Cesta začíná hodinkou a čtvrt ve vlaku. Rychlostí posázavského pacifiku ujíždíme hustě zalesněnou krajinou a sledujeme černé mraky nad námi. Teplota cca 18 stupňů, ideální počasí na výlet do muzea...ale možná ne venkovního, kam se chystáme my.
V Siguldě ignorujeme lanovku přes řeku i ruské kolo a vyrážíme pěšky směr Turaida. Značení je velmi úsporné, tudíž doporučuji ukořistit v infocentru u nádraží nějakou tu mapičku, výběr je bohatý. Směr je nicméně jasný: k mostu přes Gauju, poté buď nahoru ke konečné stanici lanovky u zámku/léčebny Krimulda, nebo kratší cestou rovnou k jeskyni Gutmanis.
Nejširší a nejvyšší jeskyně baltských zemí je působivá hlavně těmito fakty...pro milovníky jeskyní Pobaltí nebude ideální destinace. Cesta dál vede zčásti po silnici, zčásti po dřevěném chodníčku, který vytrvale odmítá vést rovně a místo toho střídá schody nahoru a dolů. Vegetace kolem je ovšem úžasná.
Červená věž hradu Turaida se vypíná nad námi a my doufáme, že jsme nezabloudily. Uklidní nás až první známky civilizace.
Socialistický styl asi místní ani turisty neláká, velká šedá kavárna je zavřená. Přes ulici dav turistů značí vstup do místní muzejní rezervace, do světa venkovské idylky, kterému dominuje jeden červený hrad.
Nejprve ale kostel: útulný, světlý, dřevěný, zvenku tmavě červený a zevnitř světle modrý. Uvnitř zaměstnankyně skanzenu v kostýmu: všem to tu strašně sluší.
Hlavní atrakcí hradu je pro mě samozřejmě věž a výstup na ní. Je tu hezký výhled na areál hradu a celé muzejní rezervace, záhyb řeky a hluboké lesy všude kolem. Fakt mě mrzí, že je vidíme jen zdálky. Zbytek hradu obsahuje různé sály s informacemi o jeho historii a tak podobně.
Pokud máte čas a nestraší vás černé mraky, projděte si zbytek parku. Je tu hezká stezka plná soch, jezírko s lekníny a kolem udržované venkovské baráčky - kovárna, rybí sklep, takový malý skanzen.
Zpět do Siguldy nás odvezl malý žlutý minibus linky 12. Od nádraží míříme nejprve k druhé největší místní atrakci - viz foto - co myslíte, že to je? Kdyby byl víkend, můžeme si tuhle zajímavost vyzkoušet na vlastní kůži, takhle jen obhlížíme a přemýšlíme, jak moc bychom se bály.
Neplánovaným zážitkem se stal další výstup na kostelní věž. Poměr počet schodů/kvalita výhledu nic moc, ale zas jsme nahoře byly samy, což je velké plus. A bylo to zdarma a v kostele nádherně voněly čerstvé lilie.
Posledním plánovaným zastavením byly dva sousedící hrady, nový a starý (no dobře, jeden měl nějaké jiné přízvisko, které jsem zapomněla).
Čekání na vlak jsme si zkrátily v kavárně, kde měli tenhle krásný dortík. Kapitola o jídle přijde až později, ale tohle asi není lotyšská specialita, tak jsem si říkala, že trochu barev vyprávění o Siguldě neuškodí. A co teprve kdybyste viděli ty ovocné dortíky z vedlejšího podniku...
Žádné komentáře:
Okomentovat