Ocitla jsem se v Japonsku, skoro osm tisíc kilometrů daleko od domova, čtyřicet pater nad zemí na eskalátoru, který od vnějšího světa dělil jen skleněný tunel...
...mezi miliony Japonců, kteří jsou narozdíl ode mě zvyklí přecházet přes křižovatku diagonálně (a s dalším tisícem lidí naráz)...
...ve městech, které jsou na všech stranách obklopeny jinými městy, až nemáte šanci poznat, kde začínají a končí...
...mezi nápojovými automaty, které vám své služby nabízí téměř na každém rohu (ale bez vysvětlivek, takže si občas nemusíte být jistí, jestli dostanete kafe nebo kolu)...
...ve vlacích, která na nástupištích zastavují s přesností na centimetry a v čase, jehož údajné zpoždění je pouhých třicet sekund...
A o tom všem vám teď chci vyprávět.
Zatím jen ve zkratce - deset (nebo spíš devět) dní se vám na návštěvu takové daleké země může zdát málo. Pokud máte ambice vidět vše, je to opravdu zoufale málo. Ale pokud vám stačí taková ochutnávka, i za tuhle dobu se toho dá stihnout dost. My jsme se (podobně jako spousta dalších turistů) omezily na centrální Honšů a absolvovaly trasu Ósaka - Tokio, respektive její severní variantu. Postupně jsme tak navštívily Ósaku, Naru, Kjóto, Kanazawu, Matsumoto, Tokio, Kamakuru a Yokohamu. Osm měst v devíti dnech, to není špatné, ne? :)
A jak se mi tam vlastně líbilo? Musím přiznat, že aklimatizace spočívající v překonání neustálé ospalosti v důsledku sedmihodinového časového posunu a také pocitu, že Japonsko je jenom taková "divná Korea", kde jsem před pár lety strávila skoro tři týdny, pár dní trvala. Potom ale najednou Japonsko přestalo být pouhou změtí betonu a šedi - stalo se velmi zajímavou a přívětivou zemí, kde je radost cestovat. Když pomineme skutečnost, že většina místních nápisů jsou pro mě pouhé obrázky, je cestování v Japonsku opravdu snadné a příjemné. Japonci se na vás v obchodě usmějí, ve vlaku se vám pokloní, v informacích vám ochotně poradí, jak se dostat k uzamčené skříňce s vaším zavazadlem (ano, Namba v Osace je velká...), v restauraci se vám nesmějí, když se neohrabaně pokoušíte nabrat jídlo hůlkami (ale příbor nedostanete)...a medvědi si, alespoň v době naší návštěvy, udržovali dostatečný odstup.
vzpomínám na -tyče na prádlo a kulaté kolíčky, psy v kočárku, bílé ponožky s palcem, dívky v kimonech, rikši v bambusovém háji,nabírané sukně pod kolena, muže v bílých košilích a černém obleku,mini auta, chrámy,brány,lišky s červenými čepičkami,šinkansen,vlaky JR, japonské panenky,poklony,flétnistku v horách,rýžová políčka,zasněžené vrcholky hor, Fudži v dálce, vzpomínám na krásu..ARIGATO
OdpovědětVymazat