Sao Miguel: Lago do Fogo

Ranní provoz na dálnici a typická krajina na Sao Miguel.

Plán na první azorský den jsem si ujasnila přesně v ten den ráno. Totiž, dlouho jsem se těšila na výlet k jezeru v horách. Jenže pak jsem si uvědomila, že do hostelu dorazím o půlnoci a v pokoji na mě bude čekat pět spících spolubydlících, které bych raději neměla budit. Pak jsem si ještě vyslechla, že snídaně se podává od půl deváté a že ráno mi v hostelu poví víc o tom, jak se na Azorech zabavit...a fakt byl ten, že jediný použitelný autobus na výlet k jezeru jede v devět hodin...Tak jsem si myslela, že možná bych se měla spíš zúčastnit snídaně a poučné přednášky.

Miluji vlhký vzduch, tyhle podmínky bych chtěla pořád.

Ale touha po výletě nakonec zvítězila. Takže jsem se nehlučně vyplížila z hostelu, našla moře a u něj autobusovou zastávku disponující dokonce jízdním řádem, autobus skutečně v devět vyjel a o hodinu později už jsem pozorovala prázdnou pláž s tmavým pískem v místě zvaném Água de Alto. Po nočním dešti byl vzduch úžasně vlhký a stoupání směrem vzhůru výrazně připomínalo pobyt v džungli. Pár dvojic předbíhám, dvě anglické kamarádky mi samy uhýbají z cesty...asi jsem ve formě. Obdivuji velké žluté květy, netušíc, že je na Azorech potkám ještě mnohokrát. Nádherný úsek cesty vede podél levady, ve které plavou ryby. Pak ještě kousek mlhavým údolím a najednou se ocitám přímo na břehu jezera Lago do Fogo. Místní klid narušuje pár odvážných turistů v plavkách. V téhle zimě? Blázni. Později trochu lituji, takhle atmosférické koupání už nepotkám.

Azorský otužilec u Ohnivého jezera.

Podle rady z červeného průvodce se od břehu jezera vydávám po cestě kolem něj lehce vzhůru. Díky mlze už dnes jezero nespatřím. To v těchto místech není neobvyklá situace - průvodce popisuje vyhlídkové body, odkud je za dobrých podmínek krásný rozhled na celé jezero. A za běžných podmínek neuvidíte nic. Cesta zpět dolů k moři po alternativní trase není tak hezká jako ta nahoru. V jednom místě potkávám plot, což mě trochu zaskočí. Přelézám na druhou stranu a doufám, že tam nečeká býk. Najednou svítí slunce - ještě se mi bude stýskat po zamlženém dopoledni.

Kaple nad Vila Franca do Campo.

Pěšky po silnici se přesouvám do města zvaného Vila Franca do Campo. Krásné místo - kostely malé i velké, v jednom právě probíhá nějaká speciální událost, všichni jsou slavnostně vystrojení, jinde se chystá větší slavnost, zdobí se ulice...Nejsem tu jediný turista - ostatní sem míří jednak za koupáním (lodičkou se můžete nechat svézt k panenskému ostrůvku s kruhovou zátočinou uprostřed), jednak třeba ke kapličce s křížovou cestou, která se vypíná nahoře nad městem. Je vážně krásná, ale ta cesta - slunce pálí, kolem mě projíždí spousta autíček z půjčovny plných turistů, rostou banány, a já dnes lezu už do druhého podstatného kopce. Začínám mít pocit, že se mi Azory budou líbit.

Azorské banány jsou sice zelené, ale chutnají výborně.

Vila Franca do Campo shůry.

Typický malý kostel.

Levada skoro jako na Madeiře.