Nenavštěvované Nagano

Nagano, město mezi horami, kde se před dvaceti lety pořádala zimní olympiáda, se během naší krátké návštěvy usilovně snažilo působit drsně. Skoro celou dobu pršelo...Není to tu zřejmě nic neobvyklého, stojanem na deštníky je tu vybaven každý krámek.

Kdo si dá zmrzlinu?

To nás ale neodradilo před cestou k místnímu vyhlášenému chrámu Zenkoji. Nebudu vám tajit, že je to jediná větší zajímavost ležící přímo v centru tohoto skvěle situovaného města (pouze z pohledu milovníka hor). Další populární místa leží v okolí - například slavné opice koupající se v horkém jezírku (Jigokudani monkey park), ve správné době dokonce zasněženém, popřípadě soustava svatyní Togakushi v zalesněném kopcovitém terénu asi hodinu jízdy z centra.

Nákupní pasáž po ránu.

Z hlavního nádraží k chrámu jsou to asi dva kilometry podél pěkně udržované třídy. Byly jsme tu v devět ráno a město se z pohledu turisty teprve probouzelo k životu. Na Japonsko úžasný klid. Než jsme došly k Zenkoji, začaly jsme pociťovat nedostatky našich síťovaných bot, malých deštníků a tak podobně...naštěstí magie chrámu opět zafungovala. Zapálené vonné tyčinky v dešti voní stejně krásně jako za sluníčka. Turisté s pestrobarevnými deštníky mi na fotkách připadají tak nějak dekorativnější než ti bez deštníků...

Brána do Zenkoji.

Chrám Zenkoji.

V automatu jsme si koupily všezahrnující vstupenku a tak jsme si mohly užít vskutku zážitkovou prohlídku. Hlavní chrámová budova vás vybízí k průchodu černočernou podzemní tmou (hledejte klíč do ráje), budova se svatým písmem vyzkouší vaši sílu při otáčení velkým osmistěnným hranolem, hlavní brána vám zase nabídne hezký výhled na celý chrámový komplex, bohužel jen přes pletivo. No a muzeum - tam je oříšek už samotná jeho lokalizace. :)

Trocha barev.

Cestou zpátky na nádraží jsme zvládly ochutnat místní slané plněné bochánky zvané oyaki (ideální na zahřátí, třeba s lilkem) a nejspíš ne tak místní sladký bochánek tvarem připomínající meloun. Poprvé v Japonsku jsme sedly do JR vlaku bez rezervace - funguje to, ve vlaku jménem Shinano se nám to bez problémů povedlo celkem třikrát - a za hodinku už jsme vystupovaly v naganském bratříčkovi jménem Matsumoto.

Jediná připomínka olympiády, na kterou jsme narazily.