Klasické Kjóto

Japonský kýč? Nebo posvátné kočky?

Má očekávání před návštěvou Kjóta nebyla nijak přehnaně vysoká. Obecně mnohem raději objevuji polozapomenutá místa než top turistické destinace a přesně tak jsem Kjóto vnímala. Zároveň se zdálo, že místní záplava chrámů je tak široká, že je těžké se v ní zorientovat, natož z ní přiměřeně velikou podmnožinu vybrat a navštívit. Vůbec, občas jsem zapomínala, že mě čeká vlastně relativně normální město, kde nejsou jen turisté a chrámy, ale i jeho běžní obyvatelé.

Strohý interiér chrámové budovy. Ty rohože jim závidím.

A tak se stalo, že mě Kjóto mohlo příjemně překvapit. Narozdíl od moderní Ósaky působilo takovým lidštějším, přívětivějším dojmem. A navíc, kde jinde můžete chodit pěšky od chrámu k chrámu tak dlouho, než vás to přestane bavit? (Nebo než skončíte zcela vyčerpaní, také možnost. Že by se dříve vyčerpaly chrámy, nevěřím.)

Kjóto Station. Nahoře vlaky nejezdí, zato je tam zahrada s výhledem.

Cesta z Ósaky do Kjóta byla bezproblémová. Trochu jsem se divila, že náš limited express train staví na zastávce našemu hostelu nejbližší, ale nestěžovala jsem si. (Limited express = něco jako náš rychlík, rychlejší než rapid express, express, super expres...i když u příměstských vlaků je ten rozdíl spíše malý). Jelikož jsem na Kjóto vyčlenila jen jeden a půl dne, sotva jsme odložily batůžky na hostelu, vydaly jsme se zpět na vlak. A tím pár stanic do Inari v blízkosti svatyně Fushimi Inari Taisha neboli svatyně lišek.

Liška č. 124.

Hlavní svatyně dole pod kopcem byla v době naší návštěvy značně přelidněná. Jenže do této svatyně se nechodí rozjímat, chodí se sem na pěší túru aneb prohlídku bran torii. Čeká na vás cesta vedoucí skrz zhruba 4000 červených bran, které svatyni někdo daroval.

I takhle můžete obdarovat chrám. A něco si přejte.

Aby to nebyla pouze pohodová procházka, cesta vede do kopce, často po schodech a pokud se bojíte lišek (nebo japonské varianty sršňů), asi si ji moc neužijete. Sochy těchto posvátných zvířat, třímajících v tlamě tu kuličku, tu něco jiného, vás budou provázet celou cestu. Na vrcholku pak není nic jiného než další lišky a oltáře. Cestu až nahoru vám přesto rozhodně doporučuji - postupně začnou zástupy výletníků řídnout, občas se naskytne pěkný výhled na město pod vámi a když se vám poštěstí, potkáte cestou i živého králíčka na vodítku, který si také zaslouží stanout na posvátné hoře.
Pokud vám při procházce vyhládlo, dole pod chrámem jistě oceníte uličku plnou stánků s pouličním občerstvením. My měly jedny smažené nudle za 500 jenů a musím říct, že jsme dostaly opravdu poctivou porci chutného pokrmu, až jsem usoudila, že dezert v podobě zelené zmrzliny si můžu dát až později.

Dolní brány.

Ač se to běžně nedoporučuje, od Fushimi Inari je možné dojít pěšky k dalším chrámům, pro změnu buddhistickým. Orientačně to není nic obtížného - jdete pořád rovně. První na řadu přišel rozlehlý a poměrně liduprázdný Tófuku-ji. O kousek dále nás k návštěvě zlákala dlouhá hala Sanjusangendo. Ač zvenku nenápadná, interiér má vskutku působivý. Zujete si boty (klasika v chrámech, ale pro nás poprvé), zakusíte chůzi po rohožích (moc příjemné) a přitom obdivujete tisíc a jednu soch bohyně soucitu Kannon. Aby to nebylo tak jednotvárné, je zde po jednom exempláři mnoha dalších buddhistických božstev.

Cesta ke Kiyomizudeře.

Chrámů už jsme viděly dost, ale rozhodly jsme se zkusit, jestli na nás ještě zapůsobí jeden z nejnavštěvovanějších - jménem Kiyomizudera. I ten leží na úpatí východních kjótských hor a z centra Kjóta je dobře dostupný busem. Na první pohled nás zaujala vysoká koncentrace (nejen) Japonců ve výstavních kimonech. Přiznávám, že víc než pozorovat a fotit chrám mě láká prohlížet si a fotit modely v kimonech. Všem to v nich moc sluší.

Pár v kimonu. Muži často volí jednobarevné modely.

Samotná Kiyomizudera je zčásti ozdobená lešením, ale pořád přístupná. Vnitřní prostor chrámu je poměrně malý, ale zajímavosti jsou roztroušeny po celém areálu - na pramen s posvátnou vodou se stojí fronta. Oproti tomu maličký chrám, ke kterému dojdete zadní brankou kolem bambusového lesíka, je úplně prázdný. Právě v takových chrámech zažívám zvláštní pocit klidu, pocit, díky kterému si užívám návštěvu každého chrámu, i když vypadá podobně jako ty, co už jsem viděla.

Hřiště pro makaky.

Abychom viděly, že Kjóto nejsou jen chrámy, odjíždíme další den do okrajové čtvrti Arashiyama, kde je k vidění několik ne tolik posvátných pamětihodností. Můžete se zde projít bambusovým hájem (nebo se zaplatit rikšu a bambusovým hájem projet), můžete se projít zahradou s malým množstvím bambusů patřící k chrámu Tenryuji, můžete navštívit samotný chrám a konečně, můžete přejít přes most a zamířit nahoru na kopec, kde spokojeně přebývá více než stočlenné stádo makaků. Já osobně bych u nich vydržela celé hodiny - opičky s červenými obličeji vypadají dobře na větvi, na trávě, na štěrku i na střeše budovy. Po většinu doby vypadají také roztomile až nevinně - maminka chová mláďátko, jiná opička se schovává před nepřízní počasí pod střechou, jiná stojí na stráži s výhledem na Kjóto. Pak přijde krmení a náhle se místní obyvatelé mění v divou zvěř, která umí vřískat, cenit zuby a prát se.

Rodinka.

V Arashiyamě se mi líbilo snad všechno a zážitek byl jen umocněn nepřízní počasí. Střídavě pršelo a nepršelo, okolní kopce halila tajemná mlha a vzduch byl úžasně vlhký. Mrzelo snad jen to, že jsem promeškala včerejší zmrzlinové počasí - dnes jsme potřebovaly něco pro zahřátí, volba padla na sobu a udon v jedné zastrčené restauraci. Chuť byla značně autentická.

Bambusy před deštěm neuchrání.