Krotká Nara

Už před odjezdem jsem hodně váhala, kam zamířit na celodenní výlet z Ósaky. Zpočátku byl hlavní favorit mystická hora Kója, nabízející možnost solidní pěší túry končící na magickém hřbitově. Jelikož to ale vypadá, že Kója si zaslouží přenocování (ne jen ledajaké, totiž v buddhistickém klášteře), nakonec dostala přednost Nara. Původně jsem doufala, že zvládnu ten samý den navštívit i Kóbe, což se v reálu ukázalo jako značně nereálné - a co víc, zbytečné.

Jeleni v parkové zeleni. Stejně často se ale vyskytují i na asfaltu.

Nara je malé japonské město (necelých 300 000 obyvatel) vzdálené asi hodinku cesty vlakem z Ósaky i Kjóta. Většina jeho atrakcí leží v parku, takže si při jeho návštěvě vlastně ani moc jako ve městě nepřipadáte. Touláte se mezi jeleny, kteří se v závislosti na denní době buď dožadují sušenek, nebo klidu, a sem tam potkáte nějaký chrám. Když se vám bude chtít, můžete za mírný poplatek dokonce vystoupat na horu (cca 450 m vysokou).

Hladoví po ránu.

Ve frontě na sušenky.

Polovinu cesty z Ósaky jsem bohužel prospala, ale podle jejího zbytku mohu usuzovat, že jsem vůbec o nic nepřišla - celou dobu vidíte malé šedivé baráčky a můžete se bavit jen tipováním, jestli to je ještě Ósaka nebo už něco jiného. Zato v Naře stačilo ujít tak dvě stě metrů od nádraží, aby nám cestu zatarasil první jelen. Jelínek - sika je výrazně menší než u nás známější jelen lesní - klidně stál na chodníku a vůbec nevypadal, že by se bál kolem procházejících turistů. Spíš naopak - sám se vyžadoval jeleních sušenek, které tu za 150 jenů prodávají na každém rohu.

I my jsme nakonec loudícím jelenům podlehly a sušenky zakoupily. Jaké bylo naše zklamání, když se ukázalo, že jeleni už se od rána sušenek přejedli a teď si k nim sotva přičichnou...a kolem pobíhá spousta konkurenčních turistů, kteří také chtějí udat své sušenky. Takže rada pro vás, sušenky kupte hned ráno. Jinak hrozí, že je budete muset sníst sami - jsou příjemně křupavé, ale trochu nahořklé. Možná i zdravé.

Jelení mls.

Už jste asi pochopili, co se mi v Naře líbilo nejvíce...ale kdyby tu nebyly chrámy, asi bych sem pouze za jeleny nejela. Navíc to pro nás bylo první seznámení s japonskými chrámy. Nejznámější chrám v narském parku se jmenuje Todaiji. V obrovské dřevěné hale - údajně největší na světě - se skrývá velká, 15 metrů vysoká bronzová socha buddhy.

Todaiji s buddhou uvnitř.

Pro děti je ovšem největší atrakcí jeden dřevěný sloup s dírou o velikosti nosní dírky (místního buddhy). Úkolem je tímhle otvorem prolézt - což se ne každému podaří, běžný dospělý se tam prostě nevejde.

Buddha na lotosu.

Barevnější alternativa k Todaiji je svatyně Kasuha Taisha. Tato šintoistická svatyně se skrývá v hloubi parku a je charakteristická množstvím luceren, ať už těch bronzových uvnitř, nebo kamenných v okolí. Rozžínají se bohužel jen dvakrát ročně v rámci festivalů. Zážitkový prvek prohlídky svatyně je pak cesta temnou chodbou. Pořádný kontrast s zářivou oranžovou barvou budov svatyně všude okolo.

Kasuga Taisha.

Pro ty, kterým dva chrámy denně nestačí, skrývá Nara ještě řadu dalších možností. My jsme cestou zpět k nádraží prošly ještě přes areál chrámu Kofukuji. Hlavní budova chrámu byla zakrytá lešením, a tak jsme obdivovaly hlavně pětipatrovou pagodu - jedná se o druhou největší stavbu svého druhu v celém Japonsku.

Takhle můžete obdarovat svatyni.

Cestou zpět do Ósaky se ukázalo, že i japonský téměř-dokonalý systém značení vlaků a nástupišť má své mouchy. Funguje to takto - když máte rezervaci na sedadlo, najdete na nástupišti přesné místo, kde daný vagón zastaví, a tam si stoupnete do fronty. Když rezervaci nemáte, stoupnete si do libovolné fronty na nerezervovaný vagón. Přesně to jsme udělaly i my v Naře. Vlak přijel ve správný čas, zastavil přesně na značkách, ale ouha - chyběl mu vagón. Tak jsme se i se spoustou dalších turistů nahrnuly k posledním dveřím posledního vagónu a zažily jednu jízdu v opravdu plném japonském vlaku...

Nažraný jelen a hromádka sušenek na horší časy.