek Buddhova narození nebyla úplně šťastná volba. Místo ucpané dálnice řidič zvolil jízdu po klikatých místních silnicích, které se ale záhy ucpaly také...200 km jsme nakonec zvládli za pět hodin a do Soulu dorazili až navečer.
Žádné komentáře:
Okomentovat