Z nádraží místních autobusů následoval klasický pochod řízený GPS až do hotýlku, tentokrát jménem Sum. Čtyři hodiny odpoledne, konečně přestává pršet. Už bez zavazadel se tedy vracíme po našich stopách na první průzkumnou výpravu ke hrobkám. Centrum města tu místo mrakodrapů či moderních budov zdobí nádherné, idylicky vypadající oblé kopečky. Roste na nich svěže zelená travička, občas z úbočí vyrůstá i celý velký strom, a uvnitř odpočívají panovníci dávné dynastie Silla, která zde vládla celých tisíc let. Několik takovýchto hrobek je volně přístupných - můžete se mezi nimi procházet, usadit se přímo na kopečku je bohužel zakázáno.
Pár ilustračních fotografií hrobek a umělecké uličky zdobené sochami zvířat a nastává čas na další korejskou hostinu. Vybíráme restauraci v centru, zvoucí na grilovaný bůček. Vevnitř se dozvídáme, že tato pochoutka je určena pro minimálně tři osoby, a volíme tedy o něco dražší variantu marinovaného masa. Výsledkem byla nejlepší korejská večeře, tenké plátky vepřového, zelenina a výborná nasládlá omáčka.
Další den ráno se vydáváme k jednomu z nejslavnějších korejských chrámů, zvanému Bulguksa. Linkovým autobusem k němu překvapivě nemíří téměř nikdo, i když cesta je to hezká...rýžová políčka občas zdobená volavkou, o kousek dál hory. Chrám samotný se podle mě nijak nevymyká z korejského standardu - je hezký, ale nijak pozoruhodný. Nejzajímavější mi přišlo sledovat množství školních skupin, které sem přijely na výlet.
Hned vedle začínají stezky vedoucí do blízkých hor, případně k buddhistické posvátné jeskyni Seokguram, která je taktéž vyhlášenou památkou. My protentokrát odoláváme lákání přírody a vydáváme se zpět do města.
Odpoledne je horké a náročné. Ignorujeme doporučení, že po Gyeongju se pohybuje lépe na kole, a pomalým tempem se přesunujeme od jedné atrakce k druhé. Začínáme v parku Tumuli, kde je největší koncentrace hrobek, k tomu hraje meditační hudba...Do jedné hrobky můžete dokonce vstoupit, ale nic překvapivého tam nenajdete. Korejský English teacher se nás nesmírně uctivě ptá, jestli se s námi jeho žáci mohou vyfotit...a když svolíme, ukazuje se, že žáci jsou příliš ostýchaví. Ano, běloši jsou občas v Koreji považováni za turistickou atrakci.
Dále procházíme kolem observatoře Cheomseogdae, lesa Gyerim, vesnice Gyochon Hanok, konfuciánské školy Gyeongjuhyanggyo, nedostavěného krytého mostu Woljenggyo až k místnímu muzeu, pro jehož návštěvu hovoří stále panující teploty kolem třiceti stupňů (a také to, že vstupenku vám dají zdarma).
Hned vedle je jezírko Anapji s několika korejskými pavilónky, ke kterému se zásadně chodí na romantickou večerní procházku. V devět hodin je černočerná tma, pavilóny jsou krásně osvětlené a odráží se v jezerní hladině. A procházka moc romantická není, jelikož tu jsou stovky dalších návštěvníků.
Aby byl výčet navštívených památek kompletní, viděli jsme ještě sklad ledu a malý chrám Bunhwangsa s kamenou pagodou. Trefit od něj zpět k hotelu nebylo úplně triviální - mapky rozdávané turistům jsou spíše hezké na pohled než funkční.
Večeři jsme si projednou nechali doporučit Tripadvisorem i Lonely Planet a šli na bibimbap a pajeon - korejskou palačinku se zelenou cibulkou. Dojem hostiny tentokrát vytvářel neobyčejně bohatý počet příloh, včetně grilované ryby a tofu polévky, která by nám chutnala lépe bez tofu...
Druhý den jsme strávili na hoře Namsan. Vrchol Geumobong se s výškou 468 m stal jednou z nejnižších pokořených hor. Není to místo navštěvované pro dechberoucí rozhled či vysokohorskou atmosféru: na zalesněných úbočích tohoto masivu je ukryto mnoho pozůstatků dávného věku, které je zábavné objevovat. Tu soška buddhy bez hlavy, tamhle reliéf ve skále, působivá pagoda či dokonce socha buddhy s hlavou. A i ten výhled na Gyeongju se vám místy naskytne. Chtěli jsme vylézt i na nejvyšší vrchol oblasti (také pod 500 m), ale hřebenová túra nás brzy svedla dolů do údolí, a tak jsme tento pohodový výlet zakončili koupelí nohou v potůčku a vyhříváním na skále.
Aby se nám po Gyeongju nestýskalo, kupujeme před odjezdem šest fazolových koláčků - říká se jim barley bread, prodávájí je v desítkách specializovaných obchodů, často pouze v krabici o minimálně dvaceti kusech (jeden za 600 wonů), a jsou strašně dobré. Tenoučké těsto a spousta sladké, červené fazolové náplně. Budu to někdy muset zkusit doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat