Po nepříliš známé, ale hezky upravené Klaipedě nás ve Vilniusu brzy přepadá zvláštní pocit: vrátily jsme se o deset let v čase? Zrezivělé trolejbusy, jaké jezdily ve Zlíně v době mého mládí...každý druhý dům působí rozpadajícím se dojmem...na chodníku z velkých kostek velký počet dlaždic chybí. A do toho jeden kostel vedle druhého, v centru samé luxusní obchody, množství rychle projíždějících aut. Další údiv pochází z toho, že tu mají kopce.
Nejen ten nejslavnější, na jehož vrcholku se tyčí Gediminasova věž, ale i další.
Bydlíme v již zmiňované Užupijské republice - přejděte mostík a jste v jiné zemi. A, ač to tak nevypadá, také v centru Vilniusu.
S příchodem do našeho hotelu (=pokoje) a přechodem mezi světy je to podobné. Projdi zaprášeným staveništěm (schodiště v rekonstrukci), otevři dveře a obdivuj krásu velkého, starožitně zařízeného pokoje. Malý balkónek do ulice, litinová kamna, vitríny ve zdech, nadšení.
Celých 41 bodů ústavy si můžete přečíst na zdi ulice Paupio. A to dokonce v mnoha jazycích, čínština by se tu jistě našla, čeština chybí. Na centrálním náměstí republiky se leskne krásná socha anděla na sloupu a v místních uměleckých obchůdcích možná naleznete nějaký malý poklad. Pokud postrádáte nějaký prvek normálních turistických oblastí, nezoufejte: zámečky lásky jsou i na zdejším mostě.
Množství kostelů ve Vilniusu učinilo jednotlivé stavby pro mě téměř nezapamatovatelné. Pamatuji si obrovský zelený oltář pravoslavného kostela kousek od Brány úsvitu (ne ten na obrázku).
Pamatuji si, jako asi každý návštěvník, Katedrální náměstí s bílou katedrálou s externí věží.
Pamatuji si ohromný červený kostel v oblasti nového města, narozdíl od svých slavnějších kolegů na starém městě téměř prázdný.
Jaký kostel je na obrázku níže, to už vám neřeknu. Přesto se ukázalo, že návštěvy kostelů mě jen tak neomrzí, a stejně jsem po vypršení našeho času ve městě litovala, že na kostel sv. Petra nedošlo. Stejně tak jako na vrch se třemi kříži.
Jediný zdolaný kopec byl tak ten s Gediminasovým hradem. Usoudila jsem, že výhled z vrcholku kopce je téměř stejně tak dobrý jako z vrcholku věže, a tak jsem na kopci moc dlouho nesetrvala. Pokud by se vám nechtělo pěšky, jezdí sem něco mezi lanovkou a výtahem.
Místní historické autobusy mě lehce lákaly ke svezení. Škoda, že Vilnius není větší, takhle prostě bylo praktičtější všude chodit pěšky.
Místní kašna by mě možná lákala ke koupání, kdyby bylo větší teplo.
No, jako cestovní průvodce Vilniusem se tohle povídání zřejmě moc neosvědčí. Tak ho berte jako záznam o jednom toulavém dni ve městě.
Žádné komentáře:
Okomentovat