Převážně pohodová Kamakura

Takhle hezky kreslit do písku já neumím.

Přechod z poklidných hor do přelidněného Tokia byl na můj vkus trochu moc radikální. Den určený na prohlídku japonského hlavního města jsem nakonec strávila převážně mimo něj: v Kamakuře a Yokohamě.
Kamakura je oblíbený cíl výletů z Tokia (za buddhou). Nejznámější místní památku představuje velká venkovní socha buddhy na nádvoří malého chrámu. Kromě obdivování jednoho buddhy se zde dají podnikat příjemné vycházky lesem a znatelně méně příjemnější vycházky po pláži. Navíc můžete zavítat do některého z mnoha místních chrámů.

Fragment chrámu Engakuji.

Nejblíž zastávky Kitakamakura, kde jsme vystoupily z vlaku, se nacházel chrám Engakuji. Usoudily jsme, že brzké ráno je vhodnou dobou k návštěvě chrámu, a tak jsme zakoupily vstupenku a prošly branou.

Slunící se želva.

Po procházce chrámovými prostory nás čekala asi tříkilometrová procházka bambusy a lesem, abychom spatřily Daibutsu - velkého buddhu. V Kamakuře je vyznačeno několik turistických tras a tohle byla jedna z nich. Procházka vedla kolem svatyně uprostřed lesa, kde jsme pozorovaly zpívajícího mnicha provádějícího nějaký pro nás neznámý obřad, a želvu, která se vůbec nehýbala.

Great Buddha, Daibutsu.

Velkého buddhu (druhá největší bronzová socha buddhy v Japonsku, první už jsme viděly v Naře) a s ním celý chrám Kotokuin jsme našly snadno. Za velmi symbolický poplatek 20 jenů vás pustí dovnitř sochy - prý tam ale není nic k vidění. Samotný buddha nás opět zaujal klidem, který z něj vyzařoval. Teorie, že po návštěvě Kjóta už žádné další chrámy vidět nechcete, se naštěstí nepotvrdila.
Kolem chrámu se nalézá typický mix zájezdových autobusů a krámků se suvenýry. Pokračujeme směrem k pláži a ochutnáváme nejprve místní fazolovou želé kostku, a posléze točenou zmrzlinu ze zeleného čaje. Když jsem jí kupovala, bohužel jsem netušila, že tuhle zmrzlinu mají rádi luňáci...zjistila jsem to, jakmile jsme dorazily k pobřeží.

Zelený čaj matcha je v Japonsku oblíbený nejen jako nápoj,
 ale také jako příchuť všemožných sladkostí.

Nejprve jsem zaregistrovala, že místní pláž mimo sezónu vypadá značně nevábně, o chvíli později také to, že mi chybí polovina zbývající zmrzliny. Luňák na ni uspořádal nálet. V nemalém šoku (luňák hnědý je středně velký hnědý dravec, který nepůsobí moc přátelsky) jsem přemýšlela, jestli mám zbylý téměř prázdný kornout sníst či zahodit, když tu přiletěl další pták a kornout mi sebral. Silný žážitek - doma googlím a zjišťuji, že nejsem sama, na koho ptáci zaútočili - na blízkém ostrově Enoshima před nimi dokonce varují výstražné cedule.

Dva měsíce do začátku sezóny.

Další poznatky z pláže - moře je studené, je tu hodně mušlí, nějací surfaři hledají vlny, dětičky z nějakého sportovního týmu podstupují tvrdý trénink a jinak tu prakticky nikdo není.
Další poznatky z Kamakury - cestou na hlavní nádraží projdete příjemnou nákupní uličkou a na přejezdu možná potkáte roztomilý vláček soukromé společnosti Enoden. A až vás to tu přestane bavit, za půl hodinky se odsud dostanete do Yokohamy.

Takhle to vypadá na každém nádraží: cestující spořádaně stojí ve frontě.